Josef Klat

„My jsme tam přijeli a bydleli jsme tam nahoře (v bývalém táboře Mauthausen - pozn. ed.). Já jsem tehdy ještě kouřil a měl jsem auto stát tam, co dneska stojí to nové muzeum a ty kanceláře tam. Tam byla telefonní budka a takové malé parkoviště a tam jsem měl to auto. A spali jsme tam nahoře a já jsem zapomněl v tom autě cigarety, a tak jsem se sebral a šel jsem pro ně a bylo nádherný léto, nádherný večer, takovej ten letní, tam byly miliony hvězd, protože tam nikde žádný světlo nesvítí, takže tam je opravdu vidět a opravdu miliony hvězd. A já jsem si vzal ty cigarety a nějak poměrně rychle se setmělo a já šel a tam vedou schůdky zkrácenou cestou do toho ,Rusenlágru‘, do toho sanitního tábora. To se to nemusí obcházet tak po té cestě, ale tam vedou právě ty schůdky, teď je zrovna nějak opravujou. A já jsem tam přišel, oni vedou tam dolů, já si sedl a zapálil a koukal jsem na ty hvězdy, strašně se mi to líbilo, bylo to takový romantický. A potom začali cvrčci, tam dole cvrčci, ale to nebylo pět cvrčků, to byl milion... To byla muzika cvrčků! A všichni najednou! A teď mi to říkalo: Ježiši! To jsou ty duše těch mrtvých, co zemřeli. Jak jsi to viděl, jak tady takhle leželi... Já jsem musel utéct, věříte tomu, že jsem musel utéct? Já jsem to nevydržel, tak mě to roztřepalo, já jsem byl na infarkt. Prostě jsem byl z toho úplně vyřízenej... Přitom je to nesmysl, samozřejmě, ale když to byl tak hroznej pocit, já jsem utekl dovnitř, s nikým jsem nemluvil, zalezl jsem, nikomu jsem to ani neříkal, až potom později jsem jim to řekl... A když jsem tam třeba se skupinou, tak mi to nic nedělá vůbec. To je mimo, když je tam hodně lidí, ale když tam jsem sám, není tam ten jarmark, když tam procházím sám, tak to je někdy zlý, poněvadž tuhle vidím něco, támhle je něco, tuhle mi něco připomíná... A to je opravdu někdy potom špatný. Nejhorší je, když pak člověk vidí ty kamarády, který nejsou.“

„Ti byli taky z Osvětimi a to byl plnej apelplac, to bylo hodně lidí, ale to nebyli Židi. To byli normální vězni, teda normální, Židi byli taky normální, ale tohle nebyl židovský transport. Ale byli z Osvětimi, poněvadž tam už byli Rusové. A teďka to tam přišlo a teďka přišel komandant a povídá, že jako kdo je nemocný a kdo je slabý, tak že může jít na takovou jako rekreaci na chvíli a potom, že půjde pracovat, že ho vyléčí. A oni tam byli vězni, ono jich tenkrát vystoupilo asi sto osmdesát, já se tomu tenkrát divil. Já myslím, že jich bylo sto osmdesát, ale ta cifra nemusí být správná, a oni je pak postavili ke bráně, ale ne tam k prádelně, ale tam, jak byly bloky 1, 2, 3, tak tam stáli. Ti ostatní šli normálně pak koupelna, na procedury přijímací, to už byl normální průběh. A tamti tam stáli a stáli a stáli a stáli... A to bylo v únoru (1945) a přišel večer a oni je překomandovali tam za prádelnu k té zdi. A tam stáli a to byla hrozná strašná zima tehdy, to říkali, že snad 18 pod nulou bylo a vítr ještě do toho. A teďka my jsme slyšeli, jak oni začali, já jsem pak už byl na bloku 6, takže to bylo všechno vidět a slyšet, a teď to ‚húúú...‘, jak začali sténat a hučeli... A ráno pro mě přišel kamarád, Franta Kubínek, který pracoval v prádelně a taky tam spal, a povídá: ‚Pojď se na to podívat.‘ Tak jsem s ním šel a do prádelny, normálně by to nešlo, ale to už byl čas divokej, to bylo už v únoru a my už jsme si leccos troufli. Tak jsem tam šel a koukám z okna a tak ono jich žilo ještě tak možná dvacet. Oni se do sebe tak jako zamotali, tak se tlačili k sobě jako včely, ale v noci přišli hasiči a postříkali je. Takže oni byli opravdu zmrzlí. A teďka jich tam žilo ještě takových osmnáct dvacet a tak tam přišel esesák, jmenoval se Farkač, byl to slovenský Němec, a velitel hasičů Proschke, ale to byl vězeň červenej, byl to polský Němec. Ti měli železný tyče a dobíjeli tam ty, kteří přežili.“

„To jsme si začali dělat starosti a to začal být těžký život, protože začal být nedostatek všeho a začalo se hodně zabíjet. To když jsem vozil chleba tam dolu do ,Rusenlágru‘, tak jsem koukal, že tam byl autobus, a to mě právě Bardoň a Láďa Vybíral... ten se zabil na motorce, ti pracovali v garážích, oni oba dva dělali na těch autobusech, na kterých byl výfuk vedený dovnitř, a teďka já tam ten autobus viděl a nevěděli jsme, co to má být, prostě mi to nedošlo. Vidím tam ten autobus a tam nastoupili lidi, okna měl zamodřené, neprůhledné, nebyl to velký autobus, řekl bych tak pro dvacet lidí. Odjel a potom jsme koukali nahoře, že zase přijel, ale rovnou do lágru a rovnou do krematoria. To jsme se dozvěděli až později, že tam normálně nastoupili lidi, odjeli do Gusenu, tam je vyložili mrtvé a tam naložili stejné množství a přivezli je k nám do krematoria a to prý dělali proto, aby nemuseli písemně zaznamenávat, tak vzali stejné množství: tam osmnáct, tady osmnáct. Napřed jsme to nevěděli, ale jak jsme se to dozvěděli, tak jsme se tomu začali vyhýbat. Pak začala být dole hrozná bída, dostávali na dvanáct lidí jeden chleba, ale jenom dvakrát týdně. Tak si dovedete představit, co to znamenalo. To jsme viděli, jak zlé to je, a začali jsme tu těžkou situaci prožívat úplně jinak, také jsme byli už rozumnější a otrkanější tím těžkým životem, protože těžký život to byl, jenom jsme si to nechtěli odůvodnit. Jednoho jsme dostali příkaz, abychom jeli dolů s hnojníkem ke bloku 4. Tak jsme tam přijeli a museli jsme se postavit, takhle, jak sedíte, byl blok, jak bylo čelo, tak tam byl vchod, taková veliká brána, ale ještě vedle té brány byl vchod do ordinace, z téhle strany bylo okno a pak tam byly dveře a tam před ty dveře jsme se museli postavit s tím vozem, a jak tak koukám, tam stála fronta muzlmanů, to byli vyhublí lidé, kostry. Stáli tam, uvnitř byl nějaký vězeň. A já viděl, jak tam pořád chodí, a najednou se otevřely dveře a oni nám vyhodili mrtvého a naložit. Tak jsme ho naložili a za chvíli zase. Tak jsem začal chápat, že se tady něco děje. Ono se to asi i vědělo, ale člověk si to nechtěl připouštět. Tak jsem kouknul do toho okna a viděl jsem dva esesáky doktory v bílých pláštích a tam stál u nich Přemysl Dobiáš, to byl Čech, který vždycky vyšel ven a s jedním vězněm přišel dovnitř, a něco mu říkal. A jak mě tam viděl, tak dělal rukou takhle, ukázal mi, abych zmizel, tak jsem zmizel a tam dostávali ty injekce. A on jim musel říkat, že dostanou nějakou injekci na imunitu nebo něco takového, a my jsme pak museli ty mrtvé vozit tam nahoru do krematoria. On mi pak taky řekl, když jsme se pak bavili, poněvadž já jsem ho předtím neznal, tak mi řekl: ,Neblbni! Kdyby tě tam viděli, tak jsi tam byl v tom taky.‘“

„Ty ženy to skutečně přežily. To nebyly ženy, to byly hrdinky. To je něco, co já vždycky nemůžu pochopit, to by chlapi nevydrželi. Já jsem jeden čas dělal u těch kanalizátorů, a tak jsem věděl, kudy vedou ty kanály, tak jsme s Emanuelem Blahounem a těma mýma kamarádama Španělama... a věděl jsem, že mezi blokama jsou žumpy. To tam samozřejmě ještě musí být, tak jsme šli a vyzvedli jsme to, tam byla jímka, a že si tam mohly sedět jako slepice a ty svoje potřeby vykonávat. Teď my když jsme přišli a oni poprvé dovezli ty ženy a hnali je tam do té koupelny, tam vzadu za prádelnou se to muselo zastavit, hnali je dolů a teď my jsme se svlékali, někteří nahoře, někteří dole, ale ty ženy se svlékaly až dole. A tam před tou sprchovou halou vepředu je taková místnost a oni si tam vzali vždycky tak stovku, a my jak jsme vozili ten chleba v trágách, tak jsme tam museli vozit prádlo a to jejich prádlo, který sundaly, jsme zase museli nosit na hromadu ven, něco se odvšivovalo, něco se pálilo, já přesně nevím, co se s tím dělalo. To dělala ta Efektenkamer, tam to rozebrali a ty ženy pak dostaly vězeňské nové oblečení. My jsme byli samozřejmě zvědaví, jak to, že tam přišly ženy, a tak jsme viděli, jak jsou tam nacpaný a ženou je do té sprchy, a teďka tam kolem dokola seděli holiči a měli před sebou kýbl, břitvu a štětku takovou zednickou, opravdu pravou zednickou, čestný slovo... A v tom kýblu byl karbon, smrdělo to jako karbon, ale asi nějaká dezinfekce proti vším, co já vím. A pak přišly ty ženy, musely se tam postavit, některým ostříhali vlasy, některým ne, nevím, podle jakého kódu nebo čeho to bylo, prostě některé ostříhali, vyholili a natřeli tou štětkou a to bylo hrozné, protože některé krvácely, jak je rozedřeli, a oni je natírali s radostí i na ty nejchoulostivější místa, to byli takoví... To bylo hlavně ze začátku, pak už jim to nedělalo takové potěšení. To hlavně ty první, které přišly, protože to pro ně bylo něco nového, to bylo hrozné, co ty ženy musely vydržet a vydržely. Potom je hnali ven, dostaly prádlo, dostaly košili a kalhoty, to bylo všechno. A dostaly ještě dřeváky a tam byly ženy, počítám, některé se nesvlékly ani před manželem. A teď ony se musely vysvléct před těma esesákama a teď ty poznámky jejich a některých vězňů... Jak se asi cítily... Tam byla jedna, pro mě to byla babička, malá, taková uschlá, ono jí možná nebylo víc jak 35-40 let, tak já jsem byl sedmnáct osmnáct a ona taky byla nemocná, ztrápená... Nevěděl jsem, jestli je to Češka, Němka nebo co. A ona tam tak srdcervoucně plakala a tekly jí slzy, jenom vzlykala, ani mluvit nemohla... A šla a padala. Neměla na sobě nic, jenom dlouhou košili a ty kalhoty ještě držela v ruce, spadla a já jsem ji tak chytl a pomáhal jsem jí do těch schodů nahoru a ona se na mě tak podívala a říkala: ‚Synku, pozdravuj doma...‘ a umřela... Češka to asi byla, ale já nevím, kdo to byl, nic... A já takhle, když jdu po těch schodech, tak ji vidím a vidím ty ženy, co ony musely vydržet... A pak je dali na ty bloky a teď si představte, že ony dokázaly i to, co nedokázali ani mužský, že se dokonce jednou i postavily esesákovi.“