Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

prof. MUDr., DrSc. Pavel Klener (* 1937  †︎ 2024)

• narodil se 9. dubna 1937 v Bratislavě

• v březnu 1939 se s rodiči a bratry přestěhoval do Prahy

• z konce války si vybavuje kruté chování Čechů k německým zajatcům

• v roce 1961 dokončil Fakultu všeobecného lékařství UK

• v letech 1965–1966 absolvoval studijní pobyt v Hôpital Saint-Louis v Paříži

• po návratu zaváděl do klinické praxe metodu chemoterapie

• nikdy nevstoupil do komunistické strany

• v roce 1988 byl jmenován profesorem a přednostou onkologické kliniky

• od prosince 1989 do června 1990 zastával post ministra zdravotnictví v české vládě

• v letech 1990–1992 byl poslancem České národní rady

• v roce 2021 stále pracoval ve Všeobecné fakultní nemocnici

• zemřel v 20. září 2024

Hematolog a onkolog Pavel Klener je průkopníkem chemoterapeutické léčby zhoubných nádorů. V prosinci 1989 se stal také politikem, když byl jmenován prvním polistopadovým ministrem zdravotnictví. „Kolegium předchozího ministra Prokopce odešlo a já se ocitl v kanceláři sám. Nikoho jsem na ministerstvu neznal. V kanceláři byly dva telefony, jeden odstřižený, ten byl údajně na ÚV KSČ. Pak přišel Prokopcův tajemník a povídá: ‚Soudruhu ministře, nepotřebuješ něco?‘ Řekl jsem, že nevím, že bychom si tykali, a že jsem ministrem za Občanské fórum. Zarazil se a od druhého dne – já jsem dostával takové ‚sjetiny‘, informace pro ‚soudruha ministra‘ – přeškrtával toho ‚soudruha‘ a nahrazoval ho ‚panem ministrem‘,“ líčí Pavel Klener okamžiky po své inauguraci.

Dětství na Malé Straně

Narodil se 9. dubna 1937 v Bratislavě. Jeho otec Eduard byl jedním z Čechů, kteří přišli na Slovensko budovat československý stát, po vzniku Slovenského státu v březnu 1939 byl ale z bratislavského úřadu vyhozen a rodina se musela vystěhovat. „Moji bratři si pamatují, že po nás dokonce házeli kameny,“ vzpomíná Pavel Klener.

V Praze se po čase nastěhovali do domu na Malé Straně, kde pamětník od té doby bydlí – téměř osmdesát let. Malá Strana podle něho bývala idylické místo k životu, jako kluk chodil s partou kamarádů nejčastěji na Petřín. „Tam jsme si užívali. Petřín nebyl tak upravený jako dnes, byla tam místa jak na venkově, zarostlá křovím, měli jsme tam bunkry.“

Rád vzpomíná také na pražské zimy. „Vltava zamrzala úplně celá, takže se dalo jít třeba od Vyšehradu až pod Letnou, i přes jezy – i ty jezy zamrzaly. Šel jsem na Kampu, tam jsem si natáhl šlajfky, to byly takové brusle na kličku, které se připínaly na normální boty, a vyjel jsem třeba k Národnímu divadlu, tam bývalo hlídané kluziště. Celé mé dětství Vltava zamrzala. Přestala zamrzat, teprve když se postavily Slapy.“

Do obecné školy chodil na Smíchov, a protože to bylo za války, byli chlapci vycvičení, že jakmile zahoukají sirény, musejí okamžitě do sklepa. Praha se ale – navíc zřejmě omylem – stala cílem spojeneckého bombardování teprve 14. února 1945. Tehdy byl Pavel zrovna doma, s otcem pak z půdního okénka sledovali hořící Emauzy a Vinohrady. A když se druhý den procházeli rozbombardovanou Vinohradskou třídou, poprvé pocítil, co je válka.

Zajatci se nestřílejí

O to silněji pak prožíval květnové povstání a poslední válečné dny. 5. května 1945 vypukla revoluce přemalováváním německých nápisů, lidé nosili československé vlajky. Když pak začala ostrá střelba, šel osmiletý Pavel raději domů. V jejich bytě v Prokopské ulici s nimi potom několik dalších dní přečkávali různí známí, kteří se domů vrátit nestihli.

Rodiče Pavla nepustili ven, dokud do Prahy nedorazila Rudá armáda. Pak se s babičkou vypravil na Petřín, z krátké procházky si ale odnesl otřesný zážitek. „Šel tam průvod zajatých německých vojáků. Když někdo zakopl nebo vybočil z řady, zastřelili ho. Než jsme došli na Petřín, leželo tam pět mrtvol. Byly to první mrtvoly, které jsem v životě viděl, lidé je přikrývali novinami. A to tedy na mě velice nepříznivě zapůsobilo, protože jsem si říkal – zajatci se nestřílejí! A tohle bylo úplně brutální.“

Na Kampě pak viděl Němce, které Češi přinutili dláždit ulici kostkami z barikád, při tom je mlátili a sprostě jim nadávali. „Mohli to být úplně nevinní lidé,“ říká k tomu Pavel Klener. „Nad námi v domě bydlely dvě hrozně hodné paní, Němky, neměly s Hitlerem nic společného. Když přijeli Vlasovci, jeden náš soused přivedl Vlasovce a nechal je odvést pryč jen s uzlíčkem věcí. Klíč si nechal a znárodňoval jim tam pak majetek. Těch mi taky bylo líto.“

Zajímavou zkušenost mu přinesly také letní prázdniny roku 1945. Jejich první polovinu trávil v Chrasti u Chrudimi, kterou osvobodila sovětská armáda, zatímco tu druhou v Sušici, osvobozené Američany. „V Chrasti jsem viděl, že se lidé svých osvoboditelů vlastně spíš obávali. Protože Sověti si vzali krávu, když měli hlad, a do rybníka se nesmělo, naházeli tam munici, aby si nachytali ryby.“ Zatímco rudoarmějci po Chrasti chodili, „jako kdyby právě opustili bojiště“, v Sušici naproti tomu američtí vojáci nosili nažehlené uniformy a za zvuků vyhrávající muziky dětem rozdávali čokoládu a pomeranče. „Jen mi bylo divné, ač jsem byl malý kluk, že po městě jsou nápisy ‚Ať žije Rudá armáda osvoboditelka!‘ – když vlastně tam byli Američani,“ poznamenává pamětník.

Ministroval, zpíval, skautoval

Po válce nastoupil do Drtinova gymnázia na Smíchově, brzy po komunistickém převratu ale komunisté školskou reformou gymnázia zrušili. Vznikly tzv. jedenáctiletky, do které Pavel přešel. „Změnily se osnovy, třeba přírodopis – v nových osnovách se učil mičurinismus,“ popisuje s tím, že tato pseudověda podle sovětského vzoru mu jako příprava na studium medicíny příliš neposloužila. Látku, kterou potřeboval ovládat k přijímacím zkouškám, se později musel doučit samostatně.

K medicíně ho směroval zájem o biochemii a obecně chemii, mimo jiné si doma zařídil laboratoř, kde vyvolával fotografie. A měl i množství dalších zájmů: chodil například ministrovat do kostela sv. Kajetána na Malé Straně – to ovšem jen do roku 1950, kdy komunisté zlikvidovali zdejší komunitu redemptoristů. Komunistický zákaz se dotkl i další z jeho zálib, skautingu, byť členové jeho oddílu se i po zákazu organizace dál scházeli. „Dál jsme to spolu táhli a chodili o víkendech hlavně do Brd nebo za Prahu do Komořan. Putovali jsme po Jeseníkách, jedny prázdniny jsme sjížděli Sázavu.“

Zpíval také v Kühnově dětském sboru, na což vzpomíná jako na tvrdou řeholi. Zkoušky se konaly skoro každý den, někdy i o sobotách a nedělích. Výhodou ale bylo, že hodiny strávené na zkouškách se mu započítávaly jako brigádnické hodiny. „Byl jsem vždycky vítěz socialistické soutěže. A přitom jsem ani jednou nebyl na bramborách nebo na řepě, dokonce ani na chmelu, což všichni ostatní museli.“

Stipendium v Paříži

V roce 1961 absolvoval Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze, ale protože nebyl členem komunistické strany, umístění v hlavním městě se pro něho nenašlo. Dostal umístěnku na chirurgii do Roudnice nad Labem, tam získal první klinické zkušenosti a po roce se mu pak podařilo přejít na pražskou II. interní kliniku. Pod vedením svého školitele, docenta Donnera, se orientoval na hematologii a díky Donnerovi také v polovině 60. let absolvoval studijní pobyt na hematologické klinice prof. Bernarda v Hôpital Saint-Louis v Paříži. 

Prestižní stipendium od Collège de Médecine získal jako vůbec první lékař z východního bloku. Pro pařížské kolegy tak byl trochu raritou, někteří měli potřebu vysvětlovat mu, co je ústřední topení nebo magnetofon. Mátla je jeho finanční situace, to, že na rozdíl od nich na společná setkání přicházel pěšky nebo přijížděl veřejnou dopravou. „Říkali: ‚Proč si nenecháš poslat nějaké peníze?‘ Já říkal: ‚To nejde.‘ ‚Ale jsi doktor, že jo?‘ Nemohli to pochopit. Naše ministerstvo mě vybavilo osmdesáti franky, takže jsem musel jít za panem profesorem a půjčit si od něj tisíc franků, abych přežil první měsíc, než se vyplácelo stipendium.“

Začátky ve Francii byly náročné i kvůli jazyku. Před odjezdem sice úspěšně složil zkoušky z francouzštiny, přesto pak na místě zjistil, že se s pacienty nedomluví. „Když jsem přijímal pacienta, nerozuměl jsem mu. Takže sestra to musela převést do normální francouzštiny, pak zas ten pacient nerozuměl mně. To bylo takové trapné. Navíc názvy léků byly jiné, musel jsem listovat v seznamu jejich léčiv. První týdny to bylo velmi krušné.“

Kdo vstoupí, ten jede

V Paříži se nicméně seznámil mimo jiné s metodou chemoterapie, která se tehdy používala především v léčbě hematologických malignit. Pomáhal metodu přenést také do léčby solidních nádorů a v Československu pak chemoterapii zaváděl jako léčebnou novinku. Domů do Prahy se vrátil v dohodnutý termín, byť mu bylo nabízeno, aby si stáž v pařížské nemocnici prodloužil. „Říkal jsem si, že si udělám v Praze kandidaturu a pak přijedu zpátky. Jenomže spadla klec a už jsem zpátky nemohl.“

Metoda chemoterapie, jejíž znalost si přivezl z Francie, ho posunula od hematologie k onkologii a ta pak zůstala jeho hlavním zájmem. Působil znovu na II. interní klinice, odkud ho dočasně vyhodili během politických prověrek počátkem normalizace, později ho ale přijali zpátky. Musel ovšem, jak říká, pracovat „na dvě stě procent“, aby se na klinice udržel. Když v roce 1974 napsal odbornou monografii, musel ji nejprve schválit politický cenzor – a teprve po této monografii mohl v roce 1976 obhájit svou vědeckou kandidaturu. Měl to v plánu dříve, ale na fakultě mu naznačili, že přednost musejí dostat straníci.

Pavel Klener se členem komunistické strany nikdy nestal, ačkoliv mu to bylo nabízeno celkem čtyřikrát. První nabídka přišla ještě za studií s příslibem, že když ji přijme, nebude muset jít pracovat mimo Prahu. Odmítl a odešel do Roudnice nad Labem. Další nabídka byla spojená s asistentským místem. Opět odmítl a místo nezískal. Třetí nabídku obdržel během pražského jara a poslední ještě v červnu 1989. „Přišel za mnou jeden docent a říkal, že jestli chci vstoupit do strany, tak má známé na okresním výboru a že mi to zařídí. Říkal, že mě nikdo nebude podezírat, že to dělám z prospěchářství. Tak jsem se ptal, proč to tedy mám dělat. A on říkal: ‚Jen se podívej na mě! Kdo vstoupí, ten jede.‘“

Vysvětloval jsem, proč nemohu být ministrem

V listopadu 1989 Pavel Klener, v té době již profesor a přednosta onkologické kliniky, zažíval radostné pocity z pádu komunistického režimu. A byl překvapen, když ho nově se rodící politická garnitura záhy povolala do svých řad. „Byl jsem v Brně na obhajobách kandidatur, a když jsme jeli zpátky, řidič měl puštěné rádio, sledovali jsme události a říkali jsme si – kdo asi bude tím ministrem zdravotnictví, snad tam nenechají znovu toho Prokopce?“ Po příjezdu domů na něho čekal vzkaz, že má okamžitě volat jisté číslo. „Zavolal jsem to číslo, ozval se úřad vlády, že se mnou chce mluvit pan premiér Pitra, a kde přesně bydlím, že pro mě posílají auto. Za chvilku tady byla šest set třináctka, odvezli mě na vládu, tam pan premiér na mě vyvalil, že bych měl být ministrem zdravotnictví. Hodinu, skoro celou hodinu jsem vysvětloval, proč nemohu být ministrem zdravotnictví.“

Občanské fórum v té době mělo prý ještě další tři kandidáty, ani jednoho z nich ale neschválilo. A tak Pavel Klener nakonec na nabídku kývl a 5. prosince 1989 přijal funkci ministra zdravotnictví a sociálních věcí v české vládě Františka Pitry a později Petra Pitharta. Netušil, kdo ho na ministra navrhl, protože žádné známé v těchto kruzích neměl. Václava Havla prý poprvé potkal na toaletách na schůzi Občanského fóra. „Vedle mě byl Havel a říkal, že zítra má schůzi s tím novým ministrem zdravotnictví. Říkal jsem: ‚To jsem já.‘ Takhle jsem se seznámil s Havlem.“

Bezprostředně po svém nástupu do ministerské funkce organizoval polní nemocnici pro Rumunsko, kde si pád komunistického režimu vyžádal asi stovku obětí, původní odhady hovořily dokonce o tisících mrtvých. Později se skupinou odborníků promýšlel návrh celkové zdravotnické reformy. Ten pak představil na půdě WHO, kde byl prý kladně přijat, doma se ale koncepci, počítající s příspěvkem pacienta na péči, nepodařilo prosadit – byť mnohé dílčí plány se nakonec přece jen uskutečnily. Potkal se s mnoha významnými lidmi, prezidenty, papežem nebo třeba i Matkou Terezou. Za sedm měsíců svého ministrování se ale přesvědčil, že politika pro něho není: „Navrhoval jsem spoustu užitečných věcí, a všechno šlo do koše.“

Jde to i slušně

Ministerský post opustil po prvních svobodných volbách v červnu 1990, další dva roky byl poslancem České národní rady. Vzpomíná například na to, jak se sněmovna v době, kdy ještě neexistoval lustrační zákon, usnesla na „dobrovolné“ lustraci poslanců: „V případě pozitivního nálezu byli poslanci vyzváni, aby se vzdali mandátu. Což někteří udělali, ale asi čtyři poslanci to neudělali. Takže v jejich případě se pak na neveřejném zasedání četlo z jejich spisů, že třeba pan Josef Novák, krycí jméno Hurvínek, udal toho a toho a přijal za to odměnu takovou a takovou. Oni tam seděli a ani se nečervenali! A legislativně nebyla žádná páka je z toho parlamentu dostat.“

Později na čas vstoupil ještě do Občanské demokratické aliance, dvakrát za různé strany kandidoval neúspěšně do Senátu, kandidaturu na prezidenta odmítl. Byl členem mnoha různých správních a vědeckých rad, zároveň nikdy neztratil kontakt se „svou“ onkologií a postupně se vrátil k odborné a akademické práci.

Za svou kariéru získal velké množství ocenění, celkově jich prý napočítal čtyřicet sedm. „Na zdi mi visí jediný diplom – a to je z pařížské univerzity. Jinak jsem si potom doma určil jeden starý peřiňák, do kterého ty roury skládám.“ V roce 2021 stále pracoval ve Všeobecné fakultní nemocnici na I. interní klinice a chtěl v práci pokračovat, dokud mu to fyzická kondice dovolí.

Pokud jde o životní motto, několikrát prý přemýšlel, jestli nějaké má, ale nikdy žádné nevymyslel. Možná by se za něj dal považovat název jeho knížky Jde to i slušně. „Se slušným chováním má člověk přece jenom lepší pocit,“ komentuje Pavel Klener.