„Brácha, když mu bylo osm let, tak chodil po lese, desku na rameně a vždycky hledal, kde by si postavil na stromě bunkr. Vždycky šel kousek dál a hodil tam tu desku. Tak oni mu tam udělali ďuru. Trochu mu to vydělali těma deskama, slámu mu tam dali a zadělali ho tam. Tatínek mu každý den nosil jídlo. Tenkrát, když to přišlo, tak to ještě sníh nebyl. A asi tak za čtyři dni napadlo spoustu sněhu. Tatínek za ním byl, ale udělal si chůdy. On šel tu cestičku, jako kdyby šel k těm Bernatkům. A přišel do polovičky, vzal ty chůdy, postavil se na ně a skočil do toho lesa, aby smetl stopy a šel mu dát to jídlo. Maminka navařila a ještě mu třeba chleba přidala, aby měl na večeřu a třeba ještě snídani.“
„Potom v tom 43. oni začali ten Hitlerjugend hodně provozovat. Tak u nás ve škole přišli dělat nábor, že nás budou učit bojové cviky. My jsme řekli: ,Jo, půjdem, půjdem.' Oni tam přijeli, taková parta mužských, byl tam takový palouček pod tou školou, tam se oni vytasili a čekali, že přijdem. My jsme žádnej nepřišli. Co jsme se tak domluvili, tak jsme byli za stromama, čekali jsme a dívali se, jak tam pochodujou, a pak jsme se jim posmívali. Jak už potom odcházeli, tak jsme třeba zpoza těch stromů házeli zdaleka šišky nebo sem tam i kamení kluci hodili, ale nedohodili daleko. No a nikdo tam nešel do Hitlerjugend. Dvakrát tam přijeli a pak už nechodili.“
„Musel se už postavit. A ti gestapáci s těma puškama proti němu. Těma pažbama ho začali mlátit a začali ho i liskat, až mu krev tekla z nosu a z pusy. Tak maminka toho mladšího chytla. Tak to my jsme neviděli. Těma puškama a že ten otec dostal první facku, to vím. Nás vyvedli s tím bratrancem a bratrem ven do té chodby, do té síně a já jsem zůstala stát mezi těma futrama. To byly masivní dřevěný futra. Já jsem tak mezi těma futrama zůstala stát a ten jeden Němec na mě, jestli tu chodili Rusi a jestli tu chodili partyzáni. Já říkám, že ne, že nic nevím, že jsme v noci spali. Ale že co vím, tak nikdo tu nechodil. Dostala jsem takovou facku, že jsem hlavou narazila na tu jednu stěnu těch futer, a on se otočil a z druhé strany, a tak jsem naletěla na druhou stranu futer. To jsem dostala já facky. Ti dva byli ušetřeni. Ale byli taky vyslýcháni. Ten bratr měl těch osm, devět roků.“
„Tam Murzin se dostal někde pod tu Kněhyň k potoku a tam zůstal ležet. Nějak omdlel od bolesti, až k ránu někdo klepe na okno, pes štěká, tak tatínek honem skočil k posteli a otevřel okno. Říká: ,Kdo je? Co je?' Říkali: ,Jindro, otevři!' Oni po rusky, ale člověk jim rozuměl. Tak tatínek honem vyletěl ven. ,Co je? Co se děje?' A on praví: ,Já jsem raněný do nohy.' Tak šel dovnitř a tatínek ho ošetřil a říká: ,No ale já tě tu nemůžu nechat. Vždyť jsou lesy plné gestapáků, Němců.' Tak ho vzal na ramena a dovedl ho do krmelce, který byl kousek od nás a zahrabal ho do sena.“
„Tatínek potem začal znovu. Tak k nám chodil. Spravil mu boty, protože též byl ševcem. Tak mu to pěkně zašil, protože tam měl průstřel. Jenomže mu za ty čtyři nebo pět dní potem, co Němci odešli, už tenkrát mu to začalo moc hnisat. Taky jsme nikdo nechtěli jít k doktorovi. Tak se použilo to, co bylo doma. A on měl u sebe zrcátko. On to zrcátko rozbil a tím si vyřezal to, co mu hnisalo. To víte, to musela být bolest. A tatínek mu donesl domácí sádlo. Tak mu to na to dal, zavázal a potem se začala noha hojit. Tak to trvalo čtrnáct dní. Za čtrnáct dní sníh slezl. Jenom takový poprašek byl. No tak Murzin v tom třetím týdnu k nám už začal vždycky večer chodit. Aspoň se ohřát a trochu vyspat. Takže zůstal u nás, ale ráno, než se rozednilo, už mašíroval do toho svýho bunkru, protože ve dne jsme ho tam mít nemohli.“
„Zima. Dva metry sněhu. Třeba do školy jsme vůbec nechodili. Jenom raz za týden nebo raz za čtrnáct dní jsme si šli pro úlohy a to bylo všecko. Třeba já jsem to měla blízko. Měla jsem to patnáct minut do té školy a seběhla jsem tak dolů z kopečka. Kdežto ti druzí to měli třeba hodinu. Od toho Martináka z Bařin nebo ze Skureče nebo z Mečové. Tak to měli pomalu hodinu do té školy. Tak jsme měli takové dřevěné kulaté (sněžnice) a tam byly takové přezky, abychom se úplně neprobořili do sněhu. A když to nebylo, tak jsme šli až po pás ve sněhu.“
Miroslava Kaštovská, za svobodna Tkáčová, se narodila v roce 1931 v osadě Znajka mezi Čeladnou a Horní Bečvou. V této samotě uprostřed lesů beskydských hor žili pouze Tkáčovi a již před válkou tam byl velmi těžký život. Od roku 1944 se v okolí začali ukrývat partyzáni z brigády Jana Žižky, jejíž členové často navštěvovali rodný dům pamětnice. V domě své věci krátce ukrývali také vojáci z paradesantního výsadku s krycím názvem Wolfram. Tkáčovi tak žili v obrovském nebezpečí, protože tyto chalupy v horách občas kontrolovalo také gestapo. Přesto několik týdnů ukrývali v blízkém bunkru těžce zraněného náčelníka štábu partyzánské skupiny Jana Žižky Dajana Bajanoviče Murzina. Bylo to zrovna v době operace Tetřev, kdy 13 tisíc německých vojáků neprodyšně uzavřelo okolí, aby v horách zlikvidovali partyzánský odboj. D. B. Murzina se nakonec podařilo zachránit, ale stálo to život otce pamětnice Jindřicha Tkáče, který byl po zradě konfidenta Emila Muroně zatčen gestapem a později zahynul ve vězení. I maminka pamětnice byla krátce vězněna. Po válce se rodina odstěhovala a po čase samota Znajka zanikla. Dnes Miroslava Kaštovská žije v Opavě.
