Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Doufám, že jsem se svou prací odvděčil městu i všem, kteří mi pomáhali
narozen 20. srpna 1950 v městečku Bela Crkva v tehdejší Jugoslávii
příslušník české menšiny v Srbsku
vystudoval ekonomickou fakultu v Bělehradě
kariéra komerčního i finančního ředitele a konkurzního správce
v roce 1997 založil krajanskou organizaci Matica češka v Belé Crkvi
v roce 2010 se stal prvním předsedou nově zřízené České národnostní rady
současný předseda sdružení Matica češka
Říká o sobě, že během práce na pozici šéfa finančního oddělení ve městě Bela Crkva byl velmi spravedlivý, což hned prokázal tím, že právě po českých krajanech požadoval, aby pravidelně plnili své daňové povinnosti. Jeho otec pocházel z české rodiny, matka z maďarské. Doma mohli mluvit jenom srbsky, poněvadž otec přikázal, že se v rodině nebude mluvit česky ani maďarsky, a proto se pamětník v dětství nenaučil ani jeden z těch dvou jazyků. Koncem devadesátých let, po rozpadu Jugoslávie s pomocí tehdejšího českého velvyslance v Bělehradě Ivana Bušniaka a oblastního tajemníka pro menšiny Ivana Sedlaka založil sdružení české národnostní menšiny Matice česká se sídlem v Belé Crkvi. Od té doby usiloval o navázání kontaktů s Českou republikou, zlepšení životních podmínek českých krajanů v Srbsku a hlavně o zavedení výuky českého jazyka ve státních srbských školách tam, kde bydlí česká menšina. Má dceru Terezu, která je malířka.
Štefan pochází ze smíšené rodiny. Otec byl Čech a matka Maďarka. Matčina rodina se přistěhovala do oblasti kolem Belé Crkve, poněvadž dědeček, který byl zedníkem, dostal v městečku práci, měl se tam stavět mlýn na řece Neře (Nera je řeka dlouhá 124 km, která pramení v rumunském Banátu a ústí do Dunaje, na jednom úseku vytváří 24 km dlouhou hranici mezi Srbskem a Rumunskem). Rodina matky se tedy do této oblasti přistěhovala „trbuhom za kruhom“, tzn. za prací a lepším životem. Matka se jmenovala Tereza a dcera pamětníka dostala jméno po ní.
Rodina pamětníka nebyla bohatá, žili skromně, ale Štefan vzpomíná, že tehdy v Belé Crkvi žilo hodně Rumunů, Němců, Srbů, Maďarů, a když to bylo zapotřebí, všichni si navzájem pomáhali. Vzhledem k tomu, že brzy přišel o matku a potom také o bratra, občas dostávali pomoc od sousedů ve formě oblečení nebo fyzické pomoci. Pamětník uvádí, že neměl snadné dětství ani život a že doufá, že se svou prací odvděčil svému městu, okolí a všem, kteří mu pomohli, když to bylo potřeba, především těm, kteří věřili v to, co dělá a jak to dělá.
V rodině panovalo nepsané pravidlo, že se smí mluvit jenom srbsky. Když pamětník začal chodit na základní školu, hlásil se do české třídy, kde učil stejný učitel, který učil i jeho otce. Když se to otec dozvěděl, hned svého syna z české třídy odhlásil. Svůj postup zdůvodnil tím, že malý Štefan nemusí prožívat to, co prožil ve škole on sám. V době, kdy jeho otec chodil do školy, totiž platila přísnější pravidla, používaly se jiné prostředky k zavedení disciplíny, jako například proutek nebo pravítko. Pamětník předpokládá, že otec nedržel jazyk za zuby a kvůli tomu měl jako dítě problémy s učitelem. V ulici, kde rodina Klepačkových žila, bydlely ještě dvě české rodiny, které mezi sebou sice mluvili česky, ale když si jejich děti na ulici spolu hrály, vždy mluvily taky srbsky, aby si všichni navzájem rozuměli. Kromě Srbů v Belé Crkvi žilo hodně Čechů, Rumunů, Maďarů, Romů a dalších.
V dětství potkával další rodiny českého původu, které mluvily česky, a to pro něho představovalo určitý handicap, cítil, že mu bylo odepřeno něco, na co měl právo, ale co mu otec nedovolil. Pamětník vzpomíná, jak před 60 lety matky neměly stejná práva jako dnes, hlavu rodiny všichni museli respektovat bez námitek. Jeho otec, který byl řemeslníkem, uměl více jazyků: německy, maďarsky a rumunsky, tyto jazyky používal v práci a v prostředí, kde žilo hodně národností. S rodinou pamětníka bydlela babička, jmenovala se Kateřina Klepaček a pracovala v dětském domově jako kuchařka. Vzhledem k tomu, že v dětském domově byly dětí různých národností, také ona uměla více jazyků. Babička doma také musela dodržovat pravidla, která zavedl otec a nesměla mluvit česky. Pamětník velmi záviděl sestřenici, tedy dceři své tety, v jejíž rodině se mluvilo česky, rád poslouchal, jak se s babičkou Kateřinou baví česky. Uznává, že i dnes, po 60 letech, má pořád potíže s češtinou, i přes to, že mnohokrát chodil na kurz češtiny pro začátečníky.
V sedmdesátých letech 20. století začala v obci Bela Crkva produkce v nové továrně na výrobu dlaždic 25. Maj (název podle data narození prezidenta Tita). Továrna měla podpořit rozvoj chudé obce a zvýšit životní úroveň. Pan Klepaček, který v ní pracoval jako finanční ředitel, v rámci své pracovní cesty poprvé navštívil tehdejší Československo a Prahu, kam tato jugoslávská továrna dodala své výrobky pro pražské hotely Forum a Panorama. Vzpomíná na první setkání se zemí svých předků – kudy chodil, tudy byl vřele přivítán díky svému příjmení, které je českého původu.
Když se v roce 1997 rozhodl zapojit do činnosti české komunity, nejprve hledal podporu oblastního sekretariátu pro národnostní menšiny a dohodl se s nimi na založení Matice české. Brzy poté přišla zpráva, že velvyslanec České republiky v Bělehradě Ivan Bušniak plánuje navštívit českou komunitu, což bylo dobré znamení. Potom následovala návštěva české delegace z ministerstva zahraničních věcí, v které byli Zdeněk Lyčka, který měl v kompetenci diasporu, Vladimíra Halupka a Petr Kolinský. Delegace mimo jiné pořídila detailní fotografie českého domu v Belé Crkvi.
V té chvíli nikdo nevěřil, že budou vytvořeny podmínky pro činnost české komunity, ale uplynul rok a přišla zpráva, že Česká republika schválila zákon o podpoře českých krajanů v bývalé Jugoslávii. Když to Štefan uslyšel, slíbil sobě a tehdejšímu českému velvyslanci, že udělá všechno pro to, aby se čeština vrátila do vzdělávacího systému v Srbsku. První schválená finanční podpora byla určena pro renovaci českého domu v Belé Crkvi a kostela sv. Anny. Příslušníci české menšiny se podíleli na dobrovolné práci, aby uchránili stavby od dalšího úpadku. Také od té doby Česká republika posílá do české komunity v jižním Banátu učitele češtiny, kteří se střídají každé čtyři roky. Také spolupráce s českým velvyslanectvím je prý vynikající. Pamětník dostal během uplynulých let možnost seznámit se na českém velvyslanectví u příležitosti státních svátků nebo jiných akcí s různými osobnostmi z oblasti kultury a veřejného života, a to jak s českými, tak se srbskými. Zvlášť měl radost, že se setkal s Jiřím Dienstbierem, tehdejším zvláštním zpravodajem Komise pro lidská práva OSN pro Svazovou republiku Jugoslávii, se srbským patriarchou Pavlem, s českou disidentkou Evou Kantůrkovou nebo s českým ministrem kultury Pavlem Dostálem.
Nový zákon o národnostních menšinách vstoupil v platnost v roce 2002, ale Česká národní radabyla zřízena teprve v roce 2010 za podpory tehdejší konzulky Valérie Füleové a srbského ministerstva pro lidská práva a práva menšin. Kandidovala jedna skupina „Česi zajedno“ v čele s pamětníkem, a tak se stal prvním předsedou rady a zůstal v té pozici až do roku 2015. Byl spokojen, že mohl splnit slib o vyučování češtiny, který dal v roce 1997, jelikož právě Rada má v kompetenci oblast vzdělávání, kultury a úředního používání jazyku a písma.
Během režimu Slobodana Miloševiče nebylo v zemi možné hrát divadelní hru Audience Václava Havla. Ale v Belé Crkvi se představení přece konalo. Tehdy mladí a dnes známí a úspěšní srbští herci Vojin Ćetković a Sergej Trifunović hráli v tomto představení, což pro malé město, jako je Bela Crkva, představovalo mimořádný kulturní zážitek.
V obci Bela Crkva a v její okolí během bombardování Srbska v roce 1999 nepadla ani jedna bomba. Příslušnici české menšiny se chlubili trochu vážně, trochu z legrace, že to bylo kvůli české menšině, která tam žije, ale v skutečnosti v té oblasti neležel žádný strategický cíl.
K České republice Štefana Klepačka velmi přitahuje česká hudba, kterou upřímně miluje, a tak mu jeden z učitelů otevřel oči a uši a ukázal, že vedle české lidové hudby existují také pozoruhodní popové a rockové umělci a skupiny, jako je Jaromír Nohavica, Čechomor, Zdeněk Svěrák, Václav Neckář, Karel Gott, Aneta Langerová nebo Vlasta Redl.
V obci byl zaveden jeden český kabelový kanál. Na začátku to byla ČT2, ale brzy chtěli přidat něco, co by se jím víc hodilo, a tak teď také mají i kanál Šlágr, který mají v oblibě hlavně starší občané.
Pouhý rok po založení České národnostní rady se pamětníkovi a jeho spolupracovníkům povedlo zavést český jazyk do vzdělávacího systému Srbské republiky (zatím jen jako volitelný předmět „Český jazyk s prvky národnostní kultury“). Štefanův životní sen se splnil v okamžiku, kdy zaslechl zvonek, který znamenal začátek výuky českého jazyka. Říká, že to bylo jeho splacení dluhu lidem, kteří měli důvěru, že to, co investovali do české komunity, se vyplatí. Budou pokračovat v práci a budou pěstovat českou kulturu a tradici, poněvadž to odlišuje národnostní menšinu od většinového národa a zároveň nekazí mezilidské vztahy v prostředí, kde žijí.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: 20th century in memories of Czech minority members in Serbia
Příbeh pamětníka v rámci projektu 20th century in memories of Czech minority members in Serbia (Jelena Đorđević)