Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivana Kettnerová (* 1951)

• narozena 14. června 1951 v Pardubicích

• otec Václav Vondrovic po únoru roku 1948 propuštěn z armády

• 10. března 1949 otce kvůli smyšlenému zapojení do protistátní skupiny zatkli a odsoudili na 15 let těžkého žaláře

• od 12. června 1949 otec vězněn v plzeňských Borech

• dále vězněn ve Valdicích, v Ročově u Loun a na Mírově

• v květnu 1960 otec propuštěn na amnestii

• účastnila se pražských demonstrací v listopadu 1989

• po odchodu do důchodu se z Prahy vrátila do rodného domu v Kralovicích

• otec Václav Vondrovic zemřel v roce 1997

Příběh Ivany Kettnerové je silně spjat s příběhem jejího tatínka Václava Vondrovice, absolventa Letecké vojenské akademie v Hradci Králové, který byl 13 dní po svatbě kvůli smyšlenému zapojení do protistátní skupiny zatčen a v Praze na Pankráci odsouzen k 15 letům těžkého žaláře. Tuberkulóza, kterou onemocněl kvůli nevyhovujícím podmínkám na cele, mu umožnila tajně se v ordinaci vídat se svou ženou. Po dvou letech od zatčení se tak narodila malá Ivanka, za kterou se tatínek vrátil domů, až když jí bylo devět let. S podlomeným zdravím přivítal sametovou revoluci, byl povýšen do hodnosti plukovníka ve výslužbě a plně rehabilitován. Stejně jako jeho dcera nezatrpkl a nestěžoval si na nespravedlnost, která mu sebrala jeho největší sen. Pomohla mu v tom jeho víra, kterou si spolu s řadou pevných přátelství přinesl z komunistických lágrů.

Ivana Kettnerová přišla na svět 14. června 1951 v Pardubicích jako dcera politického vězně z padesátých let. Její tatínek Václav Vondrovic se narodil v Kralovicích 31. července 1925, byl nejmladší z pěti dětí Šimona a Josefy Vondrovicových. Ivanin dědeček Šimon pracoval v Kralovicích jako správce hospodářského družstva, zatímco babička se starala o domácnost, jelikož výchova pěti dětí byla náročná. Svého muže si vzala jako vdovce se čtyřmi dětmi. „A pak ještě měli mého tatínka,“ doplňuje Ivana Kettnerová. Jejími prarodiči z maminčiny strany byli Anežka Němcová a Josef Němec, kteří pocházeli z Chodska. Rodiče Ivaniny maminky, která měla také další čtyři sourozence, pro změnu pocházeli z Pardubic. „Za první světové války můj dědeček narukoval. Myslím, že bojoval i někde na Balkáně,“ vzpomíná Ivana Kettnerová,

Tatínkův sen stát se pilotem

Tatínek chodil na základní školu v Kralovicích a v průběhu druhé světové války vystudoval obchodní akademii v Rakovníku. Když druhá světová válka skončila, vyšel vstříc svému snu o létání a přihlásil se na Leteckou vojenskou akademii do Hradce Králové, načež byl přijat. Spolu s ním nastoupil 1. října 1945 na studia také jeho spolužák z obchodní akademie, Karel Zuzka. A nechyběli ani Antonín Zelenka a Zdeněk Zikmund. „Splnil si svůj sen a byla to nejhezčí léta jeho života. Létal i v Pardubicích na letišti. Tam se také seznámil s mou maminkou Květou Němcovou. Maminka bydlela na druhé straně Pardubic a tatínek, když měl volno, tak za ní běhal šest kilometrů tam a zase šest kilometrů zpátky. To se mi na tom moc líbilo,“ vypráví Ivana Kettnerová. Její maminka pracovala na národním výboru jako úřednice. Na Letecké vojenské akademii se mladí letci učili létat na trofejních strojích, například na Messerschmittech, jelikož vlastních letadel měla po válce Československá armáda poskrovnu. Jejich učiteli přitom nebyl nikdo jiný než letci z Anglie, kteří se ještě před několika měsíci střetávali s německými bitevníky ve válečných soubojích. Pro žáky to byli hrdinové, velice je inspirovali. Učili je, jak se létá ve trojici, čtveřici, páru, barevná označení a názvy letadel. To všechno je učili tak, jak to skutečně sami zažili v boji.

Příliš rychlé přistání

Václav Vondrovic ukončil Leteckou vojenskou akademii 6. června 1948 s velmi dobrým prospěchem. Počátkem léta byl spolu s dalšími absolventy třetího ročníku Letecké akademie povýšen do hodnosti poručíka. Absolventi byli na letišti v Hradci Králové slavnostně vyřazeni z akademie a každý z nich v tu chvíli snil o prestižní kariéře vojenského pilota. Ivanin tatínek byl poté jako vojenský letec přidělen k posádce v Popradu, kde létal jen necelého půl roku. „Asi po třech měsících totiž dostal kvalifikační ohodnocení jako nevyhovující. Píše se v něm mimo jiné to, že nenašel kladný poměr k lidově demokratickému zřízení státu, a proto mu byla výnosem ministerstva národní obrany udělena dnem prvního října 1948 dovolená ze služebních důvodů až do rozhodnutí.“ Tímto tedy Václav Vondrovic s létáním skončil a vrátil se zpět do Kralovic, jelikož tím skončily i jeho příjmy. Stejně jako on byli i ostatní absolventi Letecké vojenské akademie po únoru roku 1948 z armády propuštěni. Sny mladých absolventů akademie o kariéře vojenských pilotů vystřídalo zklamání a vztek.

Z pilota pošťákem, z pošťáka vězeň

Na konci roku 1948 si Ivanin tatínek našel civilní zaměstnání – začal pracovat v Kralovicích na poště. „V té době se potkal s Antonínem Vinšem, myslím, že byl v Kralovicích řídícím učitelem, a ten tatínkovi přislíbil, že když se u nás změní poměry, tak že má možnost, jak ho dostat zpátky k letectvu. Tatínek byl tou zprávou nadšen, ale dál už se nic nedělo,“ vypráví Ivana. Její tatínek se dne 26. února 1949 v Arciděkanském chrámu Páně sv. Bartoloměje v Pardubicích oženil s Květou Němcovou a třináct dní po svatbě, 10. března 1949, jej zatkli agenti Obranného bezpečnostního zpravodajství. Pro jeho novomanželku i pro celou rodinu to byl velký šok. Tatínek byl odvezen do vyšetřovací vazby do Prahy na Pankrác, kde strávil tři měsíce. „Až tam se dozvěděl, že byl součástí nějaké protistátní skupiny[1], ve které byl i zmíněný Antonín Vinš. Jinak ale nikoho dalšího z té skupiny, se kterou byl souzen, neznal,“ říká Ivana Kettnerová.

Vězení, samotka, tuberkulóza a kradené chvilky s vlastní ženou

Václava Vondrovice odsoudili k 15 letům těžkého žaláře a poté byl 12. června 1949[2] přesunut do Plzně do borské věznice. Pracoval tam do května 1950, což vypadalo tak, že tam celé dny drali peří. „Tatínek říkal, že když nesplnili normu, byla jim krácena strava. Také byl umístěn na samotku, což ale nebyla samotka pro jednoho člověka, bylo jich tam osm. Na zemi měli čtyři slamníky a po dvou na těch slamnících spali,“ popisuje Ivana. V důsledku těchto nevyhovujících podmínek její tatínek onemocněl tuberkulózou. Od května 1950 byl jako vážně nemocný přeložen do nemocnice v Plzni na Borech, kde mělo plicní oddělení pro vězně vymezeno nejvyšší patro. „A v téhle těžké době se ukázalo, že jsou také lidé hodní a stateční. Když byl můj tatínek doprovázen bachařem na ambulanci k vyšetření, poznala ho jedna pacientka z Kralovic, která se dobře znala s naší rodinou, a upozornila ji na to, že tatínek je v borské nemocnici. A pan doktor Kubík z toho plicního oddělení dokázal to, že se moje maminka mohla s tatínkem několikrát v jeho ordinaci setkat. Maminka tam přicházela jako pacientka jedním vchodem a tatínka přiváděl k ambulanci bachař, který musel zůstat před ordinací. „A tak se stalo, že já jsem se narodila 14. června 1951, takže vlastně dva roky po tatínkově zatčení.“

Tuto dobu Ivanina maminka prožívala až do jejího jednoho roku u svých rodičů v Pardubicích, což bylo z toho důvodu, aby se někdo v Kralovicích nezačal zajímat o to, jak je to vlastně možné. „Aby se zkrátka nedávaly další důvody k nějakému vyšetřování,“ dodává Ivana Kettnerová. Až roku 1952 se spolu vrátily zpátky do Kralovic k rodičům tatínka.

Tatínek byl úžasný, veselý člověk

Václav Vondrovic byl až do září roku 1952 na Borech, poté byl na rok přesunut do Valdic u Jičína, načež od května 1953 krátce, asi na tři měsíce, v Ročově u Loun. Tam maminka vzala malou, dvouletou Ivanku poprvé na návštěvu, aby tatínek konečně svou dceru viděl. Nesměl ji však ani políbit. Většinu věznění pak otec strávil na Mírově, od srpna 1953 až do 10. května 1960, kdy byla vyhlášena velká amnestie. Tam už se jeho zdravotní stav natolik zlepšil, že mohl začít i pracovat. Maminka tak z tatínkova příjmu dostávala menší finanční podporu, jinak byli doma odkázáni pouze na její výdělek. „Dědeček byl totiž poslán do předčasného důchodu kvůli tomu, že tatínka zatkli. Babička do zaměstnání nechodila, protože musela vychovat pět dětí. Nám se ale nežilo špatně, měla jsem hezké dětství,“ říká Ivana Kettnerová. Věděla, že má maminku, babičku, dědečka a hodného tatínka. Když se otec vrátil z vězení, bylo jí devět let. „A on byl úžasný, byl to takový veselý člověk, vůbec tím vězením nezahořkl. Také možná díky tomu, že se ve vězení stal věřícím člověkem, protože na tom Mírově měl možnost setkat se s kněžími, kteří tam také byli vězněni,“ vypráví Ivana Kettnerová.

Dodnes tak rodina vzpomíná na otce Jana Evangelistu Urbana, římskokatolického kněze, člena františkánského řádu, katolického intelektuála, se kterým se setkávali, když už byli oba na svobodě. Tatínek o tom, co musel ve vězení vytrpět, moc nevyprávěl, spíš povídal o četných přátelstvích, která tam navázal. Rád tak vzpomínal například na Jaroslava Cuhru. Otec byl také rád, že měl ve vězení možnost vzdělávat se v cizích jazycích, pročítal si cizojazyčné knížky. Po příchodu z vězení však těžko sháněl práci. „Jeden kralovický papaláš mu vzkázal, ať si to jde vymodlit do kostela,“ vypráví pamětnice. Maminka přitom pracovala jako úřednice na okresním národním výboru. Tenkrát v Kralovicích otevírali obchůdek s půjčovnou průmyslového zboží, ve kterém pak tatínek prodával. Po čase se stal skladníkem v ČSAD, poté u stejné společnosti dlouhou dobu pracoval jako dispečer osobní a nákladní dopravy.

S podlomeným zdravím vstříc roku 1989

V roce 1968, kdy došlo k uvolnění režimu, žádal tatínek o rehabilitaci, což mu ale po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy doporučili stáhnout. V době okupace bylo Ivaně 17 let. „Pamatuji si, že jsme se ráno asi ve čtyři hodiny probudili a koukali jsme, jak okolo nás jezdí takové ty velké zelené antony s tím kolečkem vzadu. Také tanky se dostaly do Kralovic, bylo to hrozné.“ 

Když se blížil rok 1989, začalo být čím dál tím více znát, jak se roky strávené v kriminálech podepsaly na tatínkově zdraví. „Už mu žádnou aktivitu nedovolovalo. Když studenti objížděli města po Čechách, tak byli i u rodičů v Kralovicích. Rok 1989 jsme všichni vítali s nadšením,“ říká Ivana Kettnerová. Ta šla po ukončení studií za prací do Prahy, kde se také vdala. „Tudíž jsem ten rok 1989 měla z první ruky. Chodili jsme na Václavské náměstí a brala jsem tam i své děti, kterým bylo 11 a 13 let, aby tu atmosféru zažily. To byla nezapomenutelná doba. A jsem ráda, že se jí tatínek dožil. Byl povýšen na plukovníka ve výslužbě a byl plně rehabilitován. Tak jsem ráda, že alespoň tohle tatínek zažil, protože po roce 1997 zemřel.“

Dcerou politického vězně

Ivanin příběh se úzce proplétá s tím tatínkovým. Však byl pro ni také velkým vzorem. Ještě v Kralovicích vychodila základní školu, načež se překvapivě bez problémů roku 1966 dostala na střední školu, stejnou, jakou dříve vychodil tatínek. Tenkrát to byla obchodní akademie, za Ivany už Střední ekonomická škola v Rakovníku. Po studiích zamířila do Prahy, kde v různých podnicích pracovala jako účetní. Nejprve pracovala rok v Uhelných skladech Praha, poté na ředitelství pražských autoškol, pak v Krátkém filmu a posledních 15 let před důchodem pracovala v Komerční bance. V Praze se dne 8. srpna 1975 provdala a sdílela domácnost spolu s manželem a jeho rodiči. Manžel byl zaměstnán jako korektor v tiskárně. „Zemřel ještě dříve než můj tatínek, v roce 1993. Nebylo mu ani 50 let.“ Společně vychovali tři děti. „Všechny zůstaly v Praze, já ale, když jsem odešla do důchodu, tak jsem se vrátila do svého rodného domu v Kralovicích.“

Ivana politickou situaci stále sleduje, jak ale říká: „Nechci se tím trápit, nicméně doufám v lepší časy.“ Na otázku, jak vnímá, že je dcerou politického vězně a zda necítí nějakou nespravedlnost, odpovídá: „Ne, necítím, stejně jako tatínek. Samozřejmě že se s tím musel vyrovnávat, ale myslím, že mu v tom pomohla jeho víra.“

 

 

[1] „V údajných plánech Miloslava Jebavého a dalších na ozbrojený převrat měly vedle žatecké posádky figurovat i jiné, menší vojenské útvary. Jejich úkolem bylo přispěchat po začátku protikomunistického povstání do metropole, aby zde napomohly stabilizovat situaci, případně se měly zapojit do probíhajících bojů. Jednalo se mimo jiné o posádky z Berouna a z Kralovic, s nimiž se počítalo pro obsazení levého břehu Vltavy. Jelikož se odbojářům nepodařilo před rozbitím jejich organizace do berounské posádky významněji proniknout (jediným získaným se stal zřejmě pplk. Hubert Fišer), sázeli především na kralovický útvar. Dle materiálů StB a vojenského obranného zpravodajství zde vznikla podzemní vojenská skupina v čele s kapitánem Františkem Šlajsem. Tohoto muže o existenci příprav na protikomunistický převrat zpravil řídící učitel z Kralovic Antonín Vinš, který byl napojen na Jebavého přes svého bratrance Jiřího Vovsa. Dalšími vojáky z Kralovic zasvěcenými do chystané akce byli nadporučík Michal Babič, poručík Miloslav Jindra a kapitán Arnošt Miklas. Kapitán František Šlajs, který se zhostil pokusu zapojit posádku v Berouně (sám tam totiž dříve sloužil), se prý osobně zúčastnil poslední tajné schůzky spiklenců, jež se konala v Praze 27. února 1949. Na ní údajně navrhl uskutečnit převrat již 5. března 1949. V ten den se měl totiž vracet se svou rotou vlakem přes Prahu do Kralovic z ostrých střeleb v Milovicích. Šlajsův termín však Jebavý odmítl, což odůvodnil nepřipraveností pražských odbojářů a stanovil nové datum 8. března. V té době však ani berounská, ani kralovická posádka nemohly cokoli učinit, jelikož již proběhlo rozsáhlé zatýkání všech podezřelých.“ (https://www.ustrcr.cz/data/pdf/vystavy/zatec-3odboj/panely.pdf)

[2] „Na podzim roku 1949 maminka poslala žádost na prezidentskou kancelář, aby byla tatínkovi udělena milost, a po čtyřech měsících jí přišlo zamítnutí s tím, že tatínek ještě není dostatečně převychován. Cituji: ‚A jako bývalý důstojník byl si vědom svého trestného jednání a musel počítat s tím, že v případě prozrazení si následky z toho plynoucí ponese sám. Kdyby byl řádným a uvědomělým občanem československého státu, zapojil by se do budovatelského úsilí všeho pracujícího lidu svým příkladem důstojníka a nepáchal by zradu a pikle na národu a pracujícím lidu.‘“