Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Klenotič (* 1937)

• narodil se 2. května 1937 v obci Tichý Potok na Slovensku

• rodina patřila k řeckokatolické církvi, doma se mluvilo rusínsky

• otec Jan Klenotič byl za války partyzánem

• v roce 1946 se rodina přestěhovala do osady Skřivánkov do Zlatých Hor (tehdy Cukmantl) v moravském pohraničí

• zažil odsun Němců

• rodina odolávala nucené kolektivizaci

• v letech 1956–1958 sloužil na vojně

• v roce 1958 Skřivánkov připadl Polsku a rodina se musela vystěhovat

• od roku 1959 žil s manželkou v Sobotíně

• celý život pracoval v zemědělství

Život Jana Klenotiče byl poznamenán událostmi druhé světové války i následným poválečným uspořádáním Evropy. S rodinou se v roce 1946 stěhoval z východního Slovenska v rámci dosídlení pohraničí na Moravu. Po dvanácti letech se rodiče museli vrátit zpět na Slovensko, protože osada Skřivánkov, patřící ke Zlatým Horám, kde po válce nalezli domov, připadla v rámci narovnání hranic v roce 1958 Polsku.

Dětství ve stínu Slovenského státu

Jan Klenotič se narodil 2. května 1937 na východním Slovensku, v obci Tichý Potok (v té době Stelbach), jako nejstarší ze čtyř sourozenců. Rodina žila společně s prarodiči, dědeček měl ve vsi mlýn a pilu. V roce 1939 vznikl Slovenský stát pod silným vlivem nacistické třetí říše. Dětství pamětníka bylo ovlivněno druhou světovou válkou. Nejen nepřítomností otce Jana Klenotiče, který bojoval v SSSR, byl raněn, po návratu se stal partyzánem a doma se objevil jen občas, když to bylo bezpečné, ale také přítomností dvou Němců, kteří u nich bydleli, následným střídáním jazykových prostředí a nemožností studovat. Doma se mluvilo rusínsky, ale ve školách se učil slovensky a pak česky.

I Němci byli lidé

„Jako dítě si vzpomínám, že u nás bývali dva Němci, přespávali u nás dost dlouho, než je odstěhovali. Moji sourozenci byli malí, brácha je ročník 1945. Jako dítě samozřejmě brečel. Jeden z nich, partyzáni o něm pak mluvili jako o „Vasrpolákovi“, byl na nás děti velice krutý. Když někam odešel, tak ten pravý říšák, Němec, nás přitulil k sobě, a dával nám dětem, co mohl. Beru to tak, že to byl člověk tělem i duší, který byl zahnaný do války, ale zůstal člověkem.“ („Vasrpolák“ bylo původně hanlivé označení slovanského odrodilce ve Slezsku, který spolupracoval s pruskými úřady. Roku 1940 byli Hornoslezané prohlášeni za Němce Himmlerovým výnosem.)

Pak přišlo osvobození. Otec pamětníkovi vyprávěl, že na vesnici byly koncem války vypáleny střely z dalekonosných děl, které se zaryly do skalnatého masivu nad řekou Torysou za vesnicí. Střepiny pak létaly po celé vsi.

Vycházeli jsme spolu, aby všichni přežili

Po válce přišla možnost vystěhovat se. Někteří sousedé odešli do Sovětského svazu, v roce 1946 se rodiče pamětníka rozhodli přestěhovat na Moravu, v rámci dosídlování pohraničí. V té době už měl Jan tři mladší sourozence. Přestěhovali se do Zlatých Hor (do roku 1948 Cukmantl), do místní části Skřivánkov, vzdálené od města asi tři kilometry. Zde žili ještě nějakou dobu pohromadě s německou rodinou, dokud nedošlo k jejich odsunu. „Nebylo to dlouho a soužití bylo celkem obstojné, vycházeli jsme jakžtakž, aby prostě všichni přežili,“ vzpomíná pamětník. Samotný odsun německých obyvatel pak prý proběhl klidně.

Jan zde začal chodit do třetí třídy a musel se začít učit česky. Měl štěstí na hodnou paní učitelku Zbořínkovou, která mu pomáhala, s její rodinou se spřátelil a byl u nich jako doma. Přesto mu však změna prostředí nesvědčila, byl často nemocný, slabý. Lékař poradil rodičům, aby jej poslali zpět na Slovensko, pokud tam mají ještě nějaké příbuzné. Následující tři roky tak strávil opět u babičky v Tichém Potoce, kde se ve škole pro změnu učil slovensky. Po čase se mu zdraví zlepšilo a vrátil se zpět k rodičům do Skřivánkova.

Měl jsem ruce samý mozol

První léta po válce se rodině žilo vcelku obstojně. „Potom začali mluvit o družstvech, tak táta říkal: ‚To je moc a moc zlé.‘ V Rusku byl jako voják, viděli spoustu věcí, i když nevím přesně kde, takže si pamatoval, že nás nečeká nic dobrého, jestli to u nás zavládne taky. No a měl kus pravdy,“ vzpomíná pamětník.

Malé hospodářství jim sice zůstalo, ale postarat se o živobytí bylo ještě těžší. Chodili s otcem do lesa stahovat dřevo, občas si přivydělávali v družstvu. Vzpomínky na tu dobu nepatří k nejlepším. „Nic pěkného, samá práce, samá dřina, vím, že jsem byl často marod. Táta byl z lesa pak poraněný, mámu, jak opatrovala doma zvířata, kousl kůň do hlavy a skalpoval ji, tak taky marodila. Musel jsem se postarat o dobytek, nasíct a dovézt trávu, nakrmit zvířata. Občas přišel strejda a řekl mi, co je třeba. Měl jsem ruce samý mozol a musel jsem s nima dělat, protože neměl kdo, než táta mohl chodit.“

Poslední rok školy již nedokončil. Kvůli častému střídání škol propadl a vyšel z druhé měšťanky. Do svého nástupu na vojnu pomáhal rodičům.

Dva roky nejistoty

V roce 1956 v Maďarsku propuklo celonárodní protikomunistické povstání. Jan nastoupil na vojnu. První rok strávil u rámcového útvaru v Lounech, v obavách, zda nebudou povoláni bojovat. Spali oblečení, několikrát za noc měli poplach, aby byli připraveni, kdyby k něčemu došlo. Navíc musel nastoupit do poddůstojnické školy. Ta běžně trvala deset měsíců, kvůli situaci v Maďarsku ji byli nuceni absolvovat za půl roku. Podařilo se jim to. Jan však nechtěl nikomu velet, chtěl si odsloužit, co musel a vrátit se domů. Druhý rok vojny byl převelen do Ústí nad Orlicí. Toto období mu přineslo nečekaně i hezké vzpomínky, když se u jeho útvaru podařilo založit folklorní soubor zpěvů a tanců, se kterým pak vystupovali po republice a sklízeli velké úspěchy. V noci hlídal tankové sklady a přes den v nich s dalšími vojáky vypomáhali.

Po vojně nebylo kam se vrátit

13. června 1958 byla ve Varšavě podepsána smlouva o konečném vytyčení státních hranic mezi Československem a Polskem. Osada Skřivánkov, kde žili rodiče pamětníka, připadla Polsku, a tak se museli vrátit zpět na Slovensko.

Jan po návratu z vojny neměl kam jít. V té době už byl se svojí ženou Helenou, kterou potkal před vojnou ve Zlatých Horách při práci na statku. V roce 1957 se jim narodil první syn. Chvíli bydleli u tety a strýce Kulpových ve Zlatých Horách, ale soužití nedělalo dobrotu. Manželé začali přemýšlet, jak by se mohli osamostatnit.

Jan v té době pracoval v podniku Velamos ve Zlatých Horách. Dostal tip od známého Standy Juřátka, vyučeného kováře, který mu řekl o dosídlování. Podali si žádost, získali tipy na vysídlené oblasti a nakonec skončili oba, i s rodinami, v Sobotíně u Šumperka. Zprvu dělal pamětník kovářského pomocníka svému kamarádovi, nedělalo to ale dobrotu. Posléze nastoupil do jednotného zemědělského družstva (JZD), učil se jezdit s traktory a opravovat je, postupně spravoval i domek, který nebyl v dobrém stavu. S tím mu pomohl strýc, vyučený zedník, který ho naučil základy řemesla. Následující roky plynuly bez větších změn, narodili se jim další dva synové.

Obilí se musí sklidit

21. srpen roku 1968 jej zastihl uprostřed žní. Nad tím, že by nešel do práce, neuvažoval. Zkušenosti z války, vztah k půdě a potravinám předávaný z generace na generaci ho utvrdily v tom, že za takové situace je nutné obilí sklidit. Kdyby se stalo něco zlého, aby lidé měli co jíst. Viděl sice tanky a kolony vozidel, které projížděly vesnicí, ale nešel se podívat blíže jako ostatní obyvatelé. Chtěl dodělat svoji práci.

Do komunistické strany nikdy nevstoupil, ač ho přesvědčovali. Díky své pracovní morálce, výsledkům a poctivosti měl klid a vedení JZD jej nechávalo na pokoji, přestože občas hlasitě kritizoval stranu a dosazování lidí bez patřičných vědomostí na různé posty.

Celý život tvrdě pracoval a staral se o svoji rodinu. Události roku 1989 se jej příliš nedotkly. Byl ale rád, že došlo ke změně. „Věřil jsem, že bude nějaká změna, že to nemůže jít dál tímto způsobem. V něčem se to zlepšilo, v něčem zhoršilo. Člověk musí někdy přijmout i zlo, když je menší, i když mu není po chuti, ale musí to přijmout, dobu nezměníme.“

Na otázku, co by vzkázal mladým lidem a dalším generacím, odpověděl citátem, který zaslechl v novoročním poselství lékařky Marie Svatošové: „Mé přání je skromné a jednoduché, já bych si přál, aby řeka zůstala řekou, strom stromem a člověk člověkem, ať se nachází kdekoliv na této zeměkouli.“