Alena Kleckerová

„Na hraničkách, jak se říká, což bylo území mezi Lošticemi a Mohelnicí, byla strážní budka. To se likvidovalo a my jsme tady měli skautskou chatu. Já jsem byla malá světluška a víc jsme zavazeli, než dělali. To můj táta domluvil, že se vzaly desky a převážely se do Loštic a z toho se postavila skautská chata. Ještě si vzpomínám, že jsem chodila zvát na otvírání. To byly takový lilky, což bylo skautské označení. Bohužel ji nemám, protože se mi ta lilka rozpadla, a tam bylo zlatým písmem napsáno o otvírání chaty.“

„Dostali se ke Zdeňkovi Martincovi, který přijel do Loštic, a tam mu moje máti nabalila kufry s civilním oblečením, včetně klobouku, aby otec vypadal trochu jako člověk. Vrátil se směrem na Loštice, ale nevystoupil v Moravičanech, ale jel až na Červenku a oklikou se dostal až do lesa, kterému se říká Na střelnici, kde viděl na svůj rodný domek, kde bydlela jeho sestra. Čekal do noci a pak se k ní dopravil a do rána přespal na seně a zase zmizel do lesa. Aby věděl, že se v Lošticích nic neděje, tak ona pověsila prostěradlo a on z lesa viděl, že je čistej vzduch, a na noc zase přišel k nim. Ale byl v hrozném stavu, oteklej od hlavy až k patě, a máti se nějak podařilo přesvědčit místního doktora Kukulu, kterému věřila, že nic neřekne. Přišel ho prohlédnout k mé tetě a řekl: ‚Počítejte s tím, že déle jak čtrnáct dní nevydrží.‘ Měl velký otok, anginu pectoris, klouby nadranc z revmatismu a to srdíčko, že to nemůže utáhnout. Máma věděla babskou radu, že jalovcový čaj pomáhá na odvodnění. A ono to pomohlo a doktor z toho byl úplně u vytržení, protože nevěřil, že se z toho dostane. Přežil to a byl u tety až do konce války a až poté se vrátil do hospody, kde jsme bydleli.“