Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Klem (* 1943)

• narodil se 24. srpna 1943 v Tupesích u Uherského Hradiště

• rodiče se ze strachu před blížící se frontou přestěhovali do vsi Salaš ve Chřibech

• jeho otec Emil Klem byl 29. dubna 1945 zastřelen nacisty během Salašské tragédie

• v letech 1957-1960 se vyučil zámečníkem

• celý život pracoval u Pozemních staveb jako svářeč

Josef Klem se narodil 24. srpna 1943 v Tupesích nedaleko Uherského Hradiště. S blížící se frontou a sílícími boji se rodina v domnění, že tam bude bezpečněji, na sklonku války přestěhovala do Salaše v blízkých Chřibech. A až do konce dubna roku 1945 zde pokojně žili.

Partyzáni zajali německého generálmajora

V Chřibech operovala partyzánská jednotka Olga. Byla pojmenována po své první velitelce Olze Františákové, která se proslavila již v bojích při Slovenském národním povstání. Skupině se poté podařilo přejít hranice Protektorátu Čechy a Morava a usadit se v kopcích nad Velehradem. Stejně jako v Beskydech, i zde fungovala pomoc obyvatel, kteří partyzány zásobili jídlem, informacemi a někdy je i ukrývali. V únoru 1945 se skupině Olga podařilo nacistům vypustit z třiceti cisteren veškeré pohonné hmoty. Ale skutečný husarský kousek provedli partyzáni 19. dubna 1945, kdy na hoštickém zámku zajali německého generálmajora Dietricha von Müllera a jeho osm důstojníků. Nacisté zuřili a stejně jako na Valašsku v oblastech Prlova a Ploštiny toužili partyzány porazit za každou cenu. Do Salaše proto dne 22. dubna 1945 přišlo šestatřicet německých vojáků a celou vesnici prohledali. Nenašli nic, přitom zrovna u Františka Trubačíka byli při razii dva partyzáni ukryti v komíně. Tragédie měla teprve nastat. Obyvatelům Salaše zbýval pouhý týden.

Postříleli tam salašské chlapy

Josef Klem měl v dubnu 1945 necelé dva roky a celou událost si nepamatuje. Ví pouze to, co mu řekla jeho matka Emilie. „Postříleli tam salašské chlapy. Otec byl ze tří bratrů a všeci padli,“ říká pamětník.

28. a 29. dubna 1945 se v Chřibech bojovalo. Na jedné straně stáli nacisté a na druhé partyzáni. Bitva probíhala u partyzánských ležení v Tománkově hájovně a na Bunči. Partyzáni vyslali lesníka Josefa Dobeše, aby jim přivedl na pomoc muže ze Salaše, kteří již dříve přislíbili pomoc. Spolu s Dobešem se ze Salaše vypravilo devatenáct mužů, mezi nimi Josefův otec Emil a jeho bratři Karel a Jožin. Hajný je vyslal do Kovářovy hájovny, odkud předtím odešli partyzáni na pomoc k boji u hájovny Tománkovy. V Kovářově hájovně čekali na salašské muže rusky mluvící vojáci. Podle dostupných pramenů šlo pravděpodobně o Vlasovce a příslušníky gestapa, kteří se vydávali za partyzány, aby salašany vlákali do pasti. Prý se chovali povýšeně. Mužům řekli, ať s nimi jdou do lesa, že je tam naučí zacházet se zbraněmi a rovnou jim i nějaké dají. Když přišli na mýtinu u potoka, poručili salašským usednout a jeden z nich jim předváděl samopal. Pak dostaly události rychlý spád. Ozvalo se: „Deutsche Geheime Staatspolizei!“ A okolo stojící vojáci začali do salašanů střílet. „Kdo jevil známky života, byl doražen, otec měl prostřelenou hlavu a nejmladší Jožin, měl zlaté zuby a měl je vytlučené. Bez kožených bot, chleba a špek sebrali a tak jich tam nechali. Tak umřel tatínek a jeho bratři,“ vypravuje Josef Klem události, o kterých mu později řekla jeho matka. Jedinému Františku Mlýnkovi se z palby podařilo uprchnout. Dodnes se spekuluje, zdali byl zrádcem anebo se mu podařilo nemožné, tedy prokličkovat hustým porostem, aniž by jej zasáhla jediná střela. Poslední dvacátou obětí se stala na kole projíždějící Aloisie Špičáková, kterou vojáci brutálně ubodali a její tělo pohodili do potoka. O tři dny později přišli Salaš osvobodit rumunští vojáci.

V srpnu 1945 přišla na svět Josefova mladší setra Emílie. Po prožité tragédii již matku s dětmi na Salaši nic nedrželo. Odstěhovali se zpátky do Tupes. Na Salaši zůstali rodiče Josefova otce Emila. „Zvládli to hrozně, stařečkovi do rána zbělaly vlasy, a to měl vlasy černé jak cigán. A stařenka se z toho pomátla. Opatrovali ju přes dvanáct roků, zůstala ležet,“ vypravuje pamětník.

Kdybys viděl, co já jsem viděl v Rusku blbců

Bez mužské síly v domě se rodině, stejně jako ostatním pozůstalým po salašském masakru nežilo dobře. Josef Klem vzpomíná, že měli se sestrou státem přislíbeno, že jako odškodné dostanou po dovršení osmnáctého roku života každý sto tisíc korun: „Jenomže v třiapadesátém přišla měnová reforma a nebylo z toho nic. Matka dostala jako vdova a na dva sirotky šest set dva korun. To bylo strašně málo, žili jsme jen tak tak.“ Časem si ale Emilie Klemová našla partnera. Ladislav Slaný byl o devatenáct let starší než ona a Josef Klem si jej velmi oblíbil. Děda, jak mu Josef říkal, měl kousek vinohradu a uměl zastat práci na skromném hospodářství. Rodinná situace Klemových se pomalu stabilizovala.  „Tento děda, ten matčin přítel, byl národní socialista a bývalý baťovec a veliký machr člověk.  Jezdil po světě a začal v Rusku. Vykládal mi, jak jeli přes celé Rusko až do Vladivostoku: ‚Kdybys viděl, co já jsem viděl v Rusku blbců, to není na celém světě. Tam v každé dědině měli vinopalňu, kostel, ale škola nebyla! Doneslo se v nedělu vědro vodky a esli měl osmdesát nebo osm roků, každý měl hrnek a pili, až sa ožrali. A ta příbuzenská plemenitba dělala ty blbce. A ten chlast,‘“ vzpomíná Josef Klem. Ladislav Slaný byl velmi zcestovalý. Po Rusku navštívil Malajsii, Japonsko, Austrálii a Argentinu, kde nějakou dobu pobýval. Do Československa se vrátil těsně před německou okupací. S podezřením, že je komunista, jej za války půl roku věznili v Malé pevnosti v Terezíně.

Abych dostal flintu, založil jsem Brigádu socialistické práce

V roce 1957 se Josef Klem hlásil do učení. Toužil po tom, stát se hodinářem, ale nejspíš kvůli tomu, že na obor se dostávali komunističtí prominenti, se nakonec vyučil zámečníkem jako jeho otec. Práce s kovem jej pak provázela až do důchodu. Přesto, že se živil rukama a podle komunistické ideologie patřil k vládnoucí třídě, do strany nevstoupil. Jako vášnivý nimrod toužil po vlastní kulovnici, ale kvůli tomu, že nebyl straníkem, mu na ní nechtěli vystavit povolení. „Abych dostal tu flintu, tak jsem založil Brigádu socialistické práce u Pozemních staveb v roce 1967. Potom jsem tam dělal úsekového důvěrníka. Byl jsem odborář a dotlačili mě tak daleko, že jsem musel podepsat přihlášku jako kandidát strany, jenomže flintu jsem už měl a v šedesátém osmém se to otočilo. A jeden kamarád se dostal k těm mým papírům, tak to zrušil. A flintu mám dodneška,“ usmívá se Josef Klem.

Invaze vojsk Varšavské smlouvy jej zastihla zrovna v období, kdy s manželkou čekali prvního syna Milana. Když v říjnu vezl manželku do porodnice v Uherském Hradišti, potkávali sovětské jednotky a vojáky, kteří jim podezřívavě svítili baterkami do obličejů. „Potom když jeli Rusi přes Hradiště, tak tady v každé dědině, jak byly směrovky, buď se ty směrovky odmontovaly anebo byly obrácené na druhou stranu, takže byli doplantaní. A stáli jsme tady na rohu, kde bylo hlavní ředitelství naší správy a tam stáli kluci na lavičkách a jeden Rusák vletěl s tím OTčkem (obrněný transportér) mezi lavičky a moc nechybělo, aby tam ty kluky pozabíjel. Bylo to tady takové všelijaké...“

Vždy jsem si uměl poradit

Když přišla v roce 1989 Sametová revoluce, nespatřoval v tom Josef Klem žádnou výraznou změnu k lepšímu. Jeho život i v revolučních letech plynul ve stejných mezích jako před deseti, dvaceti lety. „Mě se v životě nepodařilo nějakým švindlem dostat k penězom, já jsem se musel na každou korunu nadřít jak otrok. Měl jsem tězkej život, ale spokojenej. Nikdy jsem si nestěžoval a dokázal jsem si vždycky poradit,“ uzavírá Josef Klem.