Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Klápšťová (* 1945)

• narozena 20. října 1945 v obci Zásada

• 7. prosince 1950 se prarodiče Josef a Judita Šikolovi stali obětmi tzv. Akce Kámen

• rodina pamětnice se musela vystěhovat z domova

• Jaroslava vystudovala střední průmyslovou školu

• působila jako učitelka odborných předmětů

Moji přihlášku někam zašantročili

Jaroslava Klápšťová, za svobodna Šourková, se narodila 20. října 1945 v obci Zásada nedaleko Jablonce nad Nisou. Její otec pocházel z rodiny šperkařského podnikatele z vedlejší vesnice Loužnice. Maminčin otec Josef Šikola vlastnil sklářskou firmu. Manželům Šourkovým se narodila Jaroslava jako prvorozené dítě a následně měli další dvě dcery. 

Jaroslava absolvovala obecnou školu v Zásadě. Učila se dobře a chtěla pokračovat dál na sklářskou školu v Železném Brodě. Spolu s pár dalšími spolužačkami šla na přijímací zkoušky a věděla, že se jí povedly. „Byla jsem nejlepší, ale nevzali mě. Komunisté mi tam dali razítko,“ vzpomíná. Jaroslava měla negativní kádrový posudek, protože pocházela z podnikatelské rodiny, kterou komunisté označili za buržoazní. Jaroslava musela tedy nastoupit do učiliště, kam denně složitě dojížděla.

Další rok se hlásila na průmyslovku, ale nebyla přijata: „Komunisté na jabloneckém personálním oddělení opět někam zašantročili moji přihlášku.“ Jaroslava tedy nakonec absolvovala učiliště a nastoupila jako pasířka do továrny na bižuterii, kde byl naštěstí ředitelem akademický malíř, který Jaroslavě pomohl s vytouženým studiem. „Pak si mě zavolal ředitel a ptal se mě, jestli nechci jít na průmyslovku. Já jsem mu říkala, že ale nemám přijímačky a on na to, že ty už mám dávno. Tak jsem začala v polovině září studovat průmyslovku,“ říká.

Jaroslava tedy odmaturovala na  průmyslové škole a dále studovala pedagogickou školu v Liberci. Později si doplnila ještě němčinu a dálkově vystudovala na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Po škole začala vyučovat na Střední škole služeb a řemesel a celý život strávila vyučováním odborných předmětů, po roce 1989 i němčiny. 

Hrála tam americká hudba a ležely láhve whisky

Problémy se studiem však nebyly to nejhorší, co Jaroslavu potkalo. Její rodina byla totiž zapletena do tzv. Akce Kámen, což byla jedna z provokací StB, past na lidi, kteří chtěli ilegálně opustit komunistické Československo. Tito lidé byli kontaktováni falešným převaděčem, který jim slíbil bezpečné překročení hranice s Německem do americké zóny. Na hranicích byla dokonce zřízena falešná americká stanice, kde byli lidé vyslýcháni pod dojmem, že už jsou za hranicemi. Ve skutečnosti tak často, už pod dojmem bezpečí, vyzradili kontakty na další lidi z Československa, co uvažovali  o emigraci a obecně nesouhlasili s režimem. Vyslýchaní byli následně zatčeni a v Československu odsouzeni za pokus o emigraci. To celé se vždy odehrávalo na území Československa – jen odsouzení se mnohokrát ani nedozvěděli, že hranici skutečně nepřešli.

Do této akce byli nalákáni i prarodiče pamětnice a její strýc. Byli přesvědčováni falešným převaděčem, že je za velkou sumu peněz dostane za hranice do Německa. Dědečkovi pamětnice Josefu Šikolovi komunisté znárodnili sklářskou firmu v Zásadě a jelikož chtěl podnikat ve svobodném státě, rozhodl se pro emigraci i se svou manželkou Juditou a synem Mirkem. Po mnoha měsících čekání a nejistoty je převaděč kontaktoval a ze Zásady se vydali začátkem prosince 1950 spolu s ještě jednou rodinou na hraniční přechod nedaleko Mariánských Lázní. „Ten převaděč jim řekl, že může převést jen jednu rodinu najednou a oni si prý hodili korunou. První šel pan Šourek s dcerou Marií,“ vypráví.

Šikolovi byli mezitím zavedeni na stanici, která působila jako stanice amerických vojáků. „Tam schválně hrála americká hudba a byly tam láhve whisky, aby to vypadalo jako hranice. Můj děda ale koukal a viděl, že je tam láhev vodky a nějak mu to začalo připadat divný,“ popisuje. Na místě sepsali fiktivní američtí vojáci se Šikolovými protokol, kde měli vyplňovat i kontakty na známé v Československu, kteří by stáli o spolupráci s americkou špionáží, nebo odpovídat na otázku, zda mají v zahraničí v plánu zapojit se do odboje. „Oni od těch lidí získali snadno, kdo chce ještě odejít a kdo jim pomohl, protože si mysleli, že už jsou v Německu,“ vysvětluje. Následně dostali sklenku whisky a byla jim ukázána cesta k nejbližší vesnici. Po té cestě se vydali, zanedlouho je však zatkla hlídka StB a odvezli rodinu do věznice v Chebu.[1]

V momentě, kdy Šikolovy na hranicích zatýkali, je náhodou zahlédl někdo ze známých. Tento člověk prý následně kontaktoval Jaroslavy rodiče, aby věděli, že se přechod nepovedl a jejich rodina je ve vazbě. „Nějaký den potom přišel převaděč k našim a chtěl peníze za ten převod, protože měl dostat peníze až potom. Moje maminka s tatínkem mu říkali, že nevědí, za co by mu dali peníze, že babička s dědečkem jsou v lázních.“ Naštěstí si rodiče domysleli, že muselo jít o podvod a že nesmí vyzradit, co věděli o plánovaném odchodu rodiny do emigrace. „Kdyby jim ty peníze dali, tak samozřejmě zatknou i moje rodiče a já s mojí sestrou, které v té době byly dva roky, bychom byly vychovávány v dětském domově,“ dodává.

Babička o tom nedokázala mluvit

Prarodiče a strýce čekal soud – děda Josef dostal dvanáct let vězení (nakonec si odseděl jedenáct), babička Judita dostala čtyři roky (odseděla si tři) a strýc Mirko dostal šest let za mřížemi a nakonec tam strávil čtyři roky. „Když se babička vrátila, tak mi bylo osm let. Kouřila a bydlela v takový komůrce, kde se netopilo a mívala hysterické záchvaty,“ vzpomíná na babičino trauma pamětnice.

Po zatčení příbuzných  byla  Jaroslavy rodina vystěhována z domu a měli přesídlit do sousední Loužnice. V tu dobu však zemřel dědeček z tatínkovy strany a nakonec se přestěhovali do domku po něm. V době zatčení byli ještě naživu Jaroslavovi praprarodiče, které komunisté vystěhovali také a přidělili jim dva malé pokojíky. „Babička Lojzička se utrápila, když je vystěhovali jen do dvou místností. V té jedné se ani netopilo,“ říká.

 Jaroslava i její dvě sestry měly problémy dostat se ke studiu, její nejmladší sestra byla dokonce vyloučena z kádrových důvodů i ze školky. „Když chtěla jít moje maminka do práce, tak přihlásila moji nejmladší sestru do školky a zásadští komunisti vyloučili tříletou holku ze školky a musela se o ni starat babička. Je to tím, že lidé, co nic nedokázali, tak dostali do rukou moc,“ dodává. Jaroslavy otec byl propuštěn ze zaměstnání a musel se živit manuálně ve výrobě. Do továrny musela jít i maminka.

Po návratu babičky z vězení žila rodina pohromadě. Návrat nebyl jednoduchý, protože si babička samozřejmě nesla z věznění silné trauma. „Když jsem se jich na něco ptali, tak říkali jen: ,Neptejte se, bylo to strašný, bylo to strašný.‘ V podstatě nás jako vnoučata nechala žít v  úplné nevědomosti, protože říkala, že o tom se nedá mluvit.“

Pomstou se člověk jen odrovná

Josef Šikola strávil velkou část trestu v uranových dolech u Příbrami. Tam se setkal s mužem, jehož syna si později vzala Jaroslava. „Když děda přišel domů, tak měl ještě od toho smolince úplně sežraný prsty doběla,“ vzpomíná. Děda Josef se z vězení vrátil v roce 1961. „Když se děda vrátil z vězení, tak musel po těch jedenácti letech zaplatit soudní výlohy, takže šel do práce a ještě mu strhávali z výplaty peníze za soudní výlohy,“ podotýká.

Po návratu šel Josef Šikola pracovat jako recepční do hotelu Praha a zemřel v roce 1970. Jaroslava vzpomíná na prarodiče s obdivem, protože po všech hrůzách, co si prožili, dokázali pokračovat v normálním životě. „Děda se ve věznicích poznal s mnoha faráři. Říkali, že člověk nemá myslet na pomstu, protože tím by se sám odrovnal.“

„Byli vystěhováni z domu, který postavil můj dědeček. Když přišel domů, tak na jeho dvoře stál velitel věznice Faltýnek.“ Faltýnek byl známý svým brutálním zacházením s vězni a Josef Šikola ho znal, jelikož ve valdické věznici také strávil nějakou dobu. Ve Valdicích seděl i otec Jaroslavy manžela. Manžel se následně po roce 1989 snažil dostat Faltýnka za mříže. V roce 1990 podal trestní oznámení společně se svými bratry. Následovalo několik výslechů, ale nestalo se vůbec nic. Faltýnek, stejně jako mnoho dalších zločinců z 50. let, zůstal nepotrestán.

I nula se dá dělit dvěma

V červenci 1968 se Jaroslava vdala. V tu dobu učila na střední škole a v srpnu se chystala se svými učnicemi na chmelovou brigádu. Ráno před odjezdem se vzbudila a v rozhlase hlásili poplach. Když s manželem přepnuli na jiné stanice, tak všude hrála hudba. „Vůbec jsme nechápali, co to je. Já se ještě rozčilovala, že takhle pouští takový seriál z Pražského povstání, když mají jít lidi do práce,“ vzpomíná. Jaroslava tedy normálně odjela na chmel a tam zjišťovali, že je země skutečně okupovaná. „Připadala jsem si jak ve filmu z druhé světové války. I oblečení těch vojáků tak nějak vypadalo.“

Podobně překvapeně sledovala Jaroslava v dubnu 1986 informace o výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu. Opět byla se svými učnicemi, tentokrát na výstavě v Bratislavě: „Bydleli jsme v hotelu, tak jsem hned zapnula televizi, že uvidím nějaký rakouský program, co se u nás nechytnul. Pustila jsem ho a tam vidím, jak  všichni běhají v plynových maskách.“ Vůbec nechápala, co se děje, protože informace komunistická média v podstatě neposkytovala. „V té době nikdo nechápal, co se děje. Pustila jsem si naše zprávy a tam nic nehlásili. Úplná pohoda, všichni plní závazky a podobně,“ říká. Jaroslava vzpomíná, že se o žádném výbuchu v médiích nemluvilo, protože v rámci komunistické propagandy nebylo jasné, jak o náhlé katastrofě v Sovětském svazu správně informovat. Až po nějaké době se objevily informace, že radioaktivita klesla na polovinu. „Od té doby se říká vtip, že v komunismu se dá i nula dělit dvěma.“

Jaroslava Klápšťová žila (2019) se svým manželem v Jablonci nad Nisou.

[1] Müllerová, Anna: Historie tajné akce v režii StB, diplomová práce, str. 44