Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Elisabet Klamertová (* 1931  †︎ 2022)

• narozena v roce 1931 v osadě Hřibová (německy Pilzberg)

• je německé národnosti

• zaniklá osada Hřibová (německy Pilzberg)

• rodina nebyla zařazena do odsunu Němců

• v roce 1947 rodina vystěhována do Hrubčic

• vdala se za Němce Bruno Klamerta

• žila v obci Uhelná

• zemřela 20. října 2022

Elisabet Klamertová, rodným příjmením Pelclová, se narodila v roce 1931 v dnes již zaniklé osadě Hřibová (německy Pilzberg) v Rychlebských horách. Stejně jako všichni tehdejší obyvatelé osady byli i její rodiče německé národnosti. Kvůli otcově práci v lese nebyla po válce rodina zařazena do odsunu Němců a společně s dalšími dvěma rodinami zůstali jedinými obyvateli osady. V roce 1947 v rámci přesídlení zbylých Němců přestěhovaly úřady rodinu na zemědělské práce na Prostějovsko. Na Javornicko se mohli vrátit až v roce 1952. V té době byla Hřibová již zcela pustá, a nakonec ji v roce 1960 vojáci československého vojska zbourali. Dnes domy v obci připomínají jen ruiny zdí největšího hospodářství rodiny Koblitzů a Elizabeth Klamertová je společně s panem Wittichem poslední rodačkou Hřibové žijící v Česku.

V Hřibové

Elisabeth prožila dětství v rodné osadě, kde žilo v době jejího narození jen něco málo přes sedmdesát osob a její spádovou obcí byly Vlčice (něm. Wildschütz). Nacházela se ve velké nadmořské výšce, kde nebyla příliš úrodná půda, a tak si většina místních mužů kromě práce na svých drobných hospodářstvích přivydělávala prací v lese nebo dojížděli do lomů v Žulové. Stejně tak i otec pamětnice Josef Pelcl byl zaměstnán v lese. Elisabet Klamertová vzpomíná, že žili velmi skromně. „My jsme skoro každý den jedli brambory s mlékem. To byla zdravá výživa.“

Rodina žila v dolní části obce nedaleko dnes již také zaniklé osady Zastávka (něm. Stillstand) v nevelkém hospodářství s třemi hektary zemědělské půdy. Elisabet byla jedináčkem a vzpomíná, že již od útlého dětství musela na hospodářství hodně pomáhat. Našel se ale i čas na zábavu, a to hlavně v zimních měsících, kdy nebylo tolik práce. „V zimě to bylo dobrý. Jezdili jsme kolikrát večer při měsíčku dolů z kopce na sáňkách,“ vzpomíná na zimu, kdy v Hřibové napadlo i několik desítek centimetrů sněhu. Sníh byl sice pro dětské radovánky ideální, ale horší to bylo s cestou do několik kilometrů vzdálené školy ve Vlčicích, kdy musel otec často malé Elisabet vyšlapat cestu alespoň k nejbližšímu lesu.

Po mnichovské dohodě připadla osada stejně jako celé pohraničí k nacistickému Německu. O necelý rok později vypukla napadením Polska druhá světová válka. Otec sice nemusel do wehrmachtu, protože měl následkem úrazu jednu ruku kratší, ale hodně místních mužů do německé armády narukovalo. Šest z nich ve válce padlo a tři zůstali nezvěstní. Ve válce padli i tři bratři matky z Uhelné (něm. Sörgsdorf). Přímé boje ale odlehlou Hřibovou nezasáhly. Z osady byl ale nádherný rozhled na slezskou rovinu a Elisabet Klamertová vzpomíná, že sledovali blížící se frontu. „Z Hřibové jsme viděli, jak v Nise lítají granáty.“ Otec pak byl sice nasazen na kopání obranných zákopů, ale vzdálenou osadou se prý jen mihlo několik sovětských vojáků.

Nikdo nezůstal

V roce 1946 byli prakticky všichni místní obyvatelé odsunuti do Německa. V Německu skončila i rodina maminky z Uhelné. V Hřibové zůstali jen Robelovi, Wittichovi a pamětnice s rodiči. Otec totiž dobře znal okolí, a proto byl určen na práci v lese. Novým osadníkům se do vysoko položené osady nechtělo a Elisabet Klamertová dokonce vzpomíná, že se jí na rozdíl od jiných vyhnulo i drancování tzv. zlatokopy. „Tam se to žádnýmu nechtělo tahat.“ Až na konci roku 1947 se do Hřibové nastěhovaly čtyři rodiny z Podkarpatské Rusi. „Pak tam přišli nějací Slováci. Chtěli je nasadit na práci v lese, jenomže tam nevydrželi a za chvíli byli pryč,“ vzpomíná Elisabet Klamertová, která ale v té době již v Hřibové nebydlela, protože se v létě roku 1947 museli s rodiči přestěhovat do Hrubčic na Prostějovsku. Z původních obyvatel obce v Hřibové zůstali jen Robelovi, ale i ti byli o rok později nasazeni na práci v zemědělství na Jihlavsko a na konci šedesátých let odešli do Německa.

Osada tak zůstala zcela vylidněna a její domy chátraly. Nakonec je v roce 1960 zbourali vojáci československé armády. „Komunisté udělali největší blbost, že ty baráky nechali zbourat. Potom za nějakou dobu lidi hledali baráky na víkend. Byla to škoda. Měly dobrou krytinu, a kdyby se něco opravilo, tak tam lidi mohli mít chaty. Všechno se to tenkrát zničilo. Přijeli s buldozerama a všechno zničili. Těch baráků byla škoda. Víte, jak tam bylo dříve krásně. Tam nahoře bylo vidět až na Praděd a do Polska. Všude. Krásný výhled. Dnes už tam takový výhled není, protože ten les už je vyšší. Už je to zarostlý, ale dříve tam byl krásný výhled dokola. Kór když bylo hezký počasí. Jak by tam dneska bylo krásně, kdyby tam mohly být nějaké chaty. Lidem by se tam určitě líbilo.“

Mezi zbouranými domy byl i hostinec Emanuela Robela nebo kostelíček v horní části osady. „Představte si, jedna sousedka, co za tou kapličkou bydlela, tak jednou přijela její dcera na návštěvu a donesla takový dřevěný kříž a nasadila ho na místo, kde stála kaplička. I ten kříž někomu vadil, tak ho ukradl. Dost velký dřevěný kříž. Ani nevím, jak ho tam dostala.“ Vojáci v osadě nezbořili jen největší hospodářství rodiny Koblitz, které se používalo jako přístřešek pro pasoucí se dobytek. I to ale postupně chátralo a dnes z něj zbyly jen ruiny obvodových zdí, které jsou spolu s ovocnými stromy a agrárními haldami kamenů jediným pozůstatkem osady Hřibová.

Na Prostějovsku

Jak už bylo zmíněno, rodina se musela vystěhovat na Prostějovsko. „Byl jsme dvě rodiny. Ve Vlčicích nás naložili do nákladního auta a s nejzákladnějšíma věcma odvezli do vnitrozemí.“ Patnáctiletá Elisabet se tak s rodiči ocitla u sedláka Františka Hoška v Hrubčicích, kde pracovali na jeho hospodářství s 31 hektary zemědělské půdy. Elisabet Klamertová vypráví, že se k nim paní domu nechovala zrovna nejlépe. „Tam to bylo krutý. Já jsem třeba jako děcko byla zvyklá na mléko, protože jsme měli doma krávy. Maminka v Hrubčicích poklízela dvanáct kusů krav, já prasata a tatínek koně. Taky jsme museli chodit na pole. Maminka jak podojila krávu, tak půl litru schovala, protože jsme tam mléko neviděli. Krávy byly, ale mléko jsme neviděli, to se odevzdávalo. Měli jsme jenom jednu místnost, kde to máma schovala. Ona tam špízovala a našla to. To bylo zle. Ježišmarja. Nemohli jsme se domluvit. My jsme neuměli česky a ona neuměla německy. Tak sehnala někoho, kdo překládal. Ta nám tenkrát dala. Ten hospodář byl dobrý, ale ona byla semetrika.“

V roce 1950 se rodina přestěhovala do Kralic na Hané, kde nastoupili do zaměstnání na místní státní statek. Paní Elisabet vzpomíná, že se tam měli již mnohem lépe. Důvodem jejich odchodu z Hrubčic mohla být komunistickým režimem řízená kolektivizace venkova, protože František Hošek, který veřejně vystupoval proti komunistickému režimu, byl označen za vesnického boháče a v roce 1955 v zinscenovaném veřejném procesu odsouzen za sabotáž na čtyři roky vězení a jeho rodina byla vystěhována z Hrubčic.

Zpátky v kraji Rychlebských hor

Zatímco většina německých rodin vystěhovaných z pohraničí do vnitrozemí se do svých domovů mohla vrátit až po roce 1953, kdy jim bylo uděleno československé občanství, Pelclovým se to podařilo již v roce 1952. Elisabet se totiž přihlásila na brigádu sklizně řepy v Bernarticích, které ležely v rodném kraji pamětnice. Při té příležitosti se vydala do Uhelné, kde se setkala s rodačkou z Hřibové paní Wittichovou a ta jí oznámila, že Státní statek Javorník má volný dům v Uhelné. „Vrátila jsem se na Moravu a řekla jsem to tatínkovi. On byl celý žhavý, protože na té Hané nebyl žádný les a s topením to bylo špatný. Tady byl les blízko, a tak jsme se vrátili a pracovali jsme na statku v Uhelné,“ vypráví Elisabet Klamertová, která dodává, že návrat nebyl bez komplikací. „V Kralicích nás napřed nechtěli uvolnit, ale pak zažádal správce, že nás potřebuje, a tak jsme se přesunuli do Uhelné.“ Elisabet Klamertová pak až do penze pracovala ve státním statku.

V roce 1969 se paní Elisabet provdala za Němce Bruno Klamerta z Nových Vilémovic (německy Neuwilmsdorf). Jeho otec Alois padl na ruské frontě, a protože dědeček manžela byl po válce také určen na práce v lese, i jeho rodina nebyla zařazena do odsunu. Paní Elisabet i v Uhelné stále přemýšlela o odchodu do Německa, kde v bavorském Augsburgu žila část příbuzenstva. Nakonec z toho ale sešlo. „Tenkrát jsme nedostali povolení, protože jen blízký rodiny se mohly vystěhovat, a pak, jak už to bylo volnější, tak rodiče by byli souhlasili, ale manželova rodina nechtěla.“

Oba manželé spolu dnes (2013) žijí v Uhelné a navzájem spolu mluví hlavně svou mateřštinou. Slezským dialektem němčiny jejich rodného kraje, který dnes ovládá už jen hrstka lidí.

KNOPP, T., Předkládám na vědomí. Jeseník: Hnutí brontosaurus Ještěr, 2004.

PŘIDAL, J., Konec selského stavu na Prostějovsku. Praha, 2007.

LŽIČAŘOVÁ, J., Bakalářská práce: Vývoj regionálních struktur komunistického režimu v 50. letech 20. století na Prostějovsku. Olomouc: Palackého univerzita, 2010.

www.zanikleobcejesenicka.cz