Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Kinský (* 1947)

• narozen v prosinci roku 1947 v Hradci Králové

• potomek starého českého šlechtického rodu, plným jménem Maria František Jan Emanuel Sylvestr Alfons hrabě Kinský z Vchynic a Tetova

• dědeček pamětníka František Josef Kinský vedl v září 1938 delegaci české šlechty k prezidentu Benešovi

• otec pamětníka ředitelem továrny na výrobu barev v Košeci na Slovensku

• otec ve vykonstruovaném procesu po únoru 1948 odsouzen za protistátní činnost, vězněn v uranových dolech v Jáchymově

• pamětník vystudoval Střední průmyslovou školu stavební v Praze

• začal studovat žurnalistiku na Univerzitě Karlově, ale studium nedokončil

• v období Pražského jara a následné okupace byl na vojně

• zaměstnán v Československé televizi

• pracoval jako konstruktér v podniku Kovoprojekta

• od roku 1980 se věnoval reklamě v podniku Merkur

• po roce 1989 zaměstnán jako kreativní ředitel Ammirati Puris Lintas a Ogilvy & Mather

• od roku 2004 spravuje rodový majetek, provedl například rekonstrukci zámku v Kostelci nad Orlicí

• je aktivním podnikatelem ve firmách Písník Kinský a Cihelny Kinský

• od roku 2010 působí v komunální politice

František Kinský je podnikatel a komunální politik. Toto spojení soukromých a veřejných zájmů v jedné osobě dnes oprávněně vzbuzuje pochybnosti. František Kinský se ale podobným úvahám ve spojení se svou osobou klidně usmívá. „Myslíte, že bych dobrovolně poškodil pověst jména Kinský, kterou budovaly generace mých předchůdců?“ František Kinský je totiž potomkem rozvětveného českého šlechtického rodu Kinských z Vchynic a Tetova.

Narodil se v prosinci roku 1947 jako Maria František Jan Emanuel Sylvestr Alfons hrabě Kinský z Vchynic a Tetova a v rodném listě má jako místo narození uveden Hradec Králové, ačkoliv jeho rodiče v té době žili na Slovensku. Maminka Bernadetta Kinská (rozená Merveldt) byla hlavní akcionářkou chemické továrny na výrobu barev v obci Košeca a tatínek Josef Kinský byl jejím ředitelem. Žili v Košeci v rodinné vile. Při vánoční návštěvě u rodiny ale maminku zastihl porod, a proto se jejich prvorozený syn (druhý Antonín byl o devět let mladší) narodil v Hradci. Záhy se ale rodina vrátila domů na Slovensko. A Františkovi byly pouhé tři měsíce, když se moci ve státě chopila dělnická třída, což změnilo další život celé jeho rodiny.

Pach chudoby a nočních vlaků

Továrna byla znárodněna. Dělníci si ale vymohli stávkou, aby se Josef Kinský vrátil. „Otec říkal, že tehdy udělal největší chybu ve svém životě, když se do podniku vrátil,“ vzpomíná František Kinský. O dva roky později ho totiž zatkla policie a byl obviněn z hospodářské kriminality. Soud mu v politickém procesu vyměřil několikaletý trest. Josef Kinský se odvolal a odvolací soud trest snížil na dva roky. Strávil je nejprve ve věznici v Ilavě a poté v uranových dolech v Jáchymově.

Maminka s malým Františkem musela po manželově zatčení do dvou dnů Košeci opustit. Uchýlila se k tchánovi do Kostelce nad Orlicí. Tady rodina vlastnila empírový zámek, v němž ale tehdy dědeček František Kinský také už jen přežíval ve vyčleněných místnostech, zbytek zámku spravoval stát jako muzeum. „A tam někde se objevují moje první vzpomínky, protože si dodnes úplně přesně pamatuji ten pokoj v zámku, kde jsme bydleli, včetně zařízení. A taky si pamatuji cestu za otcem na Slovensko. Ta věznice byla v bývalém klášteře, vybavuji si tu cestu a musel být podzim, protože jsem měl kapsy plné kaštanů a bachař nám milostivě povolil, abychom si s otcem takhle přes stůl ty kaštany kutáleli. Dodnes si pamatuji i pach těch nočních vlaků, kterými jsme tam jezdili. To ještě trval přídělový systém a doba byla chudá. A prostě nevoněla dobře.“

Postava otce se pamětníkovým dětstvím i později jenom míhala. Po propuštění totiž zůstal v Jáchymově a pracoval jako civilní zaměstnanec. Věděl totiž, že jinde by práci hledal jen těžko, a navíc práce v dolech byla tehdy nadstandardně placena. Takže domů jezdil jenom o nedělích. Do domácího života se více začlenil až později, když přešel do Příbramských dolů. Rodina se v té době postupně přestěhovala do Prahy, protože se tu díky dobrým lidem podařilo zachránit byt, který v roce 1938 koupila babička. Vyrůstal trojjazyčně: s matkou mluvil německy, s otcem česky a s guvernantkou anglicky. „Ta krutá léta komunismu, který s kdekým nelidsky zacházel, jsem díky svým skvělým rodičům prožil v bezpečí a nijak se mě netkla,“ shrnuje pamětník.

Pražský kotel

V roce 1953 začal chodit do školy. S vděčností vzpomíná i na učitelky, které byly starší generace a požadavky nového režimu plnily rezervovaně a před tím nejhorším děti uchránily. A když se František Kinský hlásil na střední školu, poměry se už mírně uvolňovaly. Díky tomu se stalo, že se jako první z potomků s modrou krví dostal na střední školu. Byla to sice střední průmyslová škola stavební, která ho upřímně nebavila, ale měl ojedinělou šanci udělat si maturitu. „To jsou moje nejkrásnější vzpomínky. Ta atmosféra už byla docela jiná, užívali jsme si majálesů, s kamarádem jsme byli pravidelnými hosty ve Viole, v Redutě, Na Zábradlí, v Semaforu. Žasli jsme nad Světovou literaturou, nad Literárkami a tak dál... Film mě okouzlil a hltali jsme všechno, co přicházelo do kin. Praha byl kotel, ve kterém to prostě vařilo...“ vzpomíná František Kinský a dodává: „Ta doba vzbuzovala nesmírnou naději.“ Ale od ledna 1968 nastoupil vojnu v Chebu a poté přišlo Pražské jako a sovětská okupace. Oč větší byly naděje, o to silnější zklamání je vystřídalo.

Pomocné technické prapory, kam v 50. letech musely takzvané „nespolehlivé osoby“, v té době už neexistovaly. František Kinský byl tedy u silničního vojska, které ale stejně jako PTP nebylo vyzbrojeno a místo cvičení dostávalo za úkol těžkou manuální práci. Časně ráno 21. srpna 1968 ho kamarád v kasárnách probudil, že jsou tam Rusové a Němci. František Kinský vyhlédl na dvůr kasáren a opravdu tam stály ruské tanky. Ráno se sebral a jel do Prahy. Přijel večer 21. srpna. Samozřejmě vyvstala otázka emigrace. On jako voják ale zemi opustit nemohl. Proti emigraci byl i jeho otec Josef Kinský. Bylo mu v té době více než padesát let a věděl, že znovu začínat by znamenalo pracovat až do konce života. Navíc měl doma svého starého otce a byl si vědom povinnosti postarat se o něj. Dědeček zemřel v roce 1975. Pamětník už byl v té době ženatý, měl vlastní rodinu a také on později řešil stejnou otázku. Kdyby odjel, kdo se jednou postará o jeho otce?

Síťový graf mluvil jasně

V 70. letech pamětník našel zaměstnání v podniku Kovoprojekta. Jako projektant pokračoval v oboru, který se nabízel jeho vzdělání. Poznával, jak funguje socialistické plánované hospodářství. „V Kovoprojektě jsme tehdy stavěli reaktorovou halu. Ta stavba se řídila něčím úplně novým – výpočetní technikou a takzvaným síťovým grafem. V síťovém grafu je přesně ukázáno, co na co navazuje a jaké jsou časové rezervy. A je prokázáno, že když má projekt více než třicet šest procent činností na kritické cestě, to znamená bez rezerv, tak je stavba nerealizovatelná. A když já jsem z Kovoprojekty odcházel, tak se stále hovořilo o tom, že stavba bude dokončena včas, a přitom jsme měli dvaadevadesát procent veškerých činností na kritické cestě. Takže jsem tehdy pozoroval socialistické hospodářství v celé jeho nahotě. A bylo mi naprosto jasné, že to je malér jako vrata, a když se bude dělat všechno jako tohle, tak ta bublina musí jednoho dne prasknout. Což se také nakonec stalo.“

Pamětník dostal v roce 1980 příležitost změnit obor. Našel si místo v podniku Merkur, který se věnoval reklamě. Považuje to za šťastný okamžik. V reklamě zůstal čtyřiadvacet let. Z Merkuru ho, už v demokratických poměrech, vytáhli lovci mozků z nadnárodní reklamní společnosti Ammirati Puris Lintas. Pracoval tu jako kreativní ředitel. Ve stejné funkci pokračoval i v další nadnárodní agentuře Ogilvy & Mather. „Tam jsem potom pracoval až do toho roku 2004, kdy jsem se konečně, jak otec říkal, začal věnovat správě rodinného majetku. Byla to péče o to, co rodina dostala zpět, a dokud tu budu, vynasnažím se o to pečovat, abych to zase mohl přepustit svému synovi.“ Kromě pozemků převzal i zámek v Kostelci nad Orlicí. V letech komunismu tu byl například Výzkumný ústav pro chov prasat, a když se v roce 1992 vrátil původním majitelům, budova i její okolí byly zchátralé. Josef a František Kinští ho převážně z vlastních prostředků zrekonstruovali a pamětník v posledních letech otevírá zámek i přilehlý park veřejnosti.

Dědeček ze zámku

Kromě otce a matky byl pro pamětníka velkou autoritou i dědeček František Josef Kinský, u něhož matka s malým synem přežila nejhorší dobu po otcově zatčení. Dožil se vysokého věku a poznal svět, v němž se jezdilo v kočáře, i svět, kdy člověk vstoupil na povrch Měsíce. V mládí byl věrným vojákem rakousko-uherské císařské armády, jako dragoun prošel italskou i balkánskou frontou první světové války. Po vzniku Československa vstoupil do československé armády, ale poté ho vystřídali legionáři a on z armády odešel. V roce 1938 jako doyen české šlechty vedl delegaci k prezidentu Benešovi, která mu vyjádřila podporu. Cítil se srostlý s Čechami, s Kostelcem, podporoval zachování celistvosti českého území, které v neměnných hranicích trvá tisíc let. „Proč četl tu deklaraci? Slyšel jsem, že Karel Schwarzenberg ji číst nechtěl, tak ji přečetl dědeček. Asi hlavně proto, že byl nejstarší,“ vysvětluje pamětník. V lednu následujícího roku šlechtici navštívili i prezidenta Háchu.

Na jeho majetek pak byla za nacistické okupace uvalena německá nucená správa. V roce 1943 ho gestapo zatklo za údajný poslech zahraničního rozhlasu a skončil ve věznici v polském Gollnově. S pomocí přátel byl odsud vyreklamován. Po válce o majetek přišel znovu. Když se musel z kosteleckého zámku vystěhovat, vzpomněl si na staré nařízení, že církev má povinnost postarat se o patrona kostela, když se ocitne v nouzi. A to se vztahovalo nyní i na něj. Na faře se skutečně domluvil, že mu poskytnou na faře dvě místnosti, církevní tajemník to schválil a dědeček zde žil až do konce života v roce 1975.

V 50. letech se v Kostelci našlo mnoho lidí, kteří po něm plivali. Jednu dobu mu bylo opravdu těžko. František Kinský vypráví: „On z toho byl nešťastný, protože říkal: ‚Já jsem jim nic zlého neudělal.‘ A nejstarší otcův bratr tehdy prohlásil: ‚Počkej, až nebudeš mít nic, všechno se změní.‘ A v okamžiku, kdy k tomu došlo, jako mávnutím kouzelného proutku všichni k němu byli uctiví, nikdo mu neřekl jinak než pane hrabě, od starých po děti ho v Kostelci zdravili. A v době, kdy bylo fakt zle, protože neměli vůbec nic, nosili jim lidé tajně jídlo. Buď se báli, že by je někdo viděl, nebo nestáli o vděk, tak to nechávali třeba za oknem.“ Pamětníkův dědeček byl křesťan a vše přijímal bez reptání a nářku.

František Kinský žije moderní život, podniká, zapojil se i do komunální politiky. Vliv rodové tradice je ale patrný. „Šlechtictví“ je podle něj dnes mrtvé. I tradice vzaly za své. Své děti proto učil žít prostě tak, aby se za svůj život nemusely stydět. Po sametové revoluci vyhřezlo na povrch to, co se do českého národa čtyřicet let ukládalo: kdo nekrade, okrádá rodinu. Zvlášť když to pak posvětily zákony a zajistily zlodějům beztrestnost. Ale normální je nekrást, opakuje pamětník známé heslo: „Jsou lidé, kteří dosáhli nesmírných úspěchů, a přitom poctivě. Ale o nich se mlčí, nikoho nezajímají. Jsme společnost bez příkladů. Dobrý příklad je nuda. Dokud se to nezmění, problémy se povlečou dál.“ František Kinský je přesvědčen o tom, že ať se v uplynulých letech dělo v naší zemi cokoliv, i dnes lze poctivou prací dosáhnout skvělých výsledků.