Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr., CSc. Vladimír Klíma (* 1936)

• narodil se 11. února 1936 v Praze

• svědek válečných událostí protektorátní Prahy

• studoval Vančurovo gymnázium a Drtinovo reálné gymnázium na Smíchově

• studoval angličtinu a francouzštinu na Univerzitě Karlově

• pracoval jako redaktor v nakladatelství Orbis

• od roku 1966 zaměstnán v Orientálním ústavu Československé akademie věd

• v Orientálním ústavu se až do roku 1993 věnoval africkým studiím

• v letech 1995–1999 byl velvyslancem v Ghaně, později v Togu a Burkině Faso

• vydal řadu publikací, zejména z oboru afrikanistika

• byl předsedou Společnosti přátel Afriky

Praha 9. květen 1945. Město je po těžkých bojích v ulicích konečně svobodné. Na Jiráskově mostě se objeví tři postavy – dvě dospělé a jedna menší. Jdou bezstarostně, válka skončila. Tatínek si konečně, po dlouhých dnech strádání dopřeje nákup cigaretového tabáku. Střelba začne bez varování: „Nějaký Němec po nás začal pálit ze střešního vikýře. Dodnes slyším a pamatuji si, jak kulky pleskají o kamennou dlažbu okolo nás a jak s maminkou a tátou utíkáme až na roh k pomníku, kde už na nás střely nemohly dosáhnout,“ vypravuje Vladimír Klíma, muž, který se za svého života stal uznávaným afrikanistou, filologem a později také diplomatem. 

Jsem pod mimořádnou ochranou Boží

Život Vladimíra Klímy je mnohovrstevnatá kniha, ze které lze číst válečnou atmosféru Protektorátu, úzkost doby padesátých let, i politikaření a zákulisí diplomatické služby, včetně trochy dějin afrického kontinentu. 

Na počátku dlouhé cesty za filologií, afrikanistikou a diplomacií stál otcův vzor. PhDr. Otakar Klíma, DrSc (1908 – 1988) byl přední český orientalista, filolog a překladatel. Jeho syn PhDr. Vladimír Klíma, CSc. o něm mluví s láskou a obdivem:  „Tatínek měl obrovský rozhled a ohromné vzdělání. Dokonce překládal z mrtvých jazyků. Jednou jsem se ho ptal, jak je možné, že ho za jeho otevřenost až drzost, ani nacismus, ani komunismus nijak výrazně nepotrestal. A on se jen usmál a řekl: ,Víš, Vláďo, jsem pod mimořádnou ochranou Boží.´“ 

Nejspíše byl. Když se Otakara Klímy těsně po skončení války ptali na jednu z jeho kolegyní z gymnázia, kde tehdy učil český a německý jazyk, odpověděl:

„Ano, ta je dobrá.“

 „Ale tady máme v záznamech gestapa, že vás udala kvůli tomu, že jste se usmíval při oslavě Vůdcových [Adolf Hitler] narozenin.“

Další obrovské štěstí prožila rodina během heydrichiády. Nacisté po úspěšném atentátu na tehdejšího zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha rozpoutali teror. Domovní prohlídky, popravy, úzkost z toho, zda se člověk dožije zítřka. „Zatýkali i lidi z pražské inteligence a táta měl být jedním z nich. Maminka se jednoho dne dozvěděla od domovnice, že ho hledali dva chlapi v kožených kabátech. Nebyl doma. A domovnice tehdy řekla, že otec je dobrý a tím to i zázrakem skončilo,“ dodává Vladimír Klíma. 

Mozek na dlažbě

Přesto, že protektorátní atmosféra válečné Prahy s sebou nesla dusno a nejistotu, prožíval Vladimír harmonické dětství. Klukovské hry, odehrávající se v podstatě ve foglarovských kulisách staré Prahy s pokroucenými ulicemi, zapadlými náměstíčky a průjezdy. Rodiče před ním doma mluvili otevřeně, ale zároveň se jej úspěšně snažili chránit od tragických událostí, jež s sebou válka přinášela. Vladimír ale občas přeci jen něco zaslechl: „O tomhle nesmíš nikde venku mluvit,“ říkali vždy rodiče a Vladimír Klíma k tomu s úsměvem dodává: „Tento druh nutné přetvářky se mi později velice hodil za komunismu.“

První válečnou nadějí byla porážka nacistických vojsk u Stalingradu. Že se děje něco důležitého, vytušil Vladimír z toho, že v ulici, kde Klímovi žili, nacisté svěsili prapory na půl žerdi. „Dostali na prdel,“ uvedl jej do obrazu jeho otec. 

O tom, jak se pohybuje válečná fronta a jak postupují osvobozenecké jednotky z Východu i Západu, se Klímovi dozvídali z rádia. Sami jej neměli, ale v přízemí domu se vždy večer scházeli lidé, aby si na nacisty zapovězené stanici Londýn vyslechli poslední zprávy. Vladimír Klíma se o dění živě zajímal a už jako devítiletý hltal protektorátní noviny. Ilegální poslech rozhlasu, za nějž mohla hrozit i smrt, v něm ještě více ztvrdil vnitřní kázeň, která se později znovu hodila: „Doma se poslouchá a říká něco jiného než na veřejnosti.“

Když se blížil okamžik osvobození, většina lidí to věděla právě z rozhlasu. „Z té doby si živě pamatuji, jak se šily vlajky. Jak jsme počítali, kolik hvězd má ta americká, jak vypadá britská. Zároveň nikdo pořádně nevěděl, jak to dopadne, jestli ještě nepřijde nějaká katastrofa,“ vypravuje pamětník. Jednoho dne se z pouličního rozhlasu, odkud byl Vladimír zvyklý slýchat dlouhé seznamy popravených, ozvaly melodie Karla Hašlera. Válka skončila. 

Skončila, ale doznívala. Den poté, co rodinu na Jiráskově mostě málem zastřelil německý voják, hnali rudoarmějci Holečkovou ulicí válečné zajatce. Kdo už nemohl, dostal kulku: „A já jsem v té ulici viděl na dlažbě lidský mozek,“ dodává Vladimír Klíma. Tehdy mu bylo devět.

Chlapec, co nepřestal zdravit

Když se v únoru 1948 vlády nad Československem chopili komunisté, Otakar Klíma se nijak netajil postojem, že mu nové pořádky nesedí. O místo v tehdejším Orientálním ústavu nepřišel jen díky špičkovým konexím a pevným přátelstvím, jež trvala již od dob první republiky. I přesto se svými kritickými postoji zařadil do škatulky – politicky nespolehlivý. 

Jeho syn Vladimír v tu dobu studoval gymnázium. Otcův politický škraloup se podařilo vyhladit jen díky sledu několika, místy až komických skutečností. Za prvé, Vladimír Klíma jako gymnazista – premiant doučoval slabší spolužáky, kteří pocházeli z dělnických rodin. A za druhé uměl slušně a nahlas pozdravit domovnici, kovanou členku strany. Také pro ni občas vykonal drobnou službu – když bylo potřeba zanést korespondenci k lidem z domu, za nimiž se soudružce nechtělo. V posudku, který mladý gymnazista dostal, bylo těžkou rukou domovnice dopsáno: „Vladimír Klíma je hodný chlapec a nepřestal zdravit.“

Dle otcova vzoru jej vábilo studium jazyků. Vladimír Klíma v roce 1954 úspěšně odmaturoval a nastoupil na Filologickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde začal studovat angličtinu a francouzštinu. „Angličtina se tehdy brala jako buržoazní jazyk. A já si z toho dělal legraci s tím, že je přeci nutné poznat řeč nepřítele, abychom mu mohli lépe vzdorovat,“ říká pamětník, který již tehdy plynně mluvil několika dalšími jazyky. V tom roce se studium angličtiny otevřelo pro čtyři lidi z Československa a pro Vladimíra Klímu to s sebou neslo jednu podmínku – že se během letních prázdnin naučí francouzsky. „Přišel jsem na tu katedru a tam seděl skvělý profesor Trnka a říká: ,Tedy, pane Klímo, zajisté umíte také francouzsky?´ A já jsem říkal: ,Ne, neznám, vůbec neznám.´ ,Tedy se naučíte.´ Tak jsem vynechal svoji oblíbenou letní brigádu, totiž jezdit v pražských tramvajích jako průvodčí a věnoval jsem se francouzštině,“ vypravuje Vladimír Klíma. Na podzim do školy nastoupil.

Lehneme si před tanky

V roce 1959 promoval s červeným diplomem. Aby se vyhnul tzv. umístěnce, která měla čerstvé absolventy rozeslat do všech koutů Československa, začal si místo hledat sám – a to ani v době uvolněnějších šedesátých let nebylo vůbec běžné. Poté, co si odbyl povinnou vojenskou službu, nastoupil jako redaktor v pražském nakladatelství Orbis. Ještě předtím se zrodila jeho láska k černému kontinentu – díky příteli Petru Zimovi, který se právě vrátil z Ghany a přivezl s sebou kufr plný africké beletrie. Vladimír Klíma ji začal překládat a ve svých osmadvaceti letech již také afrikanistiku přednášel. Vedle toho i nadále pracoval v Orbisu. Během roku 1966 se stejně, jako kdysi jeho otec, dostal na místo vědeckého pracovníka v Orientálním ústavu. Jeho oborem se definitivně stala afrikanistika. Své zaměření pak Vladimír Klíma stvrdil navíc v době po sametové revoluci, kdy se na několik let stal velvyslancem v Ghaně, Togu a Burkině Fasso.

Výrazným optickým lomem šedesátých let je invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. V červenci téhož roku se Vladimír Klíma zúčastnil konference ve Velké Británii, kde prezentoval referát na téma výkladu dubčekovské reformy. Vedle něj tam byli další čelní akademici a spolu s nimi také manželka vysoce postaveného kádra z Bratislavy, která měla informaci o tom, že za měsíc do Československa vjedou tanky. „Navrhovala mi, že až skončím ten můj referát, abychom tam před všemi veřejně složili přísahu – a my jsme tomu, že přijedou tanky, nechtěli věřit, tehdy tomu věřila jen ona – ať tedy přísaháme, že až tanky přijedou, lehneme si před ně, a kdybychom tam mohli zahynout, ať zemřeme. Nikomu se nám to nezdálo. Navíc přišla s myšlenkou, že si propíchneme žílu a napíšeme to vlastní krví. Podepsali jsme to všichni, ale červeným inkoustem,“ vypravuje Vladimír Klíma. Za měsíc přijely tanky. 

Ani straník, ani agent

V době normalizace, jež nastala pouhý rok po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, se společnost rozdělila na tři skupiny. První z nich byli, i přes silně utahující se šrouby, lidé, kteří se s okupací nesmířili a raději než poklonkovat vládnoucí straně zvolili cestu do vnitřního exilu, undergroundu či disentu. Ti druzí se naopak svezli na vlně nových pořádků, přičemž často popřeli sami sebe jen s vidinou vlastní prosperity. Do třetí skupiny se pak řadí sám pamětník. „Za normalizace jsem patřil k takzvané šedé zóně. Tu a tam jsem mohl pokrýt svým jménem některého zakázaného kolegu, zejména se to týkalo překladů, protože se věřilo, že bych to přeložil na podobné úrovni. Ti zakázaní nemohli publikovat pod vlastním jménem. A někteří badatelé měli zakázaný vstup do budovy ústavu, tak jsem v knihovně vypůjčoval knihy jako pro sebe a nosil jsem jim je do bytu,“ vzpomíná Vladimír Klíma, který v tu dobu také rád četl samizdatové tisky s literaturou, kterou režim zapověděl. Přesto, že v letech normalizace mohl relativně svobodně přednášet i podnikat zahraniční služební cesty, cítil se Vladimír Klíma škrcený neustálou obavou ze ztráty zaměstnání. Orientální ústav byl pod drobnohledem režimu – a k pochopení toho je zde třeba širšího politicko – společenského kontextu. Většina států Afriky v 60. letech prošla dekolonizací a lidé z těchto rozvojových zemí často jezdili studovat do zemí bývalého Východního bloku – proto chtěl mít režim pod kontrolou i tuto potenciální sféru vlivu. 

Vladimír Klíma postupně odmítl nabídku členství v komunistické straně, ale později také, ještě zásadnější návrh režimu – spolupráci se Státní bezpečností. „Jednoho dne mi zavolali a pak za mnou přišel do bytu jeden, jmenoval se Kala a nabízel mi velmi krásně placenou práci. Seděl bych v kanceláři a otevíral cizojazyčné dopisy. Vycítil jsem z toho StB a cenzuru a nabídku jsem odmítl,“ vypravuje Vladimír Klíma, který si morálně čistý štít udržel po celou dobu komunistické normalizace. 

Konečně Afrika

Poprvé se měl Vladimír Klíma podívat do Afriky v roce 1966. Tehdy to nevyšlo a později, během normalizace, také ne. „Byl jsem tehdy pro Afriku to samé, co Karel May pro americké Indiány – ačkoli jsem v té zemi dosud nebyl, napsal jsem o ní knihu. Druhou jsem napsal až v devadesátých letech, a to jsem už věděl, jak Afrika vypadá,“ říká Vladimír Klíma, který na černém kontinentu poprvé přistál až v na podzim roku 1989 – to již byl afrikanistou s mnoha publikovanými články, zmíněnou knihou a desítkami přednášek a referátů. O tom, že v Československu probíhá sametová revoluce, neměl ani ponětí. Když jednoho dne seděl ve studijní knihovně v nigerijském Ibadanu, přicházeli za ním afričtí kolegové se slovy útěchy: „Tak jsem se dozvěděl, že se doma něco děje. Hned nato jsem začal ostře sledovat noviny a rádio. A teď jsem slyšel o sedmnáctém listopadu! Do Prahy jsem přiletěl v momentě, kdy v televizi běžel přímý přenos z jednání Federálního shromáždění, kde se právě odhlasoval konec toho monopolu, konec vlády jedné strany.“

Nová doba otevřela široké obzory. Od afrikanistiky byl k diplomacii pouhý krůček – Vladimír Klíma rozvázal svůj pracovní poměr s Orientálním ústavem. Afrika po sametové revoluci totiž ztratila svůj předpokládaný potenciál, nikdo v Československu již nestál o to, přesvědčovat studenty rozvojových zemí o výhodách Marx-Leninismu. Tok peněz se obrátil vstříc privatizaci a okrajové obory šly stranou. Když se Vladimír Klíma setkal s bývalým kolegou – emigrantem, který ještě za komunistického režimu odešel do Švédska a líčil mu nové poměry, dostal dobře míněnou radu: „To musíš udělat jako po pořádné revoluci. Vzít pistoli, obsadit nějaký barák a tam můžeš mít ústavů pro jazykozpyt celou hromadu,“ usmívá se Vladimír Klíma a dodává k tomu: „On si neuvědomil, že už nejsme v roce 1945, kdy se to takto skutečně dělalo. Že už nenosíme pistole po kapsách. Naše revoluce ne náhodou byla sametová a je to tak dobře.“

V roce 1995 se Vladimír Klíma, již jako budoucí velvyslanec vypravil i s manželkou Věrou do Ghany. Postupně se mu podařilo získat diplomatickou akreditaci také v dalších státech – V Burkině Faso a v Togu. Tato dráha trvala čtyři roky a je lemována zážitky, více či méně pestrými, někdy i dramatickými. Jako odvrácenou stranu diplomacie líčí Vladimír Klíma některé zákulisní poměry, kdy stát určité pozice obsazoval lidmi, jejichž úkolem bylo jediné – infiltrovat se a rozvrátit dobré vztahy mezi diplomaty. Kvůli jedné podobné události nakonec, v roce 1999 z Afriky odletěl, aby se dále věnoval výuce cizích jazyků, přednášení, ale především hutné publikační činnosti. 

Ghana byla jeho srdeční záležitostí – dostal se do ní v době, kdy se země pomalu zvedala z totalitarismu směrem k demokracii. Hlavní podíl na tom měl někdejší vojenský diktátor Jerry Rawlings, s nímž měl Vladimír Klíma možnost mluvit osobně. Rawlingsova osoba je problematická i kvůli tomu, že nechal na pláži nemilosrdně popravit generály bývalého režimu. A o tom právě s Klímou hovořil: „Bylo to takové křesťanské. Dal mi najevo, že ho to mrzí a ukázal tak, že má svědomí. Svědomí je důležité a křesťanství také, vede nás k tomu, abychom se k sobě chovali dobře. Co dáváš, to nakonec vždy dostaneš,“ uzavírá Vladimír Klíma, který se během své diplomatické dráhy setkal také s tehdejším americkým prezidentem Billem Clintonem anebo prezidentem České republiky Václavem Havlem. V době natáčení žil v Rožnově pod Radhoštěm.