Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

štábní strážmistr Jan Klimas (* 1924)

• narozen na Slovensku v obci Fokušová 20. 2. 1924

• v roce 1941 se odstěhoval do Prahy, kde prožil Pražské povstání

• po válce začal působit u SNB ve Štěkni v letech 1946–1947

• 1947–1948 působil u pohraniční stráže v jižních Čechách

• únor 1948 prožil v Praze

• 1948–1954 opět pracoval u SNB, kde zažil vyslýchání a kolektivizování, poté odstoupil

• v roce 1968 podal trestní oznámení na velitele policejního okrsku ve Strakonicích za zneužití pravomoci veřejného činitele (za násilné kolektivizování), ale vinnou normalizace neúspěšně

• pracoval v továrně ČZ ve Strakonicích a u Lipenské přehrady

„Dříve, když nám něco říkali starší lidé a radili nám, tak my jsme se jim jenom smáli. A já bych jim dneska chtěl vzkázat [mladší generaci], aby si to brali k srdci a hlavně aby poslouchali, páč jim radí vždycky to nejlepší.“

Mládí

Jan Klimas pochází ze Slovenska, ale žije v ČR: „Jmenuji se Jan Klimas, narodil jsem se 20. února roku 1924 ve Fokušové. Je to menší městečko, respektive vesnice v okrese Martin na Slovensku. Vyrůstal jsem potom v Banské Bystrici.“ Dětství měl bezproblémové až do počátku války: „V Banské Bystrici se moje maminka oženila, v tom manželství byly dvě děti. Abych se měl špatně, nemůžu říct. Otčím se mnou zacházel poměrně slušně. Jenže v roce třicet devět zemřela maminka a zůstaly jsme tři děti samy.“ Jan Klimas se pak musel starat o své mladší sourozence do doby, než přijely tety: „Mně bylo patnáct let a sourozencům, jeden měl devět let a tři roky. O ty jsem se prakticky musel starat, asi dva nebo tři měsíce, než přijely z Prahy tety. Tam jsme měli dvě tety a děti se odebraly. Já jsem zůstal na Slovensku. Živil jsem se tam, jak jsem mohl. Můj otčím pracoval v tehdejší tamní zbrojovce. Samozřejmě o mě zájem neměl, tak jsem se musel starat sám o sebe.“ A v šestnácti letech odešel do protektorátní Prahy: „Když mně bylo šestnáct let, tak jsem pracoval ve zbrojovce. Jenže mezitím mně přišla nabídka od strýce z Prahy, že bych se mohl tam jít učit.“

Pražské povstání a konec války

Válku tedy strávil v Praze, kde se vyučil: „Tudíž v roce jednačtyřicátým na jaře jsem odjel do Prahy a nastoupil jsem tam do učení, kde jsem se vyučil zámečnictví a vahařství.“ Strýc byl ovšem odvezen do koncentračního tábora za odbojářskou činnost: „Potom jsem měl zase smůlu, poněvadž strejda byl v roce čtyřicet tři zavřený a odvezený do koncentráku. Neměli jsme o něm žádný zprávy, jenom jsme věděli, že je někde v Brandenburku. Já jsem ho hledal, ptal jsem se po něm na gestapu a tak dále. Samozřejmě tam mi dohromady nic neřekli.“ Strýc se provinil odbojem, Jan Klimas u něj našel letáky, které zřejmě roznášel: „Pravděpodobně měl nějakou skupinu odbojovou na Žižkově. A já jsem tam viděl letáky. A co tam měli, to přede mnou neříkal. A já jsem to nevěděl, já jsem se to dozvěděl až jednou. To byla náhoda. Já jsem byl u něj zaměstnaný a byl jsem na kole něco vyřizovat. Teď jsem stál na Václaváku, tam byla řízená doprava. A teď jsme měli takový ty zimní kabáty, dneska tomu říkají na stavbách mufňáky. Ono bylo chladno. A něco mě mačkalo, tady na levý straně, tak se tam podívám a já tam vytáhnu takový stoček papíru. Teď jsem nevěděl, co to je, tak jsem se na to podíval. A tam byla odbojová skupina. Teď tam byla protiněmecká hesla. Já to dám zpátky do kapsy. Už jsem nikam nejel. Odjel jsem zpátky na dílnu, a tam jsem ten kabát nechal. My jsme ten kabát nosili já nebo strejda. Já jsem ho tam nechal, já mu neříkal nic a on mně neříkal nic, co tam měli.“ Samozřejmě po ztrátě strýce se Jana Klimase musel postavit na vlastní nohy: „No a co teď? Co jsme měli dělat? Tak jsem zůstal na dílně, ještě tam byli dva dělníci, ti museli odejít. A já ještě jsem nebyl vyučený, takže jsem živil tetu a dva sourozence moje.“ Zakázky a peníze sháněl dokonce po německých firmách, bylo to nutné k přežití: „Jenže situace byla už taková, že se blížil konec války a nebyly žádné zakázky. Tak jsem musel shánět peníze. A ironické bylo to, že vesměs jsem sháněl peníze u německých firem. Bylo to tím, že tam byli čeští účetní, respektive v ekonomice tam pracovali, a já jsem jim dodával falešné účty za práci, které se nekonaly. A jelikož tito lidé věděli, v jaké jsme situaci, tak nám vždycky peníze proplatili. Takže abychom měli nějakou finanční nouzi, nemůžeme říct. Nadbytek taky nebyl, ale přežili jsme to až do konce války.“ Prakticky jim ovšem pomáhali Češi, neboť byli jednatelé firem, Němci o tom ani nevěděli: „Ano, prakticky. Ale to byli Češi, to byli prostě vlastenci, kteří nám pomáhali tam. Ale to bylo více případů. Dokonce byl i na patologickým ústavě v Praze, tam jsem taky chodíval pracovat. To jsme opravovali zámky a různé stavební věci, které se tam dávaly nové.“ Aby firma nebyla zlikvidována, pomohl i rakouský občan s árijskou krví: „A byl tam Rakušan, vedoucí, byl to profesor Weirich. Možná, že neznám to jméno už přesně. Ten znal taky můj případ, taky nám vždycky nechával ty účty proplatit.“ Jan Klimas v Praze dokonce spatřil mrtvé bojovníky, kteří spáchali atentát na Heydricha: „Mezi jiným jsme tam byli na práci v roce čtyřicet dva, kdy byl spáchán atentát na Heydricha. Jenom jsme tam přišli a viděli jsme tam po zemi ležící mrtvoly. Samozřejmě, že nás okamžitě ti zřízenci i vojáci, co tam byli, odehnali. Ale pak jsme dostali od správce, který se jmenoval Vyhnal, zprávu, že to byli přivezení atentátníci, kteří spáchali sebevraždu v kostele v Resslově ulici. Kostel byl myslím pravoslavný.“ Konec války a první výstřely zažil Jan Klimas u Staroměstské radnice: „Už jsme všichni věděli, že se blíží konec války, který samozřejmě přišel pátého května. Já jsem byl ještě v práci a procházel jsem Staroměstské náměstí. Najednou tam byla veliká střelba u Staroměstské radnice.“ Samozřejmě, že nejprve běžel za rodinou: „Běžel jsem do Karlína, kde jsme bydleli.“ Češi dávali velmi vehementně najevo svůj odpor k Němcům: „A už se tam samozřejmě sbíhali lidé, strhávaly se nápisy [německé]. Kde byl nějaký voják osamocený německý, tak ho tloukli. To jsem viděl hodně případů. Možná, že i ti vojáci byli možná nevinní, to byli většinou od wehrmachtu. Největší taková příhoda, co byla, jsem zažil na Senovážném náměstí.“ A Češi překračovali hranice lidskosti: „Tam opravdu chytli gestapáka, pověsili ho na kandelábr, polili benzinem, zapálili. To už ovšem rostly barikády.“ Jako dobrovolník se bojů zúčastnil i Jan Klimas, odnášel raněné: „Toho Pražského povstání jsem se zúčastnil, nebyl jsem tam nějaký hrdina. Kde jsem mohl, tak jsem pomohl. Odnášel jsem raněné.“ Ovšem barikády proti Němcům nevydržely: „Bránili jsme barikádu na Hlávkově mostě, ovšem Němci to tam taky prorazili. Tak jsme se stáhli do Karlína. V Karlíně, tam bylo několik barikád, co jsme postavili. A viděl jsem tam na vlastní oči, jak Němci postupovali tanky přes Královskou třídu do středu města. Barikády samozřejmě rozstříleli. Před sebou nesli štíty rukojmích, ženy a děti. To jsme viděli na vlastní oči. Ne, nevydrželo. To byly barikády – někde byly z dlažby a někde byly třeba jenom z postele nebo almary. A nejhorší bylo potom, když jeli přes ten Karlín Němci.“ Dnes už by Jan Klimas Karlín nepoznával: „Já už vám to nedovedu dneska popsat. Dneska je to tam úplně všechno jiný. Jsem tam byl, skoro osmnáct nebo dvacet let to je, co jsem tam byl naposledy. To jsou novostavby. A člověk už si to ani neumí představit, jak to bylo.“ Barikády neplnily svoji funkci a proti tankům nic nezmohly: „Bylo tam několik barikád a začínalo to na začátku Karlína z druhé strany jako směrem na Vysočany. Bylo tam asi tak čtyři nebo pět těch barikád. A to se postupně couvalo, přecházelo. A kolony Němců s tanky se valily. Tak většinou potom se z barikády stahovali a prakticky se utíkalo. Páč na to zbraně nebyly, co jsme mohli udělat proti tankům.“ Po příchodu Rudé armády vkročil Jan Klimas do revoluční gardy: „Po příchodu Rudé armády byly zřizovaný různý naše ozbrojený jednotky, kde jsem vstoupil do revoluční gardy. Ovšem my jsme byla taková jednotka, nebyli tam mladý kluci. Takže my jsme nějaké rozkrádačky nebo něco takového nedělali.“ Němcům lidé hodně tenkrát ubližovali: „Většinou dělali taky hodně, ubližovali Němcům, to byli ti starší, ty veteráni. Respektive to byli lidé, kteří ubližovali Němcům hodně, ale určitě měli k tomu příčiny. Nechci se zastávat Němců samozřejmě. Byla tam zvěrstva veliká.“ Ovšem ani Rusové nebyli takoví osvoboditelé, jak si Pražané slibovali: „Ale když tam přišli Rusové, tak jsem taky viděl, co oni dělali. Ti znásilňovali, to samý, ženský, Němky.“ Vlasovovu armádu nepotkal: „Vlasovovu armádu jsem neviděl, jenom jsem věděl, že byla na Smíchově.“ Lidé vnímali Rudou armádu jako osvoboditele, přestože ji doprovázelo značné násilí: „To byla Rudá armáda. Jinak proti nim nikdo nic neměl, ale byly takový případy, že tam prostě znásilňovali. Na druhou stranu jsem se tam nedivil, protože jsme potom slyšeli samozřejmě, co dělali Němci.“ Jan Klimas obviňuje Američany kvůli bombardování důležitých podniků: „To bombardování říkali, že to bylo na Dráždany. Dneska, když se díváme všechno zpátky, co nám udělali [Američané]? Byly zde tak zvané Stalinovy závody, veliké, kde pracovalo asi čtyřicet tisíc dělníků. Tam se vyráběl syntetický benzin. To rozflákali, rozbili Kralupy. Rozbili Plzeň, naši největší továrnu před koncem války. Rozbili nám fabriky tady.“ Osobně se s Američany setkal až ve Strakonicích: „S Američany jsem se setkal akorát v zajateckém táboře ve Strakonicích v pětačtyřicátým roce. Tam hlídali [Němce], samozřejmě taky kšeftovali tam. Potom jsem se s nimi hodně setkával, když jsem po revoluci nastoupil k policii, tenkrát zvané SNB, kde jsem odjel do policejní akademie do Protivína, kde jsem strávil rok.“ Bydlel ve Strakonicích, ovšem často jezdil do Prahy: „Tak jsem pravidelně, skoro tak jednou za čtrnáct dní jezdil do Prahy, páč jsem byl na Prahu zvyklý. Nemohl jsem si zvyknout.“ Demarkační čára (hranice mezi Rusy a Američany) se nacházela v Ražicích: „V Ražicích byla demarkační čára, tam jsme museli stát. Tam byli Američané i Rusové. Samozřejmě, že se tam kšeftovalo. Demarkační čára. To byla demarkační čára. V Ražicích u nás směrem na Prahu tam byli Rusové a směrem z Ražic na Protivín byli Amerikáni.“ Rusové a Američané kšeftovali, ovšem Rusové neměli moc co nabídnout: „No kšeftovali. Rusové nic neměli, ale Amerikáni je tam prakticky vyprovokovali. Ono se to pozná hned. Amerikán většinou, to byli i naši lidé, si zapálil cigaretu a teď ji odhodil a oni měli přímo potěšení, když si to ti lidi sbírali.“ Američani kšeftovali i s českými lidmi: „Neříkám, taky byli Amerikáni, kteří přišli do vlaku a jestli kouříme, tak nám hodili camelky nebo něco. Vždycky nějaká černá ovce se najde. Tenkrát byly v módě nylonky, cigarety a konzervy, i krátké zbraně, pistole a tak dále. Třeba naše výrobky chtěli a za to dávali potom různý věci.“

Dodatky k povstání

Povstání začalo neorganizovaně již pátého května: „To bylo pátého května. Začíná se to mlít. Už na Staroměstském náměstí se to mydlilo, tam se tloukli Němci mezi Čechy.“ Vzpomíná na podloubí, ve kterém byly naskládány mrtvoly: „Samozřejmě, tam bylo podloubí, byl tam nějaký obchod Kincl s textilem. A v podloubí už byla pátého a šestého hromada mrtvol. A hodně tam bylo mrtvol, jak našich, tak i Němců.“ Dokonce i sám byl svědkem zapálení Staroměstské radnice: „A Němci, jak je Pařížská ulice a kde stála socha Stalina, tak tam měli flaky protiletadlový. A oni s těmi protiletadlovými děly stříleli na Staroměstské náměstí a tím způsobem taky tenkrát zapálili Staroměstskou radnici.“ Ale povstání bylo neorganizované, řád tomu dala až Česká národní rada a generál Kutlvašr: „To jsme potom vždycky šli, kde to hořelo, než se začali organizovat. To bylo z kraje takový divoký. To šel každý na vlastní pěst. Až potom, toho šestého a sedmého května se to začalo organizovat, páč začala organizovat taky Česká národní rada. Potom za vojáky tam byl generál Kutlvašr. Tak ten to tam dával hodně dohromady.“ Jan Klimas vzpomínal na svoji činnost spolu s dalšími chlapci: „To jsme pár těch chlapců, co jsme byli mladí, tak deset dvanáct, vždycky chodili. A měli jsme potom schůzku na zimním stadionu, a tam jsem se formovali.“ Zbraně dávali i jiným Čechům: „My jsme zbraní měli hodně, a potom jsme dávali, co je neměli. No právě my jsme chodili po těch Němcích. To jsou takový vzpomínky.“ Nejhorší byly všude mrtvoly a násilí: „To bylo tenkrát úplně pro někoho dobrodružství, ale potom, když už byly vidět ty mrtvoly. Třeba tam přecházel po Staroměstským náměstí člověk. Já to neviděl, ale říkal mi to kamarád. Normálně já nevím, jestli to bylo od toho flaku nebo od šrapnelu. Ten přišel normálně o hlavu.“

U pohraniční stráže a u SNB ve Štěkni

Po Pražském povstání odešel Jan Klimas do Protivína, kde nastoupil na policejní akademii: „Po revoluci do Protivína. U nás normálně, když jsme byli v revoluční gardě, tak byl zájem o takový ty mladší hochy, kde by potřebovali službu, aby se vyměnili staří policajti.“ Právě zde se seznámil se svojí manželkou: „A v Protivíně, tam jsem se seznámil se svojí manželkou, se kterou jsme slavili nedávno šedesátiny.“ Do Prahy již zpět neodešel právě kvůli své manželce a nastoupil na četnickou stanici: „A jelikož už jsem nechtěl vrátit se do Prahy kvůli manželce, tak jsem nastoupil do Štěkně na četnickou stanici.“ U SNB byl od roku 1945 do roku 1948: „To se psalo roku čtyřicet šest. Tam jsem sloužil do roku čtyřicet osm.“ Ovšem byl občas odvelen jinam: „Mezitím jsem taky byl odvelený do vojenského pásma do Boletic. A zase zpátky do Štěkně. A v roce čtyřicet sedm jsem byl odvedený do Rapšachu u Chlumu u Třeboně, kde jsem sloužil několik měsíců v roce čtyřicet sedm. Potom ke konci roku čtyřicet sedm nás odveleli do útvaru SNB 9600 Rybník. Je to okres Horšovský Týn. Potom byla z toho stvořena pohraniční stráž.“ Před rokem 1948 nebyly hranice střeženy a nebyly tam žádné problémy: „Sloužilo se poměrně dobře, protože se dodržovaly zákony a na hranicích taky. Poměrně jsme tam neměli žádné problémy, tenkrát lidé ještě neutíkali. Lidi tam chodili na houby, na rekreaci, prostě tam byla volnost pohybu. Až do doby, než přišel únor čtyřicet osm.“

Únor 1948 v Praze

Únor 1948 strávil Jan Klimas v Praze, kam byl jako člen SNB odvelen. Ovšem nemíchal se do násilných konfliktů: „Kdy v únoru, jelikož komunisté už o tom věděli, tak nás odvezli skoro téměř celý útvar do Prahy, kde jsem prožil únor.“ Hlídky měli na Staroměstském náměstí, kde Klement Gottwald pronesl svůj projev: „Měli jsme hlídky na Staroměstském náměstí, ale nezúčastnil jsem se žádný, kde byly demonstrace. Většinou poklidně jsme byli. Byli jsme ubytovaný po školách. A po prohlášení tehdejšího premiéra, že Únor byl vyhraný, opozice byla poražena, tak jsem se vrátili nazpátky na stanici. Nechci nijaký podrobnější o tom vyprávět, to je všude prostě známo, jak to bylo na Staroměstským náměstí. Kdo podal demisi a tak dále.“ Jan Klimas vzpomíná na studenty, se kterými sympatizoval: „Jelikož tam byl klid, akorát studenti zlobili. Byli to chlapci v mých letech, docela jsem s nimi sympatizoval.“ Se svým útvarem se neúčastnil násilí, to měly na starost lidové milice: „Já jsem na Staroměstským taky byl, ale většinou tam bylo hodně lidových milic. My jsme měli pouze takovou pochůzkovou službu. Já osobně nebo i s mým kolegou, my jsme byli dva, jsme na nějaký nepokoje nenarazili. A když, tak to bylo většinou domluvou. A byli to mladí lidi, my jsem se s nimi smluvili. Prakticky, my jsme s nimi sympatizovali.“ Lidové milice nevěřily ani SNB: „Lidové milice, ty měly hlavně starost, ty nevěřily ani nám. Ty byly zbrojní, většinou byly v montérkách, měly takový černý barety a chodily tam. A když někde něco bylo, tak asi byly tvrdší, než byli naši hoši.“ Jan Klimas vzpomíná, že v realitě to vypadalo jinak než v médiích: „Páč oni si z toho tenkrát udělali velkou propagandu, ono to tam prakticky tak nebylo, jak nám říkali.“ Násilí v roce 1948: „No podívejte se. To já jsem slyšel většinou z doslechu. Já jsem nebyl u toho Hradu anebo tam Nerudovou ulicí. Ono tam šlo všechno nahoru. To nám říkali zase z druhý ruky. My jsme měli většinou hlídky. Po Praze taky jsme hlídkovali a hlavně po Staroměstským náměstí. Já osobně nebo naše četa, co tam byla, jsme žádný tam problémy neměli.“ A jak únor 1948 proběhl ve stanici ve Štěkni? „V útvaru, co jsme byli, ano. V útvaru to tam bylo tak na půl, ale do osmačtyřicátého roku nikdo nic nevěděl, kdo co je.“ Nikdo tenkrát nikomu moc nevěřil, ale stanice byla rozdělená: „Tak já jsem se o tohle ani tak nezajímal, do toho osmačtyřicátého to nikdo nevnímal. Ani mě to nenapadlo, že by byl nějaký převrat.“ Ve stanici vládla neinformovanost: „Bylo tam jedno rádio starý, tisk tam nechodil. My jsme ani nevěděli, co se děje ve světě, natož v republice co se dělo. Nálada, jaká byla.“  Nálada se oproti předválečným letům podle Jana Klimase naprosto změnila: „Tak podívejte se, já vám řeknu proč vyhráli volby komunisté. To má kořeny už za první republiky, když se jednalo v Mnichově a ti Angličané a Francouzi nás hodili přes palubu. Zůstali jsme sami. Tak tady byl velký vztek po válce.“ Na Rusy se dívalo jako na hrdiny, zatímco Američané nám zničili důležitá průmyslová centra: „Poněvadž Rusáci, když přijeli, tak to byli osvoboditelé, to byli hrdinové. A Amerika zničila před koncem války veškerý těžký průmysl. Tak toho komunisté využili k agitaci, a to zabralo. To byl celý kámen úrazu. Vždyť Francouzi i Angličané. To byl celý vývoj. Tenkrát ještě ministr zahraničí Beneš jezdil na valné shromáždění do Ženevy. [Má na mysli Společnost národů.] Tam se podnikaly kroky proti militarizaci Německa, a oni byli na to hluší. To prý nic nemůže být. Nebude válka, nic nebude. Kdyby tenkrát Němcům přistihli křídla, tak to bylo úplně jiný všechno.“ Nenávist vůči Němcům byla po válce zcela jasná: „Ata nenávist potom byla vůči Němcům i vůči Západu. Ať se nediví dneska, říkají tomu odsun divoký. Když se vraceli ti lidi z koncentráků a ti naši lidi to viděli, v jakým byli stavu. Ještě nebylo ani povstání, a už se vraceli, z některých koncentráků utíkali. Tak to víte, že to působilo na ty obyvatele a ty Němce tam tloukli. Jak viděli Němce nebo slyšeli německy, tak ho každého ztloukli. V pohraničí, tam právě moc odešla. Tam bych řekl, že tam bylo osmdesát procent lůzy, která se tady nemohla uchytit, tak se uchytila tam.“

A zpět u pohraničí stráže

Po návratu zpátky do Štěkně již byla společnost rozdělená: „No, po čtyřech dnech nebo po týdnu jsme se vrátili zpátky na útvar. Předtím bylo veliký kamarádství, potom se to rozdělilo.“ V útvaru se objevilo hodně komunistů, o kterých dříve nevěděli: „Najednou jsme tam poznali, že tam bylo mezi námi hodně komunistů, kteří už špiclovali a už se to tam kádrovalo. Byly potom zesílené hlídky.“ Časy se změnily. Hranice byly ostřeji střeženy, ovšem Jan Klimas spolu se svými kamarády na sebe schválně upozorňovali, aby „narušitele“ nepřekvapili: „Samozřejmě na hranicích se chodilo po čtyřech, jenže my jsme byli v takovém úseku, kde bylo pár přechodů. A když jsme někde něco viděli, co jsme byli známí, jsme šli třeba ve čtyřech, tak jsme kouřili, dupali.“ Sami pohraničníci měli strach z diverzantů: „Páč my jsme měli taky sami strach, ať si nikdo nemyslí, že když je na hranicích, ať mně nikdo netvrdí, že neměl strach. Protože ty takzvaný, jak oni jim říkali, převaděči nebo diverzanti a tak dále, ti měli výhodu, že jsme je neviděli, oni nás viděli. A my jsme dělali taky všechno pro to, aby nás viděli, aby nás slyšeli, aby nám dali pokoj.“ Vzpomíná na příhodu, kdy narazil pravděpodobně na nějakým způsobem podezřelou osobu: „Rozhodně. Taky jsem měl jednou příhodu, že jsem jel od útvaru do Mutěnína na dráhu. A tam byl takový kopec, takový holý, a teď jde proti mně člověk. Jak mě ten člověk spatřil, tak jsem viděl, že si dal ruku do kapsy. Tak jsem vytáhnul pistoli a dal jsem si ruku do kapsy i s pistolí. A šli jsme proti sobě, a jakmile jsem se minuli, tak on přidal a já přidal taky, a tím to skončilo.“ Agenty během své služby nepotkal, ovšem ostatní kamarádi ano: „Agenty jsme nepotkali, ale [vím o nich] z vyprávění chlapců.“ Vyskytly se neúspěšné pokusy o překročení hranic: „Byly tam asi dva nebo co. Někteří zabloudili. Oni už byli v Německu a zabloudili tam, tak se vrátili zpátky.“ Nejprve se ale jednalo pouze o přestupek, nikoliv o trestný čin: „Jenže já když jsem tenkrát sloužil, tak ty tresty nebyly, to tenkrát byl jenom přestupek. To ještě nebylo uzákoněné.“ Vzpomíná na historku z Nemanic: „Takže tam nějaké velké tresty nebyly, ale pamatuji si velice [dobře] útvar Nemanice. Ten útvar byl téměř na hranicích.“ Právě zde přes hranice přecházel bývalý lidovecký ministr Procházka a málem skončil ve vězení: „A přecházeli tam ministr Procházka a ještě s nějakýma. A oni je tam chytli a zavřeli je tam. A dva kluci je hlídali, ti příslušníci. A teďko došlo s nimi k hovoru: ‚Chlapci, pusťte nás. A když ne, tak pojďte aspoň s námi.‘ No tak jsem se potom dozvěděl to, že přešli i ti dva pohraničníci i s těma ministry. … Počkejte, možná, že jsem se spletl. Šrámek, to byl Šrámek. Monsignor Šrámek. Tak to jsem si popletl. A měl s sebou ještě nějaký dva známý.“ Ve skutečnosti to byl opravdu předúnorový ministr zdravotnictví Adolf Procházka. Šrámek chtěl utéci u Rakovníka pomocí francouzského letadla, ale byl chycen a internován. Po nějaké době počet lidí překračujících hranice vzrostl – a s nimi odcházeli i kamarádi z útvaru: „To už přesně nevím. To mi říkali právě potom, když jsme se setkali s těmi kluky. A pak se to nějak zostřilo, poněvadž začali i kluci přebíhat na druhou stranu. Hodně bylo případů.“ V útvaru byli lidé rozdělení: „Někteří byli dobří, a před nějakýma se nesmělo mluvit. V poměru to bylo tak půl na půl.“ Jan Klimas si stěžuje na špatné živobytí, hlavně na stravu: „Jinak tam se stravou to bylo špatný v zimě. Tam nebyl žádný přístup. Šumava byla zavátá sněhem. Tam se žilo z vlastních prostředků. V Rybníku byla ještě hromadu Němců. Kuchař samozřejmě tam byl. Potom se to měnilo, to bylo ještě předtím, to bych zase zasáhnul dozadu.“ V měsíci komunistického převratu přišel velitel roty a zjistil, že Jan Klimas spí. Dostal za to menší trest: „Samozřejmě, že tam nás kontrolovali. Právě zrovna v ten den [spíše dny], když nastala komunistická revoluce, najednou slyším tam rány na dveře. A tam přišel velitel roty a povídá: „Vy jste spal?“ „Nespal, ale co bych vám otvíral?“ „Hele…“ Tam byl ještě jeden: „…jaký máme to heslo?“ „No tak, když mi to řeknete, tak vás pustím.“ Nelíbilo se to, poněvadž bylo vidět, že jsem byl ospalý. Tak jsem dostal tenkrát asi čtrnáct dní kasárníka. To byl tak můj jediný trest za to, co jsem tam vyvedl.“ Situace na hranicích se přiostřovala a Jan Klimas onemocněl: „A abych nezapomněl, jelikož se mi to tam moc nelíbilo na hranicích, poněvadž se to tam začalo přiostřovat, tak jsem se hodil marod.“ U útvaru sloužil od roku 1947 do roku 1949. Možná jeho nemoc plynula i z velkého vyčerpání: „Opravdu jsem byl nějaký rozčilený a v kanceláři se mi udělalo špatně. Poněvadž jsem tam musel zastávat někdy i kancelářský práce. Poněvadž tam byli chlapci, kteří vůbec [nevěděli co a jak]. Já jsem sloužil na stanici, tak jsem měl praxi ve vedení administrativy, tak jsem ji tam vykonával.“ Jednou Jan Klimas dokonce omdlel; zdravotního problému využil, aby mohl odejít pryč: „A udělalo se mi špatně, že jsem tam sebou seknul. Tak zavolali hostinského, ten tam byl jediný, kdo tam měl auto. Odvez mě k doktorovi, do Poběžovic. Zákaz chůze po kopcích a tak dále. Tak já jsem toho využil a žádal jsem o vrácení na útvar.“

A zpátky u SNB ve Štěkni a ve Strakonicích

Díky onemocnění se mohl Jan Klimas vrátit do Štěkně a opět plnit funkci u SNB: „Tak jsem se potom dostal v roce čtyřicet devět zpátky do stanice Štěkeň.“  I v tomto okrese se začínal projevovat zostřující se třídní boj: „To zase nebylo o nic moc lepší, protože začínal, zvláště ve Strakonicích, třídní boj. To byli agitátoři, kteří chodili z okresu už na zakládání družstva, ale to se tak začalo odehrávat už koncem čtyřicátého devátého, tak v padesátým roce.“ SNB musela chodit pod domech a kontrolovat: „To byl nejhorší čas, poněvadž museli jsme chodit na domovní prohlídky, kde se prohlíželo, jestli mají dodávky splněny. To se samozřejmě dělalo za spolupráce tehdejších předsedů národních výborů, kde člověk hned poznal, se kterým může jednat rovně, se kterým se musí nějak udělat kompromisy a tak dále.“ Jednalo se o dodávky a v případě nesplnění bylo vypsáno trestní oznámení: „A když to nebylo v pořádku, tak jsme museli dělat trestní oznámení za nedodávky a tak.“ Nedodávky byly způsobeny sebráním pracovních sil, rolníci tedy nedokázali plnit limity: „Ti to zdůvodňovali tím, že jim sebrali všechny pracovní síly, že je sám se ženou, že má malé děti, a přitom byly tyto zákroky velice proti mému přesvědčení.“ Jan Klimas vnímá tyto prohlídky a trestní oznámení jako velice nespravedlivé, protože dodávky byly nadhodnocené: „Poněvadž představte si, že přijdete k nějakému rolníkovi – oni jim říkali, že to je kulak –, má malé děti, dva ty rodiče musí pracovat, ty tam staří ještě měli se starat o rodiče, vykonávat práci na poli, dojit krávy, odevzdávky, něco nestačili, něco si museli taky nechat.“ Dokonce se zabavoval i nadbytek šatstva: „My když jsme něco našli, tak, i když tam byly zásoby šatstva nebo něco takového, jsme měli všechno odevzdat.“ Jan Klimas vzpomíná na pana Šípana, jak u něho byli a kontrolovali ho: „My jsme byli jednou třeba na případu – on to nebyl žádný zemědělec, byl to podnikatel – pan Šípan v Čejeticích. Tam přišel právě okresní ředitel Mach, na kterého jsem potom v osmašedesátým podal trestní oznámení za zneužití pravomoci veřejného činitele. A ještě z okresu s nějakým pánem a ještě s jiným příslušníkem a prohledal se celý byt. A všechno, co bylo navíc, tak se muselo zabavit, zapsat, dát stranou.“ Zabavovaly se i dětské boty: „I dětem botičky, bylo tam třeba pět párů bot a dvoje, troje se musely sebrat.“ Po skončení prohlídky odjel pan Mach do Drahonic, kde se otrávil při ochutnávání: „A když skončila prohlídka, tak nadporučík odjel do Drahonic, tam jsem nebyl přítomen. Ale taky se tam dělala prohlídka a byli to pravděpodobně nějaký příbuzný těch Šípanů. A jak pan nadporučík chodil po půdě, on měl ve zvyku, když dělal prohlídky, tak viděl něco, nějakou luštěninu nebo něco, tak on si tam zob. Zob si tam nějaký boby. A najednou se mu udělalo špatně. Tak ten šofér ho musel odvézt do nemocnice.“ Otrávil se jedem na krysy: „On měl strašně těžkou otravu, poněvadž ty boby byly otrávený jedem na krysy. Já jsem ještě přitom tomu šoférovi říkal: ‚Pepíku, prosím tě, proč jsi nejel pomaleji? A měli bychom tady všichni pokoj.‘ Se jenom usmál, neříkal samozřejmě nic.“ Mezi kolegy panovala nedůvěra: „Se bál, my jsme se tenkrát báli jeden druhého. Mach se z toho dostal. Ale abych se vrátil k té domovní prohlídce. Tak tam byl ještě z okresu přítomen jeden. Jenže on se bál a já se bál zase jeho.“ Zprostředkovatele mezi navzájem si nedůvěřujícími policisty nakonec dělali sami Šípanovi: „Takže ty Šípanů nás seznámili. Oni se znali se mnou i s ním. Tak jsme ty věci hodně ztenčily a odevzdalo se jenom něco.“ Nedůvěra se vztahovala hlavně vůči vyšším postům: „Než jste oťukal takového předsedu národního výboru, tak to chvíli trvalo. A byli to jenom lidé.“ Mezi lidmi se samozřejmě vyrojilo mnoho kariéristů: „Ale byli tam potom takový, kteří tahali nahoru.“ Například výmlatů se spolu SNB účastnili i tvrdí milicionáři: „A potom přišly noční výmlaty, těch se zúčastňovali i milicionáři.“ SNB prakticky jen přihlížela: „My jsme tam měli konat asistence, zapisovat pytle. Na nás chtěli všechno dělat, jenom ne bezpečnostní službu.“ Mach byl postrachem pro svoji surovost a své komunistické praktiky: „Mach, jak se tam přiotrávil, tak ten byl, bych řek, nejtvrdší a nejvíce prokomunistický agitátor pro stmelování zemědělství, pro agitaci.“ Jak se to projevilo: „Projevovalo se tím, že třeba přišel k tomu sedlákovi, stoupnul si doprostřed světnice, rozkročil nohy, ruce do kapes.“ Jan Klimas jej dokonce srovnává s SS: „Typický tvrdý esesácký postup. Udělejte tohle, přines to sem, tamhleto potřebujeme. Všechno se zabavuje.“ Mach si na Jana Klimase stěžoval, že neplní řádně svoji funkci: „Nebo přijde jednou za mnou a povídá: ‚Jak to, že chodíte do služby. Jak to chodíte? Vždyť vám tady lidi poslouchají Hlas Ameriky, Svobodnou Evropu a vy nic neděláte.‘ Já povídám: ‚Já když jedu na motorce, tak to neslyším, a když jdu pěšky, tak nejdu pod okny, jdu po cestě. Tam není nic slyšet.‘ ‚Tak se pojďte přesvědčit.‘ Tak jsme přijeli do Sedlíkovic, akorát sem tam zněla znělka Londýna.“ Londýn poslouchal starý pán a díky duchapřítomnosti Jana Klimase neměl tenkrát problémy: „U okna jsme stáli. Tak jdeme dovnitř. A on tam seděl starší pán. Nohy měl na židli a seděl nahoře, ucho měl na rádiu a poslouchal. Samozřejmě, že se lekl.“ Ihned po odhalení poslouchání Londýna se udělala domovní prohlídka: „Hned se udělala prohlídka, domovní prohlídka. I obilí se tam zabavilo. A měl jsem napsat trestní oznámení.“ Jan Klimas tenkrát pomohl panu Fundovi uniknout kriminálu: „Tak jsem napsal trestní oznámení a pozval jsem si na stanici pana Fundu a říkám mu: ‚Pane Funda, vy špatně slyšíte.‘ ‚Ale já slyším dobře.‘ ‚Ale pane Funda, vy špatně slyšíte!‘ ‚Ale slyším dobře!‘ No tak jsem musel mu to říct po lopatě: ‚Pane Funda, musíte říct, že slyšíte špatně, proto jste seděl toho rádia, abyste ty zprávy slyšel.‘ No tak jsem naspal trestní oznámení. Předseda mi dal dobrozdání, že má dodávky splněny a tak dále. Dali jsme to do Strakonic.“ Trestní oznámení se posílalo nadvakrát: „To se dělalo dvojmo – posílal se koncept na okresní velitelství a posílal se koncept někdy k soudu anebo, když to byl správní přestupek, tak se to podávalo na správní oddělení přestupků na okresní národní výbor.“ Trestní oznámení ovšem nebylo přijato, bylo příliš mírné: „A za týden jsem dostal přípis, abych udělal nový udání, protože podle toho mého trestního oznámení by měl dostat vyznamenání. Takových případů bylo víc.“ Vzpomíná ještě na jeden případ, na černou porážku prasete. Zde Jan Klimas zachránil pana Strnada: „Ještě jsem si taky vzpomněl. Kbelnice, kde byl nějaký pan Strnad, taky sedlák, a přijela tam kriminálka.“ Fungoval zde i pan Krejčí, který také používal tvrdé praktiky: „Nějaký pan Krejčí, stalinista taky a ještě jeden v uniformě, toho jsem ani neznal.“ Byla provedena prohlídka. Pan Strnad se dohodl s Janem Klimasem: „Že prý měl tam provést černou porážku prasete: ‚Já o ničem nevím.‘ Tak uděláme prohlídku. Já jsem se s nimi velice dobře znal. Povídal mi: ‚Pane štábní, já mám zabito a mám to támhle. Co s tím?‘ ‚No, nevím, musíme něco vymyslet.‘ Tak jsem s nimi chodil, prohlídku jsem dělal. Dělal jsem takového důležitého, všude jsem vlezl s nimi pod postele a tak dále.“ Když našel prase pod postelí, nikomu to neřekl: „‚Tam,‘ já povídám ‚nic není.‘ A já povídám: ‚Ještě tamhle máme jeden, tak já se tam ještě podívám, ale tam taky asi nic nebude.‘ A já jsem ležel po postelí a tam jsem viděl takový nízký necky, byly tam dvě půlky a nějaký vnitřnosti. A já povídám: ‚Hele, tam nic taky není.‘ Tak odešli.“ Kdyby se prase nakonec našlo, měl by velké problémy nejen pan Strnad, ale i Jan Klimas: „Tak pan Strnad si oddechnul, a hlavně já jsem si oddechl víc, poněvadž to by mi moc k dobru nedali.“ Lidé proti kolektivizaci protestovali. Práce ve státních službách mohla přinést i několik ran vidlemi: „Měl jsem akorát jeden případ, a to bylo v Sudoměři. Já jsem zásadně vždycky přišel, pozdravil. Byli jsme dvojice. A on: ‚Co tady chcete? Tady nemáte co dělat. Tady jste na cizím pozemku.‘ A já povídám: ‚Já to vím, všechno tohleto. Proto jsem tady přišel, veřejně jsem přišel. Máme se tady k vám podívat.‘ A on vzal na nás vidle.“ Jan Klimas spolu se svými lidmi odešel a nepodal ani trestní oznámení: „Tak aby nedošlo k nějakým [komplikacím], tak jsme odešli. Ani jsem to nehlásil. Byli tam takoví [co to hlásili].“ Předsedové národních výborů tehdejšímu systému vlastně ani nerozuměli, jednalo se jen o stranickou příslušnost: „To byli komunisté, dělali předsedy národního výboru. Někteří byli takový tvrdý jádro. Ale o politice, já bych řekl, že neměli ani šajn. Tenkrát byly taky starosti ještě jiný, páč měli děti. Ty potřebovaly oblékat a tak dále. A tyhlety holt sedláci měli krok vpředu. A oni jim to všechno záviděli.“ Pokud na stanici věděli, že má přijít prohlídka, tak se snažili postižené varovat: „A takový případy, když jsme měli někde přijít, tak jsme varovali, pokud jsme to věděli. Jinak většinou jsme byla parta dobrá na stanici.“ Jan Klimas vzpomíná na své kolegy: „Byl zde pan Svatoš, a toho vlastně vyhodili, páč to byl starý četník.“ Štábní Rádr byl za své nemorální chování těžce odsouzen: „Ale chodili tam takový, například přijel tam i štábní Rádr. Dělal tam velitele stranice. A měl asistovat státní bezpečnosti u nějakých Vlků. Truhlářství tam měli, ale už starý pan Vlk nežil a jeho syn sloužil taky u pohraniční stráže jako já. Ale na jiným útvaru. A měl tam taky nějaký průšvih. Tenkrát byl zavřený.“ Rádr chtěl po sestře zavřeného, aby mu za pomoc dala nějaké peníze: „Tak státní bezpečnost to všechno vyšetřovala, jenže zásluhou pana Rádra tam nic nenašli. Jenže pan Rádr chtěl toho využít a šel za sestrou toho chlapa, kvůli kterému mu se to dělalo, který byl zatčený v tu dobu. A povídá [Rádr]: ‚Tak Maruško, přijďte na stanici. Já jsem Vám pomohl, tak přijďte na stanici. Musíte mi to nějak zaplatit.‘ No a holka nešla ani druhý ani třetí den.“ Jenže Rádr udělal chybu, která se mu nevyplatila: „Tak milý Rádr se sebral, vzal ty papíry a odvezl je na Státní bezpečnost do Písku. Tam jim je dal. Jenže tam se zklamal. Tam mu řekli, jak to, že to nedal. A teď to začali vyšetřovat.“ Za své jednání byl zavřen: „A místo u Vlků zavřeli pana Rádra. A potom mi psal z kriminálu, ono to nebylo nic dobrého. V Plzni pravděpodobně, ale dlouho tam nebyl.“ Jan Klimas převzal pokladnu, kde zjistil, že některé peníze byly odcizeny: „Já jsem tam převzal stanici a převzal jsem tam samozřejmě i pokladnu. Tenkrát pokladna, to bylo asi čtyři sta nebo pět set korun. A teďka vidím, že tam mělo být osm set.“ Zcizené peníze Rádrovi Jan Klimas přiznal: „A on ten Rádr je vzal. Tak jsem tam napsal, tolik a tolik bylo, přestože tam bylo předtím osm set korun. A napsal jsem to tam, zdůvodněné tím, že těch tři sta korun si vzal on. On mi potom poděkoval, že jsem mu polepšil, v uvozovkách. Tak takhle to chodilo kolem dokola.“ Práce se ovšem Janu Klimasovi velmi znechutila: „Až jsem hodně marodil se žaludkem, když jsem viděl, že to bylo jedno a to samý. Prostě jenom sedláci, sedláci.“ Byl převelen ze Štěkně do Strakonic, kde pracoval jako dozorčí: „Tak mě potom převeleli do Strakonic, kde jsem dělal hlídkovou službu a dozorčího, páč jsem byl nemocný se žaludkem.“ Jan Klimas osobně nevnímal bohaté sedláky jako nepřítele: „My jsme se chovali normálně, v těch sedlácích jsem neviděl žádného třídního nepřítele. Já jsem se k němu choval podle zákona, slušně jsem se choval, nikdy jsem ho neurážel.“ V roce 1968 napsal kritický článek na adresu velitele Macha a obdržel řadu podporujících dopisů: „Já mám hromadu dopisů, co jsem dostával od nich, když jsem uvedl v osmašedesátém roce ‚Sloužil jsem lidu‘. Já jsem dostal několik desítek dopisů od lidí, kteří mi děkovali, kteří mi potvrdili, co jsem všechno dělal, že jsem nikomu neublížil. Když se to zase vezme druhou stranu, někteří tihle [dobří] policajti na to taky doplatili. Byli ve městech, měli síť těch udavačů.“ Sami policajti měli vypracovat sít konfidentů, kde se muselo objevit něčí jméno: „My jsme měli taky za úkol vypracovat síť konfidentů. No tak koho jsem tam měl dát? Já jsem šel vždycky jenom k předsedovi národního výboru. Tomu neublížím, páč my spolupracujeme stejně.“ Lidé se lišili, někteří chtěli kariéru a úspěch, druzí byli proti podobným praktikám: „Samozřejmě, že někteří zase byli aktivní, kteří chtěli získal nějakou hvězdičku na ramenou. I mezi těmi kluky, i starší příslušníci byli taky aktivní. To záleželo na tom, jak se nechali ovlivnit okresním velitelem Machem, páč když byly potom srazy – tady byl velký okres –, tak bylo třeba padesát šedesát příslušníků. A on [povídal], že tady se prochází, že si reakcionáři dělají co chtějí.“ Všechno sebrali i bývalému premiérovi Beranovi: „Beran, že tam má velký zásoby, bývalý ministerský předseda. Tak se potom vypravili z kriminálky, sebrali mu tam potraviny, sádlo, oděvy a všechno vyložili tady před obchodem. Bylo to vyložený ve výkladu, takové voloviny tam dávali.“ Agitátoři vyvíjeli nátlak na obyvatele, dokud se jim je nepodařilo zlomit: „Nebo je dali prozatímně do vězení, nedali jim jíst a dělali na ně nátlaky. Pozvali si jednoho toho nejhlavnějšího, ten neustoupil. Tak chodili další a další, až se někdo našel, že to zlomil. A to se chodilo třeba ze vsi. Nepodepíšu, tak to dělali potom jednotlivě. Nebo přijeli na ves, udělali tam shromáždění. Teď tam mluvili o výhodách socialistického zemědělství. No a nikdo nechtěl, až půjde tamten. Až ten souhlasí. Tak ten byl tvrdý, ale nakonec právě potom ty nejtvrdší zlomili tady.“ Na neústupné tlačili vyššími dodávkami a trestním oznámením, pokud je nesplnili: „Napařili jim dodávky, že nestačili, a dostávali potom pokuty. My jsme museli dělat trestní oznámení. Musíte udělat trestní oznámení každou chvíli, a dostávali potom pokuty. Nějaká kriminalita, jako je dneska, tenkrát neexistovala.“ Jan Klimas si stěžuje, že nárůst kriminality na vesnici přišel s rušením policejních služeben: „Ve vesnici taky byla chyba, že zrušili policejní oddělení. My jsme věděli o každým, jak tam přišel někdo cizí do našeho oddělení, do našeho obvodu. Tak jsem věděli, kdo to je, co dělá, u koho je a všechno. A když bych chtěl všechno vědět, tak jsem věděl od dětí, děti my řekly všechno. Já jsem dal dětem bonbon nebo něco, jsem to s dětmi uměl, tak řekly: ‚Dneska byli na návštěvě ty a ty.‘“ Někdy děti věděly i to, co by vědět od rodičů neměly: „A taky někdy řekly něco, co říct neměly, tak jsem to říkal rodičům dítěte, aby jim všechno neříkali, páč neví, na koho narazí.“ Děti se měly vychovávat dvakrát, pro rodinu a pro společnost: „Děti se vychovaly dvojmo, když se to vezme. Mluvilo se doma jinak a navenek taky jinak.“ Zastává se bohatých sedláků a jejich pracovitosti: „Ale byli to majetní lidi, to měli ještě pole. To zase rodiče to měli a jejich rodiče také. To se zdědilo. To není jako dneska. Dneska si vytunelují fabriku a mají fabriku. To tenkrát neexistovalo, zemědělství se muselo všechno z generace na generaci.“ Někteří se samozřejmě o majetek řádně nestarali: „Taky byli, že propili majetky.“ Jan Klimas musel SNB nakonec opustit, protože nebyl podle nadřízených schopen svoji funkci dále správně vykonávat: „To jsem sloužil ve Strakonicích, a jelikož jsem neměl moc kladný poměr k socialismu, měl jsem i řeči, hlavně anekdoty protikomunistický, tak mi bylo dáno najevo, abych si podal žádost o propuštění, nebo že to bude s jejich mocí. Tak jsem si napsal žádost: ‚Jelikož mi bylo dáno najevo, že nejsem ve Sboru národní bezpečnosti žádaný, tak žádám o propuštění.‘ A bylo to. Prvního dubna padesát čtyři jsem byl propuštěn.“ Po propuštění ovšem nemohl sehnat práci. Byla mu nabídnuta spolupráce s StB, Jan Klimas ji odmítl: „Začala anabáze, poněvadž jsem nemohl sehnat práci. Potom si mě zavolal okresní velitel, kterého jsem později kritizoval, že když s nimi budu spolupracovat, že mi najde pěkný místo. Já jsem s díky odmítl.“ Byl svědkem nelidského výslechu ve Strakonicích: „Ale ještě bych se vrátil k tomu, kdy jsem sloužil jako dozorčí důstojník na okrese. Tam jsem byl svědkem výslechu, který prováděli vyšetřovatelé od kriminálky. Zvláště Josef Krejčí – dneska už mrtvý – prováděl výslech následovně: na elektrická kamna, která byla teplá, velice teplá, zabalil vyslýchaného do kožichu. Na hlavu mu narazil beranici, do očí mu dal reflektor a vyslýchal. A nechal ho tam stát – když nechtěl mluvit – tak ho tam nechal třeba čtyřiadvacet hodin. Jíst mu nedal, nic. Tak když se nepřiznal, tak už byl odveden k soudu. V té době jsem už dál nevěděl [jak to dopadlo].“ Klimas takových lidí více potkal více, mnozí ani nevěděli, co měli provést: „Ale v místnosti jsem několik případů měl, že mi tam dali na starost, abych hlídal pachatele. Nevím ani, co vyvedl, on mi říkal: ‚Já nevím, proč jsem tady. Pocházím odsaď a odsaď. Buďto doma něco. Já nevím, no.‘ Jeden tam něco vzal ve fabrice, a museli tam stát.“ Jan Klimas se snažil být hodnější než jeho nadřízení: „Já jsem samozřejmě, když jsem tam byl sám, je nechal sedět. Popřípadě po ženě jsem vzkázal, aby přinesla nějaké jídlo. Tak jsem se s nimi podělil o jídlo. Takových případů bylo víc, až moc jich tam bylo.“ Varoval také lidi před prohlídkami: „Nebo jsem varoval doktora Šmída, že přijdou za ním, že pravděpodobně bude mít nějaké opletačky, aby byl na to připravený. Když jsem se takhle něco dozvěděl, tak jsem vždycky lidi varoval.“ Popisuje další komunistické postupy vyslýchání: „Tak mučení. Tam byly výslechy. Třeba přes prsty tam dávali, když nechtěli mluvit. Na palce jim stoupali. Já osobně [vím] tohle, co tam dělal, a potom když tam nějaký Kraml mlátil přes prsty. Ale aby bylo nějaké fyzické mučení od našich příslušníků, to jsem nikdy neviděl.“ Často slyšel shora bolestivé výkřiky, ale nevěděl, co tam probíhá: „Ale nad námi bylo oddělení Státní bezpečnosti. Tam jsem nebyl nikdy, nahoře, ale slyšel jsem tam výkřiky, bolestivý výkřiky. To jsem slyšel každou noc skoro, když jsem měl noční službu.“ Často jezdil ze Štěkně po kraji do Českých Budějovic: „Ze Štěkně jsem byl několikrát v Budějovicích.“ Byl i na pohřbu prezidenta Beneše, kde viděl přední představitele státu: „V Sezimově Ústí jsem byl taky, když byl pohřeb prezidenta Beneše. Jsme tam dělali pořádkovou službu. O tomhle já vám moc neřeknu…, my jsme jeli ze stanice ještě s jedním z Cehnic. Jsme tam byli dva. My jsme byli tam na křižovatkách. Tam se řídila doprava a část byla přímo u vily prezidenta Beneše. Viděl jsem tam Fierlingera, když tam jeli, a takhle.“ V Budějovicích měl za úkol střežit vojenské letiště: „Pak jsme byli v Budějovicích, tam jsme byli taky na měsíc. Tam byl nějaký výcvik. Jsme střežili vojenský letiště.“ Posléze byl Jan Klimas odvelen do Boletic, ale chtěl tam odjet bez manželky, kterou nechal doma: „A potom v padesátým nebo jednapadesátým roce mě odveleli do vojenského újezdu v Boleticích. Manželka tenkrát měla se mnou. Na půl roku. Oni chtěli, abych se tam odstěhoval. Ale já povídám, ženě: ‚Hele, oni sem přijdou. Ty řekneš, že se stěhovat nebudeš.‘ Musím poslechnout, musím tam jít.“ V Boleticích spolupracoval s vojáky: „Tam byla většinou taky strážní služba. Chránil vojenský újezd, aby tam nepronikaly civilní osoby. My tam byli s vojáky. Legrace tam byla poměrně taky dobrá. Tam jsme chodili na stravu, my jsme tam měli u nich stravu. Jan Klimas se i zde snažil být na lidi hodný: „Takhle – když tam přišel nějaký cizí, tak jsem musel mluvit zrovna tak jako oni. Jenže mě už znali. V tom mém rajoně už mě znali.“ Pokud dodávky nebyly splněny, tak přijížděly tvrdší kontroly: „Trvalo to třeba týden, že ty dodávky nebyly splněny, tak okamžitě tam přijely potom kontroly z okresu a my jsme tam prakticky při tomhle měli dělat jenom asistenci.“

Odchod od SNB a další práce

Po odchodu z SNB dlouho nemohl sehnat práci, až se uchytil na Lipně: „To se mi potom vyplatilo, když jsem odešel ze sboru, když jsem nemohl nikde sehnat práci. Tak jsem si našel práci na Lipně, kde jsem pracoval na tunelu. A shodou okolností jsem se znal s několika lidmi.“ Se svojí minulostí zde ovšem narazil na časté komplikace, dostal tvrdou práci: „Pozice nebyla moc dobrá, pověst taky ne. Říkali: ‚Hele, tam mají esenbáka, tak mu musíme dát nějakou pěknou práci.‘ Tak to víte, dostal jsem nejhorší práci. Vozili jsme kámen do tunelu nebo vyváželi kámen z tunelu. Tam jsme vozili stavební materiál. Já jsem to znal i jak se to jmenovalo italsky. Různý stavební materiál na výztuhu, železný materiál se tam vozil.“ Pracoval zde tři měsíce, než se začalo blýskat na lepší časy: „A tam jsem pracoval asi tři měsíce. Jednou jsem vyjel z tunelu ven a potkal jsem dva známý, se kterými jsem velice slušně jednal, prakticky jsme jim pomohl. A oni tam pracovali v dílně. A on: ‚Vy jste vyučený?‘ Já povídám: ‚Jo.‘ ‚Tak budete mít práci, my vám ji postaráme.‘ Tak jsem odešel z toho úseku a přišel jsem tam na opravu těch úzkolejných vozíků. A tam jsem byl dva roky.“ Po odchodu z Lipna se vrátil do zbrojovky na pozici svářeče: „Po dvou letech jsem se mohl vrátit do zbrojovky, kde jsem pracoval jako svářeč. Jinak mě nechtěli přijmout. Na Lipně jsem se naučil náhodou svářet. A tam potřebovali jenom svářeče, jinak jsem se tam nemohl dostat.“ Poté přešel do strojírny, kde byl spokojený: „A jelikož potom začal útlum motorek, tak jsem se dostal – pomohli mi dva komunisté – do strojírny, kde jsem pracoval. Tam jsem byl v práci celkem spokojený, jezdili jsme na montáže po celé republice, i do Polska.“

Trestní oznámení na Macha

Jan Klimas se rozhodl podat trestní oznámení na okresního velitele Macha. Učinil tak i na naléhání spolupracovníků: „A tam jsem se dočkal roku šedesát osm. Chlapi spolupracující říkali: ‚Hele, dělej s nimi něco, s těmi policajty, co ti ublížili. Co tady dělali za rozbroje. Co zakládali družstva. Dělej něco.‘“ V roce 1968 napsal článek, který pojal velmi kriticky práci SNB: „Tak jsem napsal do Zemědělských novin článek ‚Sloužil jsem lidu‘, kde jsem částečně popsal moji práci a práci jiných. Velice kriticky, ale pravdivě. Článek vyšel, nastal šum.“ Lidé začali vzpomínat a dopisy podpořili Jana Klimase: „Začínaly mi chodit dopisy od lidí, kteří mi psali, že u nich taky byli. Skládal jsem mozaiku, až se toho chytla potom paní redaktorka Dumasová ze Zemědělských novin, jelikož ona dostávala taky strašně z okresu různé negativní zprávy o chování policie.“ Paní Dumasová ze Zemědělských novin začala pomáhat: „Tak mi napsala a rozjela se za mnou. Začali jsme potom spolupracovat, chodili jsme po vsích. Napsali jsme výpovědi.“ Jan Klimas vyzval velitele Macha, který v té době působil v Českých Budějovicích, aby odešel z funkce: „A potom, abych se vrátil, v první řadě jsem napsal osobně dopis – to byla tenkrát taková móda – Machovi, tehdejšímu okresnímu veliteli, už byl ale na kraji v Budějovicích, aby odstoupil. Že se to všechno nechá v klidu vyřešit, aby neztěžoval práci jiných lidí.“ Ale dočkal se pouze ostré odvety od Macha: „On mi naopak odpověděl, že si není ničeho vědom. Od kolektivu jsem dostal zprávu, kterou uveřejnil taky do Jihočeský pravdy. Že to není vůbec pravda a že mě požene k soudu. Mach. A já povídám: ‚Tohle si nemůžu nechat líbit.‘ Já jsem v ruce tenkrát nic neměl. Jenom to, co jsem viděl, a ty prožitky z těch padesátých let.“ Jezdil za lidmi, aby mu dosvědčili jeho pravdu proti Machovi: „Začal jsem jezdit po okresech, po těch zemědělstvích, které byly pronásledovaný. Od každého jsem měl písemnou výpověď podepsanou. Měl jsem jich asi pětadvacet. A mezitím mi napsala paní Dumasová, spojila se mnou. Začala si to ještě ověřovat sama, jestli je to pravda. Jezdili jsme.“ Mezi Klimasem a Machem došlo k otevřenému konfliktu, který se přenesl i do novin: „No tak došlo ke konfrontaci mezi mnou a Machem. On to prostě popřel. I v rozhlase to popřel, že to není pravda. Nastaly přestřelky mezi Rudým právem a Zemědělskými novinami.“ Trestní oznámení na Macha nakonec Jan Klimas stejně podal: „Nakonec to dopadlo tak, že jsem podal na pana Macha trestní oznámení na vojenskou prokuraturu do Tábora, tam jsem doložil asi pětadvacet svědeckých výpovědí.“ Oznámení odešlo na ministerstvo vnitra, které ale Machovi pomohlo: „Ti mi odepsali, že to obdrželi a už je to promlčený. Tak to poslali na vyšetření do ministerstva vnitra. Ministerstvo vnitro poslalo komisi složenou z bývalých spolupracovníků nadporučíka Macha. Nevyšetřilo se nic. Potom přišla ještě pražská kontrola ministerstva vnitra.“ Všechno bylo ovšem promlčeno kvůli okupaci a normalizaci: „Nevím co se dělo, jak to bylo potom. Jenže pak přišli osvoboditelé v roce šedesát osm a všechno se to zapsalo za koberec.“

Problémy v práci

Po konfrontaci s Machem pracoval dále ve stejné továrně: „No, já jsem samozřejmě pracoval ještě dál.“ Z fabriky byl propuštěn a musel si najít jinou práci: „V sedmdesátým roce mě propustili za politickou činnost z fabriky. Zase jsem nemohl sehnat práci.“ V hledání nového zaměstnání mu pomohli lidé poškození režimem: „No, konečně jsem uchytil u pozemních staveb, zásluhou určitých pracovníků, kteří měli rodiče pronásledovaný, kteří mě znali i osobně, mně tam sehnali práci. Jenže jsem tam pracoval rukama. Na vykopávkách, svažoval jsem tam.“ Práci ale musel změnit: „Mně to ovšem nevadilo, ale vadilo to novému řediteli, který pocházel se zbrojovky. Tam ho dala zbrojovka. A musel mě prostě odtud odtáhnout pryč. A ti, co byli potom: ‚Podívejte, mi vás dáme na jeřáb. My to odůvodníme tím, že jste izolovaný, že nejste mezi lidmi.‘“ Šlo o Klimasovo poslední zaměstnání, poté šel v roce 1984 do důchodu: „Tak jsem odsloužil na jeřábu u pozemních staveb. A v roce osmdesát čtyři jsem odešel do důchodu.“ I v posledním zaměstnání byl pod dohledem: „No samozřejmě, i když jsem potom pracoval u pozemních staveb, jsem byl hlídaný. Jakmile byl nějaký konflikt někde. Třeba v Pelhřimově vylétl sekretariát, a byli u mě. A já jsem v tom Pelhřimově byl, ale na školení. Tak jsem tam byl asi na dva na tři dny vyslaný do školy do Pelhřimova k obsluze.“ K dobru mu nepomohli ani sousedé, kteří bydleli s Klimasovými: „Byli tady, každou chvíli se vyptávali sousedů. Dobří sousedi tady byli, donášeli na mě na sekretariát.“ Samozřejmě, že se ptali i v práci: „A v práci to samé. V práci snad pětkrát šestkrát do roka se na mě ptali. Jelikož po pracovní stránce jsem nikdy nikde neměl potíže, já jsem byl pracovitý. Já jsem si vždycky vydělal. Potřebovali něco dělat, potřebovali dělat i v neděli, já jsem pracoval furt. Mně to bylo jedno. Já povídám: ‚Mně to je jedno, tak potřebujete, tak tam jdu.‘“ Trochu na nátlak musel vstoupit do ROH: „Tak ten vedoucí mi řekl: ‚Pane Klimas, prosím vás, jděte už taky na Prvního máje.‘ Já povídám: ‚Co bych tam dělal?‘ ‚A vstupte do ROH.‘ Já povídám: ‚Já do ROH vstoupit? Vždyť ROH mi podepsalo výpověď všude. Nikde se mi nezastali. Proč bych vstupoval?‘ ‚Prosím vás, udělejte to kvůli nám. Potřebujeme tam, abyste tam byl taky.‘ Tak jsem vstoupil do ROH, samozřejmě to byla jenom formalita. Vždycky jsme byli vyhodnoceni jako nejlepší. Byl sraz potom ve Vimperku nebo v Prachaticích. My jsme byli brigáda, tak jsme dostávali nějaký odměny. Tak jsme dostali pět set. Ani jsme nečekali na konec a byli jsme tam auty a jeli jsme domů. Vedoucí už nás potkal tady: ‚Jak to, vždyť jste měli být ve Vimperku.‘ ‚Už jsme doma, pane vedoucí, už jsme doma.‘“ Dokáže také rozlišovat mezi špatnými a dobrými komunisty: „Byl to náhodou vedoucí komunista a byl dobrý, nebyl špatný. Nemůžu si na ně naříkat, poněvadž pokaždé, když se mě ptali, tak: ‚Dejte si pozor, jdou po vás. Tamhle jste vykládal někde anekdoty zase. Dejte si pozor.‘ A byl tam dokonce i s námi zaměstnaný předseda strany. Já jsem neviděl tam hodnějšího člověka, než byl on. Kam se hrabali někteří lidi. Ten mi řekl všechno. Všechno mi řekl. Krejčí. Měl jsem tam mít padesátiny a ředitel říká: ‚Žádnou odměnu, nic. Nebudeme přeci dávat těmhle antisocialistickým živlům něco.‘ Tenhle Krejčí udělal tam sbírku, komunista to byl, a dostal jsem peníze.“ Na Jana Klimase byli nasazeni agenti: „Rozhodně, poněvadž, když jsem někde byl, hned všechno věděli. Tušil jsem.“ Žádnou krátkou historku o agentech ale nemá: „Ne, historku nemám. Já jsem nikomu nic neříkal. Akorát v baráku: ‚Děkuji vám, že jste za mnou na sekretariát donášel.‘“ Chtěl zjistit, kdo byl na něj nasazen jako agent, ale kvůli manželce to nechal být: „Ale říkali mi kamarádi, abych se obrátil do Pardubic a tam bych našel seznam. Manželka říkala: ‚Vykašli se na to, neohřívej starou polévku, nemá to cenu.‘ Kvůli klidu. Možná že by tam byli lidi, do kterých bych to neřekl.“ Stížnost na velitele Macha nedošla ke svému naplnění: „Ptal jsem se na prokuraturu, a tam mi říkali, že to je promlčený. Že to má vnitro. A už jsem se potom přestal zajímat. Oni to potom dali stejně do ztracena.“ Nemohl vycestovat, protože mu to v tom určití lidé bránili: „Velitel, co tady byl, tak já jsem se kvůli němu vůbec nemohl dostat ven. Vůbec jsem nemohl vycestovat. Takže mi to prozradili až v osmdesátém devátém roce. Jsem se dozvěděl, že ten dotyčný dělá v nemocnici nějakého úředníka. Tak jsem si tam za nimi došel a chytil jsem ho pod krk a povídám: ‚ A vy se nestydíte, co jste tady dělal?‘ ‚Já jsem nic nedělal.‘ Tak jsem šel hned tam potom na orgány do nemocnice a druhý den dostal výpověď.“

U pohraniční stráže před a po roce 1948

Jan Klimas zaznamenal velký rozdíl v činnosti pohraniční stráže před únorovou revolucí a po ní: „Do roku osmačtyřicet to bylo výborný. Tam byl dobrý kamarádšaft. Tak byl prostě klid.“ Do roku 1948 se nic nedělo, všude byl klid: „Já byl na dvou místech, na Třeboňsku, Rapšach se jmenovalo. A tam byla myslivna, a tu zabrali právě pohraničníci. Ale tenkrát to byly SNB útvary.“ Lidé se sem jezdili rekreovat a koupat: „A byl tam Staňkovský rybník a bylo tam – já jsem tam byl zrovna v létě – hodně Pražáků. Tam byla taková rekreační oblast. Na druhé straně tam byl hraniční kámen číslo sedmnáct. A měla tam chatu herečka, už je zesnulá, Meda Valentová. Ona tam taky chodila.“ Úkolem SNB byla zpočátku pouze kontrola: „A co jsme tam měli za účel? Účel byl takový, že kde byly stany, tak se vyžadovaly občanské průkazy, jestli tam nejsou ještě zbytky Němců nebo něco takového. Odsaď potom nás zase přendali.“ I jinde hlídali pohraničníci hranice, ale všude byl poměrně klid: „To jsem přišel na útvar Rybník. Je to mezi Nemanicemi. A úsek, který se jmenoval Strasshitte, je to jako k Rozvadovu. My jsme měli úsek hranice asi kolem osmadvaceti kilometrů. No tak bylo klidný taky. Jsme byli v bývalé škole německé ubytovaní. Měli jsme svého kuchaře.“ Vzpomíná i na přistěhovalé Čechy: „Někteří se tam přistěhovali Češi, tak jsme s nimi debatovali.“ Ve svém volnu si užívali normálního života: „Nebo na pivo, tam byla restaurace, U Bárty se tam říkalo, Pod Lípou. Nebo se hrál nohejbal, hráli jsme šachy a tak dále. Nebo jsme šli ve svým volnu na hranice.“ V únoru 1948 se vše podstatně změnilo, vše se zpřísnilo; poté odjeli do Prahy, kde je čekala revoluce: „Pak přišel rok čtyřicet osm. A to tenkrát nás tam přímo ten náčelník, velitel v Bělé nad Radbuzou, přepad. Já jsem nechtěl ani otevřít, poněvadž jsem spal. Byli jsme tam dva, oba jsme tam chrněli. A potom tam nadělal randál. Heslo nám dal, tak jsme ho tam pustili. Vynadal, no. A dostali jsme potom nějakých čtrnáct dní kasárna. Nesměli jsme prostě jít na vycházku, což se nedodržovalo. My jsme potom asi za dva dny odjeli do Prahy. S tím Bártou jsme odjeli do Prahy, kde jsme tam byli jako hlídky.

Na hranicích

Po únoru byl režim na hranicích přísnější a pohraniční stráž měla problémy s emigranty: „To víte, že jo. Já jsem pořád stejný. Byl jsem sice kluk z chudých poměrů, ale já jsem v partaji nebyl. My jsme to považovali prostě za výmysly. Až potom, když to bylo otevřený, tak oni tam jezdili. My jsme měli úsek, který byl čistý. I když jsme měli hlídky, tak jsme dělali schválně randál. Poněvadž on nás viděl, jestli tam byl. A já pevně věřím, že tam nějací přeběhlíci byli.“ Přesto se zatím nevyskytovaly nijak vysoké tresty, vše se mělo teprve pečlivěji uzavírat: „A v osmačtyřicátým, jestli je tam chytli, tak to nebyly takový velký tresty jako potom, když byl zákon o státní hranici. To byly všechno správní přestupky. Ty byly ještě potom, když se vytvořila pohraniční stráž. V jednapadesátým nebo dvaapadesátým. Začaly se dělat dráty a tak dále.“ V době působení Jana Klimase po únoru 1948 takové vysoké tresty nepadaly a okolo hranic se chodilo bez problémů: „Za mě tam nebylo vůbec nic. Tam jsme mohli chodit normálně do Německa, jak jsme chtěli. Já jsem byl potom stažený v devětačtyřicátém roce a po padesátým roce to tam bylo.“ V jeho působišti hlídalo jen málo lidí dlouhý úsek hranice, což usnadňovalo snahu přeběhlíků. Jan Klimas vzpomíná na německé kolegy: „Když je úsek skoro třicet kilometrů a nás tam bylo třicet, tak to nešlo uhlídat. My jsme se takhle rozdělili po dvou a po dvou jsme normálně přešli hranice, šli jsme po hranicích. Tak jsme tam potkávali taky tu pohraniční policii německou. To už byli jiní, to byli takoví mladí kluci. Tak jsme s nimi šprechtili.“ Nenávist vůči Němcům byla mírná, zatímco nenávist vůči Rusům Jan Klimas pociťuje dodnes: „Už ta nenávist vůči Němcům – ti mladí, když jsou mladí, tak vždycky táhnou k sobě. Necítí takovou nenávist, jako když už jsem byl starší a cítil jsem nenávist k Rusům. Tak ještě dneska cítím nenávist za to, co nám tady vyvedli. Ale potom, když bylo po osmačtyřicátým roce, tak to se více posílí. Ne taky moc, protože někteří marodili. A když jsme se vrátili z Prahy, tam byly prakticky hranice odkrytý.“ Po únoru 1948 se posilovaly hlídky: „Po tom Únoru se hlídky zvýšily [na] čtyřčlenné a šest hodin se sloužilo a šest hodin bylo volno. A trvalo to asi šest měsíců.“ Narostla tak práce pohraniční stráže a situace se začala měnit k horšímu: „To už jsme opravdu byli z toho taky trop, páč jsme byli nevyspalí. To bylo už po tom osmačtyřicátým, po puči bylo. Už se to začalo ostřit a začaly se více hlídat hranice, páč byly hlášeny hodně přechody.“ Po Němcích zbyly prázdné domy, které byly využívány příchozími Čechy i pohraničníky: „To zase využívali tak, že tam ještě nějaký Němci bydleli. Ale ti, kteří byli odsunuti nebo většinou tam utekli, tak tam byly zachovalý byty. Tam bylo palivo a všechno. A když jsme měli ty noční, tak my jsme se stahovali, zatopili.“ I skupina Jana Klimase využívala německé domy: „Tam někdo přišel i z hlídky, tak musel říct takový slovo, které nechci říkat. Třeba P čtyřicetosm, tak se otevřelo. Se vědělo. To už bylo připravený všechno. Ovšem muselo se vědět, kdo byl v partě, aby se to oni nedozvěděli.“ Jan Klimas vzpomíná na rodinu z Domažlic, která byla chycená při přechodu hranic: „Já osobně jsem nikoho nechytil. A jinak měli tam zadržený, to byla nějaká rodina, myslím, že byla z Domažlic. Byly tam i děti, manžel, manželský pár. Pro ně si potom přijeli tam z Domažlic. Buď dostali pokuty, nebo něco takového.“ Přesto se s diverzanty nesetkali a ani nemuseli nikdy používat násilí: „Ale nějaký diverzant, to u nás tam nikdy nebylo. Nebo nějaká přestřelka, taky nic. To byly přestupky, ale kdy byl ten zákon vydaný na ochranu státních hranic, to nevím. To už se tvořilo právě ty pohraniční.“ Poté začalo lidí přibývat a pohraniční stráž se takřka vojensky organizovala: „A z těchto našich, co jsme tam byli příslušníci, tak většinou šli na funkce. Oni veleli těm vojákům. A toho jsem se bál, páč se to proslýchalo, že to tak bude. Slibovali nám, abychom tam zůstali. Já jsem se potom hodil marod.“ Jan Klimas navštívil místo svého působení v roce 1968, ale nebyl puštěn dále: „Naposledy jsem tam byl v osmašedesátým. Chtěl jsem se tam podívat na hranice a přišel jsem až těsně k hranicím. A mě už dál nepustili. Já jsem říkal, že jsem tam sloužil, že jsem se chtěl tam podívat a vůbec.“ Naposledy tam jel v roce 2004 a vše bylo jinak – vesnice i vše ostatní byly pryč: „A pak jsem tam jel, je to čtyři roky. Před čtyřmi roky, to bylo dva tisíce čtyři nebo pět. Jsme tam jeli s manželkou. To jsem tam vůbec nepoznal. Jsme se dostali na hranice, tam byla celnice. A mlýn tam byl, to už tam nebylo nic. Ty vesnice, co tam byly za mě, to bylo všechno zbouraný. Já jsem jel a my jsme zabloudili. To úplně terén se změnil, tam, kde byly louky, tam už byly stromy. A co čert nechtěl, já povídám: ‚Tak se podíváme na Baddorf.‘“  Jan Klimas nabízel své manželce útěk na Západ, ale ona nechtěla: „To byl poslední [bod], dříve, když jsem tam sloužil – obec, kam jsme chodili. A tam jsem manželce právě nabízel, abychom tam utekli. Ona to tenkrát odmítla.“ 

Jak se projevoval třídní boj

Třídní boj se podle Jana Klimase na vesnicích projevoval v rozdílech mezi bohatými a chudými lidmi: „Já bych ani neřekl, že to tady bylo markantní ve Strakonicích, ale na vesnici.“ Zvyšovaly se dodávky bohatým lidem, kteří je nemohli splácet: „To víte, jak měl přes deset hektarů, tak to už byli vesničtí boháči. Zvýšili jim dodávky. Oni byli taky trochu pobláznění. Tenkrát ministr Ďuriš slíbil, že bude reforma zemědělská, že se budou rozdávat pozemky, že se jim vezmou. No tak jim na to naskočili. Ale ovšem na té vesnici, tady byla jiná kultura, než co si mohli dovolit v Rusku.“ Vzpomíná na nenávist vůči bohatým sedlákům, jednalo se hlavně o závist: „Určitá nenávist tam byla.“ Roli hrála i vzpomínka na válku: „Oni těm sedlákům právě vytýkali za války, že plnili dodávky, a teďka že nechtějí. A tenkrát lidi, co byly ty služky – to jim tam nechali, a potom jim to všechno sebrali a chtěli, aby plnili.“ SNB chodila kontrolovat a Jan Klimas vzpomíná na nesmyslnost kontrol mléka: „My jsme měli tam chodit, kontrolovat je. Kontrolovat sýpky, prohlídky dělat, mléko jestli dodávají, jestli nemají schovaný mléko. A já jsem si myslel, kam by mohli schovávat mléko? Tenkrát nějaká konzervace nebyla, ne? A potom se jednalo i o osobní věci.“ Nejhorší ovšem byly výmlaty uplatňované pomocí agrese: „To bylo prudký, když byly výmlaty. A když přijeli milicionáři, když se mlátilo, tak oni se s nimi nemazlili. Vtrhli normálně do baráku ty milice anebo ty funkcionáři. To byli právě oni, ti to dělali.“ Nepokoje na venkově vytvářeli hlavně agitátoři: „Ta vesnice si mezi sebou ani tolik nedělala ten třídní boj, ale tyhle to podporovali všechno. Některý zase, aby byl třeba ve výboru, tak honili dodávky a všechno.“

Změna práce SNB

Po úspěšném ukončení policejní akademie se Klimas mohl vrátit do Prahy, ale rozhodl se pro Štěkeň: „Když jsem skončil policejní akademii, tak jsem si mohl vybrat. To bylo v roce čtyřicet šest. V pětačtyřicátým jsme tam nastoupili do Protivína a v šestačtyřicátým jsme si mohli vybrat Prahu nebo někde tady na nějaké stanici. Jenže já jsem se tam seznámil s manželkou, měli jsme se rádi. Tak přišel velitel a: ‚Kam chceš?‘ Povídám: ‚Tak do Štěkně třeba, jestli by to šlo.‘ Tak mě dal do Štěkně. A manželka pracovala v Protivíně na dráze, vařila v kuchyni. Já jsem ráno napsal dopis a odpoledne mně přišla odpověď. To bylo po této stránce dobrý.“ Vzpomíná na chování starých četníků, kteří se chovali spíše kamarádsky než profesionálně: „A chování jaký tam bylo! Samozřejmě, já když jsem tam přišel, tak tam byl jeden nový, ale ten ještě neměl kurz. A byli tam dva staří četníci. Celkem se divili, páč my jsme přijeli. My jsme měli za sebou vojenský výcvik. Jsme se hlásili – oni už jako strejdové se tam chovali mezi sebou – a nás tam prostě hecovali. Vojensky vystupovat a všechno, srážet paty, hlásil se příchod na stanici a tak dále. A on: ‚Hele, sedni si tady a nemávej tady.‘“ Tito staří četníci byli činní i za války: „Jinak to byli četníci, co za války měli nějaký [problémy s kolaborantstvím], ale to byly maličkosti, jinak by tam lidi s ním nějak zatočili. A byly ty akční výbory, tak kdo neprošel tenkrát akčními výbory, tak tam nemohl být.“ Ještě mladý Klimas neměl tolik zkušeností, a musel se učit: „Tam ten vrchní Svatoš, tak byl velice vzdělaný, ten nás tam naučil hodně. Hodně nás tam naučil. Tam jsme se učili zákony, vojenský trestní zákon, normální zákon ještě za Marie Terezie, který existoval. Ten jsme se museli biflovat. A jsem přišel na stanici, to jsem se musel učit psát na stroji. Ale v tomhle jsem měl zase výhodu, páč já když jsem byl v Praze u strejdy a strejdu zatkli, tak já jsem musel pro ty německý firmy psát účty, a ty jsem musel dělal na stroji. Protože tenkrát byl prostě švabach a já jsem švabach neznal, abych to psal. Tak jsem to dělal na stroji. Takže to psaní na stroji my nedělalo potíže.“ Na chování na stanici si nemůže stěžovat: „Když jsme něco chtěli, tak nám vždycky poradili ti četníci. Až potom samozřejmě. Já když jsem tam nastoupil, tak to ještě nebyl puč komunistický, tak to chování bylo tam bezvadný. Tam to bylo všechno prostě normální, v pohodě. Museli jsme znát místní znalost.“ Popisuje běžný den, který prováděli na stanici a mimo ni: „A teď jsme s nimi chodili, půjdeme támhle a támhle. Půjdeme ke starostovi, zeptáme se, co je nového. Zeptáme se dětí, co dělají. Ty nám řeknou vždycky všechno, i co měli k obědu. A kolikrát, když jsme byli pět šest hodin v terénu, tak už ti četníci měli taky svojí trasu, kde zašli a kde dostali napít kafe nebo namazaný chleba nebo koláč. Takhle asi se tam žilo na stanici.“ Po únorovém převratu se vše obrátilo k horšímu. Vztahy ve stanici i v samotných lidech: „Pak se to změnilo. To jsem byl odvelený, v tom sedmačtyřicátým, a když jsem se potom vrátil v tom devětačtyřicátým roce, tak už to bylo horší. Staří četníci, co tam byli, oni ještě staří nebyli, oni měli ještě hodně do důchodu, ale už byli vystrašení. Už se říkalo, že budou propouštění, že přijdou mladí. Už se s námi tak nebavili. A já: ‚Pane vrchní, co se vámi děje? Já jsem furt stejný, nebojte se. Já na vás nic neřeknu.‘“ Nakonec byli staří četníci stejně odvoláni a nahrazeni novými: „No potom tam přišli zase velitelé jiní, už z mladších. Mě odveleli třeba jinam, aby jim to znechutili, aby zažádali si o penze. Takže potom se to tam během půldruhého roku vystřídalo. Už tam jsme byli potom samí mladí.“

Důvod odchodu z fabriky

Jan Klimas byl zvolen ve volbách do závodních výborů a začal pracovat jinak než jeho předchůdci: „A potom, když byly volby, prakticky svobodné do závodních výborů a do dílenských výborů. Tam jsem byl zvolený a manželka taky. Tam my jsme začali pracovat trošku jinak. A když byly konference, tak já hned jsem si vzal projev. A hned přišel jeden odbojář: ‚Hele, dej mi to přečíst.‘ Já povídám: ‚A co? Tam si sedni a běž to slyšet, co mám.‘ Důvodem k vyhození z fabriky byl ale především Mach: „S tím Machem [to bylo spojené]. … Ale hlavně to byl ten Mach. Já jsem odjel, celý sedmdesátý rok jsem jezdil do Kopřivnice. Páč jsme tam předali největší linku v České Republice. A dělali jsme tam různý dodělávky. Koncem října přijdu a mám jít nahoru k vedoucímu.“ Dali Janu Klimasovi práci, kterou nemohl vykonávat: „Nemusel jsem jít z fabriky, ale dávali mi práci do slévárny. Slévárna, rýsovna a ještě něco. A to já nemohl dělat, páč já měl žaludeční vředy.“

List konfidentů

Pan Klimas vzpomíná na list konfidentů, kterým byli nuceni někoho udat: „To nám přišel příkaz. Někoho napsat. No nuceni, abychom nahlásili konfidenty.“ Aby nikoho neohrozil, tak tam napsal předsedu národního výboru: „My jsme udělali – kdo byl předsedou národního výboru, tak byl konfident. A já jsem nechtěl tam nikoho máčet. Kdybych tam napsal z řad obyvatel někoho, to bych mu ztrpčil život, páč to by chodili potom estébáci a všechno si to hlídali.“ Podle Jana Klimase mají i mnozí herci důvody být se svou minulostí nespokojení: „Tihle herci, co byli u Státní bezpečnosti, kteří říkali: ‚Já o tom nevím.‘ Vždyť se podívejte, jak to chodí dneska. Ti musejí všichni spolupracovat s těma estébákáma. Ti by [se] nedostali k cestování. Co ti lidi, jak byli v té Amfoře, ti herci. Ten nemá ani jeden čistý svědomí dneska.“

Poselství

„Dříve, když nám něco říkali starší lidé a radili nám, tak my jsme se jim jenom smáli. A já bych jim dneska chtěl vzkázat [mladší generaci], aby si to brali k srdci a hlavně aby poslouchali, páč jim radí vždycky to nejlepší.“