Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Herbert Kisza (* 1943)

• narodil se 16. června 1943 v Podoboře u Českého Těšína

• v roce 1957 začal studovat na Škole uměleckých řemesel v Brně, obor malba

• v roce 1961 byl přijat na obor malba na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze

• v roce 1967 zakončil studia a stal se umělcem na volné noze, cestoval po Evropě

• v roce 1970 si pronajal byt v Domě umělců v Kadani na Chomutovsku

• v roce 1971 si vzal architektku Ivanu Vrabcovou, se kterou odkoupili Dům umělců v Kadani

• v roce 1972 založil obor malba na Lidové škole umění v Kadani

• v roce 1973 se narodila dcera Ester

• v roce 1974 se narodil syn Kryštof

• v roce 1976 se narodil syn Šimon

• v roce 1991 otevřel pamětník svou galerii Netopýr v centru Kadaně

• v roce 2023 žil a tvořil v Kadani

Malíř a výtvarník Herbert Kisza v šedesátých letech, po dokončení studia Vysoké školy uměleckoprůmyslové, projel téměř celou Evropu. Stihl cestovat ještě po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. „Ještě na začátku roku 1969 jsem dostal výjezdní doložku do Skandinávie. Říkal jsem si, že se nepotvrdilo, že zavřou hranice a my nebudeme moci cestovat. Jenže na konci roku 1969 si mě pozvali do Bartolomějské a chtěli vidět můj cestovní pas. Tak jsem jim ho ukázal. Oni si ho vzali a už mi ho nevrátili,“ popisuje pamětník.

V roce 1970 přijel poprvé do Kadaně na Chomutovsku, kde si se svou přítelkyní pronajali byt v tamním Domě umělců. Byli tam sami, nikomu z výtvarníků se na průmyslem zničený sever Čech nechtělo. V Herbertu Kiszovi ale krajina pokrytá smogem probouzela fascinaci. Kouřící jámy a lesy mizející pod kyselými dešti, krajina rozježděná bagry, blátivá a uhelná, to všechno se stalo pro výtvarníka inspirací. V Kadani založil na tamní lidové škole umění obor malba.

Maloval obrazy devastované krajiny. „Podle komunistů byly moje obrazy provokací,“ vzpomíná pamětník. Velkou výstavu v Ústí nad Labem ve druhé polovině sedmdesátých let chtěli komunisté nejprve ukončit, pak si ale uvědomili, že by z Herberta Kiszy udělali mučedníka. Výstavu tedy nechali otevřenou, odpoledne ale vypínali proud pod záminkou, že musí stát šetřit energie. Do komunistické strany Herbert Kisza nevstoupil, nikdy také nedostal od komunistů velkou zakázku. Byly určené jen pro angažované umělce.

Děti z rodin katolíků po nás házely kameny

Herbert Kisza se narodil 16. června 1943 v Podoboře u řeky Olše u Českého Těšína na česko-polském pomezí. Otec Karel Kisza byl elektrikář, často doma lidem opravoval radiopřijímače. Byl ale také tak zvaným nedělním malířem. „Otec také sbíral známky. Obkresloval z nich motivy. To jsem dělal s ním, ale byl v tom vždycky lepší. K výtvarnému umění mě přivedl on,“ vzpomíná pamětník.

Matka Emílie Kiszová byla ženou v domácnosti. Starala se o pamětníka a jeho dvě starší sestry Ingrid a Alici. Doma u Kiszů se mluvilo „po našemu“, tak se podle pamětníka říkalo těšínskému nářečí. Byla to směs polštiny a místního německého dialektu. Po konci války už ale nikdo mluvit německy nesměl a nechtěl. Herbert Kisza si už proto na němčinu moc nevzpomíná. Když ale rodiče chtěli, aby jim děti nerozuměly, mluvili spolu jen německy.

Herbert Kisza měl v dětství dva nejlepší kamarády. Wernera Rause, to byl Němec, a Andrzeje Koziara, což byl Polák. Rodiny obou žily na české straně řeky Olše. Dodnes jsou všichni tři nejlepšími kamarády. Koziarovi měli mlýn, jeho náhon obepínal Podoboru z jedné strany, z druhé řeka Olše. „Na jaře, když bylo tání sněhu nebo přišly deště, měli jsme na zahradě a ve sklepě půl metru vody, jak se vylila řeka a taky náhon k mlýnu,“ popisuje vzpomínky z dětství pamětník.

Matka jako oddaná luteránka nutila Herberta Kiszu a jeho dvě sestry chodit do kostela. „Mě to ale v kostele nebavilo. Bylo to dlouhé a já vždy jen sledoval čísla, podle kterých se zpívalo a říkaly se modlitby. Nudil jsem se, říkal jsem si, kolik těch písní ještě bude,“ přiznává pamětník. V česko-polském pomezí ale žila většina Poláků, tedy katolíků. Protestanty neměli rádi. „Děti z katolických rodin po nás často házely kameny, byla mezi námi velká nevraživost, mysleli si, že jsme bezvěrci,“ líčí výtvarník.

Během druhé světové války i po ní se na česko-polském pomezí pašovalo zboží. „Strýc z matčiny strany Gustav žil na polské straně Olše, která měla místy vody jen po kolena. Z Polska do Čech nosil tajně alkohol, v Polsku zas nebylo k sehnání maso. Maminka proto vždy oběhla vesnici a sehnala maso a uzeniny. Gustav se ukryl u nás na půdě a druhý den se brodil s masem zpět do Polska,“ líčí Herbert Kisza.

Podle něj měli Poláci koně, který pravidelně chodil po polském břehu Olše a do hloubky několika metrů oral brázdy. Chodil stále dokola. Četníci pak mohli v orbě snadno najít stopy, kudy prošel pašerák. Za pašování podle pamětníka padaly tvrdé tresty. „Když někoho chytili, nebyl žádný soud. Rovnou na místě ho zatkli a poslali ho na šest let tvrdě pracovat, znovu stavět poválečnou zbořenou Varšavu.“

Na uměleckou školu mě nasměroval tatínek

Otec Karel Kisza měl jako koníčky filatelii a malování. „Táta doma spravoval lidem rádia nebo jiné přístroje a já mu pomáhal. Věděl jsem, k čemu je každá součástka, uměl jsem ji namontovat i vyměnit. Mohl jsem po základní škole klidně jít na elektrotechnickou průmyslovku, on otec chtěl, abych dosáhl toho, na co nedosáhl on,“ vysvětluje Herbert Kisza. Jeho otec mu proto v Podoboře našel učitele kreslení a ten pamětníka připravil na přijímací zkoušky do Brna.

Herbert Kisza složil úspěšně přijímací zkoušky na Škole uměleckých řemesel v Brně, obor malba. Brno ale bylo od domova příliš daleko. Jeho škola vlastní internát neměla. Bydlel proto na ubytovně pro studenty strojní průmyslové školy, kde vydržel jeden rok. „Odpoledne tam musel být klid, měli studijní hodiny, kdy nesměly vrznout dveře, na pokoji jsme bydleli po dvanácti. To mě nebavilo. My tak přísný režim ve škole neměli, byli jsme umělecká škola,“ vysvětlil.

Technická škola vyžadovala na svém internátu dodržování večerek. Pamětník se proto obrátil na rodiče s prosbou o pronájem bytu. Otec ale nesouhlasil. Herbertu Kiszovi bylo čtrnáct let a rodiče měli v zaměstnancích internátu jistotu vychovatelů, kteří na dospívajícího výtvarníka dohlíželi. Pamětník ale věděl, že za trojí porušení večerky ho mohou z internátu vyloučit. „Tak jsem se toulal, chodil do kina a do divadla a pak ještě po nočním Brně. Po třetím pozdním příchodu mě skutečně vyloučili,“ usmívá se pamětník.

Doma zalhal, že ho vyloučili neprávem a situaci nelze zvrátit. Kiszovi proto zaplatili synovi privát, který sdílel ještě s jedním spolužákem. Rodiče Herbetovi Kiszovi posílali čtyři sta korun měsíčně. Pamětník konstatuje: „Nájem sice stál tři sta šedesát, ale byli jsme tam dva, takže já platil jen sto osmdesát. Obědy v menze stály dvě koruny šedesát. Chodili tam i studenti z Janáčkovy akademie múzických umění. Zbylo mi dost na to, abych svá studentská léta náležitě prožil.“

Při škole si vydělával malováním vinět pro vinařskou školu v Mikulově. Maturitu skládal Herbert Kisza v roce 1961. „Měli jsme maturovat v modrých košilích Československého svazu mládeže. Já jí vůbec neměl. Když jsme šli maturovat, vysvlékli jsme se a půjčovali jsme si ji. Po zkoušce jsem si ji vysvlékl a oblékl si sako na holé tělo. Vtom řekli, že máme nastoupit, že nám řeknou výsledky. Zvedl jsem si klopy u saka, aby nebylo vidět, že pod ním nic nemám. Při nástupu mi řekli, že si mám sako upravit, když už jsem tam naposledy. Tak jsem klopy sklopil. Viděli, že nemám košili. Byla to taková divná doba.“

Na umprum se dostal díky špatnému posudku

Herbert Kisza se v Brně netajil tím, že chce pokračovat na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Měl dlouhé vlasy, nosil kšandy přes svetr. I když patřil na střední škole mezi nejnadanější studenty, z chování měl vždy dvojku nebo trojku. Třídní učitel ho neměl rád. K přijímacím zkouškám do Prahy mu napsal špatný posudek. Na přijímačky pamětník přesto odjel. Učitelé mu radili, že si má najít práci na umístěnku. „Miloval jsem východní Slovensko, kraj Ivana Olbrachta a Nikoly Šuhaje. Tak jsem si našel práci ve škole v Košicích,“ líčí pamětník tehdejší plány.

Než ale stačil do Košic nastoupit, zjistil, že ho na obor malba přijali. Tehdejší profesor, akademický malíř Alois Fišárek, přijímal do ročníku dva lidi, hlásilo se jich sto dvacet. Až ve třetím ročníku Herbertu Kiszovi v hospodě sdělil, proč si vybral ze všech uchazečů právě jeho. Když prý viděl ten posudek a trojku z chování, tak si řekl, že by to mohl být zajímavý kluk.  A zajímalo ho, co se z něj vyvrbí. Na studia v Praze vzpomíná Herbert Kisza jako na nejhezčí v životě.  O prázdninách jezdíval stopem po celé západní Evropě. Procestoval Španělsko, Portugalsko, Británii, celou Skandinávii. Třikrát byl v Paříži.

Herbert Kisza nezapomněl rovněž na jeden ze studentských majálesů v polovině šedesátých let: „Šli jsme průvodem a přecházeli jsme přes křižovatku, samozřejmě jsme zastavili dopravu. Policisté na nás vyrukovali a začali nás mlátit obušky. Zmlátili taky jednu Bulharku a vznikl problém, že byla zmlácená zahraniční studentka. A za ni se nám pak přišli policisté omluvit do školy. Prý jsme ale měli dopředu ohlásit, že půjdeme v průvodu. My ale majáles ohlásili a měli jsme ho povolený.“ Podle pamětníka v dalších letech k problémům nedocházelo.

Herbert Kisza si našel v Praze svou první velkou lásku, Janu, studentku nižšího ročníku. Jezdili spolu o prázdninách po západní Evropě, podle pamětníka stačilo ve druhé polovině šedesátých let k vycestování jen pozvání od někoho ze Západu. V roce 1967 v posledním ročníku vysoké školy bydlel Herbert Kisza u spolužákovy babičky na statku v Hlásné Třebáni. Tam za ním také dojížděl profesor Fišárek na korektury. „Babička vždy upekla králíka, když měl profesor přijet, ten později s sebou bral i víno. Maloval jsem tam obrazy,“ vzpomíná na Hlásnou Třebáň.

Invaze v srpnu 1968 mi vzala mou lásku

Invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 zastihla Herberta Kiszu v Hlásné Třebáni. Byli u něj na návštěvě kamarádi, hudebníci z Dánska. U jeho přítelkyně Jany byla na návštěvě kamarádka Genevieve z Paříže. Vpádu vojsk se  zalekla natolik, že kontaktovala francouzskou ambasádu, aby jí zprostředkovala bezproblémový okamžitý odjezd do Francie. „Jana mi řekla, že chce, abychom jeli s ní. Pokud nepojedu, tak že se už nevrátí. Já byl jako opařený, moje velká láska a řekla mi, že už se nevrátí. Ještě mi dala polibek. Po letech jsem jí pak vyčetl, že to byl Jidášův polibek,“ říká pamětník.

Herbert Kisza odjet nechtěl. Neviděl důvod. Zažil už Londýn a Paříž a nelíbilo se mu, jak se města mění. Během prvních prázdnin v Paříži si směl přivydělat malováním na Montmartru. Další prázdniny už chtěli policisté úplatky. Viděl, jak všechno v Paříži a Londýně zdražuje. Dánští přátelé po odjezdu Jany do Francie odstěhovali svou dodávkou Herberta Kiszu z Hlásné Třebáně do ateliéru Jany v Dejvicích. V té době měli pamětník s Janou výjezdní doložku na cestu do komunistického  Mongolska a žádali o doložku do Velké Británie.

Rozhodl jsem se cestovat sám, abych zahnal smutek

Když Jana odjela, rozhodl se Herbert Kisza odjet do Velké Británie sám. „Chtěl jsem si vyzvednout na anglické ambasádě výjezdní doložku, ale byla zavřená. Během invaze všichni utekli zpět do Británie,“ popisuje. Sedl proto v Praze na mezinárodní rychlík Vindobona směrem do Vídně, ale jen s výjezdní doložkou do Mongolska v kapse. Na rakouských hranicích ho ale zadrželi. „Vysadili mě z vlaku, ze střechy rychlíku stáhli ještě dva kluky začouzené od sazí a zavřeli nás do nějaké místnosti na nádraží. Když vlak odjel, tak nás propustili,“ vzpomíná pamětník.

Prvním rychlíkem se vydal zpět do Prahy přes Beroun. Tam si vyzvedl doložku do Velké Británie a další Vindobonou jel znovu do Vídně. „Tam byl na hranicích ten samý celník a smál se, že zas jedu do Mongolska, řekl jsem, že ne, že jedu do Británie, a ukázal mu doložku. Zasalutoval a popřál mi hodně štěstí,“ směje se při vzpomínce Herbert Kisza. Ve Vídni musel strávit dva týdny, než se mu podařilo na tamní britské ambasádě získat vízum. Musel vysvětlovat, že ambasádu v Praze zaměstnanci opustili při příjezdu sovětských tanků.

Když vízum dostal, odjel do Paříže za kamarádem Philipem. Ten ho dovezl do Calais a odtud se pamětník dostal do Velké Británie, kde zůstal dva měsíce. Bydlel u známých, které potkal na předešlých cestách Evropou. Došly mu ale peníze, zašel proto na československou ambasádu v Londýně, aby mu půjčili pět liber na trajekt do Francie. To ale odmítli. „Potkal jsem tam kameramana Miroslava Ondříčka, znali jsme se ze spolupráce na jednom z filmů. Poradil mi, že si mám požádat o lodní lístky do Ameriky, že on tam jede taky. A na ambasádě mi opravdu řekli, že jízdenku do Ameriky mi dají, ale pět liber mi nepůjčí,“ líčí pamětník.

Na trajekt půjčila Herbertu Kiszovi pět liber jakási žena. Trajekt stál méně, tak si pamětník koupil cigarety a dvojitou whisky. Po návratu do Československa ještě na počátku roku 1969 odcestoval do Skandinávie. Navštívil Dánsko, ale i Švédsko, kde v té době studovala na stipendium jeho bývalá láska Jana. 

Podlehl jsem fascinaci zdevastovanou krajinou

V roce 1970 se Herbert Kisza seznámil se studentkou architektury Ivanou Vrabcovou. Její otec mladý pár upozornil na to, že v Kadani na Chomutovsku se dá levně pronajmout byt v Domě umělců. „Byl to tak zvaný Řezáčův dům. Město ho kdysi věnovalo Václavu Řezáčovi za román Nástup. Kadaň dům opravila včetně střechy a oken. Řezáč tam ani nejezdil. Po Řezáčově smrti jeho žena začala žít s někým z Českého svazu umělců. Zřejmě proto, aby vdově pomohl, dům odkoupil a přejmenoval ho na Dům umělců. Sloužit měl k rekreaci výtvarníků a básníků,“ vysvětlil pamětník.      

Nejprve tam jezdili Herbert Kisza s přítelkyní na letní byt. Podle pamětníka tam vždy byli skoro sami. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se nikdo v krajině smogu a zápachu rekreovat nechtěl. Český svaz umělců se proto rozhodl dům prodat. Patřila k němu bašta a část hradeb. V roce 1971 si Herbert Kisza vzal Ivanu Vrabcovou za ženu. Tchán jim poradil, aby dům koupili. „Nechtělo se mi tam, Kadaň byla zanedbaná, byl všude smrad a smog, dým. Ale v hospodě na Zelňáku měli šest druhů piv. To nebylo běžné, v té době se nesmělo kvůli úsporám převážet pivo z okresu do okresu,“ vysvětluje změnu názoru pamětník.

Dům Kiszovi koupili na splátky. V roce 1971 založil Herbert Kisza na žádost vedení Kadaně obor malba na tamní lidové škole umění. Docházely do něj děti z prvního i druhého stupně základní školy i středoškoláci. Vyučování přinášelo rodině peníze, které potřebovala na splátky domu. V té době už byl pamětník pohlcen průmyslovou devastací krajiny. „Já když to viděl, jak je všechno okolo zničené, jak elektrárny devastovaly lesy na horách. Řekl jsem si, že chci být u toho a chci vidět, jak umíme zničit kdysi krásnou krajinu. Samý čmoud, šílené. Inspirovalo mě to a vznikaly ekologické obrazy,“ vzpomíná.  

Jeho obrazy se stávaly čím dál vyhledávanější. „V Ústí nad Labem jsem měl velkou výstavu. Chtěli jí zavřít, že prý provokuju. Pak si to rozmysleli, že prý bych byl moc slavný, kdyby výstavu zavřeli. Tak ji omezovali, vypínali proud pod záminkou, že se musí šetřit. Byla to beznaděj. Prodával jsem obrazy v Ústí přes komisi, tak jsem tam musel dvakrát měsíčně jezdit. Cesta hrozná, stavěla se silnice číslo třináct, samé objížďky, samé bláto, traktory, náklaďáky, bagry, taky smog. Lidi čekající na zastávce v Bílině ani nebyli vidět,“ popisuje Herbert Kisza tehdejší cestu z Ústí nad Labem do Kadaně.   

Zakázky na velká díla dostávali jen komunističtí umělci

V roce 1973 se Kiszovým narodila dcera Ester, o rok později syn Kryštof a v roce 1976 syn Šimon. Rodina potřebovala peníze. Herbert Kisza sice prodával své obrazy s ekologickou tématikou a líbily se i grafiky Českého středohoří. O velké zakázky ale byla nouze. „Existoval zákon, podle kterého určité procento z rozpočtu muselo jít podle důležitosti stavby na výtvarnou výzdobu. To byly slušné peníze. Když šly z divadel a dalších drahých staveb dvě až tři procenta na výtvarku, tak se jednalo o statisíce korun,“ zamýšlí se pamětník.

Jako nestraník a malíř, který měl pověst provokatéra, neměl Herbert Kisza šanci dostat zakázku na velké dílo. Vysvětluje, jaká byla praxe: „Když Jugoslávci začali stavět v Kadani nemocnici, tak tam dělal Kyselka, předseda svazu umělců z Ústí, komunista samozřejmě, sochu za tři sta tisíc. Vymyslel si hutníka a zemědělku v gumákách. Vlastimil Květenský, keramik, dělal reliéf přes tři patra asi za sto padesát tisíc. Když jim zbylo asi třicet tisíc, tak si řekli, kdo by jim za ty peníze jezdil z Ústí do Kadaně, tak to dají Kiszovi,“ popsal pamětník, jak se dostal k zakázce.

Pamětník tak vytvořil v Kadani mimo jiné velký reliéf Zrození Venuše. „Za Gottwaldy byl honorář o sto procent vyšší, na to byla vyhláška. Já se nemusel angažovat. Mně stačily bohatě malé kšefty. Velké kšefty si rozebírali komunisté z Ústí,“ vysvětlil tehdejší poměry Herbert Kisza. Obrazy s námětem devastace krajiny vždy vnímal jako svůj tichý odpor vůči režimu.

Otevřel jsem si galerii, ale obrazy rád neprodávám

Po roce 1989 odkoupil Herbert Kisza od Kadaně dům v centru města na náměstí. V roce 1991 v něm otevřel svůj ateliér a galerii Netopýr. Je zakladatelem výtvarných sympozií, po kterých v Kadani zbyly více než tři desítky soch. Jak sám říká, nerad obrazy prodává. Je skromný a peníze nepotřebuje. Podle svých slov jich nejvíc utratil za cestování.

Jeho díla mají ve sbírkách Národní galerie v Praze, Galerie Benedikta Rejta v Lounech, Galerie výtvarného umění v Litoměřicích, v Mostě nebo Liberci. Konstatoval, že se od roku 1989 zlepšilo výrazně životní prostředí. V roce 2023 žil a tvořil v Kadani na Chomutovsku.