Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Kellett, rozená Škarbanová (* 1921  †︎ 2019)

• narodila se v roce 1921 v Kročehlavech u Kladna

• osobní asistentka Jiřího Fragnera, ředitele renomovaného farmaceutického podniku a majitele lékárny U Černého orla

• během nacistické okupace pomáhala perzekvovaným rodinám

• v roce 1948 emigrovala do Velké Británie

• musela se vzdát občanství a dvacet let neviděla své příbuzné

• v Británii se vypracovala na nákupčí obchodního domu Marks and Spencer v Londýně a vedoucí oděvního oddělení obchodního domu Littlewoods v Liverpoolu

• zemřela 26. února 2019

Sestrami přes železnou oponu

Co když ji nepozná? Neviděly se dvacet let. Jak se za takovou dobu člověk může změnit? Podívá se na svou třináctiletou dceru Ivanu a zkouší si připomenout sebe sama v jejím věku. Byla jen o pár let starší, když Jaroslavě psala, ať se nevrací. Vlády se tehdy chopili komunisté a její sestra by se svou povahou a schopnostmi neměla doma žádnou perspektivu. Ale co když se na letišti minou? Anglicky umí velmi průměrně a peníze jim vystačí jen na několik dní. Ne, tohle zvládne, v životě musela zvládnout mnohem horší věci. Zahnala obavy potřesením hlavou, jako kdyby si z vlasů chtěla setřepat vodu. U imigračního okénka se její pochybnosti potvrzují. „Z Československa? Pojďte, prosím, se mnou,“ vyzývá ji úředník. Prohlídka a výslech jsou nepříjemné a trvají příliš dlouho. „Jedu za svou sestrou, Jaroslavou. Ano, žije v Southportu u Liverpoolu. Od roku 1948. Ano, bydlet budeme u ní. Ne, manžela jsem musela nechat doma, komunisté nedovolili vycestovat celé naší rodině. Ano, báli se, že bychom také mohli emigrovat.“

On by její Josef stejně nejel, letadla se bál. I auto, které si koupili pár let po svatbě a se kterým doufala, že budou vyjíždět aspoň na dovolenou k moři do Bulharska, pořád jen stojí naleštěné v garáži. Ale stejně ji to mrzí. Pořád je na všechno sama. „Můžete jít, užijte si prázdniny ve Velké Británii,“ podává jí po nekonečných dvaceti minutách pasy imigrační úředník.

Když s dcerou vcházejí do letištní haly v Londýně-Heathrow, podlomí se jí kolena. Prostor u východu je prázdný. Ostatní pasažéři jejich letu už se rozešli a Jaroslavu nikde nevidí. Pouští kufry na zem a zkouší popadnout dech. Pak se posadí na nejbližší lavičku. Musí si promyslet, co budou dělat dál. Sundá si brýle a podepře si dlaní čelo. V tu chvíli se někdo dotkne jejího ramene. Proti ní stojí drobná pohledná žena, na sobě letní šaty s nezvyklým vzorem. „Dobrý den, jste Zdenka Vlčková?“ Má jiný účes a v její češtině už je slyšet anglický akcent, Zdenka ale najednou nechápe, jak se mohla obávat, že by svou sestru nepoznala. Malé Ivaně z toho srpnového výletu v roce 1967 zůstanou dvě výrazné vzpomínky. Dlouhé objetí její matky Zdenky a tety Jaroslavy v letištní hale a Trafalgarské náměstí, kde jí hejno holubů zobalo drobky chleba přímo z rukou.

Grunt a čaj o páté

Na první pohled vůbec nevypadají jako sestry. Jaroslava Kellett má drobnou a křehkou postavu. Ani ve svém vysokém věku – je jí čtyřiadevadesát let a tvář má rozrytou hlubokými vráskami – nikdy nevychází ze svého domu nenalíčená. Ráda používá rtěnky výrazné barvy, odstín však nikdy není křiklavý. Náušnice, brož a náramek vždy dohromady tvoří nepřehlédnutelný šperkařský komplet, ale umí jej vybrat tak, aby nepůsobil chlubivě. Po mnoha letech v britském exilu a práce pro oděvní oddělení obchodního domu Marks and Spencer v Londýně je patrné, že si přirozeně osvojila styl a rituály vyšší střední třídy. Mezi čtvrtou a pátou hodinou odpoledne usedá k porcelánovému servisu a vychutnává si svůj černý čaj – nejraději Earl Grey, který nalévá do vyhřátého šálku. Nejprve ovšem mléko, nikdy obráceně, aby se tekutiny samy přirozeně promíchaly. Šálek pozvedá k ústům s mírně pokrčeným malíčkem. Teprve před pár lety se vzdala svého oblíbeného golfu a nedochází už ani na pravidelné partie v bridži. Pořád se ale udržuje v obdivuhodné fyzické i intelektuální formě. Právě v tomto týdnu přijela naposledy do Čech. Chce ještě vidět Prahu a rodné Kročehlavy, dát sbohem příbuzným.

Oproti ní Zdenka svou postavou s širokými boky a pánví působila spíše selsky. Často opakovala, že „polívka je grunt“, a zlobila se, když se rodina v neděli nesešla ve dvanáct hodin k obědu. „Nebudu to furt ohřívat,“ rozčilovala se. I ona se ráda oblékala do kostýmků, ale bylo na nich znát, že si je vyrobila doma. Šila i pro svou dceru a vnuky, jak se to naučila podle vzorů z Burdy, protože nabídka v obchodech s konfekcí za komunistů připomínala spíše výlohu s pracovními oděvy. Stejně jako Jaroslava byla přirozeně inteligentní, ale na rozdíl od ní už si vzdělání mohla doplnit jen samostudiem. Když přede dvěma lety zemřela, na nočním stolku jí ležely paměti Madeleine Albrightové.

Přestože se cesty sester Jaroslavy a Zdenky v roce 1948 na dlouhá léta rozešly, jejich příběhy jsou soustavou spojitých nádob, ve kterých se dějiny 20. století vzájemně přelévaly a míchaly. To, co obě ženy spojovalo, byla zvláštní tvrdost, vyplývající nejspíše z traumatu z dětství. Nerady o něm mluvily. Hradbu náznaků a zamlčování prolomila až Zdenka pár let před svou smrtí. Během pohřbu rodinného přítele se štkavě rozplakala, což u ní bylo – i přes smutné okolnosti – nezvyklé. Neměla ráda projevy lítosti na veřejnosti. Přemohla ji vzpomínka, která se jí náhle vynořila z podvědomí. Vybavilo se jí, jak ve stejné pohřební síni stála jako sedmiletá holčička. V rakvi tehdy spočívalo tělo její matky a u nohou leželo v bílé zavinovačce mrtvé dítě – jejich předčasně narozený bratr. Tehdy si znovu připomněla, že jejich smrt nemusela být jen nešťastnou souhrou okolností. Otec, který pracoval u Českých drah jako průvodčí, byl hrubián a několikrát manželku v přítomnosti svých dcer uhodil. A udělal to i večer předtím, než matka potratila a zemřela na silné krvácení. Jestli ale otec přímo zavinil její smrt? Na to už Zdenka nechtěla odpovídat a mlčí o tom i starší Jaroslava. „Neměly jsme hezké dětství. Už se k těm vzpomínkám nechci vracet, stydím se za ně,“ vysvětluje. Na každý pád obě sestry rodinu opustily hned, jakmile dosáhly plnoletosti.

Jídlo pro židovské zaměstnance

Začátek války zastihl Jaroslavu Kellett na reálce v Kladně. Napsala tehdy esej o ztrátě svobody. Zatímco Zdenka zůstala v rodině a musela dál snášet život se zlostným otcem a brzy i náhradní matkou, ona se přestěhovala k příbuzným do Prahy. V rámci abiturientského kurzu si rozšířila vzdělání o psaní na stroji a administrativní práce a krátce nato nastoupila jako písařka do lékárny U Černého orla. Byla to osudová volba.

Lékárnu už sedm generací vlastnila pražská patricijská rodina Fragnerových. Vedl ji tehdy jeden z pěti synů, Jiří, velmi nadaný vědec a obchodník, který získal zkušenosti na zahraniční stáži ve Spojených státech. V roce 1930 spolu se svým otcem v Dolních Měcholupech vybudoval továrnu na výrobu farmaceutik. Jejich Pražskou domácí mast nebo sirup Thymomel znal snad každý v republice a po válce zde jako v jedné ze tří prvních zemí v Evropě byla zahájena výroba penicilinu – tehdy se nazýval Mykoin BF-510. Pamětnice záhy zaujala ředitele podniku svou inteligencí a schopnostmi a stala se jeho osobní sekretářkou. O svém bývalém šéfovi mluví s respektem a obdivem. Popisuje jej jako taktního a bystrého muže, který se vůči ní nikdy nepokusil zneužít svého postavení a během protektorátu mnohokrát prokázal svou odvahu. Zatímco do války v podniku zaměstnával okolo pěti set lidí, po nacistické okupaci se jejich počet rozrostl téměř na osm set.

„Jiří Fragner dal práci spoustě mladých a nadaných lidí, aby je uchránil před totálním nasazením v říši,“ vysvětluje pamětnice. „Pomáhal ale i rodinám svých židovských zaměstnanců, kteří skončili v koncentračních táborech. Jedné židovské rodině jsem pravidelně nosila nákupy s jídlem do jejich bytu na Starém Městě. Jiří Fragner mě vybral pro moji drobnou postavu – vypadala jsem jako malá holka a němečtí vojáci si mě nevšímali.“ Nacisté proti Fragnerovi nezasáhli, protože potřebovali farmaceutické produkty jeho továrny. Mohlo za tím ale být i něco jiného. Jaroslava Kellett vzpomíná, že jej v kanceláři pravidelně navštěvoval německý důstojník a Jiří Fragner mu vyplácel vysoké peněžní částky. Že by šlo o úplatek za shovívavost? Jistá si tím není.

O jejích schopnostech výmluvně vypovídá i to, že ji Jiří Fragner chtěl po válce pověřit administrací obchodů s Velkou Británií a Spojenými státy. Podporoval ji proto v soukromém intenzivním studiu angličtiny i ve snaze získat v ostrovním království několikaměsíční stáž. A pamětnice skutečně uspěla – v říjnu 1947 přistála na letišti v Heathrow.

Před a za oponou

Ve Velké Británii začala nejprve pracovat jako au-pair, aby si zvykla na tamní prostředí a zlepšila si angličtinu. Než se však stačila rozkoukat, přečetla si v jednom z únorových vydání Timesů, že v jejím rodném Československu proběhl převrat a moci se chopili komunisté. Nedělala si žádné iluze, nikdy neměla o komunistech valné mínění. Během květnového osvobození ji sice pohltila atmosféra a všeobecné nadšení, stejně jako tisíce ostatních Pražanů vítala ruské vojáky s kyticí šeříků, a dokonce přemluvila svou domácí, aby mohla vzít dva ruské důstojníky na oběd. „Ale bylo to ode mne velmi naivní,“ vypráví. „Po obědě si položili nohy na stůl a chovali se, jako kdyby byli pořád na frontě. Nadšení z příchodu Rusů mě tak velmi brzy opustilo.“

Komunistický převrat ji přesto překvapil. Nevěděla, co má dělat, ale domů se jí příliš nechtělo. Obzvlášť potom, co se před ní právě otevřely pracovní příležitosti, o nichž by si dříve nedovolila ani snít. Co když se už ale nebude moct nikdy vrátit? Napsala o radu Jiřímu Fragnerovi, své pražské tetě a samozřejmě sestře Zdence. Všichni jí odpověděli shodně: Nevracej se, počkej, jak se politická situace vyvine.

Následky převratu se dostavily vzápětí. Podnik Jiřího Fragnera komunisté znárodnili a přejmenovali na státní farmaceutický podnik SPOFA. Její sestru Zdenku, která tehdy pracovala ve Vitaně jako účetní, přeřadili do skladu. Krátce nato pamětnice navíc obdržela dopis, v němž jí sestra smutně oznamovala, že se zranila při práci s vysokozdvižným vozíkem a přišla o své první dítě. Naštěstí ale i ona patřila k nejschopnějším pracovníkům v podniku, a tak si ji vedoucí účetního oddělení Vitany po dvou letech vyžádal zpátky.

Jaroslavě Kellett mezitím opět pomohla náhoda. Když přišla do obchodního domu Marks and Spencer ucházet se o práci, potkala se tu s vedoucím exportního oddělení, který velmi dobře znal Fragnerova bratra Karla. Během války oba pracovali jako osobní tajemníci Jana Masaryka. Zavedl ji do personálního oddělení a pomohl jí získat místo písařky. Pamětnice se tak vrátila do svých prvních pražských let – seděla v místnosti spolu s dalšími šedesáti ženami a celé dny psala diktáty nebo přepisovala jiné dokumenty. Protože jí britské úřady neuznaly maturitní zkoušku, zapsala se ke studiu moderních jazyků – angličtiny a francouzštiny – a po dvou letech úspěšně absolvovala. Její nadřízení si opět brzy všimli jejího nadání i toho, jak vkusně se obléká. „Říkali mi, že mám ‚common sense‘“ – a nabídli jí místo v oděvním oddělení. Pak už pomalu a ambiciózně stoupala po kariérním žebříčku.

Ve výtahu se Simonem Marksem

Díky své drobné postavě a ideálním mírám se návrhářům hodila jako modelka pro zkoušení střihů i focení katalogů, později začala reklamní materiály sama připravovat a nakonec se vypracovala na pozici nákupčí. Jednou se potkala i se samotným Simonem Marksem. V obchodním domě byly dva výtahy. První pro běžné zaměstnance a druhý pro vedení a ředitele, který měl pracovnu v pátém patře. Jaroslava Kellett tehdy jako pracovnice na úrovni tzv. semiexecutive jednou odnášela důležité listiny vedení, když k ní do výtahu pro zaměstnance přistoupil Simon Marks. „Zvedla jsem k němu hlavu a najednou se ve mně všechno zastavilo. Byl to Simon Marks, sir Simon Marks!“ vypráví. Velmi rád prý zkoušel své zaměstnance a ptal se jich, zda nakupují v jeho obchodním domě. „Naštěstí jsem zrovna měla šaty, které jsme navrhovali v našem oddělení. Simon Marks spokojeně pokýval a pochválil mě: ‚It does you credit‘, sluší vám to.“ Zbývalo se naučit jediné – pít dobrou whisky, jak bylo při obchodních schůzkách obvyklé. Pokud chtěla v silně konzervativní společnosti uspět, musela si osvojit alespoň některé mužské návyky.

Nejváženější titul

Jediné, co pamětnici kazilo radost z jejího úspěchu, byly zprávy od sestry. Už během návštěvy v srpnu 1967 jí Zdenka naznačovala, že její manželství není šťastné. Manžel ji sice nebil, ale jinak byl podobný vztekloun jako jejich otec. Teď se navíc dozvěděla, že má milostný poměr a chce se rozvést. Zdenka však nechtěla ustupovat. Půjčila si peníze a postavila si dům hned vedle svého bývalého muže. Jedním z důvodů bylo i to, že nechtěla, aby její dcera vyrůstala bez otce jako ona. Přes den tak pracovala ve Vitaně a odpoledne vyráběla škvárové tvárnice a přidávala zedníkům. Ve stáří se jí těžká dřina připomněla úpornými bolestmi páteře, kvůli kterým nakonec téměř nemohla vstát z postele.

Když si pamětnice četla její dopisy, trápily ji výčitky. Sestra jí sice psala, že jí přes železnou oponu nemůže nijak pomoci a že je ráda, že aspoň jí se daří. Vždycky k ní jako ke starší vzhlížela a byla hrdá na její úspěchy. Do sametové revoluce se po Zdenčině návštěvě v Londýně viděly už jen jednou. Tehdy už se ale Jaroslava nejmenovala Škarbanová jako za svobodna, ale Kellett. Myslela si, že se po zkušenosti se svým otcem nikdy nevdá, ale její muž Joe ji přesvědčil svou galantností a šarmem. Byl to vdovec se dvěma dcerami a pracoval jako ředitel střední školy. Seznámili se v golfovém klubu v Southportu u Liverpoolu, kam se pamětnice přestěhovala poté, co ji přeplatila konkurence – nastoupila do obchodního domu Littlewoods, kde dostala na starost celé oděvní oddělení. Předtím, než spolu s Joem vyrazili do Československa, musela absolvovat ponižující proceduru – vzdát se československého občanství. Pro hrdou vlastenku to nebylo jednoduché rozhodnutí. Touha vidět znovu svou sestru a rodnou zemi však byla silnější.

Přijeli v únoru 1982 a celá republika byla tehdy pokrytá silnou vrstvou sněhu. Když zazvonili u dveří, přiběhli jim otevřít tři malí kluci, Zdenčini vnuci – Aleš, Petr a Ondřej. Tehdy už i Jaroslava Kellett byla babičkou a stejně jako Zdenka měla tři vnuky. I když nebyli její, vždycky je považovala za vlastní. „Titul, kterého si ve svém životě vážím nejvíc, je ‚grandma‘,“ usmívá se pamětnice. Po pádu železné opony si se Zdenkou snažily vynahradit všechen čas, kdy žily v odloučení. Každý druhý rok vyrážely na společné dovolené do exotických krajin. Během pobytu sice vedly mnohdy vášnivé disputace o světové politice, ale po návratu nadšeně vyprávěly o návštěvě istanbulského bazaru nebo o projížďce na velbloudovi v egyptské Gíze.

Obě také zůstaly až do vysokého stáří aktivní. Zdenka dojížděla do Prahy na přednášky o historii architektury na univerzitu třetího věku a Jaroslava dávala soukromé lekce francouzštiny. A jak se Jaroslava Kellett ohlíží za svým životem, v němž se jí podařilo prorazit v cizí zemi a v době, která ještě neznala spojení „ženská emancipace“? „Vážím si toho, že jsem toho dosáhla jen díky své inteligenci a znalostem, že to nikdy nebylo díky intimním vztahům s mými nadřízenými, jak jsem to často vídala u svých kolegyň,“ říká. „Stejně se jim to téměř nikdy nevyplatilo a nic tím nezískaly.“ Za dva dny se Jaroslava Kellett vrací do Velké Británie. Poté, co navštívila hrob své sestry Zdenky a ještě jednou viděla Prahu, prý ale neodjíždí smutná, přestože tuší, že tentokrát je to opravdu navždy.