Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Klíma (* 1939)

• narozen 14. března 1939 v Olší nad Oslavou

• jejich rodina vlastnila ve vsi hostinec

• otcův odchod z KSČ v roce 1948 nepříznivě poznamenal pamětníkův kádrový posudek

• v roce 1967 bylo proti němu zahájeno trestní řízení

• nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy

• v roce 1971 z pedagogické pozice propuštěn

• pracoval ve spotřebitelském družstvu ve Velkém Meziříčí

• v roce 2020 bydlel v Olší nad Oslavou

Bylo těsně před půlnocí 14. března 1939, když se v Olší nad Oslavou v domě hostinského narodil Josef Klíma. Na svět přišel v neradostnou chvíli, právě když se na hranicích zbytku Československa soustřeďovala hitlerovská vojska, která za pár hodin měla vtrhnout do Čech a území obsadit.

Jméno dostal po svém otci, který ve vesnici vlastnil hostinec zakoupený v dražbě. Příslušela k němu obytná část a drobné hospodářství s jatkami. Na živobytí to nestačilo, a tak zatímco přes den manželka Boženka obstarávala grunt, Josef, ačkoliv postavou nebyl žádný obr, spíše naopak, od rána kopal krumpáčem u brněnské firmy Ingstav a s večerním příchodem domů se jako hostinský chopil výčepu.

I když malý Josef vyrůstal ve válečných časech, první vzpomínky patří vítězným květnovým dnům roku 1945. Bylo mu šest let, když se malou vsí na pomezí Vysočiny prohnali vojáci Rudé armády. „Když šla ta první fronta, ti první grázlové, dole ve sklepě byla v kufrech spousta krásného oblečení – kožichy a šaty – které maminka vysloužila za svobodna v Brně. To všechno bylo rozřezané. A rodiče se během toho řádění schovali do včelína.“

Na lidech bylo vidět, jak jsou nešťastní

V září 1945 nastoupil pamětník do první třídy místní obecné školy a další tři roky docházel na měšťanku v nedalekém Velkém Meziříčí. „Přišlo se ze školy, do rohu se položila aktovka a na stole na mě čekal vzkaz: ‚Jsme na poli tam a tam. V troubě máš jídlo. Najez se a přijeď!‘“ vzpomíná na své tehdejší povinnosti. Klímovi hospodařili na pronajatých polnostech, žádných velkých výměrách, zkrátka aby uživili sami sebe a nakrmili domácí zvířectvo. Pole měli v pachtu od místního velkosedláka a pronájem se u něho musel náležitě odpracovat. 

V padesátých letech docházelo i zde k zakládání jednotného zemědělského družstva (JZD). Schůze, na kterých komunističtí funkcionáři přesvědčovali a utvrzovali místní rolníky o výhodách a správnosti socialistického hospodaření, se odehrávaly v jejich hostinci. „Jako děcko jsem pomáhal v sále roznášet pivo, a to i během těch schůzí. Viděl jsem ty strejčky a tetky, jak je do družstva nutili. Takové násilí a tlak! Účelem bylo rozeštvat lidi mezi sebou. Zoufalá to doba, kdy na lidech bylo vidět, jak jsou nešťastní... Zavřeli sedláka Bratránka, vystěhovali Kozinu a nakonec se jim to družstvo skutečně podařilo založit...“

Nesměl se tančit „holanďan“ ani kankán

Hned po válce se pamětníkův otec nechal unést a vstoupil do KSČ. Důvěřoval slovům partajníků a nadále věřil i ve svobodné podnikání malých řemeslníků. To se rázem změnilo s rokem 1948, kdy ze strany vystoupil, a podle toho vypadal i kádrový posudek na jeho syna. „Měl jsem poslední ročník měšťanky a špatně jsem se neučil. Přál jsem si učit se lesníkem nebo opravářem rádií, ale na výběr mi bylo dáno – učit se v zemědělství, nebo hornictví. Až když jsem odcházel na prázdniny, objevila se možnost – učit se řezníkem v Třešti. Byl jsem sice střízlík, ale poněvadž i táta byl řezník, přihlásil jsem se a v roce 1953 jsem do učení nastoupil.“

Učení v Třešti trvalo jeden rok. K porážkám dobytka docházelo zřídka, protože většinou nebylo co porážet, a tak se štípalo jen dříví. Na pamětníka se zaměřil vychovatel s tím, že by ve studiu měl pokračovat, a odkázal ho na Střední průmyslovou školu v Praze, obor technologie masa. Josefovi se to zprvu nepozdávalo, ale poblíž internátu v Dejvicích žil jeho strýc, knihař a člověk, ke kterému hleděl s obdivem. Další výzvou byla pro něho neznámá „matka měst“. A tak než by nastoupil do masokombinátu, hlásil se už jako vyučený řezník na čtyřleté studium. Přijímací zkoušky úspěšně složil, čímž započala jeho další životní etapa. Domů na Vysočinu přijel málokdy a raději pobýval v Praze, kde poznal trochu víc světa než ve vysočinské masně. „Rád jsem tančil. Takže třeba v Parku kultury Julia Fučíka se v neděli pořádaly takzvané čaje. Ale nesměl se tančit ‚holanďan‘ nebo kankán. Pořadatelé chodili mezi tanečníky, a jakmile během tance začal někdo protáčet děvče, vyhodili ho. Mě už tam potom nepustili, a tak jsem začal navštěvovat Radiopalác, kde to tak přísné nebylo.“

Nic jsem nepřiznal ani nepodepsal

Po složené maturitní zkoušce už na něho čekala povinná dvouletá vojenská služba, po které v lednu 1960 nastoupil jako mistr škvařírny a tavírny ve státním podniku v masozávodech v Hodicích na Vysočině. Ze zmiňované pozice všichni utíkali, a jak on sám říká, „bylo to za trest“. Pracoval zde sedm let, po kterých přišla pozvánka k výslechu od StB v Třešti. „U výslechu mi říkali, že na mě mají lidi, kteří dokážou, že podnik Masné výroby rozkrádám, a že jsem vůči režimu prostořeký. Na komunisty jsem skutečně nadával, ale to všechno byla jen jejich záminka, aby mě dostali. Nic jsem nepřiznal. Protokol ani spolupráci jsem nepodepsal a nakonec celou tu svoji stížnost stáhli. Od rána do večera mě vyslýchali, a nebýt mé manželky, tak mě tam drželi snad až do půlnoci. Měli plno svědků, ale žádný z nich jim nic nepotvrdil (viz Usnesení – dodatečné materiály). Navíc šlo o rok 1967 a ten režim byl přece jen už měkčí.“

Tři Josefové

Ještě krátce předtím ho téhož roku navštívil ředitel třešťské učňovské školy a nabídl mu, zda by na jejich škole vyučoval předmět technologie masa. Místo přijal i s podmínkou, že si doplní pedagogické minimum. Po invazi  vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 se na soklu učňovské školy, stojící na náměstí, objevil vzkaz vojákům: „Idi domoj.“ Srpnové události ale přinesly mnohem citelnější a nečekané změny než jen počmárané zdi. „V roce 1969 jsme museli podepsat, zda souhlasíme, nebo nesouhlasíme se vstupem sovětských vojsk. Písemně jsem jim dal, že nesouhlasím. A tak mi v průběhu ledna 1971 bylo sděleno, že s pedagogickou činností mohu skončit, že se to neslučuje. Skončili také ředitel Josef Milfait a doktor Josef Duba, kteří taktéž s invazí nesouhlasili,“ líčí Josef Klíma. 

S manželkou v té době bydleli a vychovávali tři děti v Hodicích, kde dříve ve fabrice pracoval a kde teď znovu žádal o přijetí. Byl však odmítnut a práci si našel až ve Velkém Meziříčí ve spotřebitelském družstvu. Jeden rok pracoval jako inventurník, poté přešel na obchodní oddělení a od roku 1980 vykonával funkci vedoucího odboru obchodu, což pro něho byla poslední nejvýše dostupná profesní pozice, která pro něho jako člověka s politickým „škraloupem“ z prověrek připadala v úvahu. 

Po převratných listopadových událostech roku 1989 se vedoucím družstva stal bývalý komunista, s čímž se Josef Klíma nesmířil, a z podniku odešel. Našel si práci na čerpací stanici, kde zůstal až do své penze, během které pracoval jako hlídač v podniku Alpa. Ačkoliv převrat po roce 1989 radostně vítal, dnes se politicky vyjadřuje k uplynulým svobodným třiceti letům skepticky. Václava Havla uznával, ale dodnes lituje, že komunistická doktrína i celá organizace nebyly zrušeny a její činitelé potrestáni. Poté, co byl v únoru 2020 zvolen do funkce ombudsmana Stanislav Křeček, mu Josef Klíma zaslal dopis, ve kterém žádal odpovědi na několik otázek týkajících se ochrany lidských práv a cenzury veřejnoprávních sdělovacích prostředků. Dotazovaný se k jednotlivým bodům nevyjádřil.