Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Kavan (* 1946)

• narozen 17. října 1946 v Londýně

• otec Pavel Kavan bojoval za války v řadách Spojenců na západní frontě

• matka Rosemary Edwards byla rodilá Angličanka

• v roce 1950 povolalo ministerstvo zahraničí Pavla Kavana zpátky do ČSR

• v roce 1952 zatkla Pavla Kavana Státní bezpečnost (StB) a komunistická justice ho poslala na 25 let do vězení

• Pavel Kavan propuštěn z vězení na Vánoce roku 1955

• Jana Kavana a jeho bratra Pavla vychovávala během otcova věznění matka

• otec zemřel v roce 1960 ve 43 letech na infarkt

• po střední škole studoval Jan Kavan v 60. letech Fakultu osvěty a novinářství Univerzity Karlovy

• ve druhé polovině 60. let patřil mezi vedoucí představitele Svazu vysokoškolského studentstva (SVS)

• v roce 1966 vstoupil do KSČ, brzy ho však ze strany vyloučili

• 25. ledna 1969 se podílel na organizaci a průběhu manifestace u příležitosti pohřbu Jana Palacha

• v roce 1969 ho na letišti v Praze před cestou do Švédska zatkla StB s důvěrnými materiály KSČ a nepovoleným množstvím valut

• rozhodl se zůstat ve Velké Británii, kde obdržel díky narození v Londýně státní občanství

• v letech 1969 a 1970 využíval Jana Kavana pracovník ambasády a spolupracovník StB k získávání zpráv o československých studentech v Anglii

• roce 1971 založil Jan Kavan agenturu Palach Press, jež dodávala do západních médií zprávy o opozičním hnutí v Československu

• od začátku 70. let organizoval pašování zakázaných materiálů nebo rozmnožovací techniky do Československa

• opačným směrem mířila především samizdatová literatura nebo dokumenty o potlačování lidských práv a svobod v Československu

• v roce 1981 odhalili českoslovenští celníci kontraband v kempingovém voze a následovala vlna zatýkání disidentů v ČSSR

• po tři čtvrtě roce Jan Kavan pašování zásilek obnovil a pokračoval v něm až do roku 1989

• v roce 1987 začal jezdit se změněným pasem a podobou do Československa

• během sametové revoluce v listopadu 1989 přiletěl do Prahy, na letišti ho zatkla StB a dvakrát ho vyslýchala

• v roce 1990 ho zvolili za Občanské fórum poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění

• v letech 1991 až 1996 se u soudu bránil podezření, že spolupracoval s StB

• v roce 1993 vstoupil do ČSSD

• v roce 1996 se stal senátorem za obvod Prostějov

• v letech 1998 až 2022 působil ve funkci ministra zahraničních věcí a čelil několika kauzám

• v letech 2002 až 2003 byl předsedou Valného shromáždění OSN

• v roce 2021 žil v Praze

Jeho tatínka Pavla Kavana sebrali estébáci v roce 1952, když komunisté likvidovali své soudruhy na čele s generálním tajemníkem Rudolfem Slánským. Bezohledné zatýkání otce, přesvědčeného člena KSČ, patří mezi první dětské vzpomínky Jana Kavana. Bylo mu tehdy pět let.

„Estébáci nás vzbudili velmi časně ráno. Byli velmi hrubí a křičeli i na mámu, táta měl spoustu knih, vyhazovali je z regálů a něco hledali,“ vzpomíná Jan Kavan. „Papíry a knihy velmi brzy pokryly podlahu. Máma se nás snažila uklidit z dosahu těchhle pánů. Říkala, že se nemáme bát, že se nic neděje, konejšila nás, že se táta brzy vrátí. Snažila se být nesmírně klidná, abychom s bratrem neměli velké trauma.“

Pavla Kavana donutili vyšetřovatelé mučením, aby svědčil proti obžalovaným v procesu s Rudolfem Slánským. Sám skončil kvůli údajné vlastizradě před soudem v jiném hlavním líčení. Nejdříve dostal doživotí, pak mu komunistická justice zmírnila trest na 25 let.

Zkušenosti s estébáky a československou zahraniční rozvědkou se promítly rovněž do života jeho syna Jana Kavana.  Při výsleších v „lidštějších“ šedesátých a osmdesátých letech 20. století už nezažil žádné násilí. Na konci listopadu 1989 si několik dní po zatčení na letišti v Ruzyni připil s příslušníky komunistické tajné policie na lepší časy. Neviděl prý důvod, proč si s estébáky neťuknout, když nalili do skleniček sekt. „Nechtěl jsem být vzpurný a arogantní. Lepší časy i budoucnost jsem viděl jinak než oni,“ vysvětluje pamětník.

 

Otec i syn uprchli před totalitou

V první půlce devadesátých let čelil vážnému podezření z vědomé spolupráce s tajnými komunistickými bezpečnostními složkami a musel se stáhnout z vysoké politiky. Případ dal k soudu, který ho po pěti letech očistil a uvolnil mu ruce ke kariéře, završené funkcí ministra zahraničních věcí ve vládě Miloše Zemana a předsedy Valného shromáždění OSN.

Otce a syna Kavanovy spojily nejenom více či méně drsné zážitky s československými tajnými službami. Oba se uchýlili před totalitními režimy do Velké Británie. Pavel Kavan tam jako židovský mladík uprchl z obsazeného Československa před nacisty a pak proti nim bojoval jako československý voják po boku západních spojenců.

Jan Kavan v roce 1970 zůstal jako student v Londýně s cílem podporovat domácí protikomunistický odboj. Za devatenáct let propašoval do totalitního Československa tuny zakázané literatury a časopisů, rozmnožovací techniku, kamery nebo filmový materiál.  Z republiky do západní Evropy se díky němu dostávala především samizdatová literatura nebo filmové nahrávky s disidenty. Zprávy o československé opozici proti komunistickému režimu rozšiřoval díky agentuře Palach Press a časopisu East European Reporter.

„Otcův osud mě ovlivnil, obdivoval jsem statečnost, s jakou vydržel mučení v padesátých letech. S mým velmi přísným otcem ale nebylo snadné vycházet,“ tvrdí Jan Kavan. „Jako první syn v židovské rodině jsem nosil domů ze školy špatné známky a narušoval jsem mu představu, že se stanu jeho úspěšným pokračovatelem. Na otce jsem spíš narážel, panoval mezi námi napjatý vztah. Víc jsem vycházel s matkou.“

 

Gestapu unikl jen o fous

Jan Kavan se narodil 17. října 1946 v Londýně, kde jeho otec působil jako diplomat na československém velvyslanectví. Kromě československého státního občanství tak získal nárok i na britské, což mu pomohlo především na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a ve druhé polovině let osmdesátých.

Jeho otec vystudoval práva a už jako vysokoškolák vystupoval proti fašismu a nacismu. Když Německo okupovalo 15. března 1939 zbytek Československa, přišlo ho gestapo zatknout. Díky varování utekl a s pomocí odbojových skupin zmizel do Polska a poté do Francie. Přidal se k československé armádě, bojoval na západní frontě až do kapitulace Francie a přes Marseille ho převezli do Velké Británie.

 

Přežil jen otec, jeho bratr a vzdálená sestřenice z Prostějova

Před nacisty uprchl rovněž jeho bratr Karel, který válčil na východní frontě ve Svobodově armádě po boku Sovětského svazu. Většina rodiny zůstala ve vlasti. Kvůli židovskému původu přišli téměř všichni Kavanovi o život v nacistických koncentračních táborech.

„Přežil jen otec, jeho bratr a vzdálená sestřenice z Prostějova,“ upozorňuje Jan Kavan. Jeho dědeček se jmenoval Kohn, ale před válkou se přejmenoval na Kavana. Zemřel na infarkt ještě před obsazením Československa Německem, a vyhnul se tak nevýslovným útrapám v Terezíně a Osvětimi.

Problémy se srdcem se u Kavanových bohužel dědily. Pavel Kavan zemřel po infarktu ve třiačtyřiceti letech, Jan Kavan prodělal do svých čtyřiasedmdesáti let čtyři infarkty. „Díky našim kardiochirurgům jsem naživu,“ prohlásil pamětník v roce 2021.

Jeho táta prošel během druhé světové války výcvikem v severní Anglii. Po invazi do Normandie bojoval u Dunkerque, kde utrpěl zranění. Při léčení ve Velké Británii obnovil vztahy se svou budoucí ženou Rosemary Edwards. Pak se vrátil ke své jednotce a v armádě zůstal až do kapitulace Německa 8. května 1945.

 „Hodně z jeho vyprávění o válce bylo zastíněno vzpomínkou na matku, bratrance a další příbuzné, které Němci odvezli přes Terezín do Osvětimi, kde zahynuli,“ podotýká Jan Kavan. „O svých válečných zkušenostech mluvil jen občas a krátce. Měl reputaci ne zcela šikovného a málo disciplinovaného vojáka, na druhou stranu velmi odvážného. Myslím, že dvakrát dostal Medaili za statečnost, včetně za Dunkerque. Naznačoval, že částečně jeho chybou jako velícího důstojníka se jeho jednotka dostala do obklíčení, ale probojovala se z něj.“

 

Figuroval v procesu se Slánským

Ve Velké Británii se Pavel Kavan přátelil s dalším komunistou Eduardem Goldstückerem, v roce 1952 je oba komunistická justice odsoudila ve vykonstruovaném procesu za údajnou vlastizradu. O šest let dříve vyslalo Československo Pavla Kavana jako diplomata na ambasádu v Londýně, kde se jemu a jeho manželce Rosemary, za svobodna Edwards, narodil syn Jan. V roce 1950 odletěla rodina zpátky do Československa a nastěhovala se do luxusního bytu se zahradou a bazénem Na Hřebenkách v Praze.

Krásný život skončil ve chvíli, kdy Gottwaldovo vedení KSČ začalo na rozkaz sovětského diktátora Josifa Vissarionoviče Stalina hledat ve vlastní straně nepřátele. V odnoži procesu s bývalým generálním tajemníkem ÚV KSČ Rudolfem Slánským skončili na lavici obžalovaných i Pavel Kavan a Eduard Goldstücker. Toho Státní bezpečnost zadržela ještě před Pavlem Kavanem.

 

U soudu odpověděl dřív, než padla celá otázka

„Když se začalo zatýkat v okruhu otcových přátel, zůstával stále nesmírně loajální k československé vládě. Po zatčení byl přesvědčený, že se ničeho nedopustil a že ho brzy propustí. Komunistické myšlence věřil pořád, myslel si, že vedení strany uchvátili lidé, kteří ji chtějí zdiskreditovat,“ vzpomíná Jan Kavan. „Při procesu otec začal odpovídat na položenou otázku ještě dříve, než byla dořečená. Nebylo jasné, o čem otázka je. Matce došlo, že je všechno zinscenované, a věděla, že otec je nevinný.  Dal při procesu najevo, že jeho odpovědi nemají s pravdou nic společného, že se jedná o naučený scénář. Nechápal jsem, jak mohl někdo vině obžalovaných uvěřit, všichni odpovídali strojeně, házeli na sebe bláto.“

V době, kdy si už Pavel Kavan odpykával trest ve vězení, dali komunisté jeho ženě nabídku, že by se mohla i se syny Pavlem a Janem vrátit do rodné Anglie. Rodina již nebydlela v krásném domě na Hřebenkách, nejprve ji vystěhovali do malého bytu na Špejchaře a pak neúplná rodina žila na Strossmayerově náměstí. „Na Špejchaře pod námi jezdily vlaky, projely a byt jsme měli plný sazí. Byla tam pořád zima,“ uvádí pamětník.

 

Zavřeného muže nezradila

Rosemary Kavanová by se však musela veřejně zřeknout svého uvězněného manžela, aby směla odcestovat do Anglie. „Ona ale odmítla. Žádná velká láska mezi ní a otcem sice už nebyla, ale věděla, že žádný zákon neporušil a že by bylo neférové se ho vzdát,“ říká Jan Kavan. „Konejšila nás, že otec neudělal nic špatného proti vlasti, za kterou bojoval ve válce. Říkala, že se vrátí dřív než za dvacet pět let a že nesmíme věřit tomu, co slyšíme ve škole.“

Jan Kavan si pamatuje, jak mu spolužák nadával, že je židobolševické dítě. „Ptal jsem se matky, co to znamená a proč je to špatné. Dětem z mé třídy řekli rodiče, ať se se mnou nekamarádí, že by jim to neprospělo,“ tvrdí pamětník. „Všechno, co se udělalo ve škole špatně, hodili na mě, což posilovalo to mé rebelantství, které se pak mému otci nelíbilo.“

Podle Jana Kavana měla jeho matka jednodušší roli než její kamarádka Heda Margoliová, jež bydlela se svým synem o ulici vedle. Nad jejím manželem Rudolfem Margoliem vynesla komunisty ovládaná justice trest smrti při procesu s vykonstruovaným protistátním centrem Rudolfa Slánského. Za velezradu skončil na šibenici. „Heda Margoliová nechtěla v synovi vytvořit nenávist a vymyslela si, že odjel na zahraniční cestu, onemocněl malárií a zemřel,“ prozrazuje Jan Kavan.

Pavel Kavan strávil ve vazbě a ve vězení tři a půl roku. „Vrátil se domů 23. prosince 1955 a byl pro mě jako cizí člověk. Před propuštěním mu dali nějakou posilující injekci, aby nevypadal tak zuboženě,“ prohlašuje Jan Kavan. „Žil s námi ale už jen čtyři roky, první infarkt měl v lágru v Jáchymově, kde byla špatná lékařská péče. Druhý taky ve vězení, třetí po propuštění na svobodu. Poslední, čtvrtý infarkt dostal v roce 1960 a nepřežil ho.“

Dětství Jana Kavana poznamenaly kromě otcova uvěznění také časté choroby. „Byl jsem nejméně v tuctu nemocnic a ozdravoven, z jedné ozdravovny jsem si přinesl hnisavou žloutenku,“ vzpomíná.

 

Maminka onemocněla češstvím

Mnohem pevnější pouto než s otcem si vytvořil se svou matkou. „Na první pohled vypadala jako neobyčejně křehká dáma, ale byla to nesmírně silná osobnost se smyslem pro čest,“ prohlašuje pamětník. „Vyznačovala se velkým smyslem pro humor, snažila se do něj převést každý problém a vzdálit od sebe každý průšvih. Uměla strhnout zájem ostatních, upoutala okamžitě jejich pozornost.“

Studenti rebelující proti komunistickému režimu našli útočiště právě u Kavanových. „Jiní rodiče se báli, abychom se u nich scházeli, ale máma se v tom vyžívala,“ upozorňuje Jan Kavan. „Měla blízko k mé generaci. Později pomáhala disentu rozšiřovat letáky, nebyla ochotná ke kompromisům.“

Když Rosemary Kavanová přijela s manželem a syny Janem a Zdeňkem v roce 1950 do Československa, chtěla se rychle naučit česky a pochopit, o čem je ten boj za socialismus, o kterém ji přesvědčoval její manžel.

„Takže šla dobrovolně do fabriky, pracovala jako soustružnice v Tatře Vagónce, kde najednou zjistila, že česká dělnická třída je poněkud odlišná od toho, o čem jí vyprávěl můj otec. Vládla tam korupce, dělníci byli vulgární, co mohli, to obcházeli, a socialismus nepodporovali. Dokázala se mezi nimi ale otrkat, osamostatnit se a chlapi ji začali brát. Našla si spoustu přátel. Když ji z fabriky vyhodili, přihlásila se na inzerát na práci kreslířky při ministerstvu dopravy.  Tam pracovala několik let, než na kádrovém oddělení zjistili, že je manželkou velezrádce, a navíc z imperialistické Anglie. Tak ji propustili, pak byla dlouho bez práce.“

Podle pamětníka se Rosemary Kavanová stala velkou českou vlastenkou, „onemocněla češstvím“ a nikdy se z toho nedostala. Do Anglie se vrátila v roce 1971, kdy tam už po emigraci žili její synové Jan a Zdeněk.

 

Při vstupu do KSČ mu ručili Goldstücker a Kriegel

Po otcově smrti vystudoval Jan Kavan střední školu a pokračoval na Fakultě osvěty a novinářství (FON) Univerzity Karlovy. Na fakultě vstoupil do komunistické strany, ručili za něj otcův přítel Eduard Goldstücker a František Kriegel, komunistický politik, který jako jediný z vedení strany a státu později v srpnu roku 1968 nepodepsal Protokol o jednání delegace SSSR a ČSSR, schvalující okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. Jako poslanec Národního shromáždění odmítl na podzim 1968 smlouvu o pobytu sovětské armády v ČSSR.

Jan Kavan doufal, že se jako novinář s legitimací KSČ dostane snadněji do archivů, v nichž se nacházely dokumenty o vykonstruovaném politickém procesu s jeho otcem. Přál si očistit otcovo jméno. Vážil si ho, poněvadž ve druhé světové válce opakovaně riskoval, že ho zabijí.

„Odsuzoval jsem vedení KSČ, protože mlčelo, i když vědělo, že dochází k justičním vraždám. Komunistická myšlenka mě zaujala, ale ve smyslu obecně levicovém. Matka byla levicová labouristka. Chtěl jsem upravit komunistickou myšlenku, aby v ní nebylo násilí, natož procesy,“ uvádí pamětník. „Nejvíc jsem se ztotožnil s Jaroslavem Šabatou, který později odmítal Moskevské protokoly.  Na FON se jiná možnost než KSČ nenabízela, když jsem chtěl ovlivňovat politiku. S Jirkou Müllerem jsme hlásali, že máme stejný cíl, vybudovat socialistickou společnost, ale jinou cestou než vedení strany.“

 

Z KSČ ho vyloučili jako levičáckého anarchistu

V KSČ však Jan Kavan nevydržel dlouho, vyloučili ho za podporu skupiny kolem studentských vůdců Jiřího Müllera a Luboše Holečka, jež chtěla vytvořit opozici v Československém svazu mládeže (ČSM). Vyčítali mu, že je levičáckým anarchistou a současně členem pravicové studentské skupiny, která chtěla rozložit Československý svaz mládeže.

„Jako novinář jsem vyprovokoval seriál rozhovorů s vdovami po popravených komunistech z procesu se Slánským. Nejvíc na mě zapůsobila Lída Clementisová, mou první verzi rozhovoru s ní ale zcenzurovali,“ tvrdí pamětník. „Mluvil jsem s paní Slánskou, Šlingovou, s Hedou Margoliovou. Polovinu rozhovorů s vdovami dělal Saša Kramer.“

Během univerzitních studií se Jan Kavan seznámil s radikálními levicovými studentskými vůdci ze západní Evropy. Potkal například německého studentského vůdce Rudi Dutschkeho. Přátelský vztah s berlínskou univerzitou pomáhal v očích Jana Kavana napravit předsudky vůči Němcům dané zkušeností rodiny s nacismem. Po roce 1989 prosazoval jako politik smíření se sudetskými Němci.

 

Chtěli jsme demokracii, ne demokratizaci

Jan Kavan se ve druhé polovině šedesátých let angažoval rovněž v mezinárodním studentském hnutí. Ještě před Pražským jarem, obrodným procesem v KSČ i ve společnosti, se jako radikální student ocitl v potížích. Hrozilo mu vyloučení z FON, děkan mu nicméně nakonec doporučil, ať studium přeruší a odjede do Velké Británie.

Vycestoval tam v létě 1967 a živil se jako nosič prádla, dělník na trhu, v nemocnici vozil pacienty na rentgeny. Do Československa se vrátil poté, co se dozvěděl o brutálním zásahu komunistické policie proti studentům, kteří na konci října 1967 protestovali proti opakovaným výpadkům tepla a elektřiny na strahovských kolejích. Zapojil se do snahy o vyšetření útoku na pokojnou demonstraci, při níž utrpěla řada studentů zranění.

Jan Kavan patřil v květnu 1968 k zakladatelům Svazu vysokoškolského studentstva (SVS) a po boku Jiřího Müllera, Luboše Holečka nebo Michaela Dymáčka usiloval o převratné změny politického systému v Československu, založeného na vedoucí úloze KSČ.

„Říkalo se nám pražští radikálové a chtěli jsme být oponenturou strany a vlády a vybudovat jiný socialismus,“ dodává pamětník. „Vyhlašovali jsme, že podporujeme Dubčekovo vedení strany, protože nám dává prostor ke svobodnému vyjadřování názorů. Požadovali jsme ale demokracii, ne demokratizaci. Tajemník Ústředního výboru KSČ Zdeněk Mlynář nám po invazi vojsk Varšavské smlouvy vyčítal, že její příčinou byly i naše radikální postoje. Pamatuji se, jak nám říkal: ‚My jsme tady chtěli mít stále něco jako koncentrační tábor, ale dalo by se v něm zpívat.‘ Sešněrování a okleštění by zůstalo, a proto jsem se k nim nemohl přidat.“

 

Nakonec jsem do Ameriky letěl já

V roce 1967 získal první zkušenost s příslušníky Státní bezpečnosti. Při výslechu v Bartolomějské ulici v Praze zažil vyhrožování, ale žádné násilí. „Snažili se, abych uvěřil, že někdo z pražských radikálů s nimi spolupracuje a udává ostatní. Chtěli nás rozdělit, vnést mezi nás nedůvěru, atmosféru podezírání, zastrašit nás,“ poznamenává pamětník. „Na nikoho z nás ale nezapůsobili, navzájem jsme si o jejich nátlaku říkali. Dohodli jsme se, že jim nebudeme věřit.“

V létě 1968 obdržel SVS pozvánku na sjezd studentské mládeže do Kansas City, města v USA. „Nikdo tam nechtěl letět, protože z mého hlediska bylo léto 1968 nejzajímavější období v dějinách Československa. Navrhoval jsem, ať tam jedou hlavní představitelé SVS Jirka Müller a Luboš Holeček, ale ti neuměli anglicky. Nakonec jsem do Ameriky letěl já, ale bez jakéhokoliv nadšení. SVS mi koupil letenku s návratem za jednadvacet dní, aby byla co nejlevnější,“ vzpomíná Jan Kavan.

Na sjezdu v Kansas City popisoval situaci během Pražského jara, hájil myšlenky Pražského jara a myšlenky studentského a mládežnického postoje. Netušil, že už za dva dny, 21. srpna 1968, vpadnou do Československa vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem a zadusí pokusy o „socialismus s lidskou tváří“.

 

O invazi mluvil v americkém rádiu

„V noci mě vzbudili američtí přátelé a jeden na mě křičel, že Rusové vtrhli do Prahy. Myslel jsem, že se mi to zdá. Pak jsem cítil velký vztek a přemýšlel, co se dá dělat. Vystoupil jsem znovu na sjezdu mládeže a ostře jsem odsoudil invazi. Sesypali se na mě novináři, takže jsem mluvil v rozhlase a byl jsem v novinách. Přijel mimo jiné šéfredaktor týdeníku, který vycházel v San Francisku, a nabídl mi, abych sepsal článek o vzniku studentského odboje v Československu, díky němuž by Američani pochopili, proč došlo k invazi Varšavské smlouvy a jaké jsou naše postoje,“ poznamená pamětník. „Jako honorář za článek mi zaplatil letenku zpátky do Prahy, abych se tam dostal dřív, než mi začne platit zpáteční jednadvacetidenní letenka od SVS. Hned druhý den jsem s ním odletěl do Kalifornie, kde jsem strávil několik dní psaním článku. Neviděl jsem nic jiného než redakci a jeho byt.“

Z USA odcestoval Jan Kavan do Londýna a čekal na první letadlo do Prahy, kam se dostal na začátku září 1968. Asi za měsíc se vrátil do Anglie, kde vydržel až do listopadu. Zůstával jsem v kontaktu s pražskými přáteli, psal jsem články o dění v Československu do listu Economist nebo do Observeru. Když Svaz vysokoškolského studentstva vyhlásil na fakultách okupační stávku, jež trvala od 18. do 21. listopadu 1968, odletěl Jan Kavan do Prahy. 

Studenti vystoupili na obranu principů Pražského jara, protestovali proti okupaci a zasazovali se o lidská práva a svobody.

 

Spojení studentů a odborářů znepokojilo Husáka

„Požadavky studentů podpořili lidi z vesnice i z továren a v prosinci 1968 začal Jirka Müller jednat za SVS s odborovým svazem KOVO. Domluvil s ním smlouvu o spolupráci a obraně proti perzekuci, což vedení KSČ tehdy ještě ocenilo,“ tvrdí Jan Kavan. „Do ledna 1969 jsme podepsali smlouvy prakticky se všemi odborovými svazy, ale pak na nás KSČ dělala nátlak a posílala na jednání svoje lidi.  Docházelo ke kompromisům. Gustáv Husák ostře napadal naše smlouvy, KSČ se zaměřila na odbory a časem je získala na svou stranu.“

Podle Jana Kavana se studentsko-odborářské dohody povedly. Gustáv Husák, zvolený v dubnu 1969 generálním tajemníkem KSČ místo Alexandra Dubčeka, je ve svém projevu označil za největší vystoupení kontrarevoluce. Mohly totiž vyústit do celonárodní stávky, která by ochromila celou zemi.

 

Jan Palach zrušil slova

Šestnáctého ledna 1969 se upálil student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Jan Palach. Jan Kavan se o jeho sebeobětování dozvěděl v kanceláři SVS. „Nepamatuji si na něco jiného, co by na mě zapůsobilo více. Byla to rána do myšlení. Jan Palach zrušil slova, stala se směšná, nedůležitá, neplatná. To, co udělal, mě motivovalo pro následujících dvacet let,“ upozorňuje Jan Kavan.

Luboš Holeček dostal od Jana Palacha vzkaz, aby za ním přišel do nemocnice. Od vážně popáleného studenta se vrátil se zprávou, že existuje skupina dalších dobrovolníků, kteří se stanou živými pochodněmi.

„Ale Luboš zjistil, že žádná taková skupina neexistuje, že si ji Palach vymyslel, aby zvýšil tlak na vládu a KSČ,“ prohlašuje Jan Kavan. „Palach se nezapálil na protest proti invazi Varšavské smlouvy, jak se tvrdilo. Sebeobětoval se proti apatii lidí, proti snaze přizpůsobit se, proti vedení KSČ. Další den jsme se sešli Luboš Holeček, Karel Kovanda, já a asistent z právnické fakulty Petr Pithart a sepsali jsme prohlášení pražských studentů k smrti Jana Palacha. Předseda SVS Michael Dymáček ho přečetl v televizi a já v rozhlase.“

 

Palach zemřel a předseda vlády vybuchl vzteky

Mezitím pozval studentské vůdce předseda české vlády Stanislav Rázl. Podle Jana Kavana se snažil zastavit demonstraci, kterou připravovali v Praze po Palachově zoufalém a současně hrdinském činu. Rázl chtěl, aby ve studentském prohlášení nebylo nic, co by vyvolalo akce proti KSČ a vládě.

„Přečetli jsme Rázlovi návrh našeho prohlášení a hrubě se mu nelíbil. Nepamatuji si na žádnou vstřícnost, pak najednou přiběhl chlapík a šeptal něco Rázlovi do ouška. Za pět minut přišel někdo z SVS, že Palach zemřel. Atmosféra se zhoršila,“ říká pamětník „Rázl vybouchl vzteky a křičel, že Palach takhle zamíchal kartami. Jednání se pak urychlilo a vedlo k přijatelnému kompromisu našich nesmírně radikálních formulací. Rázl věděl, že už nic nezmůže. Demonstrace už stejně probíhaly a věděl, že přijde i naše. Dovolil mně vystoupit v rozhlase a Dymáčkovi v televizi. Řekli jsme, že nechceme, aby se lidé upalovali. Ale že je nutné se bránit v duchu Palachova odkazu, který sdělil v nemocnici přes spálené rty Luboši Holečkovi: ‚Přičiňte se živí v boji!‘ Vnímal jsem to jako ohromný závazek. Věděl jsem, že bude složité ho splnit, ale musíme se o to alespoň pokusit.“ Poté, co Jan Palach 19. ledna 1969 zemřel, uctilo jeho památku v ulicích Prahy kolem dvou set tisíc lidí.

 

Odklonili středoškoláky od sovětské ambasády

„Demonstrace byla obrovská, tichá. Nesli jsme vlajky a portréty Jana Palacha. V rámci SVS jsem při pietě organizoval studentskou pořádkovou službu. Průvod procházel kolem rakve, studenti tam dodali čestné stráže. Rozšiřovali jsme náš projev, text jsme rozdávali po fakultách, připomínali jsme Palachovy požadavky,“ prohlašuje pamětník. „Domluvili jsme se s vládou, že nepošlou do ulic policisty ani vojáky, působili by na lidi jako rudá barva. KSČ a vláda vyhrožovaly, že pokud se pořádek vymkne z rukou, tak sovětská vojska vyšlou do Prahy tanky a bude krveprolití.“

Během masové tryzny za Jana Palacha nastala jedna kritická situace.  Karel Kovanda, jeden z představitelů SVS, Janu Kavanovi oznámil, že středoškoláci vytvořili vlastní demonstraci a chtějí vyrazit před sovětskou ambasádu. 

„S dalšími členy pořádkové studentské služby jsme se postavili do čela středoškolského průvodu a odklonili ho. Pokud by sovětská ambasáda vnímala demonstranty jako ohrožení bezpečnosti, požádala by československou stranu, aby průvod zastavila. Dodnes si myslím, že střet mezi středoškoláky, sovětskou ochrankou a československou policií by vedl ke ztrátám na životech. Fyzický boj neměl šanci na úspěch, protože nás okupovala půlmilionová sovětská armáda.“

 

Zatkli ho před odletem do Švédska

Leden 1969 ovlivnil osud Jana Kavana ještě jednou důležitou událostí.  S Lubošem Holečkem se chystal odletět do švédského Stockholmu na mírovou konferenci pořádanou Bertrand Russell Peace Foundation, kde se mělo diskutovat i o okupaci Československa. Vyslala je tam SVS. Na letišti v Ruzyni našli celníci u Jana Kavana malou částku západních valut, ale skrýval jich u sebe víc, než byla povolená hranice. Měl s sebou řadu dokumentů, kromě jiného z Ústředního výboru KSČ. Také doklady o politických útocích na studenty a spoustu materiálů SVS.

„Některé jsem ani nečetl. Všechno našli a zabavili. Sebrali mi také cestovní pas,“ vzpomíná Jan Kavan. „Druhý den jsem byl u výslechu na Státní bezpečnosti v Bartolomějské. Pak už jsem měl jen zájem zjistit, jestli existuje nějaká šance získat zpátky pas a studovat v Oxfordu, kde mě stále vedli jako studenta s přerušeným studiem.“

 

Vymyslel mi krycí jméno, myslím, že Kato

Na výslechy si StB pozvala Jana Kavana několikrát a moc si na ně nepamatuje. Nečelil při nich však žádným velkým výhrůžkám. „Pak se se mnou spojil pan Patejdl. Už ani nevím, za koho jednal, ale evidentně to byl estébák. Byl hrozně obecný, nekonkrétní, ptal se mě, co jsem řekl na mezinárodní studentské konferenci v Budapešti, co jsem si bral do Stockholmu, proč chci zpátky na Oxford,“ tvrdí pamětník. „Tahal ze mě rozumy a snažil se mě přesvědčit, že se za mě může přimluvit, abych dostal zpátky pas a mohl jet do Oxfordu. Měl jsem neodbytný dojem, že mi naznačuje, že pas bych mohl dostat zpátky výměnou za vstřícnost. Sešel jsem se s ním asi třikrát. Dokonce na mě založil spis a vymyslel pro mě krycí jméno, myslím, že Kato.“

Ve svazku Jana Kavana se nacházejí důkazy o jeho stycích s československou rozvědkou. Stojí v něm, že Stanislavu Patejdlovi obstaral řadu informací.

 

Tušil, že mluví s estébákem

„Povídali jsme si, ale že bych mu donesl něco písemného, si nepamatuju, není to pravděpodobné. Neřekl jsem Patejdlovi nic, co by už nevěděl,“ upozorňuje Jan Kavan. „Je pravděpodobné, že jsem mu na nějakou otázku odpověděl. Představil se mně jako zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí, ale tušil jsem, že je to estébák. Neviděl jsem důvod, proč bych schůzky s ním odmítal. Naděje, že mě pustí do Oxfordu, byla jistě zajímavá.“

Stanislav Patejdl Janu Kavanovi oznámil, aby po případném vrácení pasu a vycestování do Anglie navštívil na ambasádě v Londýně školského radu Františka Zajíčka, který se stará o československé studenty ve Velké Británii. Janu Kavanovi se podařilo získat nový pas. Uvádí, že mu ho vydal přímo ministr školství Vilibald Bezdíček.

Jan Kavan se rozhodl vysvětlit veřejnosti, studentské komunitě a stoupencům SVS, co se stalo při odletu do Stockholmu a potom. Nechtěl, aby se cokoliv s odkazem na něj použilo proti SVS, jež zveřejnila jeho prohlášení. Objasňoval v něm fámy, které se začaly kolem něj točit, uváděl, co kde řekl a prohlásil.

„Vypadalo by podezřele, kdyby mi dali pas, abych se mohl vrátit do Anglie. Zdálo by se pak, že jsem začal spolupracovat se Státní bezpečností,“ konstatuje Jan Kavan. „Pas mi ale vydal Vilibald Bezdíček, ne ministerstvo vnitra. Řekl mi, ať rychle odjedu, že bude informovat vnitro až za čtyřicet osm hodin.“

Pamětník ještě potřeboval výjezdní doložku a obdržel ji. „Nevím, že by mi ji dal Patejdl. Snažil se vycházet se mnou dobře a připravit půdu pro kolegu Zajíčka. V Anglii jsem chtěl založit pobočku SVS, v roce 1969 tam ještě bylo hodně našich studentů,“ vysvětluje pamětník. Do Londýna se mu podařilo odletět a v dubnu 1969 se ještě vrátil do Prahy, kde se konala důležitá konference SVS. Po ní znovu nabral směr Velká Británie.

 

Pro rozvědku vypracoval zprávu o studentech

Jan Kavan tušil, že František Zajíček je pracovníkem rozvědky, a předpokládal, že jeho informace neskončí u něj. „Dával jsem si veliký pozor, co říkám. Nevím, kolikrát jsme se setkali, myslím, že jsme spolu měli asi patnáct schůzek na podzim 1969 a v první polovině roku 1970,“ prohlašuje pamětník. „Nic mě nenutilo, abych se s ním setkával. Ale chtěl jsem zjistit, jaké jsou možnosti, abych se mohl vrátit po dostudování do Československa, a co může Zajíček udělat pro ostatní studenty ve Velké Británii. Tvrdil mi, že podporoval Alexandra Dubčeka.“

Jan Kavan vypracoval pro Františka Zajíčka během několika dnů souhrnnou písemnou zprávu o československých studentech ve Velké Británii. „Obsah našich schůzek si Zajíček úplně nevymýšlel, popisoval naše konverzace poměrně přesně,“ prozrazuje pamětník.

Ve svazku Jana Kavana se kromě jiného píše, jak se odehrávalo setkání československých studentů v Londýně. Podle verze rozvědky Jan Kavan jmenoval studenty, kteří vystupovali nejreakčněji a vyzývali ostatní k emigraci do Velké Británie. Zmínil se také o politicky uvážlivém vystoupení jiného kolegy. „Nevzpomínám si, že bych Zajíčkovi donesl, co říkal jednotlivý student, nevypracoval jsem pro něj žádný text. Nevylučuju, že jsem mu dal starší, historické materiály SVS,“ přiznává pamětník.

Podle svazku sepsal Jan Kavan pro Františka Zajíčka dva dokumenty. Jeden se jmenoval Informace o řešení studentských problémů spojených se založením nové studentské organizace v ČSSR a druhý Zpráva o situaci mezi československými organizacemi ve Velké Británii.

Ani jeden z materiálů ve spisu není, ale František Zajíček popisuje jejich rozsah a zmiňuje, že je Jan Kavan vypracoval „agilně“ během září 1969. Šlo o měsíc, kdy mu končila platnost výjezdní doložky pro Velkou Británii. Na ambasádě pak dosáhl jejího prodloužení.

Ve zprávě pro Františka Zajíčka kritizoval předsednictvo SVS za jednání bez vědomí členské základny. „Považuji za vysoce nepravděpodobné, že bych kritizoval vedení SVS,“ ohrazuje se pamětník proti údajům ve svém svazku.

 

O emigraci se přijel poradit do Prahy

Na podzim roku 1969 přemýšlel, jestli žít v emigraci ve Velké Británii, nebo se vrátit do Československa, kde Husákovo vedení KSČ zcela zastavilo demokratizaci a obrodu společnosti a znovu nastolilo tuhou totalitu. Za nějaký čas zvolil první možnost a usadil se v Londýně. Začal chodit na vysokou školu London School of Economics a Political Science. Zde získal bakalářský titul. Později studoval historii a politiku na univerzitách v Readingu a Oxfordu.

„Navrátilců do Československa bylo stále méně, na začátku se chtěla většina studentů vrátit domů, pak už to byla jen hrstka,“ poznamenává Jan Kavan. „Zajíčkovi jsem to jistě řekl. V pobočce SVS v Londýně bylo jen pár desítek lidí, občas jsme se sešli a bavili se, co je doma.“

Na začátku srpna 1970 se Jan Kavan přijel poradit domů, jestli se má vrátit. Většina lidí si prý tehdy myslela, že víc pomůže opozici v zahraničí. Přestala mu platit výjezdní doložka, o prodloužení ani nežádal, a tak se od září 1970 stal emigrantem.

Během let se mu ve Velké Británii podařilo vytvořit jedno z nejvýznamnějších exilových center odboje proti komunistické moci v Československu. Počínaje rokem 1970 neexistují žádné spisy, které by na něj vedla rozvědka nebo Státní bezpečnost.

První akcí Jana Kavana pro domácí československý odboj byla tajná dodávka cyklostylu, rozmnožovacího stroje, pro Jiřího Müllera. Potřeboval ho na tisk letáků proti nesvobodným parlamentním volbám v roce 1971. Lidé v nich směli volit pouze jednu kandidátku Národní fronty, sestavovanou pod taktovkou KSČ.

 

Pomohla mu známost s mírovou aktivistkou

Tajná dodávka do Československa se rodila nesmírně obtížně. „Byl jsem český student v Anglii bez zkušeností v tomhle světě. Ale na společné britsko-česko-řecké demonstraci proti diktaturám, tedy proti okupaci ČSSR a řecké vojenské juntě v Aténách, jsem potkal mírovou aktivistku April Carterovou. Myslím, že dokonce na výročí invaze Varšavské smlouvy do Československa protestovala v Moskvě na Rudém náměstí a riskovala, že ji zavřou,“ vzpomíná Jan Kavan. „Skamarádili jsme se, a když jsem jí řekl o problému s cyklostylem, pomohla mi. Koupili jsme ho díky její sestře Fay, provdané za britského akademika. Byli na univerzitě v Lusace v Gambii a přes ni jsme cyklostyl získali.“

Cyklostyl však představoval jen polovičku úspěchu. Jan Kavan musel sehnat vůz na dopravu do Československa a upravit ho tak, aby v něm vznikla skrýš. Nevěděl ovšem o nikom, kdy ji dokáže vybudovat.

„April znala jednoho tesaře mimo Londýn, který uměl udělat tajný prostor dost velký pro člověka. Po roce 1989 jsem se dozvěděl, že propašoval z Anglie do Německé demokratické republiky George Blakea, dvojitého špiona, který pracoval pro Západ i pro Východ,“ uvádí pamětník. „Nakonec prozradil čtyřicet dva západních agentů v Sovětském svazu a dostal čtyřicet dva let vězení. Mírový aktivista Michael Randall tam s ním byl za nějaké protesty proti válce. S irskými kamarády zorganizoval útěk George Blakea a dostali ho do východního Německa ukrytého v autě.“

 

Pašeráci jezdili do Prahy jakoby na výlety

Jan Kavan požádal Michaela Randalla, aby jel do Československa jako řidič s jednou paní na zkoušku. Tajný prostor zaplnili Svědectvím a Listy, exilovými časopisy vydávanými Pavlem Tigridem a Jiřím Pelikánem. Michael Randall zjistil, jak probíhá kontrola na rakouských hranicích, peníze do začátku pomohla sehnat April Carterová. S Janem Kavanem založili Solidarity Found, díky němuž platili pašování do Československa.

„Michael Randall a jeho známá cestovali z Anglie do Prahy jakoby na dovolenou. Kdyby auto jelo z Vídně, byly by kontroly a prohlídky na české hranici tvrdší,“ domnívá se pamětník. Časopisy Svědectví a Listy se povedlo bez obtíží provézt přes hranici a klapla i cesta s ukrytým cyklostylem. Jiří Müller a jeho přátelé na něm pak rozmnožovali letáky proti komunistickým volbám.

Podle Jana Kavana šlo o tisíce letáků s výzvou, že mají lidé škrtnout všechny kandidáty Národní fronty nebo nevolit vůbec, a dát tak najevo nesouhlas s loutkovými volbami. „Letáky, kam se podepsalo šest nebo sedm ilegálních skupin, upoutaly pozornost StB. Zatkla Aničku Šabatovou a Jirku Müllera,“ uvádí Jan Kavan. Anna Šabatová dostala u soudu tři roky vězení, Jiří Müller v něm pykal za rozvracení republiky od roku 1971 do roku 1976.

 

Peníze od CIA odmítl

„Solidarity Found jsme po pár letech rozpustili a založili jsme Nadaci Jana Palacha. Byli v ní politici, umělci, herci, dokázali jsme oslovit britské nadace a od nich jsme získávali peníze na pašování a na nákup dalšího auta,“ pokračuje pamětník v popisu svého exilového odboje.

Skupina kolem Jana Kavana používala k cestám za železnou oponu kempingové vozy. Po dvou letech je vyměňovala, aby nevzbudila podezření celníků a Státní bezpečnosti. Jeden ze členů skupiny Janu Kavanovi řekl, že se mu ozvali lidi z americké zpravodajské služby CIA s nabídkou na placení cest s kontrabandem do Československa. Jan Kavan nicméně odmítl.

„Peníze od CIA ani z jiných rozvědek jsem nikdy neměl. S žádnými jsem ani nespolupracoval, byl jsem přesvědčený, že naše podpora české opozice musí být nezávislá,“ dodává. „Ani přes západní ambasády jsem nic do Československa neposlal.“

Jedna z nadací, od níž dostával peníze, byla nicméně s CIA propojená.

 

Vyvezli záznam bytového divadla

Větší věci jako cyklostyl, knížky, kamery nebo filmy pašovala skupina v kempingových vozech. „Postupem času se vozilo čím dál víc věcí z Československa ven. Jednak samizdatové knihy, jednak filmy. Vyvezli jsme celé bytové divadlo s paní Chramostovou, která hrála Lady Macbeth,“ prohlašuje pamětník. „V kempingových vozech jsme provezli i filmový záznam XIV. komunistického sjezdu, toho vysočanského, nebo podkladové materiály pro Nobelovu cenu udělenou Jaroslavu Seifertovi. Kdežto dopisy, co jsem posílal Jiřině Šiklové, Jirkovi Müllerovi, Petru Pithartovi, vezli přímo kurýři. Většinou si je nalepili na tělo.“

Skupina vyměňovala na autech státní poznávací značky a zelené pojišťovací karty. Michael Randall uměl na univerzitě v Bradfordu vytisknout nelegální zelené karty. „Ale používali jsme je jenom na československo-rakouské hranici. Jak se vyjelo z Česka, zničily se a dál se jezdilo na pravé pojišťovací papíry,“ tvrdí Jan Kavan. „Nejdřív jsme měli volkswagen, pak Ford Transit. Když jsme později vozili tuny materiálu tam i zpátky, přidali jsme ještě francouzský peugeot, řídili ho francouzští trockisté ze skupiny Pierra Lamberta.“

Kempingové vozy směřovaly k disidentům do Československa a nazpátek až do sametové revoluce v roce 1989. Československé bezpečnostní složky se jim však postaraly o přestávku dlouhou asi tři čtvrtě roku. V dubnu 1981 totiž zadrželi celníci na československé hranici francouzský peugeot s kontrabandem těžkým zhruba 400 kilogramů.

Vedle tiskovin se v něm ukrýval cyklostyl poskytnutý Pavlem Tigridem. Státní bezpečnost pak zatkla kromě jiných disidentku Jiřinu Šiklovou, jež představovala v Československu kontaktní osobu navázanou na Jana Kavana.

 

Francouzští trockisté snědli tajné dopisy

„Když chytili francouzský peugeot, zjistili systém úkrytů. Museli jsme ho přebudovat i proto, že jsme po zatčení Jiřiny Šiklové netušili, kolik toho lidi ze Státní bezpečnosti vědí,“ vysvětluje Jan Kavan. „Pak jsme jezdili ve velkém kombíku Austin Maxi, ale byl menší než kempingový vůz a množství převážených věcí bylo menší. Postupně jsme ho zvyšovali až do roku 1989. S kempingovými vozy jsme jezdili do Československa třikrát čtyřikrát do roka.“

Po zatčení na hraničním přechodu neprozradili kurýři Gilles Thonon a Françoise Anisová vůbec nic důležitého a ještě stačili sníst dopisy.  „Francouzští trockisté byli nesmírně disciplinovaní, víc než lidsko-právní liberálové. Neexistovalo nebezpečí, že by se zhroutili a začali vypovídat. Popisovali věci naprosto nevýznamné. Měsíc je vyslýchali, pak je pustili a vyhostili z Československa,“ podotýká Jan Kavan.

 

Zatčené podpořily demonstrace ve Francii

Začátkem května 1981 skončili ve vazbě organizátoři převozů Jiřina Šiklová a Jan Ruml a s nimi i autoři pašovaných samizdatových knih Eva Kantůrková, Jiří Ruml, Karel Kyncl, Jaromír Hořec, Milan Šimečka a Ján Mlynárik. Podle Jana Kavana řekl Jaromír Hořec Státní bezpečnosti všechno, co věděl. „Jiřina Šiklová potvrdila při výslechu moje jméno, ale nic dalšího od ní Státní bezpečnost nezjistila, ani způsob, jak jsem získával řidiče kempingových vozů,“ uvádí pamětník.

Po uvěznění dvou francouzských trockistů a osmi československých občanů se Jan Kavan a jeho kolegové soustředili na rozpoutání velké mediální kampaně v zahraničí. „Oslovili jsme novináře, předplatitele Palach Pressu, vlády. Argumentovali jsme oprávněně, že jsou perzekvováni lidé, aniž by porušili mezinárodní právo, jen mají jiný politický názor a chtějí získat informace, které nejsou dostupné v československém mediálním světě,“ vzpomíná. „Měli jsme velkou podporu ve Francii, protože v Československu zatkli dva její občany. Podpořila nás nejen francouzská vláda a významné noviny, ale i velké odbory. Podařilo se nám ve Francii udělat obrovské demonstrace s velkou publicitou. Soustředili jsme se na mobilizaci všech našich přátel, od novinářů po politiky a akademiky, aby protestovali proti uvěznění našich dvou francouzských kurýrů a osmi československých občanů. Získali jsme podporu francouzského prezidenta Francoise Mitterranda, rakouského kancléře, britská vláda nám moc nepomohla, ale ostatní ano.“

 

Film z vysočanského sjezdu přes noc zmizel

Jan Kavan si myslí, že jejich kampaň zabránila dvěma velkým procesům se zatčenými lidmi – Jiřina Šiklová a spol. a Jan Ruml a spol. „Po roce je propustili bez procesu, některé ale ještě o dva měsíce později,“ říká Jan Kavan. „Systém pašování knih jsme obnovili na jaře roku 1982 a fungoval až do listopadu 1989.“

Exilovou práci Jana Kavana nepostihlo pouze odhalení francouzského karavanu v roce 1981. Z Československa do Londýna se podařilo vyvézt i filmový dokument ze XIV. sjezdu KSČ ve Vysočanech, který se uskutečnil 22. srpna 1968, bezprostředně po okupaci Varšavskou smlouvou, a odsoudil ji.  Když moc v zemi ovládlo konzervativní křídlo KSČ v čele s Gustávem Husákem, označilo vysočanský sjezd za neplatný. Záznam vysočanského sjezdu KSČ se nicméně Janu Kavanovi v Londýně ztratil.

„Krátký úryvek z vysočanského sjezdu jsem stačil dát britské televizi, ale obrovské kotouče filmového materiálu jsem nechal přes noc v autě. Měl jsem ho zaparkované před barákem, ale druhý den ráno byl kufr vylomený a filmy někdo ukradl. Nabízel jsem odměnu v okolí, když je někdo vrátí. Myslel jsem, že kotouče ukradl anglický zloděj, myslel si, bůh ví, co to bude, a pak slyšel jen nesrozumitelné české povídání. Ale nikdo se neozval,“ poznamenává Jan Kavan. „Myslím, že o žádného zloděje nešlo, že za krádeží byla akce Státní bezpečnosti, která mě v Anglii občas sledovala.“

Z Československa vyvážela Kavanova skupina mnoho dalších filmů, zvláště po založení Charty 77 v lednu 1977. Nejdříve se jednalo o filmy osm a šestnáct milimetrů, pak o videokazety.

 

Na Západ propašovali důkazy o špiclování

„Posílali jsme do Prahy kamery a filmový materiál na rozhovory s mluvčími Charty 77. Do Anglie jsme provezli záznam sledování Václava Havla z domečku na kuřích nohách v Trutnově nebo se podařilo natočit sledování Jiřího Hájka a Františka Kriegla, což bylo fantastické,“ prozrazuje pamětník. „Oni se spolu sešli a za každým z nich šli estébáci. Pak film ukazoval nejen Hájka s Krieglem, ale i to, jak se spojily skupiny, co je sledovaly, jednak pěšky a jednak v autech.“

Jan Kavan se nezabýval jen převozem politických kontrabandů přes železnou oponu. V roce 1974 založil v Londýně s Ivanem Hartlem agenturu Palach Press, jež nabízela za úplatu materiály o opozičním hnutí v Československu do zahraničních médií v Evropě i v USA.

Předplatitele získala rovněž mimo noviny, rozhlas a televizi. Zprávy poskytovala do Timesů, Observeru, Guardianu nebo Le Mondu. Pobočka Palach Press vznikla ve Vídni.

„Nejvíc informací potřebovalo Rádio Svobodná Evropa, jejich rychlým zdrojem byl Petr Uhl, telefonoval mně i Ivanu Medkovi. Chodily nám zprávy o Chartě 77, o Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a později také o Nezávislém mírovém sdružení,“ vypočítává pamětník.

 

S překlady pro Palach Press pomáhala matka

Podle něj se Petr Uhl nebál přečíst celý dokument do telefonu, i když věděl, že je s velkou pravděpodobností odposloucháván Státní bezpečností. Petr Uhl nicméně s Palach Press spolupracoval s dlouhými přestávkami. „Ve dvou různých obdobích seděl ve vězení celkem devět let,“ upřesňuje Jan Kavan.

Agentura vydávala Palach Press Bulletin. Redakce sídlila v bytě Jana Kavana a zaměstnávala jednu špatně placenou sekretářku. S překlady pomáhala několik let zadarmo pamětníkova matka Rosemary Kavanová, pak je dělal Jan Čulík. „Mohli jsme mu platit jen desetinu toho, co by dostal jinde. Řadu textů pro nás překládal britský pár, Češka a Angličan,“ upozorňuje Jan Kavan.  „Na rozmnožování samizdatů, nakládání do skrýší a vyplňování kartiček, komu co poslat, jsem měl pět anglických pomocníků. Nejvíce samizdatů dostával Petr Pithart, měl kódové označení George.“

Právě Petr Pithart poslal Janu Kavanovi v roce 1975 přes kurýra dopis od bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka. „Byl rozsáhlý a poměrně nudný, Dubček si v něm stěžoval stranickému vedení, jak ho sledují,“ vysvětluje pamětník. „Ale bylo to poprvé po několika letech, co Dubček vystoupil. Jeho dopis jsme jako Palach Press publikovali ve stejný den na pěti kontinentech a ve 33 zemích. Vydělali jsme hodně peněz. Po vzniku Charty 77 se objem našich zpráv zvýšil několikanásobně, náklady jsme hradili z příspěvků od britských nadací.“

 

Učil Angličany česky

Jana Kavana živilo psaní článků a také výuka češtiny pro Angličany, kteří ji potřebovali ke své práci. Díky dobrému jménu Palach Pressu založili společně s maďarskou a polskou opozicí časopis East European Reporter a k 30. výročí protikomunistické revoluce v Maďarsku vydali v roce 1986 prohlášení maďarských, československých a polských disidentů. Na časopis dostávali zpočátku peníze od Fordovy nadace, pak už si na sebe vydělal. Jeho cílovou skupinu představovali západní experti na střední a východní Evropu, kteří potřebovali vědět co nejvíc o opozičních hnutích v zemích sovětského bloku.

„Náklad časopisu nebyl veliký, ale mezi předplatiteli jsme měli tvůrce veřejného mínění, významné noviny, Amnesty International, Kongres USA, Harvard, OSN,“ vyjmenovává Jan Kavan. „Do kiosků jsme dávali určitě přes tisíc výtisků.“

Jan Kavan využíval ve druhé polovině osmdesátých let svého britského občanství k cestám do Maďarska, Polska a Německé demokratické republiky, kde se setkával s představiteli opozice. V Budapešti si dal schůzku s Janem Rumlem, maďarské bezpečnostní orgány Jana Kavana zadržely, ale jako britského občana ho musely propustit. Československé občanství už neměl, komunistické úřady mu ho odňaly docela pozdě, až po prohlášení Charty 77.

 

Aby ho neodhalili, měnil pasy

Pamětník necestoval do východní Evropy na své pravé příjmení, v souladu s britskými zákony měnil často pasy a na každém používal jinou totožnost. Používal například příjmení Carter, James či Williams. Měnil také svoji podobu. První a na dlouhou dobu poslední tajnou cestu absolvoval už v srpnu 1970. Nechal si před ní narůst vousy. Byl však stejně nervózní a obával se prozrazení. První dny vycházel z hotelu ven pouze v noci, pak se otrkal a na schůzku s Petrem Pithartem se vypravil ve dne.

„Na ulici jsem najednou viděl vyděšený, zkoprnělý výraz chlapíka, v němž jsem poznal vysokoškolského komunistického funkcionáře. Jmenoval se Ondrouch a díval se na mě, jako by viděl ducha. Měl jsem strach, že mě poznal. Šel jsem pryč a pohyb na ulicích jsem během dne značně omezil. Zpátky do Anglie jsem odjel co nejdříve, k čemuž mě vyzval i Petr Pithart.“

Do Prahy se Jan Kavan vypravil znovu až v roce 1987, po smrti své matky a babičky. Neměl už nikoho, komu by způsobil bolest, pokud by ho v Československu zatkla policie. „Vzhled jsem před cestou změnil hodně. Pořídil jsem si čočky místo brýlí a paruku mi udělal holič z mých vlasů. Vypadal jsem odlišně od fotek, které mohla mít Státní bezpečnost. Mou totožnost se jí zjistit nepodařilo, jak jsem se dozvěděl po roce 1989.“

 

Před StB je hlídal dvanáctiletý Pavel Uhl

V létě 1987 se Jan Kavan sešel v pražských Riegrových sadech s Petrem Uhlem. „Petra jsem znal jen z hlasu po telefonu a podle fotek. Měl jsem radost, že se potkáváme, ale měl jsem obavu, aby nás nechytili,“ vzpomíná Jan Kavan. „Jeho tehdy dvanáctiletý syn Pavel tam pobíhal a hlídal, jestli někde kolem nejsou estébáci. Tvrdil, že je pozná.“

Od roku 1987 do sametové revoluce v listopadu 1989 přiletěl Jan Kavan do Československa čtyřikrát. Snažil se rozšířit spolupráci mezi exilem a domácí opozicí, vidět se po dlouhé době s Jiřím Müllerem a s lidmi zapojenými do pašování politického kontrabandu. „S Jaroslavem Šabatou jsme se potkali v Brně, v Praze s Jiřinou Šiklovou, Drahuškou Proboštovou, Petrem Uhlem. S Jiřinou jsme měli schůzku v Thomayerově nemocnici,“ prozrazuje Jan Kavan. „Anička Šabatová mi vzkázala, že se se mnou chce sejít Václav Havel. Vybral si kavárnu Slavia, což mě docela vyděsilo a překvapilo. Měl jsem z toho velkou obavu. Ale všechno dobře dopadlo a natočil jsem s ním na magnetofon rozhovor o spolupráci mezi východoevropskou opozicí publikovaný v East European Reporteru. Havel mi potvrdil, že větší změny nastanou pouze tehdy, když k nim dojde souběžně ve více zemích.“

Totožnost Jana Kavana se provalila až během sametové revoluce v listopadu 1989. Nevydržel tehdy čekat v Londýně. Po zprávě o odstoupení generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše vydané 24. listopadu sedl den poté do letadla a přiletěl do Ruzyně. Nezvládl však výměnu pasu a vzal si s sebou stejný, na který přicestoval do Prahy při své poslední návštěvě.

 

V Ruzyni ho zatkli po dvaceti letech

Estébáci se dozvěděli o návštěvě Jana Kavana na konci roku 1988, prý během výslechu Jiřiny Šiklové. „Neudělala to schválně, byla pod obrovským tlakem. Aby dala estébákům při výslechu najevo, že nejsou vševědoucí, ujelo jí: ‚Vy vůbec nevíte, že sem Kavan přijel a dal mi k Vánocům parfém,‘“ tvrdí pamětník. „Estébáci si pak zjistili, kdo z britských turistů byl na Vánoce v Praze. Pětadvacátého listopadu jsem po příletu na ruzyňské letiště předložil pas na stejné jméno a hned mě vytáhli z fronty a zatkli. Mohl jsem si pas před cestou změnit, ale trvalo by deset dní, než by se všechno zúřadovalo. Jak jsem byl netrpělivý, risknul jsem to. Člověk občas riskovat musí, mám to v povaze. Na letišti jsem tvrdil, že jsem Ian James, ale věděli, kdo jsem ve skutečnosti.“

 

Viděl jsem, že estébáci jsou zaskočení

Po zatčení vyslýchali Jana Kavana přímo na letišti dva příslušníci StB. Natáčeli ho na videokameru. Záznam se nicméně nedochoval. „Neměl jsem falešný, ale legální pas, zákon jsem neporušil. Do dvou hodin do rána mě vyslýchali na letišti v Ruzyni a pak mě odvezli do Parkhotelu. Hned ráno jsem se přestěhoval do hotelu na Pavlák, používali ho naši kurýři,“ popisuje pamětník.

Vzpomíná si, že druhý den ráno ho vzbudili estébáci a odvezli ho do vily v Dejvicích. V protokolu však stojí, že ho tam vzali až 29. listopadu. Ať tak, či onak, chtěli pokračovat ve výslechu započatém na letišti v Ruzyni.

„Žádné jiné vysvětlení mi nedali, v životě jsem v takové vile nebyl. Nejednali se mnou výhrůžně, snažil jsem se udržovat přátelský tón, neviděl jsem důvod, proč se s nimi hádat. Na rozdíl od výslechu v Ruzyni jsem si už byl jistý, že je jenom otázka času, než výslech ukončí a pustí mě. Neměl jsem už obavy jako v Ruzyni, že mě dají do letadla a pošlou do Londýna,“ svěřuje se pamětník.

Výslech v dejvické vile proběhl se skrytou kamerou uloženou v televizi, což se Jan Kavan dozvěděl až v první polovině devadesátých let, kdy záznam odvysílala televize Nova.

„Kamera byla naproti mně. Informace, na které se mě ptali, jsem jim neposkytl ani v Ruzyni, ani v Dejvicích. Bylo evidentní, že se špatně orientují, že nevědí, co se děje. Chtěli vědět, jaká je situace v Občanském fóru ve Špalíčku a s kým jsem v kontaktu,“ vysvětluje pamětník. „Potvrzovalo to atmosféru během poslední hodiny výslechu v Ruzyni, kdy byli po úvodním sebejistém postoji víc a víc nervózní. Na letišti neustále odbíhali do vedlejší místnosti, z níž jsem slyšel hlasité vysílání rozhlasu. V jednu chvíli se jeden z nich vrátil, bouchl do stolu a křičel: ‚Vy jste jeden z hlavních protagonistů toho, co se tady děje, řekněte mi, kam to povede a co se bude dít!‘ To mě uklidnilo. Viděl jsem, že jsou zaskočení a že nemají situaci pod kontrolou.“

 

Sekt a chlebíčky

V dejvické vile jedl Jan Kavan s estébáky chlebíčky a pil s nimi sekt. „Neviděl jsem důvod, proč ne, když mi ho nalili a chtěli si ťuknout,“ konstatuje. Během svého pobytu v Praze v listopadu 1989 trávil Jan Kavan mnoho času ve Špalíčku, mluvil tam s Petrem Uhlem, Jiřinou Šiklovou či Janem Urbanem.

„Spíše jsem poslouchal, pomáhal jsem Občanskému fóru, ale jako člověk zvenku jsem chtěl zůstat jen pozorovatelem. V sobotu 26. listopadu jsem šel na tribunu při demonstraci na Letenské pláni. Obrovské množství lidí stálo pode mnou, zažíval jsem něco fantastického, nepředstavitelného,“ vypráví pamětník. [Dodejme, že sobota připadla na 25. listopadu, 26. byla neděle. Demonstrace na Letenské pláni se každopádně odehrály v obou dnech.] „Dvacet let mé práce bylo korunováno, skončila pro mě emigrace, v níž jsem se necítil dobře. Koncem listopadu jsem se vrátil do Anglie a do Prahy jsem přiletěl zase v lednu. Po čase mě určili, abych pracoval v zahraničně-informačním oddělení Občanského fóra, scházel jsem se s diplomaty a se zahraničními novináři.“

Na začátku roku 1990 zrušil Jan Kavan Palach Press a přestal pracovat pro East European Reporter. Petr Uhl se stal ředitelem České tiskové kanceláře a lákal ho do funkce svého zástupce. Jan Urban však Jana Kavana přesvědčil, ať kandiduje do Federálního shromáždění za Občanské fórum. Po červnových volbách se pamětník stal poslancem Sněmovny lidu.

„V Anglii jsem vstoupil do Labour Party a ve Federálním shromáždění jsem chtěl podporovat levicové myšlenky,“ uvádí pamětník. „V Občanském fóru jsme založili skupinu sociálně demokratické orientace. Moc jsem nerozuměl sloganu Občanského fóra – Strany jsou pro partajníky, my jsme tady pro všechny.“

 

S estébákem v lavici by sedět nechtěl

V roce 1991 zastavila politickou kariéru Jana Kavana lustrační kampaň, během níž čelil obvinění z vědomé spolupráce s komunistickou rozvědkou a se Státní bezpečností. Ve volbách v červnu 1992 nekandidoval. „Nechtěl jsem ubližovat svým kolegům, ale netušil jsem, že obrana proti absurdnímu obvinění bude trvat pět. Brala mně čas a energii, počítal jsem s půlrokem,“ svěřuje se pamětník.

Domnívá se, že někteří lidé vedli kampaň proti němu v dobré víře, poněvadž chtěli vyhnat z politiky spolupracovníky StB. „Bylo mezi nimi pár mladých a nedivil bych se, kdyby je čtení mých svazků Kato 1969 a Kato 1970 zblblo a zmanipulovalo,“ upozorňuje Jan Kavan.

Vinu Jana Kavana posuzovala vyšetřovací komise k 17. listopadu a nerozhodla se jednomyslně. „Prohrál jsem poměrem hlasů šest ku sedmi, zprávu komise četl Petr Toman 22. března 1991. V můj prospěch hlasoval mladý Jirka Dienstbier, konzultoval to s otcem,“ tvrdí pamětník. „Netušil, že lustrační zákon použijí na mě. Obecně jsem ho podpořil, měl bych špatný pocit, kdybych seděl v parlamentu s nějakým estébákem v jedné lavici.“

Podle Jana Kavana však začali poslanci návrh lustračního zákona měnit a promítli do něj princip kolektivní viny. „Vyhodili z něj soudní projednávání jednotlivých případů, v lustračním zákoně jsou absurdní formulace, které by anglosaské právo odmítlo,“ prohlašuje pamětník.

 

Kavanovy svazky analyzoval Petr Uhl

Myslí si, že mu dva svazky z let 1969 a 1970 výrazně zkomplikovaly život. Chtěl se sice co nejrychleji očistit od spolupráce se Státní bezpečností, ale jeho kauza se vlekla neúnosně dlouho, až do roku 1996. Důkladně Jan Kavan své spisy nikdy neprocházel. Víc se spoléhal na analýzu Petra Uhla, který se jako dlouholetý disident a vězeň komunistického režimu vyznal v estébáckých praktikách a terminologii mnohem lépe.

„Četl mé svazky nesmírně pečlivě a o řadě dokumentů ze spisu mě informoval. Stejně jako tehdejšího ministra vnitra Honzu Rumla, s jehož povolením Petr svazky studoval,“ konstatuje pamětník. „Říkal jsem si, proč bych měl rekonstruovat detaily z estébáckého svazku, když ho sepsali lidi z druhé strany barikády. Proč bych měl brát vážně materiály, které na mě vytvořil nepřítel? Účelové materiály, jež vytvořila organizace, kterou stát prohlásil po roce 1989 za zločineckou. I když jsou tam věci, které se zakládají na pravdě.“

V roce 1991 šlo pamětníkovi hlavně o to, aby soud vyslechl jeho svědky a aby uznal, že se Státní bezpečností vědomě nespolupracoval. „Všechno ostatní bylo naprosto podružné,“ upozorňuje.

 

Čeští novináři byli krajně nepříjemní

Podle Jana Kavana není ve svazcích žádný důkaz, že by přistoupil na snahu rozvědné služby zrekrutovat ho. „V druhé části svazku bylo napsané, že se nedaří mě přesvědčit ke spolupráci,“ dodává. Mediální kampaň ohledně jeho kauzy mu uškodila politicky a vadila mu také lidsky. Takřka všechny české novináře, kteří ho oslovili kvůli kauze údajné spolupráce se Státní bezpečností a psali o něm, hodnotí jako krajně nepříjemné.

„Jejich otázky směřovaly k tomu, že jsem vinen, vybudoval jsem si k nim skepsi. Vyhýbal jsem se jim, ale často to nešlo, protože mě někde přepadli,“ svěřuje se pamětník. „Západní novináři stáli na mé straně, Britové, Američani, Francouzi, znali mě z doby mé emigrace. Článek o mně vyšel například v New York Times.“

 

Zeman mu vzkázal, že ho vezme do ČSSD

Trvalo pět let, než soud pravomocně rozhodl, že Jan Kavan se Státní bezpečností vědomě nespolupracoval. Po vynuceném, avšak pouze dočasném odchodu z politiky učil na univerzitě. Miloš Zeman mu poslal v roce 1993 do USA vzkaz, aby se stal členem České strany sociálně demokratické (ČSSD). Odpověděl mu, že tam nepůjde, dokud ho soud nezbaví podezření ze spolupráce se Státní bezpečností. „Miloš Zeman mi řekl, že je hluboce přesvědčen o mé nevině a vyhovuje mu, když otázka mého vstupu do sociální demokracie bude kontroverzní,“ prohlašuje pamětník.

Po příznivém rozhodnutí soudu se vrátil do vysoké politiky. V roce 1996 uspěl jako kandidát ČSSD v senátních volbách a stal se senátorem za obvod Prostějov, odkud pocházela židovská rodina jeho otce, vyvražděná takřka beze zbytku nacisty.

V roce 1998 vyhrála ČSSD parlamentní volby a Jan Kavan se vyhoupl do funkce ministra zahraničních věcí, kde byl čtyři roky. Jeho působení doprovázely problémy. Tehdejší vedoucí tiskového odboru ministerstva, bývalá studentská vůdkyně Monika MacDonagh-Pajerová, na něj v nahrávce pro Paměť národa vzpomíná jako na člověka, pro něhož znamenaly osobní zájmy více než zájmy republiky. V roce 1999 raději ministerstvo opustila – vzala si tříleté neplacené volno.

 

Můj generální sekretář byl schopný všeho

Největší problém způsobil Janu Kavanovi jeho generální sekretář Karel Srba, odsouzený na dvanáct let vězení za přípravu vraždy novinářky Sabiny Slonkové. Trestní stíhání proti němu běželo také kvůli pronájmu Českého domu v Moskvě, podle obžaloby při něm vznikla České republice škoda 26 milionů korun. Kauzu s pronájmem ukončila 1. ledna 2013 amnestie prezidenta republiky Václava Klause. Před rokem 1989 pracoval Karel Srba pro komunistickou Vojenskou kontrarozvědku.

 „Poprvé jsem Karla Srbu potkal v roce 1999, neznal jsem ho, nebyl to můj přítel. Doporučil mi ho Mirek Šlouf a zaručoval se za něj. Mirek uměl vydělávat prachy, byl to šíbr, jeden z nejschopnějších lidí, jaké jsem poznal. Věřil jsem jeho úsudku a nikoho lepšího než Karla Srbu mi nenabídl,“ svěřuje se Jan Kavan. Tvrdí, že na místo svého generálního sekretáře neudělal výběrové řízení, poněvadž se nikdo nezajímal o tak těžkou a složitou manažerskou a administrativní práci. 

„Karel Srba byl zvláštní člověk, inteligentní, velmi zkušený chlap, protřelý prací pro tajné služby a vojenské rozvědky. Po roce 1989 ho zaměstnala nová rozvědka,“ prohlašuje pamětník. Karla Srbu označuje za člověka schopného všeho, zvláště pak finančních machinací.

 

Teď už by Srbu nepřijal

Jan Kavan však silně pochybuje, že by se Karel Srba dopustil přípravy vraždy Sabiny Slonkové, jež proti němu psala. „Určitě by se nespojil s nějakým tetovaným bláznem z Českých Budějovic, aby novinářku zabil. V rozvědce ho vychovávali k jiné likvidaci lidí,“ vysvětluje. „Považoval jsem ho za velmi tvrdého drsňáka, ale ne hloupého. Kdybych však měl tehdy informace jako teď, asi bych Karla Srbu nepřijal. Tehdy jsem to považoval za správné.“

Mezi nejbližší kolegy ministra Jana Kavana patřil jeho náměstek a státní tajemník pro evropské záležitosti Pavel Telička. Diplomatka Jana Hybášková, bývalá poslankyně Evropského parlamentu a velvyslankyně Evropské unie v Iráku a Namibii, s Teličkou pracovala a v nahrávce pro Paměť národa říká: „Bylo to příšerné. Telička je blázen, arogantní demagog. Když se při poradě na někoho nasral, házel po něm ze vzdálenosti jednoho a půl metru ragbyový míč. Důležité věci o rozpočtu jsme vyjednali za pouhé dvě a půl hodiny, nepodstatné rybářství se řešilo kvůli dotacím na třeboňského kapra tři měsíce. Z ministerstev jsme dostávali chybné podklady. Falšovali jsme čísla, abychom dosáhli na dotační tituly. Uzavírali jsme dohody bez ladu a skladu na základě individuálních ambicí. Nic se nekomunikovalo v parlamentu, natož na veřejnosti. Veřejnost vůbec nevěděla, o čem a jak se jedná.“

 

Obnovil jsem poměrně dobré vztahy s Ruskem

Jan Kavan nicméně považuje své účinkování na ministerstvu za úspěšné. Smlouvu na pronájem Českého domu v Moskvě hodnotí po dlouhých letech jako přínosnou pro státní rozpočet. Za svůj nejpodstatnější krok považuje obnovu poměrně dobrých vztahů s ruskou federací a spolupráci s ministrem průmyslu a obchodu Miroslavem Grégrem na českých hospodářských projektech v zahraničí.

„Z politických věcí se podařila česko-řecká mírová iniciativa, která vedla v roce 1999 k ukončení bombardování Srbska a k prosazení paktu stability na Balkáně,“ konstatuje Jan Kavan. „Bombardování Srbska, jednoho z největších přátel, jsem považoval za chybu.“

Bombardování Srbska probíhalo od 24. března do 10. června 1999, letouny NATO však útočily nejen na vojenské cíle, což si vyžádalo kolem 500 mrtvých civilistů. Cílem bombardování bylo zastavit válku Srbska proti Kosovu spojenou s genocidou civilního obyvatelstva.

 

Mírovou iniciativu neprobral s kolegy z NATO

Jan Kavan a jeho řecký protějšek neprojednali svou česko-řeckou mírovou iniciativu s kolegy z ostatních členských zemí NATO. Letecké útoky na Srbsko, nicméně pouze na vojenské cíle, odsouhlasil 20. března 1999 předseda vlády Miloš Zeman po konzultaci s Janem Kavanem. Považoval tehdy bombardování za nutné, aby v Kosovu nenastala humanitární katastrofa. V roce 2021 se Miloš Zeman jako prezident Srbsku za schválení bombardování omluvil a požádal o odpuštění.

„Vstup do NATO v březnu 1999 nebyl můj úspěch, šlo o práci mých předchůdců. Při přijetí České republiky do Evropské unie v roce 2004 jsem už nepůsobil jako ministr zahraničí, ale dvacet devět z třiceti vstupních kapitol jsem předtím podepsal já. Včetně těch nejsložitějších,“ tvrdí pamětník.

 

Američanům už nevěří

Za nepovedenou věc označuje Jan Kavan velkou hádku s velvyslancem USA Johnem Shattuckem i ministryní zahraničních věcí USA Madeleine Albrightovou kvůli jaderné elektrárně v íránském Búšehru. Jihočeská firma ZVVZ Milevsko tam měla na přelomu tisíciletí dodat své technologie, ale USA a Velká Británie vyvinuly na Českou republiku tlak, aby zakázku zastavila. Obávaly se, aby ji Írán nezneužil k vojenským účelům.

Vznikl Lex Búšehr, zákon zakazující dodávky pro íránskou jadernou elektrárnu. „Věřil jsem Američanům, když tvrdili, že po prosazení zákona Lex Búšehr nám dá firma General Motors velkou zakázku a lidé nepřijdou o práci kvůli zrušení dodávek do Íránu,“ poznamenává pamětník. „Po schválení Lex Búšehr mi ale řekli: ‚My jsme svobodná země, nemůžeme General Motors nic nařídit.‘ A žádnou práci nám nedali. Teď už jim nevěřím. Lex Búšehr je nesmysl a parlament ho měl už dávno zrušit.“

 

Do politiky jsem se narodil

Během své ministerské kariéry se musel Jan Kavan vyrovnat ještě s jednou choulostivou kauzou. Během jeho zahraniční cesty mu příslušníci bezpečnostního odboru ministerstva zahraničních věcí odvrtali trezor. Média tehdy spekulovala, že tam ležely české i zahraniční peníze ve velkém množství a citlivé dokumenty.

„Kdyby si řekli, moje sekretářka by jim trezor otevřela. Místo toho ho rozbili, chtěli tam najít něco, co by mě poškodilo. V Mladé frontě DNES jsem se dočetl, že tam bylo několik milionů, dary na volební kampaň. Ale proč nedávat do trezoru peníze na volební kampaň? Sekretářka je tam uložila na můj příkaz,“ obhajuje se Jan Kavan. „Byly tam i zbytky mých diet ze zahraničních cest a nějaké dokumenty, ale ne závažné. Celková částka nedosahovala ani milionu korun, podezírali mě, že jsem měl v trezoru tajné fondy. Většinu peněz jsem dostal za několik roků zpátky.“

V roce 2002 znovu vyhrála volby ČSSD. Ve vládě premiéra Vladimíra Špidly sice Jan Kavan chyběl, do Sněmovny Parlamentu České republiky nicméně znovu pronikl a jako poslanec působil po celé další volební období do roku 2006. V letech 2002 až 2003 vykonával funkci předsedy Valného shromáždění OSN. „Do politiky jsem v roce 1990 vstoupil, protože jsem se do ní narodil. Politikou jsem byl obklopen už jako dítě,“ říká pamětník na závěr.