Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Klimeš (* 1967)

• narodil se 15. září 1967

• celá rodina se hlásila k salesiánskému hnutí

• jako dítě jezdil se salesiány na tábory zvané chaloupky

• nemohl studovat střední školu v regionu

• vystudoval střední průmyslovou školu v Brně

• na vojně se zúčastnil i výcviku v poušti v tehdejším Sovětském svazu

• v roce 1989 se účastnil protirežimních protestů v Praze

• 25. listopadu 1989 navštívil mši za svatořečení Anežky České a následně demonstraci na Letenské pláni v Praze

• stal se spoluzakladatelem Občanského fóra v Poličce

• na podzim 1990 zvolen zastupitelem města Polička

• stal se členem komise pro odsun Sovětských vojsk dislokovaných v Květné u Poličky

• v roce 2020 žil v Poličce

Věřící rodina Petra Klimeše zažívala za komunistického režimu různé formy útlaku. Nejvíce na to snad doplatil dědeček pamětníka, který byl primářem plicního sanatoria na Buchtově kopci na Vysočině. V padesátých letech ze dne na den zmizel. Zatkla ho Státní bezpečnost (StB) a po měsíci se vrátil už jako řadový obvodní lékař. „Nikdo o tom nemluvil, co se tam odehrálo. Bylo to takové rodinné tajemství,“ vzpomíná pamětník na osud svého dědečka z matčiny strany. Matka ani její čtyři sourozenci nemohli kvůli svému původu studovat na kvalitnějších školách a tento cejch posléze zdědili i jejich potomci, včetně Petra Klimeše.

Kvůli své víře zažívali Klimešovi i další ústrky. Dětem na základní škole učitelé rozmlouvali výuku náboženství, Petr Klimeš musel odejít studovat na střední školu průmyslovou do Brna, protože v Poličce a okolí by kvůli kádrovému profilu mohl jít maximálně na učiliště zaměřené na manuální pomocné práce v průmyslu. Ani přesto se však rodina víry nevzdala a naopak ji aktivně praktikovala.

Snad to byla právě víra, která Petru Klimešovi vetkla hluboké morální zásady a lásku ke svobodě, kdy nechtěl v bouřlivé době na konci roku 1989 jenom nečinně přihlížet a aktivně se zapojil do dění. Zúčastnil se demonstrací v Praze v listopadu 1989 a po návratu do rodné Poličky se okamžitě stal jedním z mluvčích na zdejších demonstracích a spoluzakladatelem místního Občanského fóra. Zanedlouho se stal členem parlamentní komise pro odchod sovětských vojsk, kterou vedl tehdejší poslanec Michael Kocáb. Jako desátník v záloze velel vysokým sovětským a československým důstojníkům, odpovědným za přesun Sovětské armády z Květné.

Chaloupky byly místem dobrodružství i modliteb

Petr Klimeš se narodil 25. září 1967 ve východočeské Poličce Pavlovi a Marii Klimešovým. Postupem let mu přibyli další čtyři sourozenci. Rodina se hlásila ke křesťanskému salesiánskému hnutí, které se již od 19. století zabývá zejména výchovou a rozvojem dětí z chudých rodin. Pamětník se od svých deseti let účastnil tzv. salesiánských chaloupek, což byl krycí název pro soustředění nebo pobytové tábory salesiánské mládeže.

„Pro nás to bylo v té době super, protože jsme viděli, že ta víra není jenom v té naší rodině, ale že tam jsou lidi z Prahy nebo Ostravy. Bylo to i hodně sledované Státní bezpečností, některé chaloupky byly vyklizené policií,“ říká Petr Klimeš. Zpočátku akce organizoval Karel Herbst, dnes emeritní pražský pomocný biskup, který práci s dětmi zasvětil velkou část svého života. Děti převážně bydlely v chalupách nebo domech, které salesiánům často bezplatně propůjčili přímo jejich majitelé.

Účastníci na táborech hodně sportovali a pobývali v přírodě, ale samozřejmě se věnovali i modlitbám a navštěvovali i místní kostely. Díky tomu však nejednou došlo k odhalení akce a k jejímu rozprášení. „Jak v Čechách často bývá zvykem, tak to bylo na udání nějakých hodných občanů, že tam je nějaká podezřelá skupina lidí, která nejenže hraje fotbal, ale v neděli zajde do kostela nebo si zazpívá nějakou náboženskou písničku,“ vysvětluje Petr Klimeš důvody, proč organizátoři museli chaloupky držet v částečně utajeném režimu.

Aby nebyli účastníci moc nápadní pro své okolí, do kostela se přesouvali vždy v malých skupinkách o dvou nebo třech lidech. To samé platilo i o nákupech, na které chodil převážně jeden z vedoucích s dvěma hochy. Všechny potraviny si táborníci museli nakoupit a donést sami v krosnách. Ani tato opatření však nezajistila dokonalé utajení a všechny děti byly instruovány, co dělat v případě zátahu: „Na začátku jsme byli poučeni, že kdyby někoho z nás zadrželi - už také byly pokusy někoho odvézt k výslechu z té chaloupky - tak že jsme nezletilí, můžeme vypovídat jedině s rodiči, nemáme mluvit o tom, kdo to organizuje, a tak dále,“ popisuje pamětník.

Jednu razii Sboru národní bezpečnosti (SNB) zažil i Petr Klimeš. Jeden z vedoucích však všechny na chaloupce stihl včas varovat, že se něco chystá, protože při nákupu toho dne dopoledne si všiml v obchodě velmi podezřelého člověka. Děti stihly utéci a SNB zadržela několik vedoucích, které však po výslechu ihned propustila. Pamětník se s ostatními chvíli ukrýval v lese, a když příslušníci odjeli, vrátili se zpět na chatu, sbalili si věci a pod dohledem starších instruktorů se vydali do svých domovů o několik dní dříve, než původně plánovali.

Velitel ho nechtěl pustit na svatbu

Po ukončení střední školy průmyslové v Brně narukoval Petr Klimeš v roce 1986 na vojnu. Nejdříve do Karviné a poté byl převelen do středních Čech, kde na různých základnách sloužil u protivzdušné obrany. Doma v Poličce na něj po celé dva roky služby čekala jeho přítelkyně, se kterou měl na 25. dubna 1987 domluvenou svatbu. V tu dobu však byl stále na vojně.

„Ve čtvrtek mi říkal velitel: ‚Hele, uvidíš, jestli tě pustíme, nemusíme. Svatba jde udělat po telefonu!‘,“ popisuje pamětník nepříjemné okamžiky. Na svatbu jej však nadřízený důstojník nakonec pustil, ale pod podmínkou, že se musí ženit ve vojenské uniformě. Petr Klimeš však šel do rizika a k oltáři šel v civilu. Naštěstí ho nikdo neudal.

Kdo byl cvičit v poušti, už tam nechtěl

Ke konci dvouleté služby se pamětník zúčastnil vojenského cvičení v tehdejším Sovětském svazu v pouštích Karakum a Kyzylkum na pomezí dnešního Uzbekistánu a Turkmenistánu. Přes varování ostatních se velmi těšil, protože to vnímal jako příležitost se podívat konečně do zahraničí a něco poznat. „Kdo ale už byl v poušti na cvičení během prvního roku na vojně, dělal všechno pro to, aby tam druhý rok vojny nemusel,“ tvrdí Petr Klimeš. „Šlo trochu o život.“

Vojáci jeli nejdříve do Moskvy civilním vlakem. Podle velitelů to však měla být kamufláž, která měla zamaskovat skutečné cvičení před imperialistickým nepřítelem. „Do Moskvy jsme vezli těžké bedny s nápisem Tajné. Nakonec se ukázalo, že v nich jsou většinou lahvové plzně jako úplatek pro ruské oficíry,“ říká pamětník.

Po pěti dnech v hlavním městě Sovětského svazu se vojáci přesunuli na jih země. „Tři dny jsme jeli lehátkovým vozem. Kluci, co už na cvičení byli, mně poradili, ať jedu vlakem a neletím letadlem,“ prozrazuje Petr Klimeš. Letadlem to prý bylo „o kejhák“, chyběly na něm spojovací nýty.

Někdy explodovala raketa ještě na základně

„Tři dny jsem z vlaku mohl vidět matičku Rus,“ dodává pamětník. V poušti na ně čekala vojenská základna, kde armáda trénovala protivzdušnou obranu a připravovala se na útok západních mocností. Jednotka Petra Klimeše měla doma kasárna ve středních Čechách a armáda ji určila k protiletecké obraně Prahy.

Cvičení v sovětské poušti bylo nebezpečné. Pamětník uvádí, že se občas z pouště nějaký voják nevrátil, a dokonce nevybuchla raketa ve vzduchu, ale ještě v prostoru základny. Asi stočlenný kontingent z posádky Petra Klimeše se však do Československa vrátil v pořádku. V poušti dosahovaly přes den teploty až 60°C, po zemi lezli jedovatí štíři. „Ruští vojáci je chytali, dávali je do pryskyřice a prodávali za dva ruble,“ podotýká pamětník. „Taky jsem si jednoho přivezl. Doma mám i písek z pouště.“

Nesestřelil letadlo a připravil lampasáky o prémie

Petr Klimeš sloužil na vojně jako operátor zbraňových systémů a při cvičení v sovětské poušti se mu stala velká nepříjemnost. „Udělal jsem chybu při ostrých střelbách a nesestřelili jsme bezpilotní letoun,“ přiznává. Důstojníci z povolání kvůli tomu přišli o povýšení a o prémie, vojáci o opušťáky, tedy o cesty domů na tři nebo na čtyři dny.

„Padaly i tresty a mě dali v Čechách na týden do basy. Ale do civilu mně zůstávalo jen dvacet dní, tak jsem si z toho moc nedělal,“ vzpomíná Petr Klimeš na poslední týdny na vojně. „Jen kluků mi bylo líto, že se kvůli mně nedostali na opušťáky domů.“ Vojáci-záklaďáci mu ale odpustili. Nakonec ho plácali po zádech a měli radost, že to pokaženými střelbami zavařil lampasákům – vojákům z povolání.

Nestál v první řadě, ale revoluci si nenechal ujít

Rok 1989 byl rokem velkých změn pro celou československou společnost. Lidé začali překonávat svůj strach a chtěli projevit svůj názor a nespokojenost s vládou jedné strany. Ani Petr Klimeš nechtěl stát stranou všeho dění: „Neříkám, že bych tam šel s vlajkou nebo transparentem, chtěl jsem to spíš vidět. Ale nebyl jsem žádný hrdina, který by stál v první řadě vedle Standy Devátého,“ uvozuje své vyprávění.

V lednu 1989 se pamětník vydal do Prahy, aby zde nasál atmosféru demonstrací později známých jako Palachův týden. 1. května 1989 se také zúčastnil dalších protestů proti komunistické nadvládě, které probíhaly v rámci oslav Prvního máje. V létě roku 1989 připojil spolu se svým kamarádem podpis pod petici Několik vět. „Byl jsem rád, že se něco děje, ale když mi babička vyčinila, že jsem to podepsal, tak jsem měl výčitky a obavy, jestli jsem někomu nezavařil,“ vzpomíná Petr Klimeš na nelehké rozhodování o svojí účasti v boji za svobodu a demokracii.

Dalším a snad i největším milníkem revolučního roku bylo pro pamětníka svatořečení Anežky České, které se konalo ve Vatikánu 12. listopadu 1989. Slavnostní mše v Československu pak následovala 25. listopadu. Mezitím však počínaje 17. listopadem vypukly masové protirežimní protesty v Praze a postupně i v dalších městech.

Mše za svatořečení Anežky České se konala v chrámu Sv. Víta na Pražském hradě a zúčastnily se jí stovky lidí. „Atmosféra byla neskutečná. Probíhala klasická liturgie, ale každý čekal na kardinála Tomáška, kterého v tom týdnu jeden soudruh v televizi zesměšnil a celá katedrála čekala na nějaké vyjádření. Bylo to strašně silné. Na konci mše si vzal kardinál slovo a prohlásil, že katolická církev a on osobně stojí na straně národa,“ vzpomíná Petr Klimeš na dojemné okamžiky.

Po mši se velká část účastníků přesunula na Letnou, kde probíhala největší demonstrace v historii Československa. Ačkoliv zde bylo téměř tři čtvrtě milionu lidí, ve vzpomínkách pamětníka vše probíhalo velmi poklidně, lidé k sobě byli tolerantní, vstřícní a nenastal zde jediný konflikt.

V neděli se Petr Klimeš vrátil do Poličky, kde se již události také začaly dávat do pohybu. Večer se na náměstí konala demonstrace, kde se sešlo několik desítek lidí. Zde poprvé pamětník veřejně vystoupil a místním referoval o událostech, které zažil v Praze. Po něm se přidali další řečníci. Po skončení projevů pak muži, kteří se vzájemně z dřívějších dob neznali, zcela spontánně založili místní Občanské fórum (OF), jehož byl Petr Klimeš součástí.

Generální stávka rozčeřila vody i v klidné Poličce

Po založení čekalo místní Občanské fórum hodně práce. Jeho členové se zasadili o sesazení komunistických špiček z vedení podniků i města a s obrovským nasazením během jednoho dne zorganizovali zapojení poličských firem do generální stávky. „Kdo měl nějaký kontakt, jako já tátu v Koh-i-nooru, kluci byli z JZD, další kamarád pracoval v Poličských strojírnách, tak jsme začali volat do těch fabrik, jestli přijdou na náměstí,“ vzpomíná pamětník.

V pondělí ráno se ještě Občanské fórum snažila kontaktovat Státní bezpečnost a pokoušeli se členům akci vymluvit. To se nepodařilo a během dne se na náměstí začaly scházet desítky lidí ze všech míst v Poličce, včetně nemocnice, všech továren a provozů. Podle vzpomínek pamětníka na náměstí nechyběli zástupci z žádného podniku ve městě. Náměstí se zcela zaplnilo, kdokoli chtěl, mohl si vzít slovo a promluvit k davu, čehož mnozí i využili.

Na přelomu let 1989 a 1990 pořádalo Občanské fórum také „tribuny“ v Tylově divadle, kam přicházeli občané diskutovat o nadcházejících změnách a mohli se aktivně zapojit do veřejného dění. Často se stávalo, že v divadle s kapacitou šest set lidí bylo namačkáno i tisíc Poličáků. Členové OF také vydávali občasník „Poličské fórum“, prostřednictvím kterého komunikovali s veřejností, pořádali různé ankety a informovali občany o aktuálním dění nejen v Poličce, ale v celé zemi.

Petra Klimeše dramatický sled událostí natolik pohltil, že brzy požádal ve svém zaměstnání ve stavební projekci o neplacené volno a naplno se zapojil do aktivit Občanského fóra. „To bylo financované ze sbírek, co nám lidi dali. Pak jsme prodávali občasník. Nejdřív jsme ho rozdávali, ale pak se to začalo množit na cyklostylu, tak jsme ho prodávali za dvě koruny. Nebral jsem mzdu, vzal jsem si třeba dvě stovky na uživení rodiny,“ popisuje pamětník.

Na jaře roku 1990 došlo také ke kooptacím do Městského národního výboru v Poličce, kde jedno místo získal i Petr Klimeš. Jako člen OF také pomáhal organizovat první svobodné volby do Federálního shromáždění v červnu roku 1990, ve kterých také kandidoval. S dalšími členy sdružení jezdil po okolních vesnicích, kde pořádali setkání s místními:

„Člověk mohl přijet kamkoliv, na vesnici, na město a ti lidi hltali všechno, co řekl. Byly tam stovky lidí, říkali jsme obecné věci, že chceme svobodu, svobodné volby, svobodné podnikání a že chceme odsunout sovětská vojska z Květné,“ přibližuje pamětník nadšení předcházející prvním svobodným volbám po pádu totality.

Do Sněmovny lidu se Petr Klimeš nedostal, ale o několik měsíců později, v listopadu roku 1990, ho v prvních svobodných komunálních volbách zvolili za Občanské fórum do zastupitelstva Poličky, kde zasedl i v radě města.

Desátník v záloze rozkazoval sovětským důstojníkům

Poličský zastupitel Petr Klimeš měl velmi zásadní úkol – stal se členem parlamentní komise pro odsun sovětských vojsk z Květné, kterou vedl tehdejší poslanec Michael Kocáb. Vesnice Květná leží jen několik málo kilometrů od Poličky a od konce čtyřicátých let na jejím území vyrůstaly rozsáhlé muniční sklady, které však armáda dokonale maskovala, a členy komise překvapila obrovská rozloha areálu.

Ve skladech se ukrývaly tisíce tun munice, které musela sovětská armáda nejpozději do poloviny roku 1991 odvézt, včetně celé vojenské posádky. Podle pamětníka za rok a půl vyjely z Květné stovky až tisíce vagónů s vojenským arsenálem. Vyklízení však probíhalo pod utajením, československá strana pouze dostávala pravidelné informace od Československých drah o počtu vypravených vagónů.

Sám Petr Klimeš se účastnil několika jednání přímo v areálu a měl také možnost celý prostor projet. Do samotných objektů však členové komise přístup neměli a pamětník nedokáže říci, co všechno hangáry, skladovací haly a podzemní bunkry ukrývaly. Velkým překvapením ale pro něj byl přístup sovětských vojáků:

„Mašinérie Sovětského svazu poslouchala českou komisi pro odsun, plnila dohody a rozkazy a byli tomu vstřícní, nápomocní a informovali o tom,“ vzpomíná Petr Klimeš a dodává: „Pro mě jako desátníka v záloze, který byl rok a půl z vojny, byl velký zážitek, kdy armádní špičky naší armády i sovětských vojsk poslouchaly moje rozkazy.“

Sovětská vojska opravdu stihla Květnou opustit do června roku 1991. Pro Petra Klimeše však práce neskončila. Dál působil jako zastupitel a člen městské rady v Poličce až do roku 1994. V devadesátých letech začal také podnikat, otevřel si obchod zcela mimo jeho dosavadní pole působnosti – založil v Poličce uzenářství, které postupem času expandovalo i do jiných měst. Podniká až do dnešních dní. V roce 2020 žil stále v Poličce spolu se svojí přítelkyní.