Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Tehdy se to jmenovalo cvičení šťastné smrti
narozen roku 1929 v Troubkách
roku 1940 nastoupil do salesiánského ústavu ve Fryštáku
poté, co budovu gymnázia zabrali nacisté, našli studenti útočiště ve vile uprostřed lesů poblíž Přibyslavi
po osvobození se podílel na likvidaci odhozených zbraní a munice
v dubnu 1950 v rámci tzv. Akce K v Ostravě zatčen a internován v klášteře v Oseku
v rámci internace vykonával sedmnáct měsíců nucené práce
sloužil tři roky u PTP
roku 1957 zatčen a odsouzen k patnácti měsícům
trest si odpykával na Dole Rovnost na Jáchymovsku
zemřel 21. prosince roku 2016
Václav Kelnar se narodil 30. března 1929 v obci Troubky na Hané jako nejstarší dítě Arnošta a Metody (rozené Vaškové) Kelnarových. V prostředí venkova a široké rodiny prožil krásné dětství, které ho ovlivnilo a posílilo do dalšího života. Záhy se ukázalo, že mladý Václav, ač syn zemědělců, se pravděpodobně ve stopách rodičů nevydá. Rodiče respektovali jeho sklony a v páté třídě jej namísto tovačovské měšťanky přihlásili do salesiánského gymnázia ve Fryštáku, kam nastoupil v září 1940.
Po třech letech byla škola zabrána nacisty, a nový ředitel proto hledal místo, kam by se se svými studenty uchýlil. Nakonec nalezl možné zázemí ve velké vile uprostřed lesů za Přibyslaví, kam se posléze žáci i profesorský sbor přesunuli a kde prožili dva další roky. Konec války však toto odlehlé místo neminul. V přilehlých lesích bylo plno partyzánů, opuštěných koní i tanků a munice.
„Tam jsme prožili konec války. Ten byl velice dramatický. Lesy byly potom plné všelijakých partyzánů... Němci odhazovali zbraně a prchali k Američanům, nechtěli přijít k Rusům. A my kluci jsme sbírali zbraně. Já jsem měl až tři čtyři pistole. To bylo v lesích a oni to odhazovali. Jednu jsem si zakopal, ta tam ještě je. Možná bych ji našel, ale už by byla na nic. Taky se staly takové situace – pan profesor češtiny přednášel u tabule a můj spolužák Honza Gryc si hrál s pistolí pod lavicí. Ale neopatrně zmáčkl kohoutek, měl tam náboj a kulka se zaryla panu profesorovi pod nohy. Dostali jsme vynadáno a hned se nám všechny zbraně snažili sebrat. Hned jsme to museli odevzdat, já jsem si akorát zakopal tu jednu pistoli. A pak ještě druhý případ. Spolužák Šimčík našel granát. Byl to granát s rukojeťkou a šňůrkou, za kterou když se zatáhlo, tak explodoval. My jsme pod ním sbírali jahody. A Honza Gryc, o kterém jsem před chvílí mluvil, byl o kus dál. A Šimčík vytáhl granát nahoru a: ‚Podívejte se, mám granát!‘ Zatáhl za šňůrku a zazněla obrovská rána. A střepiny zasáhly toho Honzu Gryce. Ztratil hodně krve, ale zachránili ho. Sanitka ho rychle odvezla do nemocnice. Nám, co jsme byli pod ním, se nic nestalo. Střepiny se dostaly až na další okruh.“
Po odchodu německých vojáků nastalo krátké mezidobí, než dorazila Rudá armáda.
„Já jsem se učil na harmonium, tenkrát varhany nebyly. Byl tam vynikající muzikant, bratr Vitásek, který také napsal tři operetky. Ten mě učil, a tak byl se mnou u toho harmonia. A vtom tam vtrhli dva Rusové se samopaly. Slyšeli hrát a ten jeden křičel: ‚Čert, čert, je tam čert!‘ Asi v životě harmonium neviděl. Nás tam totiž osvobozovala Malinovského armáda, to byla ta nejhorší sovětská armáda. A Rus už už se chystal střílet. Ale Vitásek řekl: ‚Ne ne, počkej...!‘ Rus se zarazil, bratr Vitásek mě odstrčil, sedl k harmoniu a zahrál. Začal zpívat: ‚Volga, Volga, má, rodná...‘ Krásně to zazpíval a zahrál na to harmonium. A oba Rusové začali brečet. A čert už tam nebyl.“
Sověti potom chlapce z gymnázia, stejně jako okolní civilisty, využívali ke sběru odhozené munice, granátů a zbraní. Samozřejmě že se nedodržovaly žádné bezpečnostní předpisy, a proto docházelo ke zbytečným zraněním i ztrátám na životech, ať už mezi sběrači, či mezi vojáky.
Po prázdninách 1945 nastoupil Václav Kelnar do noviciátu v Hodoňovicích u Ostravy. Po roce, v srpnu 1946, složil časné sliby a stal se salesiánem. Po dalším roce studia v Ořechově u Polešovic a následných dvou letech v Přestavlkách u Přerova dokončil studium filozofie a gymnázium a poté v roce 1949 maturoval v Holešově.
Aby splnil požadavek tříleté asistenční praxe mezi mládeží, odjel do Ostravy, kde měl na starost asi padesát studentů a učňů, se kterými jej po krátké době pojil přátelský vztah. Zde došlo v noci ze 13. na 14. dubna 1950 k převratnému incidentu – ústav napadlo komando pod vedením StB. Všichni salesiáni byli násilím odvedeni do připraveného autobusu bez možnosti vzít si s sebou jakýkoliv osobní majetek. Zatčeným nikdo neřekl, kam je odvážejí a co je čeká.
„Vzpomínám si, jak mě vedle mne sedící esenbák se samopalem klidně a bedlivě pozoroval a pak suše pronesl: ‚Tak mladý, a už takový zločinec!‘ Byl, chudák, jistě pěkně zmanipulovaný stranou.“
Večer autobus dorazil na místo určení – do kláštera v Oseku v severočeském pohraničí. Zde pamětník prožil sedmnáct měsíců internace a nucených prací v Duchcově v továrně Vichr a spol. Pracovalo se ve zcela uzavřené hale s ozbrojeným dozorem na různých strojích – bez zaučení. Veškerý volný čas, jenž Václav Kelnar v internaci měl, věnoval studiu u přítomných profesorů, kteří také přijímali studenty ke zkouškám. V prostředí neustálé šikany, prohlídek a trestů ze strany dozorců se v Oseku vytvořilo bratrské společenství lidí z různých řádů a kongregací.
Začátkem října roku 1951 musel pamětník nastoupit základní vojenskou službu u oddílů PTP na Dole Pokrok u Ostravy. Tamní, po všech stránkách velmi špatné životní podmínky snášel jen díky pevnému ukotvení ve víře. Po nějaké době byl přesunut z práce v hlubinách dolu na povrch, protože z důvodu zrakové vady ohrožoval život ostatních.
V roce 1954 byly oddíly PTP zrušeny a Václav Kelnar se mohl po několika letech vrátit domů k rodině. Po nějaké době odjel do Ostravy, kde pracoval jako knihovník na Vysoké škole báňské. Brzy si zde našel okruh stejně či podobně smýšlejících přátel, se kterými se nořil do filozofických i jinak zaměřených debat.
V dubnu 1957 došlo k náhlému zatčení pamětníka přímo v prostorách děkanátu, kam byl Václav Kelnar zavolán. Následovala důkladná prohlídka jeho bytu a tři měsíce vazební věznice. V tomto čase se ho StB snažila různými nátlakovými metodami přimět k doznání či alespoň ke spolupráci, avšak bez úspěchu.
„Bylo nás tenkrát osm zatčených. Oni pořád chtěli vědět, na čem jsme se domlouvali, že jsme chtěli vraždit komunisty. Jeden mi tvrdil: ‚Vy jste měli cvičení šťastné smrti.‘ Don Bosco, náš zakladatel, zřídil jeden den v měsíci, kterému se říkalo ‚cvičení šťastné smrti‘. Myslel to tak, že ten den bude volno od učení a budeme se věnovat duchovnímu životu, budeme mít dvě nebo tři přednášky, udělá se pěkná a dobrá svatá zpověď. Jako by člověk měl v tu hodinu umřít, aby byl připravený. Proto tomu říkal ‚cvičení šťastné smrti‘. A oni to pojali, že se cvičíme, jak zardousit komunisty, pohlaváry. Marně jsem jim vysvětloval, že to tak není, že to tak Don Bosco nemyslel. Dnes se tomu říká ‚duchovní ústraní‘, ale tehdy se to jmenovalo ‚cvičení šťastné smrti‘. A oni nechtěli pochopit, že nechceme komunisty vraždit.“
Ani samotné soudní přelíčení neprobíhalo tak, jak si zřejmě vládnoucí strana představovala. Prokurátor na základě analýzy dané situace vcelku logicky naznal, že bude vhodné přikročit k vyloučení veřejnosti z přítomnosti soudu.
„Bylo určeno, že soud bude veřejný. Sál byl plný lidí, přišlo jich hodně. Prokurátor začal mluvit o našich zločinech, co jsme všechno provedli, jak jsme se spolčovali a smlouvali proti dělnické třídě, proti státu a proti straně. Jenomže tam přišlo hodně havířů, kteří chtěli pátera Frélicha podpořit. Oni s ním drželi, nebyli na straně komunistů, ale na jeho straně. Protože on byl jejich člověk, normálně fáral s nimi. Tak začali dělat randál. A Petr Baran (o kterém jsem už mluvil), když jsme byli vyslýcháni jednotlivě, tak řekl: ‚Víte, nedivte se. Já jsem v životě poznal hodně komunistů, ale vesměs to byli lumpové, darebáci a zloději. Tak jakou jsem měl mít představu o komunismu? Já jsem žádné dobré komunisty v životě moc nepotkával.‘ A prokurátor začal mlátit kladívkem a říkal: ‚Kdo je tady souzený?! Vy, nebo my?‘ A nechal vyklidit sál. Všechny ty lidi vyhnali a nás vyvedli. A pak už proces pokračoval za zavřenými dveřmi. Už tam nikoho nepustili. Tak takhle vypadal náš soud.“
Na základě rozsudku byl Václav Kelnar v červenci roku 1957 převezen do pražské pankrácké věznice a odtud po několika týdnech do uranového dolu Rovnost u Jáchymova, který byl určen pro politické vězně. Zdejší žalostné životní podmínky vyvažovala zajímavá a různorodá společnost vzdělaných lidí, nepohodlných režimu.
„Byly tam takové případy – jeden bachař, říkali jsme mu Černá Mary, byl to Slovák. Měl takový zvláštní úkol, to jsme věděli. Když někdo moc zlobil a chtěli se ho zbavit, tak ho poslali na eskortu. On chlapíka v lese zastřelil, řeklo se – pokusil se o útěk, a bylo to. A když někdo moc zlobil, tak řekli: ‚No, abyste nešli na eskortu.‘“
S pomocí některých spoluvězňů sloužil pamětník provizorní tajné mše – během vycházky se k němu nenápadně přitočili a on jim odříkával texty mešní liturgie a podával svaté přijímání – kousek pečiva.
Po odpykání patnáctiměsíčního trestu v červenci 1958 byl pamětník z tábora propuštěn a vrátil se domů. Po krátkém zaměstnání v místním JZD nastoupil u betonářů na stavbě brněnského výstaviště. O dva roky později složil v Brně věčné sliby.
Od roku 1991 dodnes působí Václav Kelnar ve společenství salesiánů v Brně-Žabovřeskách.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Lenka Zahradníková)