Zdeněk Klíbr

„Bylo tam celkem sedm dřevěných baráků, každý barák měl deset světnic po dvaceti muklech, čili tam bylo celkem asi 1400 vězňů, na té Rovnosti. Dál tam byla kuchyň, marodka, všelijaké sklady, korekce, byla to skoro taková malá vesnice. Bylo tam dvojí oplocení a mezi tím oplocením většinou Paleček, to byl velitel tábora, nechával vězně za trest mezi těma dvěma dráty, hlavně v zimě, za trest tam museli být. Bylo to zřejmě podle jeho nálady, ty jeho hříchy, co tam nadělal, to bylo opravdu strašné, neuvěřitelné, nelidské. Za trest nechával stát venku, třeba v neděli se rozpomněl a třeba jsme stáli celé dopoledne na apelplacu. V zimě, v mrazu, v dešti. To byly takové jeho vymyšlené věci.“

„Tábor byl oddělený od těžební jámy takovou zadrátovanou uličkou a tou jsme procházeli, když jsme šli na fárání. Tam se fáralo, třikrát denně 1200 vězňů fáralo do té šachty. Tam byl třísměnný provoz. A nejhorší bylo, třeba v té zimě jsme stáli, ti první, kteří vyfárali, tak tam stáli třeba hodinu, než těch 1200 muklů sfáralo dolů a zase vyfáralo nahoru. Čili třeba hodinu v té zimě, dole, podle toho, na kterém patře byli, v těch nižších patrech bylo třeba třicet pětatřicet stupňů teplota, mokro, pršelo, prostě teklo ze stropů, a takhle mokří a rozpaření stáli ti lidé ve dvacetistupňovém mrazu, než všichni vězni vyfárali.“

„Byla to holá místnost, na jedné stěně plechová deska – jako postel, kterou přes den zamykali. V noci jsem dostal na ten plech deku a pokrývku, kterou jsem se směl přikrýt. Celou noc nade mnou svítilo světlo, ruce musely ležet na dece. V tom se těžko spalo, ale po té únavě z výslechů se to dalo vydržet. Pokud někdo ruce schoval nebo se otočil, okamžitě bouchali na dveře… ruce na deku a koukat do světla nahoře. Byla tam ještě jedna taková plechová – takzvaná stolička. Tu odemkli, pokud jsem na to měl nárok, a mohl si tak sednout. Jinak ji nechali zamknutou a musel jsem chodit po cele sem a tam, dokud jsem nepadl.“

„Já byl zaměstnaný na stavbě v Komárově u Hořovic, tam mě zatknuli. Přijeli pro mě čtyři chlapi v kožených kabátech, a že si potřebují něco ověřit. Nastoupili jsme do tatry. Bylo mi to nápadné a jasné, že se neděje nic dobrého. Vlezl jsem do auta, dali mi pouta na ruce a na oči černé brýle, abych neviděl, kam mě vezou. Teprve když jsme dojeli na místo, tak jsem se dozvěděl, že jsme v Praze v Bartolomějské ulici na vyšetřovně StB. Podmínky tam byly hrozné, hlad, zima. V tom roce 1953 již nesahali k fyzickému násilí, protože se to lidé dovídali a hlásili to na Západ. Snažili se o psychický nátlak, a to bylo ještě horší než ten fyzický. Třicetihodinové výslechy v jednom kuse, to bylo neuvěřitelné. Pak nás poslali na celu a hned další výslech. Oni se na nás střídali ti referenti, jak jsme jim museli říkat.“

„On mi řekl: ‚Podívejte se, vy si vzpomenete i na to, co jste měl druhý den po narození k obědu.‘ Já jsem se tak zamyslel a říkám: ‚Pane referent, víte, že si pamatuji, co jsem měl k obědu?‘ ‚Tak mluvte!‘ ‚Já jsem měl druhý den po porodu mateřské mléko, protože mě maminka kojila.‘ A on říká: ‚Vy, vy si vzpomenete ještě na jiné věci. Služba! Odvést a za hodinu nový výslech!‘“