Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Maminka mi řekla: Už nezapírej, oni už všechno vědí
narozena 7. února 1927, rozená Kašparová
Ženská odborná škola pro ženská povolání
činnost v odboji – 2. lehká tajná divize
otec Stanislav Kašpar byl kinooperatér, zjišťoval informace od svých nadřízených; rodina skrývala odbojáře Miroslava Ferru, který se musel uchýlit do ilegality
skupina byla v červnu 1944 odhalena gestapem
zatčena i s rodiči, doma zůstal roční bratr Stanislav, o kterého se postarala rodina tety
Malá pevnost Terezín, Pankrác
Sondergericht 4. října 1944, odsouzena na rok vězení ve věznici pro mladistvé, otec Stanislav Kašpar a matka Štěpánka Kašparová odsouzeni k trestu smrti a 20. října 1944 na Pankráci popraveni
vězněna na Pankráci a po dlouhé cestě po německých věznicích ve věznici pro mladistvé Rothenfeld
návrat do Plzně po skončení války, velmi těžká životní situace
učitelka a ředitelka mateřských škol v Plzni a okolí, vystudovala pedagogické gymnázium +zemřela 10. dubna 2020
Miluše Kepková, roz. Kašparová, se narodila 7. února 1927. Bydlela s rodiči v Plzni-Bolevci, kde vychodila obecnou školu, poté navštěvovala měšťanskou školu u Saského mostu. Když dokončila měšťanskou školu, chtěla dále pokračovat ve studiu. To však v období protektorátu nebylo snadné, protože každá střední škola mohla otevřít pouze jednu třídu. Nebylo snadné dostat se na vytouženou školu. Miluše nakonec stejně jako řada jejích spolužaček nastoupila do Ženské odborné školy pro ženská povolání, která otevírala dokonce čtyři třídy.
Otec pamětnice Stanislav Kašpar pracoval jako kinooperatér v kině Alfa v Plzni (dnešní Americká třída). Jeho řediteli se za války stali dva říšští Němci, kteří byli raněni na frontě a tuto funkci v protektorátu dostali jako určitou kompenzaci. Přes ně získával informace užitečné pro odboj, proto v létě 1942 vstoupil do odbojové skupiny 2. lehké tajné divize. „Získával zprávy od ředitele a předával je do ilegální organizace.“
Druhá lehká tajná divize (2. LTD) byla vojenská odbojová skupina, která vznikla na jaře 1943 a nahradila rozbité organizace Obrany národa v Plzni. Navázala na odbojové hnutí plzeňských pošťáků, jejichž odboj probíhal téměř od začátku války. Hnutí vedli Jindřich Krejčík a Josef Mattas. Další ze stěžejních osobností byl Miroslav Ferra, který jezdil vlakovou poštou mezi Prahou a Plzní a roku 1941 navázal v Praze spojení se skupinou Kapitán NEMO (Karel Nejedlý) a předával zprávy do Plzně. Skupina se zaměřovala především na zpravodajskou činnost, pro kterou byly pošty ideálním zdrojem informací – mohli odposlouchávat důležité zprávy. První velká vlna zatýkání postihla pošťácké odbojové hnutí v době heydrichiády, v létě 1942. Byl zatčen Nejedlý a Miroslav Ferra byl sledován gestapem, v srpnu 1942 unikl jen těsně zatčení a odešel do ilegality. Po jeho odchodu do ilegality pokračoval v činnosti spojky s Prahou další odbojář, Josef Plánek z ministerstva pošt. Ten na jaře 1943 přinesl z ústředí pokyn k dobudování vojenské organizace na Plzeňsku – Druhé lehké tajné divize, které velel plk. Václav Kučera a náčelníkem štábu byl pplk. Antonín Vlček. Důležitou osobou byl také Jindřich Krejčík, který se však musel v dubnu 1943 rovněž uchýlit do ilegality a skrývat se. Skupina připravovala povstání na konec války, zjišťovala potřebné informace pro leteckou invazi Spojenců, shromažďovala zbraně.
Bohužel, na začátku roku 1944 navázala 2. LTD a s ní spolupracující Národní výbor v Plzni spojení s dalšími odbojovými skupinami, které však byly v té době již sledovány gestapem.1 „Prohloubení příprav 2. LTD na leteckou invazi a povstání zmařilo gestapo, které zatklo v červnu 1944 v souvislosti s rozsáhlou celostátní pátrací akcí po činovnících ilegálních národních výborů několik desítek členů plzeňského národního výboru a organizátorů 2. LTD. Gestapo zatýkalo podle záznamu jednoho z čelných představitelů divize. V něm byla uvedena jména i adresy vedoucích představitelů divize z Plzně i z obvodů. Byl zatčen celý štáb a velitelský sbor 2. LTD. V průběhu rozsáhlé policejní razie zatklo gestapo v létě 1944 na Plzeňsku postupně 330 osob.“2 Činnost divize byla ochromena.
Mezi zatčenými byl také Stanislav Kašpar, jeho žena Štěpánka Kašparová a sedmnáctiletá dcera Miluše Kašparová. Jaká byla jejich role v odbojové skupině? Kromě toho, že otec přinášel informace od německých ředitelů – vojáků a schovával v kotelně kina uprchlé válečné zajatce, rodina především skrývala odbojáře Miroslava Ferru, který byl hledán gestapem. Skrýval se v domě u Kašparových od října 1943 až do 14. června 1944. Kašparovi měli v Bolevci zahradu, kde po mobilizaci roku 1938 urychleně postavili malý domek, v němž žili až do zatčení v červnu 1944. Tam se také ukrýval Ferra, žil s rodinou, dokonce kreslil Miluši výkresy krojů do školy. Situace byla velmi obtížná, žili v malém zahradním domku, kde kromě rodičů, Miluše a Ferry bylo také malé půlroční dítě – Milušin bratr Stanislav. Nejhorší bylo shánění potravin, za války byly potravinové lístky, i na ně bylo málo jídla – jen asi 1,5 kg chleba na měsíc na osobu. A nyní museli shánět jídlo pro dalšího člověka. Nakonec se jim podařilo sehnat dodavatele, který jim prodával chléb. Až na konci války zjistili, že byl konfidentem gestapa. „Ale také to byl dobrý člověk.“ Na zahradě se scházeli ilegální pracovníci. „Vždy, když k nám přišli, tak jsme musela hlídat před vraty, aby k nám nikdo nešel.“ Miluše také dělala spojku, nosila po městě odbojářům zprávy.
I v této šílené válečné době a obtížné rodinné situaci přinášel život i obyčejné starosti a drobné radosti. Tak začala Miluše chodit do tanečních. „Teď jsem neměla boty, boty nebyly, nosily se jen dřeváčky. Ale do tanečních jsem potřebovala boty. V celé ilegální skupině se hledalo, která dáma by mi poskytla boty a šaty, protože nebyly ani látky. Nakonec mi Ferrova manželka dala své večerní šaty, které jsem si přešila. A další paní mi sehnala boty – hezké tmavomodré lodičky. Tak jsem mohla chodit do tanečních.“
Jenže v červnu 1944 přišla katastrofa. „Čtrnáctého června k nám přišel jeden člen úzké skupiny, měl v klobouku pistoli. Přišel, smekl klobouk, ukázal pistoli, to bylo asi jejich znamení a Ferra šel okamžitě pryč. Byl den, ale on odešel do polí. Maminka hned začala s úklidem, všechny věci a knihy, které by připomínaly Ferru, se uklidily, na půdičce jsme vše sklidily. Bohužel zůstala přes židli jeho vázačka, která pak ještě sehrála ošklivou roli. A nic se nedělo.“
Druhý den, 15. června 1944, si ale pro otce i matku přišli gestapáci. Vyslýchali také Miluši, nutili ji, aby přiznala, že tam Ferra byl. Asi dva měsíce předtím ho totiž u Kašparových našli čeští policajti. „Hledalo se rádio, někdo udal, že se ztratilo rádio a že to bude někdo ze zahrádek. Nakonec přišli k nám, jestli máme rádio. To jsme neměli, protože v domku nebyla elektřina, byl narychlo postavený. Rádio nenašli, tak odešli, ale viděli tam Ferru. Naneštěstí se chtěl ukrýt a přitom ho chytli. Tak ho vyzvali, aby šel s nimi. Ale domluvilo se, že je to jako přítel maminky. A policajti mu domlouvali, aby tam nechodil a nechal rodinu v klidu, (nerozvracel ji). Tak to bylo pro tento případ domluveno. A Ferru skutečně u Boleváku pustili. Jenže protože neměl kam jít, vrátil se k nám.“ V domku zůstal až do avíza v červnu. Jenže mezitím gestapo chytilo někoho, kdo mluvil, získali záznam jednoho z představitelů skupiny, který nedodržel zásady konspirace a měl v trezoru seznam spolupracovníků. Jeden z policajtů uviděl fotografii Ferry, zjistil, že údajného milence hledá gestapo, řekl to kamarádovi, který to nahlásil gestapákovi Haasovi. A tak začalo zatýkání. Během 14 dnů bylo zavřeno 103 Plzeňanů.
Nejprve byl zatčen otec – hned jak přišel ze zaměstnání. Poté gestapo provedlo domácí prohlídku a odvezlo i maminku. Doma zůstala jen Miluše s jedenáctiměsíčním bratříčkem. Druhý den musela do školy, tak požádala tetu (tatínkovu sestru) Annu Zdráhalovou, která měla zahradu vedle, jestli by se o dítě nepostarala. Bratr nakonec zůstal v tetině rodině až do konce války, ale tetu potkal krutý osud. I když s odbojem neměla nic společného, stala se obětí konfidenta provokatéra Jindřicha Hellera, byla rovněž zatčena a v únoru 1945 popravena.
Ve škole byla Miluše 16. června 1944 zatčena gestapem. „Měli jsme třídu hned v prvních dveřích, když se vešlo do školy. Děvčata zavolala: ‚Nějací dva páni tě tady hledají.‘ Vyšla jsem ven na chodbu a tam byli dva mužští a řekli: ‚Jsi Kašparová?‘ Já odpověděla: ‚Ano, jsem Miluše Kašparová.‘ – ‚Tak pojď s námi.‘ Chytli mne za ruku, odvedli do auta a odvezli. A teď ve škole byl velký shon, kam jsem se poděla, že mne unesli. A kdo? Tak paní ředitelka volala na policii. Policie se dotazovala a řekla: ‚Ano, byla odvezena na gestapo.‘ Na gestapu jsem měla hned výslech, který prováděl gestapák Haas. Když jsem po výslechu šla do cely, neslyšela jsem na levé ucho. Byl to výslech, jako vykonávali všechny. Byl to asi bývalý boxer, takže si na každém vylil svůj boxerský elán.“ Na cele proplakala celou noc a druhý den ji kupodivu pustili do školy.
Po škole ji ale gestapáci zase odvedli. „Ten den jsem měla mít závěrečnou v tanečních, všechno připraveno, krásné šaty. Byla jsem sedmnáctiletá holka, tak mi to dodalo a plakala jsem dál, že jsem nemohla do tanečních.“
Po 14 dnech výslechů byli všichni zatčení odvezeni do Malé pevnosti v Terezíně, kde byli drženi až do soudu, který se konal 4. října 1944.
Podmínky v Terezíně byly příšerné. „Když jsme přijeli do Bohušovic a šli jsme do Malé pevnosti, mohla jsem náhodou jít s maminkou. A moje první bylo, že jsem řekla: ‚Ale maminko, tady musí mít prasat…‘ Nosili velké škopky, heftlinci je roznášeli. Maminka mlčela a říkala: ‚Holka, holka, to asi ne.‘“ Po půl dni stání v horku na apelplacu byli přiděleni do cel. Ukázalo se, že ve škopcích byla „polévka“ pro vězně – jeden brambor a voda, kterou dostali v poledne a večer. Kromě toho dostali jen ráno špinavou vodu jako kafe a kousíček chleba obaleného v pilinách. Na celách byly miliony blech, skákaly i do polévky. „Měla jsem hlad, tak jsem vyhodila blechu a jedla. Potom jsem zkoušela blechy chytat, a protože jsem je nikdy nezažila, dávala jsem je mamince, aby je zabila.“ Z okna cely Miluše viděla na umrlčí komoru, kam přinášeli ubité a umučené vězně.
Vězněné ženy chodily do práce, měly za úkol stříhat chlupy ze ztrouchnivělých kočičích ocásků, potom se to snad využívalo k výrobě čepic. „Celé dopoledne jsme stříhaly ocásky, potom jsme šly na chvíli na celu na polévku a až do večera zase. Stříhaly jsme nůžkami z plechu, měla jsem od nich ruce úplně do krve rozedřené. Hlídala nás Frau Mende, chodila kolem a všichni museli pod býkovcem stříhat chlupy. Vždy mi mámy přisunuly na hromádku trošku chlupů, protože já jsem nemohla. Potom mi dávaly hadříčky, abych si mohla obalit palec, abych to vůbec zvládla dělat.“ Další práce byla, že ženy z namočené slámy vyráběly slaměné boty pro německé vojáky na frontu, aby jim nebyla zima. Muži pracovali na stavbě podzemní továrny Richard.
Gestapáci vězně strašně týrali. Když se opili, udělali si „candrbál“, nutili Židy běhat po dvoře a stříleli je. Kruté byly jejich vymyšlené tresty. „Starý dědeček dostal plecháček půllitráček a musel stát u zdi, ruce vzadu, a čelem držet plecháček. Nesměl mu spadnout. On v důvěře, že si zachrání život, to tak dlouho držel, až padl a už nebyl. Nebo jiný klečel, ruce natažené a přes ně měl pravítko. To byly různé jejich tresty, výmysly, co lidem dělali. Další: byla tam lávka a uprostřed byl výklenek s vrátky. Tam bylo jen sedátko, bylo to jednoho člověka, který tam seděl a říkal: šedesát jedna, šedesát, padesát devět. Měl určeno sto dnů a sto dnů tam byl a seděl, zřejmě mu museli dávat nějaké jídlo. A stý den už tam nebyl. Popravili ho.“
Miluše, její rodiče i ostatní odbojáři byli brutálně vyslýcháni, gestapáci se snažili je donutit, aby se přiznali. Všechny informace o činnosti skupiny však již měli, získali totiž konfidenta Hellera, který vše zjistil. Jednalo se o mladého syna zatčených, který byl ke spolupráci donucen pohrůžkou popravy rodičů.
„V Plzni gestapáci vyzvěděli od konfidenta informace o naší činnosti, všechno získali. A potom přijížděli do Terezína, aby z lidí vymlátili přiznání, už ale vše věděli. Tatínek posílal moták, to byl kousek papírku, kde byla napsaná zpráva. Napsal mamince: ‚Zítra přijdete na řadu k výslechu, prosím, už nezapírejte, protože oni všechno ví.‘ Jenže moták se k nám na celu do druhého dne nedostal, většinou je nosili konkaři, tak se říkalo lidem, co nosili obědy a jídla, jenže náš konkař moták asi nedostal nebo mu ho druhý nedal. Moták jsme nedostaly. A maminka byla skutečně druhý den na výslechu, přinesli ji z něj a měla fialová záda – dofialova krví podlitá, jak ji mlátili. Ona nevěděla, že už vše vědí. Mlátili lidi, aby je donutili k přiznání, ale oni se samozřejmě nepřiznávali. Když se nepřiznala, gestapáci řekli: ‚Když nám to neřeknete Vy, tak zítra přijde na řadu vaše dcera.‘ Maminka viděla, jak ji zřídili, a nyní já. Měla horečku a ležela, nebyla schopna pohybu. Jen mi řekla: ‚Miluško, nezapírej, oni už všechno ví. Už to řekni, že Ferra u nás byl, už nezapírej.‘ A skutečně druhý den jsem přišla na řadu já.“
U výslechu Miluše viděla na stole gestapáka plánky flaků v Plzni, které kreslil její otec a předával dalším odbojářům. Poznala tedy, že už je vše prozrazeno. Stejně však byla zbita pendrekem. Asi čtrnáct dní nato měli gestapáci případ dokončený a obvinění byli převezeni do věznice v Praze-Pankráci.
Dne 4. října se v Praze na Pankráci konal soud. Celá skupina byla souzena německým zvláštním soudem (Sondergericht). Z 15 obžalovaných byl dvanácti lidem za trestný čin sabotáže udělen trest smrti. Miluše Kašparová byla odsouzena k roku vězení v káznici pro mladistvé, Marie Burešová ke čtyřem letům káznice a Alžběta Krejčíková k třem letům káznice. Dva obžalovaní, paní Dudlová a pan Klail, byli původně odsouzeni k šesti letům káznice, udělali ale chybu, že prosili o zmírnění trestu, že má paní doma nemocnou maminku, o níž se musí starat. Soudci se uradili a potom jim trest změnili na trest smrti.
Hlavní důkazy proti obviněným byla násilím vynucená přiznání.3 „Když nás u soudu vyslýchali, tak se mne zeptali, proč jsem se přiznala, proč jsem řekla, že u nás Ferra byl, to totiž bylo o hlavu. Tak jsem odpověděla, že pod vlivem násilí jsem řekla ‚Ano, byl.‘ A to bylo vše, co jsem řekla.“ Po soudu byli odsouzení k smrti odvedeni do cel smrti na Pankráci a ostatní do věznice. Miluše se tam setkala se svou tetou Zdráhalovou, která byla kvůli konfidentovi také zatčena a později v únoru 1945 popravena.
Miluše pracovala na Pankráci na loupání slídy, potom se nakazila od ostatních vězňů a až do Vánoc byla nemocná, měla spálu a růži na hlavě (erysipel). Na českém nemocničním oddělení, kam byla zařazena, ležela také paní Ferrová, manželka skrývaného odbojáře. „Ona o mně řekla dozorkyni, která mi umožnila naposledy vidět otce. Jednou mi řekla: ‚Pojď se podívat.‘ Šla jsem na chodbu a podívala se. Z okna bylo vidět na čtyřhranné nádvoří, v každém rohu stál esesák se psem boxerem. A tam chodili lidé z cel smrti, muži, vždy dva a dva k sobě spojení řetízky. Já jsem tam šla s ostatními vylít kýbl do kanálu. Dozorkyně řekla: ‚Podívej se.‘ Tak jsem se podívala, a když muži přicházeli (mým směrem), bylo horko, bylo otevřené okno, tak jsem (tiše) zavolala: ‚Tati!‘ Vězeň, který šel s tatínkem, to slyšel a drcl do něj. Tatínek se na mne podíval, rychle se podíval na dozorce se psem a rukou mi poslal polibek. A zase šel. Já také musela jít.“
Takto jí dozorkyně umožnila spatřit i maminku, když chodily na nádvoří ženy. Maminka ji ale neviděla. 20. října 1944 byli rodiče na Pankráci popraveni.
Miluše byla na Pankráci do 20. prosince 1944, kdy byla transportována do Německa. „Když mne zavřeli ve škole, bylo léto, horko, měla jsem krásnou halenku, sukýnku. Tak mne zavřeli a tak jsem celou dobu byla. Před transportem jsem byla v cele s tetou a ta měla jarní kabátek, tak mi ho dala. V tom jsem prošla zimu, jinak jsem neměla nic, žádný svetr.“
Vězni byli transportováni do Německa vlakem hytlákem. Najednou vlak zastavil. „Vagon měl maličké okénko nahoře u střechy. Vlezla jsem si na sedátko a vytáhla se. Byli jsme na plzeňském nádraží, bylo zrovna na Štěpána – Vánoce. Po nádraží prošli dva páni, jinak bylo prázdné, nikde nikdo. Já tak blízko v Plzni a přitom jsem byla v hytláku. Celý den jsme tam seděli, nedali nám nic jíst, až kvečeru jsme dojeli do Chebu. Tam nás nechali lehnout na zem, Židé nesměli, museli pořád běhat po chodbě. Když běžel, esesák mu nastavil nohu, on zakopl, padl, pak do něj esesák kopl. A stále křičel: ‚Los, los!‘“
Druhý den je odvezli do Hofu, kde byla Miluše čtrnáct dní zavřená v dřevěných boudách a stále tam musela mýt podlahy. Potom byla převezena do Norimberku do věznice gestapa, kde ji dali do cely „Zugangung“, kde bylo zavřeno asi 14 žen a nebylo tam vůbec nic. „Už byla tma, tak jsem si lehla na zem a dala si pod hlavu pytlíček, který mi někdo dal a v němž jsem měla kartáček a pískové mýdlo místo pasty na zuby, hřeben. Jen jsem si lehla, začal šílený nálet.“
Věznice dostala zásah a začalo se bortit zdivo, padaly trámy a Miluše s dalšími ženami byly stále uvězněné v cele a nemohly se dostat ven. I když není věřící, začala se Miluše modlit a prosit svoji zesnulou maminku o pomoc, že nechce zemřít. „Ženský vzaly lavici a třískaly do dveří, neotevřely to. A najednou se po nějaké době dveře otevřely. Někdo otevřel vězňům v horních poschodích a oni utíkali dolů a cestou otevírali dveře cel. Nám také otevřeli. Byli tam většinou muži, všichni se valili dolů. Běžela jsem ke dveřím. Teď tam byla obrovská vrata a ta hořela, trámy padaly. A já u toho stojím a říkám: ‚Tohle neprojdu.‘ Vtom mne někdo chytil za ruku a řekl: ‚Pojď, musíš. Projdeš! Projdeš!‘ Tahal mne jako kotě, po schodech. Trámy padaly a já měla strach. Ale on mne táhnul a táhnul až do sklepa. Nakonec to byl chlapec, který byl na práci v Německu, také je sváželi z lágrů zpátky. A byl to Plzeňák.“
Potom všechny vězně rozvezli do dalších lágrů, jen Miluše ve věznici zůstala jako poslední ještě čtrnáct dní. Další její zastávkou byla mužská věznice v Landsbergu, kde byla držena měsíc a kde jí ochotný chlapec pomohl a přinesl chleba, který byl velkou vzácností.
Po měsíci pro ni přijely dvě německé dozorkyně a vezly ji do Rothenfeldu. Poslední část cesty šla pěšky. „Celou noc jsem šla do vršku, nahoru do Alp, tam byla káznice pro mladistvé. Tam jsem zůstala až do konce.“
Miluše v Rothenfeldu nejprve pracovala v lese, poté byla přeřazena do jiné pracovní skupiny – dívky štepovaly ponožky mrtvých vojáků z fronty a opravovaly jejich oblečení. Také šila na stroji vojenské celty. Ve vězení byl hlad, dostávaly hlavně tuřín. Miluše byla v káznici jediná Češka, jinak tam byly samé Němky a šest Francouzek, také dvě Polky, které ale odcházely při Milušině příchodu. Dívky dokonce ani nevěděly, kde je Československo. Hodně jich bylo v káznici za kriminální činy, prostituci, krádeže.
V Rothenfeldu bylo slyšet boje o Mnichov, jak Američané dobývali město. „K 5. květnu 1945 dorazila americká armáda i do hor. A před ní hnali Němci ženy vězeňkyně z Aichachu, ty k nám přišly.“ Američané zjišťovali, co jsou dívky zač a proč jsou v káznici pro mladistvé. Jedna vězeňkyně Češka dělala tlumočnici. „Ptali se mne přes překladatelku, proč tam jsem. Tak jsem jim to řekla. A tlumočnice mi povídá: ‚Je konec války, to jsou Američané, osvobodili nás, už tu nejsou Němci. Je konec války.‘ A jak to říkala, tak já omdlela. Podruhé v životě. Poprvé to bylo v Malé pevnosti.“ Američané se kolem ní seběhli, dávali jí čokoládu a podávali ruce.
Asi po 14 dnech byla Miluše s dalšími cizinkami odvezena do rozbombardovaného Mnichova. Ve škole byly shromažďovány propuštěné vězeňkyně z lágrů před návratem do vlasti. „Tam jsem byla až do 28. června, trvalo dva měsíce, než jsem se dostala domů. Československá vláda neměla benzin, nemohla vyslat auta, aby pro nás přijela.“ Nakonec je Američané odvezli do Železné Rudy, odkud se náklaďáky dostaly do Plzně.
Večer vystoupila Miluše z náklaďáku v Plzni před Měšťanskou besedou. „Opět v té halence a sukýnce, v které mne zavřeli, jsem stála před Měšťanskou besedou. A byl opět červen, krásný letní večer.“ Šla na jejich zahrádku a za sestřenicí, která se starala o jejího malého bratra. Ale neměla žádné peníze, oblečení, nic, všechno gestapáci odvezli a zbytek rozkradli další lidi. Gestapáci si prý dělali na jejich zahradě rekreaci. Miluše jen dostala od sestřenice prstýnek, který přinesla jedna paní. Tato paní byla na Pankráci a stříhala odsouzencům před popravou vlasy. A když stříhala Štěpánku Kašparovou, ta jí dala svůj snubní prsten pro dceru Milušku. Paní byla Plzeňačka a prstýnek doručila.
Začátky v Plzni byly těžké. Miluše neměla nic, jen chlapci z Bolevce, kteří se vrátili z vězení, jí od Němců připravovali výbavu, kufr s nějakým oblečením, povlečením, ručníky, aby mohla žít. Nejprve pobývala u sestřenice Zdráhalové, rodina celý rok ukrývala jejího bratříčka Stanislava, aby ho Němci nedali na převýchovu. Dítě Miluši neznalo.
Potom i s bratrem krátký čas byla u pana Krejčíka, také skrývaného odbojáře, který přežil válku a po válce byl předsedou národního výboru. Bohužel, v červenci pan Krejčík zemřel při autonehodě. Nakonec se bratra ujal strýc ve Stříbře, který ho vychoval. Miluše žila jeden čas u dalšího strýce (oba rodiče byli z více sourozenců) a potom dostala malinkou podkrovní místnost na Borech, kde bydlela 25 let, dokud si nenašetřila na družstevní byt.
V létě 1945 udělala závěrečné zkoušky na rodinné škole. Chtěla studovat dále, ale to jí nebylo umožněno, že si má jít sama vydělávat. Absolvovala tedy kurz pro učitelky mateřských škol a začala pracovat v mateřské škole. Potom si dokončila pedagogické gymnázium, aby měla dobrou kvalifikaci. Jako učitelka a od svých 21 let ředitelka mateřských škol pracovala až do důchodu. Vystřídala několik školek, pracovala třeba v mateřské škole v Touškově. Končila v mateřské škole v Plzni u Špitálského lesa, kde vedla velkou školku, měla 15 zaměstnanců a 4 třídy. Také se vdala a měla syna, který nyní žije ve Spojených státech amerických.
Miluše Kepková je členem Českého svazu bojovníků za svobodu v Plzni.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Eva Palivodová)