Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Kiršner (* 1943)

• narozen 14. června 1943 ve Zvěstově

• rodiče vlastnili šestihektarové hospodářství, řeznictví, hospodu a obchod

• roku 1952 otec Václav Kiršner odsouzen ve vykonstruovaném procesu na doživotí

• v letech 1953 až 1954 se vážně nemocná matka léčila v sanatoriu

• děti žily samy za podpory příbuzných

• vyučil se tesařem

• pracoval u Základny rozvoje uranového průmyslu Příbram

• v roce 1994 se stal soukromým živnostníkem

• od roku 2005 pobíral důchod, současně se stále věnoval řemeslu

• v roce 2019 žil v Havírně u Příbrami

.

Václav Kiršner se narodil 14. června 1943 ve Zvěstově na Voticku v okrese Benešov. Jeho matka Milada, rozená Kožíšková byla poprvé provdána za Jaroslava Beránka. Narodili se jim dva synové: v roce 1931 Mirek, o čtyři roky později Jaroslav. Poté, co Jaroslav Beránek starší nepřežil zásah bleskem, vdala se Milada znovu. Její druhý manžel, pamětníkův otec Václav Kiršner pocházel z Olomoucka a byl řezníkem. Po Václavovi se Kiršnerovým narodili ještě dva potomci: roku 1945 Milada a po roce Jiří. Celkem tak vychovávali pět dětí. Milada vlastnila ve Zvěstově menší hospodářství, jež zahrnovalo šest hektarů pozemků, dva koně, pět krav, čtyři prasata a drobné zvířectvo. S manželem a otcem Ludvíkem Kožíškem dále provozovali řeznictví s chladírnou, hospodu s šenkovnou a obchod. Zaměstnávali tři lidi. Již jako malý chlapec slýchával Václav od otce, příbuzných a známých, že komunismus je špatný.

Znárodnění velkostatku Aloise Jaroše

Komunistický aparát, jenž se dostal k moci pučem v únoru 1948, zasáhl poprvé do života obce znárodněním několikaset hektarového statku velkostatkáře Aloise Jaroše. Bolševici tak získali základ pro vznik jednotného zemědělského družstva (JZD). Chyběli však lidé, kteří by na těchto pozemcích pracovali. Místní sedláci měli dost práce na vlastním, museli plnit požadované dodávky, komunistům nedůvěřovali a vstoupit do JZD odmítali.

Slepičkárna

Od března 1951 se v okolí Zvěstova pohyboval vojenský zběh František Slepička. Tento dvaadvacetiletý mladík pocházel z nedaleké Jankovské Lhoty, kde jeho otec vlastnil patnáctihektarové hospodářství. Po útěku z povinné vojenské služby se uchýlil do rodného kraje a snad plánoval odboj proti režimu či útěk na západ. Během jeho ukrývání na Voticku s ním přišla do styku řada místních obyvatel. Dne 9. června 1951 byl v Kamberku (tehdy Zlatých Horách) zavražděn okresní funkcionář Komunistické strany Československa (KSČ) a zemědělský referent Okresního národního výboru (ONV) Václav Burda. Z vraždy byl viněn František Slepička, za spolupachatele označen Alois Jaroš mladší, osmadvacetiletý syn velkostatkáře Jaroše. Zločin tehdy vyšetřovala Státní bezpečnost (StB) a dnes se již obtížně dozvíme, co přesně se ve skutečnosti událo. Pamětník oficiální verzi vyšetřování neuvěřil. Byl přesvědčený, že StB Slepičku do kraje nastrčila a sama zabila Burdu, aby pak mezi sedláky mohla rozpoutat teror, jenž by je donutil poslušně odevzdat svá hospodářství JZD. Důvody nám vysvětlil v rozhovoru: „Podle mě to není žádná pravda, protože já celý život chodím po lidech za prací. Tak jsem dělal u jedněch lidí střechu a ti kamarádili s nějakým farářem z Votic. A ta paní Matoušková mu řekla, že jsem také z té aféry, Slepičkárny, že můj táta dostal doživotí. A farář hned, bez problémů řekl: ,Vždyť toho zastřelil Smytka, ten se přišel ke mně vyzpovídat.’“

Konec spokojeného rodinného života

Na začátku července 1951 vtrhla do domu Kiršnerových Státní bezpečnost, provedla domovní prohlídku a zatkla Václava Kiršnera staršího. „Maminka seděla v šenkovně a hrozně plakala,“ vzpomínal na osudný den pamětník. Nikdo z rodiny netušil, proč u nich StB zasahovala. Současně s Václavem Kiršnerem byly zatčeny a vyšetřovány desítky dalších osob z okolí. V únoru 1952 vydal soud rozsudek. František Slepička a Alois Jaroš byli odsouzeni k trestu smrti. Václav Kiršner starší odešel s doživotním trestem. Čtrnáct lidí, mezi nimi i nevlastní matka Aloise Jaroše Marie a jeho nevlastní sestra Eduarda, odešlo s nepodmíněnými tresty v rozmezí deseti až třiadvaceti let. Odsouzení byli zbaveni občanských práv a jejich majetek propadl státu. V následujících dvou fázích procesu bylo k trestu odnětí svobody na čtyři a méně let nepodmíněně odsouzeno dalších devatenáct lidí. Všichni byli viněni z členství v ilegální teroristické organizaci či z napomáhání jejím členům.

Když se Václav po letech ptal, jak to bylo s tím Slepičkou, řekl mu otec: „No přišel sem ke mně nějaký kluk a chtěl zabít berana. Tak jsem mu zabil berana. Berana si odvezl a kůži mi tady nechal.“ Dle otcova vyprávění ho vyšetřovatelé mučením donutili, aby u soudu vypovídal to, co požadovali. Podobně to bylo s ostatními obviněnými. Běžný styk se zběhem Slepičkou postačil ve zmanipulovaném procesu k mnohaletým trestům.

Matka Milada se vynesení rozsudku osobně zúčastnila. Později vyprávěla, jak lidé okolo ní volali: „Ten Kiršner měl taky dostat provaz, když měl bráchu v Anglii.“ Bratr Václava Kiršnera staršího Romuald Kiršner sloužil za druhé světové války u 312. československé stíhací perutě Královského vojenského letectva Spojeného království (RAF). „Potom jsme maminku furt vyšetřovali, ta dojila krávu a furt jsme ji vyšetřovali, kdy táta přijde,“ popisoval pamětník večer, kdy se matka vrátila od soudu.

Naštěstí pro Kiršnerovy neměl otec vlastnický podíl na rodinném statku, vše patřilo Miladě. Trest propadnutí majetku se jich tak netýkal. V roce 1952 vstoupila matka do JZD. Nebyla schopna zvládnou s dětmi a stárnoucím dědem hospodaření a plnění nařízených dodávek. V družstvu pracovala jako skupinářka. Kiršnerovým zůstala doma jedna kráva a malý pozemek, tak zvaná záhumenka. Pamětníkova matka dělala co mohla, aby svých pět dětí uživila. Z tvrdé práce po roce vážně onemocněla, plivala krev a lékaři jí objevili otvor v plicích. Musela podstoupit náročné dlouhodobé léčení v sanatoriu v Prosečnici. V té době již nejstarší Mirek pracoval a nebydlel u rodičů, doma zůstali jeho čtyři mladší sourozenci: sedmnáctiletý Jaroslav, desetiletý Václav, osmiletá Milada a sedmiletý Jiří. „Už se o tom jednalo, že půjdeme do dětského domova. No, ale tety si nás vzali na starost, takže k nám docházeli,“ vyprávěl pamětník. Nejstarší Mirek nedokázal sebe a čtyři sourozence uživit. Od státu obdrželi drobný příspěvek ve výši 310 korun měsíčně. JZD dalo dětem do péče rozmnožování prasat, získali tak zdroj obživy. Chlapci se starali se o dvě svině a dva kance: čistili jim kotce, prasata připouštěli, asistovali rodící svini. Každé odpoledne obírali klíčky z brambor, starší bratr Mirek je uvařil a potom jimi prasata krmili. Na chlapce dohlížela nejčastěji teta Marie Zemková, která bydlela ve vsi. V chalupě dětem pomáhal i její manžel, strýc Emanuel Zemek. Z Prahy dojížděla teta Vláčilová.

V roce 1954 zemřel děd Ludvík Kožíšek. V té době pobývala Milada stále v sanatoriu a pohřbu svého otce se nezúčastnila. Po návratu z léčení jí byl přiznán invalidní důchod a již nikdy nepracovala.

Chtěli vystoupit z JZD, obvinili je z velezrady

Jednotné zemědělské družstvo ve Zvěstově, založené v roce 1952 po dvou letech hospodaření špatně prosperovalo. Výdělek na jednotku byl nízký a družstevníci nebyli spokojení. V září 1954 se část z nich dohodla, že z družstva vystoupí. Svůj požadavek předali tehdejšímu předsedovi JZD Josefu Mackovi. Ten jim slíbil pozemky vydat v září, po sklizni. Prvního září Macek pozemky na pokyn svých nadřízených z ONV Votice nevydal. Sedláci za ním přišli po několika dnech a zopakovali své nároky. Zároveň dopoledne symbolicky stávkovali, odpoledne pak pokračovali v práci. Mezitím ale přijela - zřejmě na podnět z ONV - do vsi Státní bezpečnost a  stávkující sedláci byli pozatýkáni. Proces se týkal celkem jedenácti zemědělců. Byli obžalováni z velezrady, sdružování proti republice a sabotáže. Od soudu odešli s nepodmíněnými tresty v rozmezí čtyř měsíců až jedenácti let. Mezi potrestanými sedláky byl i František Pohan, jehož dceru si Václav Kiršner později vzal. V kriminále si měl odsedět deset let. Po dvou letech strávených v Leopoldově zemřel. V úmrtním listu, který dcery Františka Pohana získaly po letech, byl za příčinu jeho smrti označen zlomený vaz.

Místo veterináře tesařem

Václav prokazoval v základní škole dobré znalosti. Od útlého věku měl vztah ke zvířatům, s oblibou ve vsi doprovázel místního veterináře. Býval by se rád stal zvěrolékařem. Zvolit si svobodně své povolání ale nemohl. Ke konci osmé třídy obdržel pozvánku na krajský úřad, kde mu dali na výběr učit se zedníkem nebo horníkem. Zvolil si tedy zedničinu. Na učilišti v Táboře, kam nastupoval, měli v zednickém oboru příliš mnoho učňů a nabídli mu přestoupit na tesaře. Přestože pamětník absolvoval vyučení s vyznamenáním, nepovolil mu hlavní vychovatel Zvěřina pokračovat na střední průmyslové škole.

Návštěvy ve vězení

Za svým tátou se Václav do komunistického kriminálu podíval dvakrát. První návštěva v Kartouzech v roce 1952 proběhla, jak pamětník popsal, velmi rychle: „Přijedeme do Jičína a šli jsme kus pěšky, (…) dva kilometry nebo nějak tak. Pamatuji si, byla tam brána, taková zděná, bytelná. Začala návštěva. Táta byl za sklem dohola ostříhaný. Strejda povídá: ,Pozdravuje tě Jenda.’ A ten chlap co tam stál, ten bachař, hned vylít jak blázen a začal: ,Kdo to je Jenda?’ ,No, to je bratr.’ No dobře, tak se uklidnil. A pak mu maminka povídá: ,Kde máš zuby?‘ A táta ukázal, že dostal do držky. To oni museli každého zbušit, takže neměl ani jeden zub. A byl konec návštěvy a jeli jsme domů, když ukázal že ho zbili. (…) A matka plakala, já asi s ní taky, když jsme šli na nádraží.“

Po osmi letech, v roce 1960, jel Václav otce navštívit podruhé, tentokrát do pevnosti ve slovenském Leopoldově. V té době byl Václav Kiršner starší po operaci nádoru u srdce. Během shledání již nebyli odděleni sklem, mohli společně sedět u stolu. Ze Slovenska se Václav vracel nočním vlakem do školy v Táboře. Zdržel se a přišel pozdě do vyučování. Když se omluvil, že byl navštívit otce ve vězení, dostal od vychovatele Zvěřiny vynadáno.

Otce propustili, k volbám nemohl

Povinnou vojenskou službu absolvoval pamětník v letech 1961 až 1963 u tankového praporu v Žilině. Po návratu z vojny nastoupil ke Stavebním závodům Jáchymovských dolů, později se tento podnik přejmenoval na Základnu rozvoje uranového průmyslu Příbram (ZRUP). Pracoval na stavbách po celé republice i v zahraničí. V roce 1964 se Václav oženil s Marií rozenou Pohanovou. Narodili se jim dva synové, Miroslav v roce 1965 a o šest let později Václav.

V roce 1964 požádala matka o otcovo podmínečné propuštění. Sám toho po dlouhodobém věznění již nebyl schopen. Soud vyhověl, Václav Kiršner starší byl propuštěn na sedmiletou podmínku. Po třinácti letech práce v kriminále musel doplácet za dobu strávenou ve vyšetřovací vazbě. Po operaci nemohl vykonávat těžší práce, dělal tak jednu z nejhůře ohodnocených činností: dral peří. Krátce poté, co se vrátil domů, se konaly volby. Mrzelo ho, že je zbaven občanských práv a nesmí volit. Netušil, že hlasovat pro někoho jiného než komunisty již není možné. Václavův otec byl až do odchodu do důchodu zaměstnán jako hlídač v JZD.

1968 - staré křivdy vyplouvají na povrch

V uvolněné atmosféře šedesátých let se lidé přestávali bát. V dubnu 1968 byla ve Zvěstově schůze, na níž došlo k odsuzování padesátých let. Zde Václav společně s dalším postiženým Antonínem Kroupou otevřeně kritizoval, jak jejich rodinám komunisté ublížili. V tomto období se pamětník dostal do rozepře s bývalým předsedou Josefem Mackem, jenž v roce 1954 poslal na sedláky, kteří podali odhlášky z JZD, Státní bezpečnost. Diskuse skončila fyzickým napadením. Václav byl obviněn z ublížení na zdraví. Od soudu odešel s dvouletou podmínkou.

Od jara 1968 pracoval pamětník na opravách střech v kasárnách v Milovicích. V létě zde probíhalo vojenské cvičení armád Varšavské smlouvy, kterého se účastnila i sovětská armáda. Výcvik skončil na sklonku července a sovětští vojáci odjeli. Dle pamětníkova vyprávění se po třech týdnech, 21. srpna 1968, ti samí vojáci vrátili zpět do Milovic. Pracovníci byli z opravy střech ihned odvoláni. Václav s kolegou odjeli vlakem do Prahy. V rozhovoru nám popsal, co tehdy v ulicích zažil: „A dole na Václaváku, tam byl hned Zátopek pod tankem, stál na ulici a hádal se s Rusákama. My jsme prošli. Když jsme byli v polovině Václavského náměstí, tak začali Rusáci střílet do Muzea, rozstříleli Muzeum. Pak jsme vyšli, až k domu potravin. Nějaký kluci tam zapálili tank. Přídavný nádrže prorazili krumpáčem a zapálili. A jak to tam zapálili, tak zespoda se ty tanky rozjely tím Václavákem a hnali nás až…“

V lednu 1969 se Václav do Milovic ještě jednou vrátil. Několik měsíců zde s kolegy vyměňovali okna v kasárnách, které se staly hlavním sídlem sovětské armády. Tehdy, dle vyprávění pamětníka, jeho spolupracovníci viděli v márnici mrtvé sovětské vojáky. Domnívali se, že jde o nešťastně zabité při vojenském cvičení.

Zahraniční montáže

Václav Kiršner se několikrát dostal na montáže do zahraničí. Na konci sedmdesátých let jezdil pracovat do Německé demokratické republiky. V rozhovoru připomněl zdlouhavé důkladné celní kontroly na hranicích, jež měly odhalit nelegálně dovážené zboží. V době socialismu byl volný dovoz zboží do Československa omezen částkou několika set korun. Při překročení této hranice musel občan uhradit vysoké clo. Aby ušetřili, snažili se lidé převážené zboží různě schovávat.

V roce 1983, během probíhající války mezi Íránem a Irákem, pracoval Václav na severu Iráku na hranicích s Tureckem. Dle pamětníkových vzpomínek tehdy u každé důležité budovy v zemi stála vojenská stráž s připraveným samopalem. Stěny budov pokrývaly portréty Saddáma Husajna.

Následující rok působil pamětník na stavbě v Etiopii. Zuřila zde občanská válka, platilo stanné právo a zákaz vycházení po setmění. S kolegy se vydali autem na výlet po okolí. Hned ve vedlejší vesnici uviděli banku zničenou výbuchem, potkali kolonu vojáků a raději se z vyjížďky vrátili zpět. Domů do Československa letěli z Afriky přes Curych. Protože byly všechny lety do Prahy obsazené, museli dva dny čekat na následující spoj. Podařilo se jim přemluvit celníky, aby je pustili z prostoru letiště. Ve švýcarském městě strávili dva dny. Během pobytu se sešli s přítelem jednoho ze spolupracovníků, který v Curychu žil. Tento uprchlík je zavedl i na setkání českých emigrantů. „Tam byla svoboda. Tam chlap chodil po nádraží a bez problémů zpíval. Všechno pěkné, vysekané, vyčištěné. To se u nás nevidí ještě dneska,“ vzpomínal pamětník na pobyt v Curychu. Po návratu ze Švýcarska musela celá skupina pracovníků na ústřední zprávu zaměstnavatele k výslechu. O setkání s Čechy žijícími na Západě tehdy mlčeli.

V Prachaticích na náměstí volal: Ať žije Havel!

Listopadovou revoluci v roce 1989 prožil Václav v Prachaticích, kde s kolegy prováděli montáž haly. Když na prachatickém náměstí provolával „Ať žije Havel!“, považovali ho místní za provokatéra, protože ho nikdo z obyvatel malého jihočeského města neznal.

Hned po revoluci využil Václav otevřených hranic, odjel a dva roky pracoval na stavbách v Německu. Po návratu byl krátce zaměstnán a v roce 1994 začal se svým synem soukromě podnikat. „Nikdy jsme neměli žádnou reklamu, přesto jsme měli stále dost práce,“ komentoval v rozhovoru svou živnostenskou činnost. V šedesáti dvou letech si pamětník zažádal o důchod, se synem však pracoval dál. K řemeslu se vrátil i po léčbě nádorového onemocnění, kterou prodělal v roce 2014. Synovi vypomáhal na stavbách ještě v době natáčení našeho rozhovoru. V roce 2019 žil Václav se svou manželkou Marií v Havírně u Příbrami.

Pamětníkovi rodiče se konce bolševického totalitního režimu nedočkali. Oba zemřeli v květnu 1985. V devadesátých letech 20. století byl Václav Kiršner starší rehabilitován. Za jeden rok věznění získali jeho potomci od státu odškodnění ve výši třiceti tisíc korun. Václav Kiršner dnes lituje, že po revoluci nedošlo k zákazu komunistické strany. Jeho vzkaz následujícím generacím byl stručný: „Ať už nikdy nevolí komunisty!“