Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Günther Klemm (* 1939)

• narozen 5. listopadu 1939 v Teplicích Šanově

• otec Hans padl u Stalingradu, matka pracovala v zemědělství

• 20. července 1946 zažil odsun trvající čtyři týdny

• květen 1946 přes Červený kříž vyhledáni matčinou sestrou, odjezd za ní, za prací

• vyučení na strojního zámečníka, práce stavba letadel, u armády

• člen komunistické strany SED (s výhradami)

• usazen v Drážďanech

• po roce 1989 pravidelné návštěvy původní vlasti

• napsal knihu Hledání zdravého světa – ze Sudet odsunuti, v Německu nevítáni

Dětství v česko-německém prostředí

Günther Klemm se narodil 5. listopadu 1939 v Teplicích – Šanově jako jediné dítě Gertě a Hansovi Klemmovým. Otec, vyučený bednář, vyráběl sudy v Teplicích. Syna naposledy viděl jako dvouletého, před svým narukováním do války. Poslední dopis od něj rodina dostala roku 1943 od Stalingradu, poté byl prohlášen za nezvěstného. Matka pracovala u českých přátel v zemědělství. Malý Günther trávil dětství i u prarodičů v Rynarticích, krásné přírodě Ceského Švýcarska.

Günther s matkou žil ve vesničce Klein Augezd (dnes Újezdeček) u Teplic, ve smíšeném česko-německém prostředí, podle pamětníka zpočátku bezproblémovém. S dětmi se domluvil česky i německy, do školy chodil až po válce jako jediné německé dítě (ostatní německé rodiny už odjely či byly odsunuty). A měl velké potíže s učitelem, který ho za jeho státní příslušnost šikanoval a bil. V české škole měl i první potíže s náboženstvím, resp. s rigidní a netolerantní verzí náboženství.

Konec války, transport a tři roky v kolonii

V Ústí a jeho okolí nebyla válka nijak patrná, pamětník nezaznamenal ani transporty do koncentračních táborů, ani pochody smrti. Konec války poznal podle chování německých vojáků, kteří zahazovali zbraně a prchali rychle pryč, a také podle krátkých návštěv sovětských vojáků, kteří drancovali, vyhrožovali a hned se hnali dál. Němci také tehdy narychlo opouštěli domy, kde zůstala zvířata přivázaná nebo volně se potulující.

Güntherova matka se přátelila s Čechy, asi i proto byla rodina povolána k odjezdu jako jedna z posledních. Rozkaz k vystěhování dostali 19. července 1946, sbaleni s padesáti kilogramy svých věcí se měli dostavit hned druhý den, 20. července 1946. Násilím byli nahnáni do vagonů pro dobytek a vlak se pomalu rozjel, aniž by někdo věděl kam. Ženy začaly zpívat píseň „Sbohem, má milá vlasti“, všichni se rozplakali. Ve vagonech jely většinou jen ženy a děti (muži se buď ještě nevrátili z války, nebo v ní padli, nebo byli invalidé z té první světové).

Celý transport trval přes čtrnáct dní, aniž by dostali přesnější informace, kam jedou. Podmínky zlé, možnosti hygieny malé, cestou provizorní ubytování na jatkách, přespávali na slámě v boxech pro prasata. Nakonec dorazili do tábora v Magdeburgu. Po dalších čtrnácti dnech odsud rodiny rozváželi a umisťovali do cílového ubytování. Odsunuté Němce nikdo nechtěl, nikdo nevítal. „Klan“ Klemmových čítající devět osob: Güntera, matku, babičku z otcovy strany, dvě tety, manžela tety (invalidu), bratrance a sestřenici s miminkem. Všechny je odvezl traktor s návěsem z tábora jako poslední, do tzv. kolonie – což byly sedlácké chalupy s hospodářstvím v oblasti Altmark (u Magdeburgu). Umístěni byli u rodiny, která se o příjezdu odsunutých dozvěděla teprve večer předem, nachystáno nebylo nic. První noc spali všichni ve stodole na seně, druhý den dostali přidělené dvě místnosti pro devět osob. V nich žili po tři roky, velmi nuzně, podmínky se jen málo zlepšovaly. Práce nebyla, jídlo také ne, potravinové lístky vystačily ani ne na polovinu dnů, na které se přidělovaly. Z hladu byli přinuceni i krást – brambory ve skladu sovětských vojáků.

Günther musel v kolonii chodit do školy a opět se dostal do křížku s náboženstvím a autoritou – byl svědkem uplácení kněze a nespravedlivého přerozdělování darů a šatstva. Zároveň morálně trpěl nutností krást jídlo. To vše, včetně šikany ze strany kněze ještě v Československu, jej údajně dovedlo do konfliktu s vírou a konečně k jejímu zavrhnutí. (Tento jeho postoj ale zároveň zcela konvenoval převládající ateistické ideologii ve vznikající komunistické NDR, sovětském satelitu - pozn. autor nahrávky). Dnes je pan Günther tolerantní k ostatním náboženstvím a ostatním věřícím, sám ale víru nadále odmítá.

Život v udírně, Jiskřící koleno a kariéra v NDR

V roce 1949, tedy po třech letech života v kolonii, vyhledala Günthera s matkou přes Červený kříž matčina  sestra a pozvala je k sobě, do malé vsi Börde u Magdeburgu. Odsun po válce probíhal rychle, příbuzní o sobě neměli zprávy a trvalo roky, než se podařilo navázat kontakt. Teta našla pro matku práci v zemědělství, byt však ne. Matka s Güntherem přesto za sestrou odjeli: „Práce u sedláků přece znamená jídlo, konečně se zase najíme, nebudeme už muset krást.“ Zpočátku bydleli v nepoužívané udírně, v příšerném, všudypřítomném smradu. Güntherův učitel, člověk s otevřeným srdcem, invalida z první světové války a přezdívkou Funkelknie (Jiskřící koleno - dostal ji od žáků po vyprávění o granátu, sršících jiskrách a ztracené noze) se zajímal o své žáky a Güntherovi s matkou časem dopomohl k lepšímu bydlení.

Günther chtěl stavět letadla, studoval na strojního zámečníka a časem se k letectvu dostal. Usídlil se v Drážďanech, kariéra byla spjatá s armádou a pochopitelně se členstvím ve východoněmecké komunistické straně SED. Později odešel od armády a pracoval jako personální šéf (k jeho povinnostem tedy v kontextu doby patřil i dohled nad spolupracovníky - pozn. autor nahrávky), po sjednocení Německa pak řídil textilku.

Příběh o jabloni a přátelství

Do své vlasti se Günther poprvé podíval s matkou dvacet let po odsunu (po „vyhazovu“, jak sám říká). Od revoluce pak jezdí pravidelně každý rok. Účastnil se poutě v Rynarticích v česko-saském Švýcarsku, postavení opraveného kříže na poutním místě na Křížovém vrchu. Jednou v Rynarticích zastavil a chtěl ochutnat jablka z jabloně svých prarodičů u domu, který už nestojí. Seznámil se tak se sousedy, s českou rodinou Egerových, která se zajímala o osud jeho a jeho rodiny, o odsun sudetských Němců, o pravdu, ne o zprostředkovanou verzi, již slýchali ve škole. Zvali pana Klemma často na vyprávění, ten jim postupně přečetl celou svou knihu, spřátelili se. A když stará jabloň uhynula, poslal panu Klemmovi jeho český přítel pan Eger dřevěné srdce z jabloně s vypáleným německojazyčným nápisem „Herzliche Grüße aus Rennersdorf - Srdečné pozdravy z Rynartic“. A doplnil: „Zasadíme spolu novou jabloň a pojmenujeme ji Günther“.

Pan Günter Klemm sepsal své zážitky z dětství, vzpomínky na dobu těsně před odsunem, během něj a po něm. Knihu pojmenoval Die Suche nach der heilen Welt, Hledání zdravého světa. Kniha má podtitul „Ze Sudet vyhnáni, v Německu nevítáni“ – a to je jeho poselství pro další pokolení: aby už nikdy nikdo nemusel zažít to, co on a jeho rodina.