Emil Kintzl

„Také měli zabavené nějaké zbraně a my jako děti jsme třeba ty pistole chtěli. Pamatuji na jednoho černocha, který nesl plnou krabici pistolí, koltů… Za Sušicí bylo takové spáleniště, říkalo se tomu cihelna, dnes bychom to nazvali sběrný dvůr. Byla tam taková rokle po těžbě cihlářské hlíny. A on to tam všechno naházel. Dnes by se tam možná ještě něco našlo. My jsme před ním klečeli, sepnuté ručičky. On se tak smál. Hodil to do té rokle, kanystrem benzínu polil, hodil tam sirku, ono to bouchlo, chvíli to pozoroval a když viděl, že je hotovo, odešel. My jsme na to čůrali a potom to z toho vybírali. To byly prostě nádherné zážitky, nádherné prázdniny.“

„Tady to bylo popsané, polepené plakáty… Dobře se zachoval velitel kasáren, byl to můj kamarád, pan Valášek, který Rusy do města vůbec nepustil. Postavil k silnicím tanky, co tady byly, ty samochodky nějaké, a vykázal jim vojenské cvičiště nahoře na Cikánce.“

„Poté jsme často jezdívali do Sušice. Pamatuji, jak jsme 15. března 1939 se strýčkem Ondřejem za hustého sněžení sledovali příjezd německého wehrmachtu od Dlouhé Vsi. A to byly takové smutné chvíle, které už vlastně od mládí ve mně vzbuzovaly nenávist ke všemu německému. Poněvadž ti Němci se k nám strašně zachovali a zvlášť se to pociťovalo v tom pohraničním údolí, kde byla Sušice. Hned za Sušicí totiž už byla protektorátní hranice, kam se chodilo jako do Sudet. Potom pamatuji, jak jsme 28. října 1939 šli v Praze s tatínkem, který měl na klopě trikoloru, a jak Němci mu ji strhli, a ještě dostal pár facek.“

„Vysvobozením pro nás bylo, když v dubnu 1945 Američané rozbombardovali klatovské nádraží, vlaky přestaly jezdit a tím pro nás nastaly nejkrásnější dlouhé prázdniny. Ještě nesmím zapomenout na útoky ‚kotlářů‘. To byli američtí stíhací letci, kteří rozstřelovali lokomotivy, aby nastal kolaps na dráze. Aby Němci nemohli utíkat a dovážet zbraně. No a to byli frajeři! Poněvadž ti přeletěli nad tou lokomotivou, mašinfíra věděl, co má udělat, tak zastavil. Oni počkali, až ti cestující vyběhnou a schovají se dál od trati. Potom přiletěli, buch, buch, buch… Když viděli, že vyfoukla pára z kotle, tak bylo hotovo. A my jsme čekali na další lokomotivu a jeli jsme domů. Ale od toho dubna jsme měli krásné prázdniny.“

„V tom pětačtyřicátém roce byl nedostatek kuřiva. Strýček, který s námi bydlel, i tatínek byli náruživí kuřáci. Ti už neměli cigarety a kouřili všelicos. No a my, když jsme viděli ty Američany, jak zahazují ty vajgly, tak jsme to sbírali do kapes. A celé to půldne jsme běhali po náměstí a v přilehlých ulicích. Rodiče se také přišli podívat, to byla celá Sušice vzhůru nohama. No a večer jsme mysleli, že bude výprask, ale když jsme přinesli ty cigára, tak bylo všechno ok. Každý den jsme byli mezi Američany. Viděli jsme prvně, co to je banán, co to je pomeranč… Viděli jsme, že škoro všichni hýbali něčím v puse. Tak když to vyplivli, my to sebrali ze země, očistili a vyzkoušeli. Tak jsme objevili, co to je žvýkačka. Dávali nám je, čokolády… Chodli jsme do těch kasáren. To byli mladí kluci, kteří třeba také měli děti, tak si nás vážili. Vozili nás v jeepech… Kdyby člověk měl ten rozum, co má dneska, tak jsem měl dnes plný barák těch amerických relikvií a byl jsem milionář. Poněvadž dneska se to shání. Tehdy toho ale bylo tolik, že jsme si toho vůbec nevážili.“

„V květnu nastalo to nejkrásnější, když pátého začalo Pražské povstání a šestého v jednu hodinu přijeli do Sušice Američané. Čtvrtá pancéřová divize generála Hoge pod velením generála George Pattona. A to bylo pro kluky něco neobyčejného! Tatínek, věda, že je válka, on nevěděl, co se bude vlastně v té Sušici dít, tak nás s bráchou zavřel do sklepa, poněvadž věděl, že jsme neposedný. Ale my, jak jsme slyšeli, jak ty tanky hučí, tak jsme to nevydrželi... Byli jsme jen tak v tričku, v trenýrkách a bosí. Tak se za války normálně v létě chodilo, poněvadž ještě byly čtyři pravidelné roční doby. Díky tomu, že jsme za války moc netloustli, tak jsme prolezli takovým úzkým okýnkem a byli jsme hrdí na to, že jako první sušičtí kluci jsme byli na sušickém náměstí, kde jsme ty Američany mohli vítat.“

„Tak jsme se stali studenty klatovského gymnázia, do kterého jsme denně ze Sušice dojížděli. Tehdy neexistovaly autobusy, které by nás vozily na nádraží. Čili každý den dva kilometry na nádraží, dva kilometry zpátky, z klatovské zastávky do školy to byl také kus cesty. A protože vlaky, hlavně z jara příliš nehleděly na jízdní řád, tak jsme chodili do školy pozdě. A potom na jaře tak kolem půl jedenácté, jedenácté hodiny už přelétaly anglo-americké letecké svazy, bombardování. Tak to byly vyhlášeny letecké poplachy a šlo se do krytu. Hodinu, dvě. A když jsme vylezli z krytu, tak to už bylo skoro poledne nebo po obědě, tak už se do školy nešlo. Šli jsme na vlak a jeli domů.“