Miroslav Klepáč (* 1925  †︎ 2020)

Miroslav Klepáč

„Nebýt incidentu s gestapákem v tramvaji, mohlo být všechno jinak.“

 

 Skauting a válka

V životě Miroslava Klepáče hrála právě tato dvě slova, či spíše jejich plné významy, velkou roli, byť každé v naprosto odlišném významu.

Miroslav Klepáč se narodil v roce 1925 v Brně, kde také prožil celý svůj život. Skautovat začal až ve svých dvanácti letech, proto vstoupil rovnou do 3. chlapeckého oddílu v Brně. Bohužel to však již bylo těsně před válkou. Jako ještě téměř dítě z toho samozřejmě nemohl mít tak úplně rozum, přesto i na něj a jeho skautské bratry dolehlo očekávání těžké doby. „Chodil jsem na základní školu na Řeznické. Tato škola měla dvě oddělení. Na jedné straně byla česká škola, na druhé straně německá. Do té doby, než začal Hitler, tak tady u nás v Brně, aspoň já si to tak pamatuji, nebyly nějaké rozbroje velké mezi Němci a Čechy. My jsme to potom začali tak v těch dvanácti, třinácti letech vnímat. Už se to začalo vyvíjet pomalu, takže když jsme chodili ze školy, tak jsme se kolikrát dostali do šarvátek právě s těmi německými dětmi.“

Když byl skauting v roce 1939 zakázán, nechtěli to kluci ze 3. oddílu tak lehce vzdát a scházeli se dál jako klub pod hlavičkou Mladého hlasatele. Dokonce se jim povedlo i získat v Brně-Černovicích malou klubovnu.

 

Příhoda v tramvaji – vše mohlo být jinak

Do života Miroslava Klepáče zasáhla výrazným podílem obrovská náhoda. Roku 1941 již navštěvoval obchodní akademii v Brně. Z Černošic se k ní každé ráno dopravoval městskou hromadnou dopravou. Právě toho roku měl však jednoho rána v tramvaji malý incident s jedním německým chlapcem. Incident se zdál být zpočátku nevinný, šlo o to, že německý hoch se tlačil příliš urputně do přeplněné tramvaje a dupl Miroslavovi na nohu. Ten, když viděl odznak s hákovým křížem, se na něj obořil, aby dával větší pozor na to, co dělá. O několik zastávek dál, právě když chtěl Miroslav Klepáč vystoupit, se však ukázalo, že onen mladík je členem gestapa. Trval na tom, že Miroslav musí jít s ním k výslechu.

Díky spolucestujícím, kteří si incidentu nemohli nevšimnout a snažili se Miroslavovi pomoci, se mu podařilo utéct. Věděl však, že je jen otázkou času, kdy si gestapo zjistí jeho jméno. Rozhodl se proto udělat vše pro to, aby zmírnil důsledky tohoto svého činu. Přihlásil se do tzv. vládního vojska, které v té době právě dělalo nábor (vládní vojsko bylo zřízeno v protektorátu Čechy a Morava, mělo sloužit k udržování vnitřní bezpečnosti a mělo také navodit dojem, že Češi jsou do jisté míry samostatní). Byl přijat.

Po nějakém čase skutečně přišla obsílka od gestapa. To už byl Miroslav členem vládního vojska, školu dodělával, jak se dalo (obvykle skládal zkoušky, když jednou za čas přijel domů). Naštěstí pro něj dopadl výslech relativně dobře, vyšel ze všeho pouze s upozorněním, že jej budou sledovat a jakékoli další sebemenší provinění bude přísně potrestáno. „Vzhledem k tomu, že už bylo tenkrát řečeno, že vládní vojsko musí být odsunuto, aby nebylo tady doma někdy náhodou k potřebě. Měli z toho strach, protože už v tom vládním vojsku byly objeveny ty protiněmecké akce. Netrvalo to dlouho a skutečně brzy na jaře v roce 1944, to mně bylo devatenáct, jsme byli odsunuti do Itálie.“

 

Válka v Itálii, útěk do Švýcarska a cesta domů

Stejně jako mnoho jeho kamarádů se snažil Miroslav Klepáč z italské fronty utéct. Nechtěli bojovat za špatnou stranu. Útěk se mu však podařil až na jaře roku 1945, společně se třemi dalšími kamarády. „Nakonec jsme se tedy dostali do toho Švýcarska, kde jsme se dostali k druhé československé rotě ve Švýcarsku. První rotě se podařilo přejít ještě do Francie a nám už to Švýcaři nepovolili. Tenkrát člověk nevěděl, kdy ta válka skončí, protože celých šest let, co trvala válka, jsme si říkali – vždyť to musí skončit co nejspíš, ale to, co nejspíš trvalo šest roků.“

Místo do Francie tedy zamířil Miroslav Klepáč začátkem července roku 1945 konečně domů, do Československa. Zde se téměř ihned opět přihlásil do školy, chtěl si dodělat maturitu. Chtěl jít dál na vysokou školu, ale protože nesehnal bydlení v Praze, vrátil se domů a nastoupil do zaměstnání, do První brněnské strojírny jako účetní.

 

Skauting v letech 1945–1950

Hned v roce 1945 začal opět skautovat, přihlásil se k 10. oddílu v Židenicích. Kvůli obrovskému přílivu nováčků (bylo jich na 300) vznikly ještě další dva oddíly: 94. a 95. oddíl. Miroslav Klepáč se stal vůdcem právě vzniklého 94. chlapeckého oddílu, jeho zástupci byli bratři Václav Buršík a Miloš Formánek. Začaly pravidelné schůzky, akce, v létě 1946 se jelo na první tábor na řeku Jihlavu. „Tenkrát to nebylo jednoduché, zajít do obchodu, nebylo tenkrát nic nebo bylo všeho málo, ale když jsme měli ty potravinové lístky, tak nám to stačilo, abychom celý tábor mohli absolvovat. Tábor jsme měli čtyřtýdenní.“

Roku 1947 následoval další krásný tábor, tentokrát u Hrotovic. O rok později se Miroslav Klepáč tábora zúčastnit nemohl – byl na vojně. V roce 1949 přišel poslední tábor před dalším zákazem, tábor na Šumavě.

V tomto období se skautům ze Židenic povedlo získat jednu chatu a díky své pilné práci vedle ní brzy postavili několik chat dalších. Vznikla tak skautská chatová osada, která byla skautům po roce 1989 vrácena a skauti, zejména oldskauti, se do ní sjíždějí dodnes.

 

Léta zákazu: 1950–1968

Přestože byl skauting oficiálně zakázán, snažil se Miroslav Klepáč, aby jeho oddíl žil dál. Svůj 94. oddíl zapsal nejdříve pod Sokol a o několik let později se z něj stal turistický oddíl mládeže pod První brněnskou strojírenskou.

Ani tak ale neměli skauti vyhráno. „V 58. roce si pro mě přišli estébáci, že děláme v oddíle skautskou ideologii. Tak si pro mě přijeli, přijeli si pro mě do fabriky a cestou se mě ptali, i tam potom na StB, kdo mně řekl, že mají o mě zájem, protože přede mnou už tam byli vyslýcháni druzí, jako bratr Rosol a tak dále, bylo jich samozřejmě víc. … Na to jsem si vzpomněl, když mě tam tak vyslýchali, bylo jich tam kolem mě asi šest, tak jsem řekl: ,No, pověděl mně o tom nějakej pan Vladěk, který pracuje v teplárně v První brněnské, já se s ním docela dobře znám.‘ Ale věděl jsem teda, že to byl bratr toho estébáka, který pro mě přišel, a když jsem tady toto oznámil, tak to tam ztuhlo a rychle mě za chvíli propustili ven.“

 

Skautská léta 1968–1970 a po roce 1989

I v roce 1968 byla v Židenicích chuť obnovit skauting. Miroslav Klepáč v tomto období vedl židlické středisko, zúčastnil se několika táborů. Základem tohoto střediska byly děti, které navštěvovaly jeho turistický oddíl mládeže, a v roce 1968 naprostá většina z nich přešla pod skauty.

Pro Miroslava Klepáče a „jeho“ skauty však následovala další téměř dvacetiletá pauza, kdy ovšem opět fungovali pod turistickým oddílem. Konečně přišel rok 1989, na jehož konci se začal formovat i skauting v Židenicích a na jaře roku 1990 se mohl rozjet naplno. V činnosti pokračoval nejen Miroslav Klepáč, ale také znovuobnovený 94. oddíl. Začalo nové budování. Především zásluhou Miroslava Klepáče se podařilo získat zpět skautskou chatovou osadu, byť silně zdevastovanou. Společnými silami ale byla opravena a funguje dodnes. Zařizovaly se také nové klubovny, začalo se opět jezdit na výpravy a na tábory.

Ještě šest let vedl Miroslav Klepáč středisko v Židenicích. Nezahálí ale ani dnes, po vůdcování střediska převzal vedení oddílu oldskautů. V současné době je také členem Svojsíkova oddílu.

 

 

Nahrál: Jiří Trávníček

Zpracovala: Lucie Černá (Indi), indi.lucka@email.cz

 

Použitá literatura

ŠANTORA, Roman (ed.): Skautské století: dobrodružný příběh 100 let českého skautingu. Praha 2012.