Judita (Judith) Kellner-Tauberová

„Po dvaceti letech jsme požádali. Trošku povolilo a rodina, která s námi žila ve stejném městečku, dostala povolení. Byl to lékárník těsně před penzí. Nám oznámili, že máme zaplatit čtyřicet tisíc za rodinu a že dostaneme pasy. Já byla v pátém ročníku studia. Šla jsem k asistentovi, který nás měl zkoušet z politiky. Bylo to něco, co nemělo nic společného s medicínou. Já mu řekla, že na zkoušku nepřijdu, protože se stěhujeme. On řekl, že přijdu, protože byl včera na ministerstvu a tam mu řekli, že žádný lékař už neodjede.“

„My jsme například ve čtvrté třídě věděli, že náš učitel je donašeč. Že se ptá ve třídě, jaké rádio máme doma, jestli dělá hodně hluku a jestli se těžko poslouchá. On chtěl z dětí vytáhnout, kdo poslouchá Svobodnou Evropu. Ale naše mládež byla dost chytrá. Nikdo z těch, kdo poslouchali, jako my a ještě několik dalších, mu nikdy nic neprozradil. Pak jsem ho potkala, když jsem odjížděla. On byl na národním výboru v Děčíně a musel mi podepsat soupis knih, které jsem s sebou vzala. A přestože jsem tam vzala i Masarykovy a další knihy, které nebyly přesně podle představ režimu, mi to podepsal.“