Sylvia Klánová

„Maminka sama o své práci říkala, že to její dílo, sousoší lidických dětí, je práce srdce, práce mozku, práce rukou. Maximální práce. [Zkrátka] že člověk už nemůže více pracovat, že je to takový oltář té největší lidské práce v tom pravém slova smyslu. A práce o to náročnější, že osudy těch dětí musela prožívat stále znovu a znovu. A s každým z těch dětí musela zemřít, aby je mohla vytvořit. Maminka při své práci na sousoší musela do sebe vstřebat bolest lidických maminek, musela si znovu prožít celou lidickou tragédii. Vroucím přáním lidických maminek bylo, aby dílo na památku jejich dětí vytvořila. Památník dětských obětí války, jak nazvala sousoší lidických dětí, tak toto své dílo považovala za svůj celoživotní mírový čin. A vytvořila jej s myšlenkou, aby se nikdy nezapomnělo na nejnevinnější oběti válek, na děti. A aby se něco podobného nikdy více neopakovalo. A já mohu citovat její vlastní slova: ‚Vracím ve jménu míru osmdesát dva dětí národa na jejich rodnou pláň jako varující symbol milionů zavražděných dětí v nesmyslných válkách lidstva.‘“

„V roce 1969 přišel ten osudový den. Maminka tehdy bydlela v Praze-Hodkovičkách. Byla v té době sama doma. Bylo to dušičkové období 1. nebo 2. listopadu a maminka vzpomínala na ty dětské oběti válek. Říkala si, že jim slíbila pomník, a stále nic. A že se na všech hrobech rozsvěcují světélka, jen ne na hrobech těch třinácti milionů dětských obětí válek z třiceti pěti zemí světa. A že na hrobech těchto dětí se žádná světélka nerozsvěcují, protože ony vlastně žádné hroby nemají. A kdyby zapálila svíčku za ty miliony, tak že by dávno dohořela první, než by zapálila poslední. A že to ani není možné zapálit miliony svíčiček… A pak vzpomínala na šťastné dětství, které prožívala u babičky a u dědečka na Mikulášském hřbitově v Plzni, a vzpomínala, že tam bylo dětské oddělení, kde byly opuštěné hroby. A ona se svým bratrem, bratranci a sestřenicemi si tam často hrávali a na ty opuštěné hroby dávali svíčky. Byla to menší svíčka, větší svíčka, až celá skupina svíček. A maminku v tom okamžiku jako blesk z čistého nebe napadlo, že by jako symbol těch třinácti milionů dětských obětí druhé světové války mohla ztvárnit jeden konkrétní válečný zločin z tisíců, který byl spáchán právě na lidických dětech v počtu osmdesáti dvou lidických dětí od jednoho roku do šestnácti let. Že by to byl ten pravý symbol pro těch třináct milionů dětských obětí války. A nemohla s tou myšlenkou sama zůstat doma. Vydala se z Prahy-Hodkoviček pěšky do Lidic. Ta cesta byla [dlouhá] asi dvacet kilometrů… Byl podvečer, když vyšla na tu cestu, [kterou] dobře znala, protože tehdy byly ty mírové studentské pochody. A ona také o lidických dětech všechno věděla, protože se tou problematikou velice zabývala. Věděla, že jsou to děti národa, znala jejich počet: osmdesát dva lidických dětí – čtyřicet dva děvčátek, čtyřicet chlapců. A cestou do Lidic si říkala, jak ji to napadlo, že je to práce tak na tři lidské životy, že to určitě spolkne tak deset let života – nakonec to bylo téměř dvacet let života… A že takové sousoší na lidické pláni by asi muselo být nadživotní. A když došla do Lidic, tak to tam pro ni bylo úlevné.“

„Maminka byla vyprávěním [o zavraždění lidických dětí] hluboce zasažena a rodičům řekla, že přespí u babičky na Mikulášském hřbitově v Plzni. Její dědeček Alois Seidler tam byl správcem, pečoval také o kostel svatého Mikuláše – rodina Seidlerů měla [po] tři staletí kořeny v Plzni. Na Mikulášském hřbitově [je] slavný hrob Josefa Kajetána Tyla… A maminka v roce 1945, [kdy] jí bylo dvacet jedna let, strávila u hrobu Josefa Kajetána Tyla jednu vlahou květnovou noc. Říkala, že byla vlahá květnová noc, slavíci zpívali celou noc, k ránu zpívalo tisíce ptáků a maminka u národu drahému hrobu vypověděla válku válce. Přísahala, že sdělí celému světu poselství dětského utrpení během válečných let. Byla tím vyprávěním hluboce zasažena [a přemýšlela], jakou formou by ona, neznámá dívka z maličké země, mohla něco říct celému světu. A pak si řekla, že nejbližší je jí sochařství. Tehdy studovala u plzeňského sochaře Otakara Waltera a sochařství ji v té době už zcela uchvátilo. A říkala si, že i slepý si sochu osahá a že sochařství hovoří srozumitelně všemi jazyky světa. A že právě prostřednictvím sochařského umění by mohla vzpomenout na dětské oběti války, tedy druhé světové nebo všech válek. A s tímto rozhodnutím vstoupila do svého dalšího života.“