Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otto Klíma (* 1910  †︎ 2006)

• narodil se v roce 1910 v českožidovské rodině v Benešově (původním jménem Klein)

• vystudoval práva na UK v Praze

• v dubnu 1939 se rozhodl odejít za pomoci Černé růže do Palestiny

• byl povolán do 11. pěšího praporu československé armády

• zúčastnil se obrany Alexandrie

• byl přeložen k čs. polnímu soudu na Středním východě, působil nejprve jako vyšetřující soudce

• po přesunutí do Anglie působil jako soudce, poté jako soudce polního soudu v Dunkerque

• po skončení války pracoval ve vojenské justici až do roku 1951, kdy musel odejít

• po propuštění pracoval jako podnikový právník až do roku 1969

Otto Klíma se narodil v Benešově v českožidovské rodině obchodníka s lihovinami. Byl promován doktorem na Právnické fakultě UK v Praze v roce 1936. Pracoval jako advokátní koncipient v Jindřichově Hradci. V roce 1939 se přihlásil do transportu do Palestiny. Třetího září 1939 přistáli bez povolení na břehu Palestiny. První transport do Francie k československé jednotce pro nemoc zameškal, druhý transport již nebyl vypraven, poněvadž Itálie vstoupila do války po boku Německa. Byl povolán do 11. pěšího praporu československé armády. V táboře Chedera (Gedera) a v pouštním táboře poblíž Jericha se mu dostalo základního výcviku.

Transport do Palestiny

„Palestina byla jediné území, které pro individuální usazení vyhnanců z Evropy nevyžadovalo víza.

Třicátého dubna 1939 jsme vyjeli z Prahy. Náš transport měl asi 650 lidí. Ve Znojmě očekávali místní Němci příjezd delegace z družebního města Cheb. Přijel náš vlak, oni spustili hudbu, z oken tohoto vlaku nekoukaly však německé nordické tváře, ale vesměs tmavovlasí příslušníci židovského původu. Výletním parníkem z Vídně po Dunaji jsme se dostali dál…

Z černomořského přístavu Sulina se pokračovalo upravenou uhelnou lodí do Středozemního moře… Část lodi vystoupila v jiholibanonském přístavu Mersin… V Bejrútě bylo třeba přesednout na jinou loď jménem Tiger Hill…

Britové nechtěli přijmout nové uprchlíky, skupina mladých lidí zničila na lodi navigační přístroje, uvázala kormidlo na směr k pobřeží, aby loď najela na mělčinu poblíž Haify. Tak se i stalo.

Po vypuknutí války se k nám Britové začali chovat o něco lépe.

Složení této jednotky bylo různorodé. Byli tam sedmnáctiletí, u kterých bylo nutné zatajit věk, ale i padesátiletí, kteří za sebou měli působení v legiích za první světové války. Bylo tam málo mužstva a hodně důstojníků z povolání.“

Vlastenectví sionistů

„Bylo tam mnoho Čechoslováků – sionistů. Mnozí z nich nastoupili dobrovolně do československé jednotky. V tom je jejich vlastenectví, dobrovolně se hlásili do armády s výhledem na válku, že budou posláni na frontu proti Německu. Nikdo je nemohl nutit, přesto se stovky hlásily do armády.

Řada sionistů nám však naopak vytýkala, že nebudujeme a nehájíme Palestinu.“

Zahynul v akci

Hájili jsme Alexandrii proti leteckým útokům.

„Paralelní ulice s přístavem bývá v mnoha městech ulice lásky. Nejinak tomu bylo i v Alexandrii. Jeden nevěstinec vedle druhého. Mnoho pum dopadlo na tyto nevěstince. Zahynulo tam mnoho Angličanů. Jak to dát vědět rodině, že zahynuli, i když přímé boje ještě nevypukly? Angličané na to mají zvláštní výraz – heslo: Zahynul v akci. Což možná akce také byla.“

Pan doktor Klíma svoji jednotku do Tobruku nenásledoval, ve stejné době byl přeložen k československému polnímu soudu na Středním východě, zpočátku jako vyšetřující soudce. Později, v Británii, byl soudcem u československého soudu, po skončení války se stal vojenským prokurátorem.

Neměli jsme vlastní vězení

„Řešili jsme tam různé přestupky, naštěstí tam nebyly žádné zločiny, vojáci tam přeci jen byli dobrovolně. Neměli jsme vlastní vězení. Pokud byl už někdo (výjimečně) takto odsouzený, výkon trestu se odkládal na pozdější dobu. Když je válka, leckdo by se chtěl ,ulít‘ z války ve vězení. Kázeň byla naštěstí u této jednotky vysokou měrou dobrovolná.“

Po válce pan doktor Klíma působil v různých funkcích justičního důstojníka, u divize v Plzni, na velitelství oblasti v Praze a na ministerstvu obrany na oddělení válečných škod. V roce 1951 byl jakožto západní voják židovského původu z justiční služby spolu s dalšími 14 důstojníky propuštěn a zbaven hodnosti. Po propuštění pracoval jako podnikový právník Knižního velkoobchodu.

Jak to stojíte, vojíne?

„Měli jsme tam jednoho cirkusáka, nepokojný živel to byl. Při nástupu, místo aby stál v pozoru, si dal ruku na prsa. Velitel Klapálek přišel k němu: ,Jak to stojíte, vojíne?‘ On odpovídá: ,Mám tady vytetovaného jednookého Žižku, tak to zdravé oko mu zakrývám, aby neviděl ten bordel, co tady je.‘ “