Ing. Pavlos Kevrekidis (* 1937)

Ing. Pavlos Kevrekidis

 

„Přišel jsem k tetě a bratranci, objal jsem je a brečel jsem, jenom tak, tím vzrušením.“

 

 

• narozen 2. 1. 1937 ve vesnici Megali Sterna v severním Řecku
• otec partyzánem v DSE
• v roce 1948 odešel do přes Makedonii do Bulkesu
• setkal se zde s rodinou
• následně odchod do Polska
• otec na operaci v Budapešti, později s matkou přišli do ČSR
• roku 1954 přišel do Československa
• průmyslovka ve Vysokém Mýtě
• technická VŠ v Brně
• vrátil se do Řecka v 70. letech
• pracoval v Libyi, Německu
• v 90. letech založil v Brně firmu Aris
• manželka Češka
• žije v Brně

 

        

Pan Pavlos Kevrekidis se narodil 2. ledna 1937 ve vesnici Megali Sterna v okrese Kilkis v severním Řecku. „Okresní město je asi padesát šest kilometrů severně od Soluně. Naše obec je asi osmnáct kilometrů ještě severněji směrem na Dojranské jezero.“ Rodiče však z oblasti nepocházeli, přišli tam po první světové válce z Pontu (severovýchodní část Malé Asie), maminka se dokonce narodila v Tbilisi. Vesnice Megali Sterna byla založena řeckými uprchlíky z Pontu asi v roce 1922. Obyvatelé se živili zemědělstvím. „Nemůžu říct, že naša rodina byla na tehdejší poměry chudá. Když byl největší hladomor v Řecku za okupace, u nás ve vesnici pár rodin bylo chudých, jinak všechny měly co jest.“

 

 

Druhá světová válka v Řecku

         Otec pana Kevrekidise se účastnil obrany Řecka před německou a italskou invazí na jaře 1941, byl až na Peloponésu. „Tam byli pod Angličanama. On mně říkal, normálně zavázali volanty na jednu stranu a spustili auta do propasti, aby je nedostali Němci.“

         Do vesnice Megali Sterna přišli nejprve němečtí vojáci. „Dávali nám čokolády a brali vajíčka a slepice.“ Německé vojáky brzy vystřídali Bulhaři. Pan Kevrekidis vzpomíná, že Bulhaři postavili nedaleko jeho vesnice novou železniční trať, který zkracovala spojení mezi Sofií a Makedonii – již nebylo potřeba jezdit přes Soluň. „Když odjížděli a jely vlaky, tak v tom posledním měli dynamit, ten zapálili a hodili, ten vlak jel pomalu a viděls, jak ty můstky a kolejnice, prostě celý ten krátký úsek rozbili.“

 

 

Občanská válka v Řecku

         Za občanské války odešel otec do hor s partyzány. „Táta byl partyzán, maminka byla tehdá ve vězení. Po soudě, nevím, jak to proběhlo, musela babička platit a dostala ji ven. Byla tam, protože spolupracovala s levicovýma silama.“

         Pan Kevrekidis vzpomíná na řádění band, které předtím, za války, spolupracovaly s Němci. „Dokonce popa chytli tady za bradu, třásli jim, dívali jsme se z okna. Šel ke kraji, k plotu a oni s koněma nahoru po vesnici jeli, chytli ho za bradu a takhle s ním třásli a říkali: ‚Pope, aj ty seš komunista?‘ On se spletl a řekl: ‚Když to říkáte, tak asi jo.‘ On ale nebyl komunista, ani nešel s komunistama.“

         V nedaleké vesnici Evzoni na dnešní řecko-makedonské hranici žila rodina matky. „Tam byli většinou pravičáci, protože tam byla armáda, celnice, policie, tam většinou byli pravičáci. Říkalo se jim vasiliti, chtěli krále. Strýc držel pušku na druhé straně.“ Příbuzní tedy bojovali na straně královské armády. Pan Kevrekidis však říká: „Vztahy, co jsme měli, to byly vynikající vztahy, jako rodina.“

 

 

Odchod z Řecka

         „Jednoho dne jsem se dostal s bratrem a partou kluků s ovcema do kopců. Tak jsem mladšímu bratrovi Janisovi řekl: ‚Víš co, ty  hlídej ovce, já půjdu, donesu nějaké tyče.‘ Ale lhal jsem. Jeden kluk byl starší, a tak jsme šli k partyzánům. Když jsme přišli, byly tam holky od nás z vesnice, které praly prádlo, uviděly nás, poznaly nás a vzaly nahoru. Ti kluci zůstali u partyzánů, já jsem byl moc mladý, tak počkali, až přišly nějaké rodiny z naší vesnice, a vzali nás do bývalé Jugoslávie, do město Děvdělja.“

         Pan Kevrekidis odešel do Jugoslávie bez zbytku své rodiny. V Jugoslávii strávil přibližně rok. „Oni nás dali do vlaku a zavezli nás, nevím kolik kilometrů to bylo, ale pamatuju si, že byla řeka Vardar, vedle byla železnice a nad tím byl kostel jako klášter, tam nás měli, tam to bylo katastrofální, tam jsem aj trošku onemocněl. Potom nás vezli, blízko Nového Sadu byla taková větší vesnice, kde to bylo jako daný od vlády Jugoslávie Komunistické straně Řecka. Tam měli všechno posbírané, tam měli svoje dílny, továrničky. Když se někdo zranil, tak ho tam dovezli, když se uzdravil, tak ho poslali zpátky. Tam nás měli pohromadě do roku 1948.“ Jde o vesnici Bački Maglić, dříve nazývanou Bulkes. Tam se pan Kevrekidis setkal se zbytkem své rodiny.

 

 

„Nedělej Řeka!“

         V roce 1948 však došlo k roztržce mezi Titem a Stalinem. Řečtí komunisté se postavili na stranu Stalina a Jugoslávie je přestala podporovat. Řekové z Bulkesu odešli do jiných lidově demokratických zemí.

         Pan Kevrekidis se dostal do Polska. „Já jsem se původně dostal do Polska. Já, babička jako opatrovatelka, můj mladší brácha, moje sestra. Táta byl zraněn, toho poslali do Budapešti na operaci.“ Později se tatínek s maminkou, která mezitím porodila dceru, dostali do Československa.

         „Můžu říct, že v Polsku se o nás starali lépe než tady, i když oni byli více zničený.“ Nejdříve byl krátce ve Walbrzychu v jižním Polsku. Popisuje, jak tam byly řecké děti přijaty: „Z jedné strany pod sprchu, taková dezinfekce, z druhé pyžama. Pak jsme dostali kufr se seznamem osobních věcí, trička, trenýrky, košile a odtamtuď jsme šli do Zhořelce.“

         V Polsku zůstal pan Kevrekidis až do roku 1954. „Poslední rok nás dali do Štětína, abysme se lépe naučili polštinu. Potom sjednotili rodiny, my jsme přijeli za rodičema do Brna, tady se už narodil nejmladší brácha.“

         Pan Kevrekidis do polského prostředí zapadl, naučil se velmi dobře polsky. „Ve Štětíně byl takový klub na plavání, Gwardia Szczecinska, tam jsem plaval. Kluci znali Pawel, neznali Pavlos Kevrekidis. Paweł mě volali. Když jsem říkal, že jedu do Česka, oni říkali: ‚Co, ty nejseš Polák?‘ – ,Ne!‘ – ‚Ty seš Čech?‘ Říkám: ‚Ne, já jsem Řek!‘ Oni mají průpovídku, říkají: Neudawaj Greka, nedělej ze sebe Řeka, jako chytráka. Já říkám: ‚Nemusím, já jsem Řek.‘“

 

 

V Československu

„Dva roky jsme dělali kurz jazyka českého, u Teplic, Bohosudov se jmenovala ta obec, kde jsme chodili do školy. Potom jsme dělali přijímací zkoušky. Kdo prošel zkouškama, mohl si vybrat průmyslovou školu nebo tak, já jsem se dostal do Vysokého Mýta, chtěl jsem dělat stavební průmyslovku. Dobře jsem kreslil a měl jsem dobrou matiku.“

Po dokončení průmyslovky odešel na umístěnku do Hydroprojektu v Brně. „Pracoval jsem tam asi rok, potom jsem šel do náboru do Ostravy, do stavebnictví a odtamtud jsem udělal zkoušky na vysokou školu a šel jsem do Brna na vysokou. Studoval jsem stavební obor, první tři roky byly prakticky stejné pro všechny, poslední dva si každý vybral specializaci, já jsem dělal vodárenství a kanalizaci, protože ve Vysokém Mýtě ta průmyslovka byla vodohospodářská, měl jsem k tomu blíž.“

 

 

„Rodiče si pořídili vlastní dům“

         Pan Kevrekidis vypráví o životě svých rodičů po příchodu do Československa. „Táta, když já jsem přišel, už byl v Brně. Co vím, nejdříve dělali v Trutnově v nějaké textilce, asi čistili len. Maminka nevím, co tam dělala, protože měla ty děcka, nevím, co dělala, to bych lhal. Táta potom odtamtud odešel, šel do nějaké cihelny tady ve východních Čechách a odtamtud se dostal do Brna. Na začátku byla situace na bydlení katastrofální, bydleli s nějakou řeckou rodinou, měli jeden pokoj a jednu kuchyň. Když jsme přišli, tak dostali jeden pokoj a zase takovou malou kuchyňka. Takový pavlačový barák to byl, tam byly čtyři rodiny, společný záchod, umyvadlo na chodbě, teda na pavlači. Bylo to těžký jako co do bydlení, ale my jsme většinou byli po těch domovech. Potom dostali byt v jednom rodinném domku, majitel zemřel, zdědila to nějaká jeho příbuzná. Tam bydleli, tam už jsme měli třípokojový byt, bylo to volnější, ale my jsme už taky byli starší. Nakonec táta dělal v Chemontu v Brně, to byl montážní závod královopolskej, tam vydělával poměrně dost, maminka dělala uklízečku, původně dělala v nějakém kadeřnictví tady na náměstí Družby národů, teďka se to jmenuje Dominikánské náměstí. Potom se dostala tam blízko nás, v Černých Polích byla menza a tam pracovala v kuchyni až do důchodu. Měli se dobře, protože koupili aj ten barák, dostala se jim ta možnost. Ta paní taky zemřela, zdědil to její syn, ale on měl několik baráků, byl rád, že to prodal.“

 

 

První cesta do Řecka

         Do Řecka se pan Kevrekidis poprvé podíval v roce 1975. „První cesta byla do Evzoni, to je hned u hranic, jel jsem autem, spal jsem u tety, strejdy jsem navštívil, bratrance. Potom odtamtud je čtrnáct kilometrů naše vesnice, jel jsem po staré polní cestě až k nám do vesnice, úplně jsem byl napnutý. Před vesnicí jsem potkal jednoho z naší vesnice, pásl tam ovce, říkám si, že se s ním musím dát do řeči. Ptal jsem se ho, jestli je odsud, on říká: ‚Ano, a ty kdo seš?‘ Každý u nás ve vesnici měl nějaké přízvisko, říkám dědovo přízvisko a tátovo jméno, a jeho syn že jsem. ‚Á. ty jdeš z daleka, a co dělá náš blázen?‘ Říkám: ‚Který?‘ On jmenoval, říkám: ,Jsou v Brně, dobře se mají.‘ A tak. Já jsem přišel, autem jsem se postavil před starým barákem strejdovým, náš už byl v ruinách. Vedle stál novej barák, co postavil bratranec. Ten starej barák měli jako sklad, nějaké obilí tam dávali. Stála tam teta a on, já jsem k nim přišel a objal jsem je a brečel jsem, jenom tak, jak bych to řekl, tím vzrušením. Manželka mi v noci říká: ‚To jsem si nemyslela, že jsi takovej typ, ty jsi byl takovej vždycky cynik a teď vidím, jak tě to dojalo.‘ Říkám: ‚Kdybys věděla, co to pro mě znamená, po tolika letech se tady postavit.‘“

 

 

Život v zahraničí

        Pan Kevrekidis se rozhodl pro návrat do rodné země a v roce 1977 se do Řecka přestěhoval. „Dělal jsem všelijaké práce, ale nedostal jsem se do svého oboru jako stavební inženýr, protože to bylo těžký.“ Následně se za prací vydal až do Libye. „Byl jsem v Libyi jako stavbyvedoucí. To je tak: na jedné straně peníze, na druhé straně žádný život, nepojištěný jste. Léta, co jsem tam byl, většinou jsem nebyl pojištěný.“ Později pan Kevrekidis pracoval i v západním Německu.

 

 

Rodina

         Pan Kevrekidis si vzal Češku. „Rodiče mě vedli k tomu, abych si vzal Řekyni, ale tady už moc Řekyň na můj věk nebylo, vzali si je starší. Potom, život není plánovaný. Samozřejmě, je lepší mít ženu ze své země. Já mám Češku, musím respektovat české zvyky, nerozumím jim tak dobře jako ona a naopak. Musíme být kompromisní. Ale su spokojený s manželkou, velmi spokojený.“

         Jeho dcery řečtinu znají. „Starší rozumí dobře řecky, ale nemluví a ta mladší mluví řecky, protože se provdala za Řeka, pak se rozvedla.“

 

 

„Ze mě neuslyšíte kladný slovo pro kapitalismus“

         Pan Kevrekidis je levicově orientován, ale členem Komunistické strany Řecka (KKE) v Československu nebyl. „Moje názory jsou levicové. Tady bylo spousta chyb, ale takhle, jak to jde, dvacet let po revoluci… Moja dcera bere velké peníze, volí pravici, já ji chápu, ona říká: ‚Víš, oni nám sníží daně.‘ Ale potom nejsme solidární a kasa důchodová a sociální nemá peníze.“

„Kapitalistický systém je založený na vykořisťování člověka člověkem, to se musí omezit. Neříkám, že za minulého režimu někteří nedělali moc nebo málo a že někteří brali nezaslouženě více, ale ten poměr nebyl jak dneska. Tady se vyloženě krade, a kdo vládne kapitalistickému systému, to je samý demagog. Vykládají, lžou, je to vedeno tak, ze všichni musí poslouchat Ameriku.“

Vzpomíná také na hromadné vystupování z KSČ v roce 1968. „Tady na náměstí, normálně tam dali šňůru a odevzdávali stranické průkazy, viselo to ve vitríně Komerční banky, jak je dneska. Tehdá, když odešla většina z té strany, tak měl říct Husák: ‚Hoši, dobře, zůstaňte mimo stranu, abysme viděli, kolik nás zůstalo ve straně,‘ a měl by vyčištěnou stranu, ale on dal, že stačí napsat, že člověk byl pomýlený a vzal je zpátky. Proto tu praví komunisti nebyli, tady byl každý prospěchář, za to nemůže idea, ale člověk.“

         Z rozpadu východního bloku viní Spojené státy americké. „Američané dokázali tyto státy zevnitř podkopat, házeli klacky pod nohy systému. Chruščov, Jelcin, Ševarnadze, jak oni se mohli dostat na takový místa. Šňůry byly tahaný z tajných služeb Ameriky, které jim platily peníze.“

         Sleduje řeckou politickou scénu, ale myslí si, že informace o Řecku nejsou objektivní. „Dříve velké země chtěly kolonie, dnes vynalezli bez válek kolonie. Co je Evropská unie? Jeden stát de facto. Řek může jít do Německa, postavit továrnu a Němec taky do Řecka. Je to jako box, je to ohraničený ten ring, těch dvacet sedm států. Má zákony, nesmíš zezadu a tak, všechno je jako v ringu, ale jedno není jako v ringu, váha. Ten, co má v boxu osmdesát nebo devadesát kilo, nemůže boxovat s tím, co má šedesát. Tady to je ekonomická síla. Silnej stát může zabít Řeka, ale Řek nemůže zabít Němce. Takhle je to udělané a bez válek mají kolonie.“

 

 

 

Zpracoval Vladimír Kadlec, 19. 12. 2010