Marta Kellerová

„Nečekala jsem, že to bude tu mládež tak bavit, a to zrovna nebyli moji vnuci, ale takoví ti puberťáci, které nic nebaví, nic nechtějí a všichni jsou blbí. A teďka takovému dáte do ruky dláto a paličku a on začne do toho špalku sekat a pak takhle ten strom obejme a řekne: ‚to je tak krásný‘ a voní mu dřevo a je najednou šťastnej, že něco dělá rukama. Tak to jsou takové zázraky, které k Bělči patří.“

„Když na konci války první Rusové osvobozovali Brno, tak to byli vlastně osvobození vězni. Byla to hrůza, jak se chovali. Když ti vojáci něco provedli, tak je jejich velitelé rovnou stříleli. Lidi se jich proto báli, navíc byl na konci války v Brně hlad. Já už jsem byla na cestě, takže naši prchli k maminčiným rodičům do Krabčic. A k tomu ta první Ruská armáda. Mojí sestře, když byl nálet, tak je ti vojáci našli ve sklepě a utíkali s nima a pak s ní jeden voják praštil o topení, až z toho měla otřes mozku. To byly scény, kdy ti vojáci měli na rukávu takhle hodinky, a když viděli splachovací záchod, tak ho rozstříleli, protože se toho báli. To muselo být hodně nepříjemné, proto ti, kteří mohli odejít, tak utekli.“

„Na dětech jsem si ověřovala, že ty věci nemusejí být dokonalé. To byla taky jedna z věcí, které mě naučila babička. Jednou, když jsme přijely s babičkou do Bělče (babička totiž byla neformálním správcem tábora), to už byl podzim, tábor byl prázdnej, smutnej a bylo to divný. A já jsem si nevzala žádnou hračku a byla jsem děsně protivná a otrávená a babička vzala polínko, takhle ho sesekla, udělala tam takovou plošku a namalovala tam obličej a zabalila mi to do šátku a měla jsem panenku. A to bylo úplně báječný, tím mě úplně odrovnala. Takže když nám po revoluci začaly růst vnoučata a viděla jsem jen samé plastové barbíny, tak jsem si říkala, čím se ty děti mají inspirovat? Koukají na panenku, která je dokonalá, a co s tím? Takže jsem začala dělat dřevěné panáky a zvířata a pak některé z dětí přišlo a že chce slona. Což byla výzva, tak jsem dělala slona. Díky dětem se mám pořád s čím poprat.“

„Druhý den samozřejmě přišli (StB) na domovní prohlídku, i manžela přivezli, a tenkrát mi to teprve došlo. Samozřejmě totiž bylo co schovávat, měli jsme doma samizdatovou literaturu. Spousty si toho odvezli a spoustu toho zabavili. Některé věci ale nenašli. Paradoxně nepřišli na to, že manžel měl ve stole peníze marky, franky, zkrátka valuty, které běžně člověk nesměl doma mít. A to bylo jediné, na čem jsme se stihli domluvit, protože mi kouřily kamna, a tak jsem vlítla do kanceláře a řekla jsem jim, aby manžela pustili, že mi kouří kamna a nemá to kdo opravit. A tak mi manžel ve sklepě řekl, že má ve stole peníze, abych to schovala. Tehdy naše druhá dcera už studovala v Praze a byla zrovna doma na víkend, a tak šla do pracovny, vzala peníze ze stolu, strčila je pod svetr a odnesla z domu. To kdyby našli, tak to by byl další důvod ke stíhání, nicméně ho pak stejně obvinili z maření dozoru a vzali mu okamžitě souhlas. Takže manžel začal jezdit na pilu do Plané a v létě roku 1984 jsme se pak vrátili ne do Jimramova, ale blízko Jimramova jsme koupili takovou starou ruinu pro mládež.“

„Dědeček byl výborný teolog a vypravěč, ale kdyby měl zatlouct hřebík, tak to by bylo o úraz. Existuje historka, která se v naší rodině traduje, jak jezdili babička a děda autem. Babička totiž měla svoje auto a děda své. A jeli někam v Hradci. V té době bylo totiž běžné, že měla paní farářová služku a sama se věnovala nějaké charitativní činnosti, a naše babička měla auto. A protože někam jeli spolu, tak jel první dědeček a za ním babička, jenomže dědeček jel hrozně pomalu. Babičku to po chvíli přestalo bavit, a tak ho předjela. Načež dědeček zastavil a počkal, až se babička vrátí a zařadí se za něho, a pak teprve mohli pokračovat v cestě. V té době nebylo vůbec běžné, že by sama žena řídila auto.“

„A tam to byla úplná oáza, protože v Jimramově se v roce 1971 ještě vyučovalo náboženství na čtyřech školách. Tam si to netroufli zrušit. Nemohli s tím nic udělat, takže tam bylo akorát to, že říkali ti ředitelé škol manželovi: ‚Prosím vás, pane faráři, řekněte těm rodičům, aby nepřihlašovali děti na náboženství. Víte, my pak máme problémy, když těch dětí na to chodí hodně.‘ Manžel jim na to jen říkal: ‚No to já říkat nebudu. To jim řekněte sami.‘“