„(Váš otec byl židovského původu?) Můj dědeček byl židovského původu, jmenoval se Arnošt Loevenstein. Vzal si hradeckou občanku z rodiny Richterů. Ti měli v Hradci na Velkém náměstí obchod s látkami. Když si můj dědeček tu Ludmilu chtěl vzít, tak její otec řekl, že ke sňatku svolí, jen když se nechá pokřtít, oni byli pobožní. Nechal se pak pokřtít. Říkal mi pak jeden Žid, že ji musel asi hodně milovat, když s tímhle krokem souhlasil. Celá rodina pak pokračovala v katolicismu, nijak se nevěnovali té židovské víře. (…) Kolikrát si lidé mysleli, že je Žid kvůli tomu jménu. Nikdo nezkoumal, jestli je Žid, nebo Položid. Samozřejmě, když přišli Němci, jsem byla ve Švýcarsku v penzionátu, moje matka naléhala, abych tam zůstala a nevracela se. Bylo mi něco přes patnáct let, za každou cenu jsem se chtěla vrátit domů. (…) Ze začátku také „čtvrtinoví“ Židé nebyli norimberskými zákony postižení. Kdyby to trvalo déle, tak by možná na nás taky došlo, jako došlo i na smíšená židovská manželství.“
„Ve Švýcarech byli strašně přísní, aby tam mohl někdo žít nebo pracovat. (…) Kdybychom tam byli možná o něco déle, tak bychom bydlení oficiálně dostali. Manžel ale chtěl už pryč z Evropy. Brazilci nám dali vízum hned. Měli jsme uprchlické ‚one way‘ pasy. Manžel byl strojař a já jsem měla zemědělskou školu, dostali jsme víza hned. (…) Chtěli jsme spíš do anglicky mluvící země, do Kanady, do Austrálie, Ameriky i do Jižní Afriky. Všude to bylo těžké, do Ameriky nejvíc. (…) Žili jsme v demokratické zemi (tzn. Švýcarsko), spadali jsme tak pod normální československá víza. Brazilci nám to dvakrát prodloužili, pak říkali, že to znovu prodlužovat nebudou, jedině kdyby se otázali v hlavním městě, to bylo tehdy ještě Rio. Tak jsme si řekli, že radši pojedeme do Brazílie. To bylo v srpnu 1949.“
„Za nějaký čas po válce jsme to dostali zpátky. Nemohli nás nařknout z nějakého kolaborantství nebo něco podobného. Měli jsme to dostat zpátky, pak najednou jsme dostali národní správu. Většinu času jsem se zabývala tím, abychom se jí zbavili, bylo mi asi nějakých dvaadvacet let. Trochu naivně si člověk myslel, že to bude zase při starém. Bylo to ale asi zbytečné úsilí, povedlo se to až v roce 1947. Pak jsme se nemohli účastnit Marshallova plánu a pak to šlo svým tempem.“
„Já jsem se sem vypravila, myslím, v roce 1991. Když jsem viděla v tom dvoře, jak je to, jak Francouzi říkají, ve stavu delabré (zchátralém), tak jsem si říkala, čím by to člověk financoval, aby to dal znovu do kupy. Byla jsem z toho trošku na větvi, jela jsem do Švýcarska, kde jsem se setkala s mým synem a se známými z Lausanne i z Basileje, kteří přijeli za mnou. (…) Všichni mi pak říkali, to si musíš vzít, kdyby sis to nevzala, dostal by to nakonec nějaký vekslák nebo komunista. Ty bys pak měla vztek, jen si to pěkně vem. Tak jsem se přihlásila o tu restituci, aby to ještě bylo včas.“
Karla Katschnerová, rodným příjmením Loevensteinová, se narodila v roce 1923 v Praze jako druhorozená dcera českého právníka, ekonoma a dlouholetého generálního ředitele Škodových závodů Karla Loevensteina (1885-1938). Její otec patřil mezi nejvýznamnější postavy meziválečné československé ekonomiky. Pamětnice studovala nejdříve na gymnáziu v Praze, za války, kdy rodina přesídlila do Dobřenic u Hradce Králové, pokračovala ve studiu na zemědělské škole v Chrudimi a v Hradci Králové-Kuklenách. V květnu 1948 odešla do emigrace za svým budoucím manželem, strojním inženýrem Milanem Katschnerem. K emigraci využila služební cestu do Turecka přes Itálii. Několik měsíců žila ve Švýcarsku, kde se provdala. V srpnu 1949 novomanželé Katschnerovi odjeli do Brazílie a usadili se v São Paulu. Po více než čtyřicetiletém pobytu v Brazílii a po smrti manžela se Karla Katschnerová rozhodla k návratu do České republiky. Od poloviny devadesátých let žije trvale v Praze a v Dobřenicích. Se svým synem Rodrigem se věnuje obnově zámečku v Dobřenicích, který koupil její otec v roce 1928 jako rodinné sídlo a jenž získala v restituci v roce 1993 v dezolátním stavu. Zemřela 12. října 2018.
