Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Klepáček (* 1963)

• narozený 27. prosince 1963 v Novém Městě na Moravě

• vyrůstal v Křižánkách na Vysočině v evangelické rodině

• vyučil se knihařem v brněnské Drutěvě

• pracoval v tiskárně Rudého práva a v národním podniku Tisk

• spolupracoval s lidmi ze skryté církve

• stal se tajným dominikánským terciářem

• vydával samizdatové periodikum Sursum

• pořádal bytové semináře

• účastnil se demonstrací na konci 80. let v Praze

• zapojil se do demonstrací během sametové revoluce v Brně a v Praze

• v revolučních měsících se stal redaktorem Lidové demokracie

• v roce 1991 založil nakladatelství Sursum

Vydávání knih a periodik omezovala v době normalizace 70. a 80. let přísná cenzura. Neprošlo nic, co nevyhovovalo ideologii Komunistické strany Československa (KSČ). Miroslav Klepáček měl vášeň pro knihy, a protože ji nemohl svobodně naplňovat, rozhodl se tajně zakázané knihy vydávat. Příkladem mu byla statečnost jeho rodičů a mnoha velkých osobností, které ho obklopovaly.

 

Vzory statečnosti

Miroslav se narodil 27. prosince 1963 v Novém Městě na Moravě. Dětství prožil v Křižánkách, v malé obci v srdci Vysočiny. Jeho rodiče Rudolf a Věra Klepáčkovi se hlásili ke křesťanství protestantského směru a k tomu vedli i své děti. „Byli jsme vychovávaní k čestnosti, nebát se a nestydět se za vlastní víru. V době 50. a 60. let, kdy byla celá společnost tlačená strachem a spousta lidí zavírána, tak nás rodiče vychovávali velmi statečně, i když věděli o hrůzách té doby,“ vzpomíná Miroslav. Ze školy na rodiče tlačili, aby neposílali děti do náboženství, ale protože pracovali v dělnických profesích, neplatily na ně výhrůžky ztrátou zaměstnání nebo přidělením horší práce.

V nedalekém Svratouchu působil evangelický farář Bohdan Pivoňka. Byl to odvážný člověk, který se vymezoval proti totalitní vládě komunistů, mimo jiné i tím, že podepsal Chartu 77. Hodně se věnoval mladým lidem, pro které pořádal na faře setkání mládeže. Miroslav, který ve vedlejším městě Svratka chodil do školy, se s ním seznámil a začal na setkání chodit. „Měli jsme tam bohoslužebné hodiny a zpívaly se tam písně Sváti Karáska. Nějakým způsobem nás Bohdan Pivoňka formoval. Byl a je to stále vynikající člověk,“ vypráví Miroslav.

Bohdan Pivoňka na faru zval významné osobnosti skryté církve, disentu a perzekvované vědecké a umělecké osobnosti. Mladí lidé si tak mohli vyslechnout například přednášky politického vězně a kněze bez státního souhlasu Josefa Zvěřiny nebo chartisty a pozdějšího biskupa Václava Malého. Měli díky tomu přístup k lidem a informacím, které na vesnici normálně nebyly. Nutno říct, že Bohdanu Pivoňkovi za tyto aktivity hrozil tvrdý postih, od ztráty státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti až po vězení.

 

Sursum – vzhůru!

Po základní škole se Miroslav rozhodl odejít do Brna, aby se vyučil knihařem v brněnské Drutěvě. Na setkání mládeže se seznámil se zajímavými lidmi, kteří se vymezovali vůči komunistickému režimu. Ti ho zase seznamovali s dalšími a takto se také potkal s Milanem Badalem, který pracoval ve Státní vědecké knihovně. Setkání to bylo důležité a určující pro jejich další směřování, měli totiž společnou vášeň pro literaturu. „Mě zajímaly knihy a začali jsme se bavit o tom, co se dá číst, co se nedá číst, co je dostupné. Jako odborník na knižní vazbu - přičichnul jsem i k tiskařině - jsem řekl: ‚Když knížky nemůžeme číst svobodně, tak začneme vydávat svobodně,’“ vzpomíná Miroslav. Doma si vybudoval malou tiskařskou dílnu. Pomáhala mu i jeho manželka Jitka rozená Fatrlová, která vystudovala stejný obor.

Milan Badal byl tajný člen řeholního řádu dominikánů, do tohoto prostředí uvedl i Miroslava a seznámil ho s tajným dominikánem a knězem bez státního souhlasu Dominikem Dukou. Miroslav od něj dostal v roce 1983 cyklostyl a ve svých dvaceti letech začal tajně vydávat samizdatovou literaturu a periodika. S Milanem Badalem založili časopis Sursum. „Když jsme vymýšleli ten název, navazovali jsme i na dominikánskou Na hlubinu. Ta se snažila mít nějakou hloubku, tak my jsme chtěli směřovat vzhůru. A vzhůru je latinsky ‚sursum‘, vysvětluje Miroslav. V Sursumu vydávali jak teologické a filozofické texty, tak i literární tvorbu. Autoři texty dodali různými cestami do Brna, kde je Milan Badal opsal na cyklostylové blány. Miroslav texty na cyklostylu namnožil, zkompletoval jednotlivé strany a vše svázal. „Vydávali jsme to v nákladu až 200 kusů. Mělo to čtyřicet, šedesát nebo osmdesát stran, formát A4. Takže to bylo docela náročné. Bylo toho několik krosen,“ popisuje Miroslav.

 

Jednou nohou v kriminále

Kromě Sursumu vydal Miroslav i několik knih a příležitostně i další periodika. Svojí prací se také snažil zaplnit mezeru, která vznikla po akci Státní bezpečnosti (StB) proti lidem vydávajícím samizdat na Moravě. Skupina aktivistů kolem Jana Krumpholce vydávala v jeho domě v Radíkově u Olomouce náboženskou literaturu a za tuto činnost je soud v roce 1981 odsoudil k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Miroslav si uvědomoval reálnou hrozbu vězení, ve kterém za své aktivity skončili i někteří jeho přátelé. Proto se snažil řídit základními pravidly konspirace. „Byl jsem velmi opatrný a nikdy jsem nechtěl vědět jména lidí, pro které jsou vydané věci určené, ani jak se k nim dostanou. Udělal jsem svou práci, odevzdal ji a šlo to do světa. Samozřejmě jsem nechtěl sedět v kriminále, o to mi nešlo. Mně šlo o to, aby lidé mohli svobodně číst, svobodně dýchat, svobodně se vyjadřovat,“ vysvětluje Miroslav. A to se mu celou dobu dařilo, aniž by proti němu StB zakročila, provedla u něj domovní prohlídku nebo ho předvolala k výslechu.

Po vyučení už Miroslav zůstal v Brně. Nikde ho nechtěli zaměstnat a práci našel až v tiskárně Rudého práva. „Tam pracovali ve vedoucích pozicích zapálení komunisté. Ale na dělnických pozicích tam byli lidé, kteří přišli z kriminálu, nebo lidé podobného ražení, protože nikdo jiný tam nechtěl jít pracovat,“ vysvětluje Miroslav a dodává, jak této pracovní pozice využíval i pro svou činnost v samizdatu: „Když jsem vázal básnické sbírky od Zahradníčka jako Dům strach, tak titulky mi sázeli sazeči Rudého práva, abych mohl vytisknout název na knihu.“ Asi po dvou letech si našel práci v národním podniku Tisk. Tam se mu podařilo tajně vytisknout celou knihu. 

 

Setkání s jedinečnými osobnostmi

Po příchodu do Brna se Miroslav seznámil s tajným biskupem Stanislavem Krátkým. Ten ho začal připravovat na křest a Miroslav se nechal pokřtít v Římskokatolické církvi. Později vstoupil do Třetího řádu svatého Dominika, což je sdružení laiků, kteří žijí podle spirituality dominikánů. Stanislav Krátký ho také uvedl mezi další významné osobnosti. „Tenkrát byl v Hrádku u Znojma a jezdili tam za ním všichni možní lidé od Jiřího Grygara po Františka Xavera Halase, který byl později velvyslancem ve Vatikánu. Osobnosti, se kterými jsme se stýkali, už byly naprosto vytříbené a jedinečné. Pro nás to bylo zavazující a formující, abychom něco dělali samostatně,“ vypráví Miroslav. Lidé, se kterými se setkával, ho obohacovali a nechtěl si to nechat jen pro sebe. Proto začal u sebe doma pořádat bytové semináře, na které si mohli jeho přátelé přijít poslechnout přednášky spisovatelů Jana Trefulky, Ivana Klímy, Zdeňka Rotrekla nebo Milana Uhdeho.

 

Na demonstraci v kvádru

Na konci 80. let se v Praze lidé scházeli na náměstích, aby protestovali proti totalitní vládě KSČ. Demonstrace se pořádaly například v roce 1988 při výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy nebo v roce 1989 při výročí smrti Jana Palacha. Těchto demonstrací se účastnil i Miroslav a vzpomíná, jak se snažil bojovat proti propagandě, kterou o nich šířila média: „V televizi o demonstracích vždycky říkali: ‚To jsou ti vlasáči, ti zločinci.’ Tak já jsem šel na tu demonstraci v kvádru.“ Proti nenásilným protestům zasahovaly ozbrojené složky násilím, vodními děly nebo slzným plynem, což zažil i Miroslav. Úderům obušků a zatčení se mu ale podařilo šikovně vyhnout. „Ocitnul jsem se proti kordonu policistů, v tašce jsem měl kameru a říkal jsem si, že teď nás tady zmlátí a polejou. Říkám: ‚Tak to ne.’ Vykročil jsem proti kordonu takto s tou taškou, v kvádru a říkám: ‚Pánové, dovolíte?’ A prošel jsem za jejich záda,“ vypráví Miroslav.

V listopadu 1989 papež Jan Pavel II. svatořečil v Římě Anežku Českou. Čeští poutníci se na cestě z Říma zastavili na slavnostní bohoslužbě ve Vídni a této události se zúčastnil i Miroslav. Tam ho také 17. listopadu zastihla zpráva o brutálním zákroku proti demonstrujícím na Národní třídě. Po návratu do Československa se účastnil důležitých manifestací v Brně, na kterých demonstranti požadovali konec vlády KSČ. „Ještě jsem se vrátil do fabriky přesvědčovat lidi, co mají dělat, a říct jim, ať se nenechají opít rohlíkem. Tam se odehrávaly takové věci, třeba šéf odborů říká: ‚Kdyby můj syn šel na demonstraci, tak ho přerazím.’ Druhý den na té demonstraci už byli všichni. Bylo potřeba lidem říct, že je potřeba se nebát a dát najevo, že mají svůj vlastní názor,“ vysvětluje Miroslav. Sám se už potom do revolučních aktivit nezapojil. Cítil, že svůj díl práce už udělal vydáváním samizdatů a šířením informací během uplynulých deseti let.

 

Složitá cesta ke svobodě

Na přelomu let 1989 a 1990 se stal Miroslav redaktorem Lidové demokracie, aby pomohl nahradit prorežimní novináře. Chtěl tak v revolučních měsících podpořit svobodu slova a informovat lidi o událostech bez ideologického vlivu KSČ. V následujícím roce založil nakladatelství Sursum, ve kterém do současnosti vydal na 440 titulů. Jsou to knihy s tematikou náboženskou, regionální, ale také řada kvalitních literárních děl jak od zkušených, tak od začínajících spisovatelů. „Za knihu Repoetitorium v roce 1995 jsme dostali cenu nejkrásnější kniha roku. Napsal ji Karel Čapek, Přemysl Rut a Otakar Karlas. Je to nádherně graficky upravená kniha, skládá se ze čtyř knih: Početnice, Slabikář, Věrouka a Umění lhát jako když tiskne. V podstatě všechno, co člověk potřebuje k životu,“ říká se smíchem Miroslav.

Porevoluční vývoj vidí Miroslav kriticky, zvláště divokou privatizaci 90. let, kdy podniky ovládli stejní lidé, jací byli u moci za socialismu. „V podstatě se vytvořily takové mafie, které nikoliv politicky, ale ekonomicky a mocensky se snaží dostat do všech pozic a vládnout státu. Dnes vidíme, kam to vede. Dost naivně jsme si mysleli, že lid touží po svobodě. Lid samozřejmě po svobodě toužil, ale hlavně toužil po hmotných statcích,“ sdílí svoje zklamání Miroslav. Na závěr ale dodává své nadějné poselství: „Vždycky říkám, že začínat se musí od píky a kdo má nějaký problém, tak si může říct: ‚Jsem sice na dně, ale zase mám opět pevnou půdu pod nohama.‘“