Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Kluc (* 1938  †︎ 2023)

• narozen 27. července 1938 v Libkovicích u Duchcova

• v říjnu 1938 se rodina přestěhovala do Klánovic u Prahy kvůli záboru Sudet

• v květnu 1945 byl otec Václav Kluc raněn během bojů v květnovém povstání

• rodina se v srpnu 1945 vrátila zpět do Libkovic

• po vyučení se stal topičem a posléze strojvedoucím na dráze

• v květnu 1969 byl vyslýchán Veřejnou bezpečností kvůli svým kritickým názorům na normalizaci

• v roce 2020 žil v Mostě

• zemřel 19. října roku 2023

Když se komunisté v Československu v únoru 1948 chopili moci, bylo Milanu Klucovi devět let. Velmi brzy ale začal chápat, že něco je špatně. Železničář Milan Kluc zažil těžké chvíle po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. V práci ho někdo udal, poněvadž otevřeně kritizoval politickou situaci. Výsledkem byl nepříjemný výslech na oddělení Sboru národní bezpečnosti.

Ani doba po roce 1989 nepřinesla Milanovi samou radost. Vesnice Libkovice, kde se narodil, zmizela z povrchu země. Musela ustoupit těžbě hnědého uhlí. S plány na rozšíření těžby na území obce přišli sice komunisté, ale definitivní likvidaci obce si vynutila uhelná lobby až po sametové revoluci v roce 1992.

Na železnici pracoval jeho táta i děda

Milan Kluc se narodil do železničářské rodiny 27. července 1938 v Libkovicích u Duchcova. U dráhy pracoval jeho dědeček Josef i jeho otec Václav, zapálený vlastenec. Otec Milana Kluce Václav se narodil v roce 1905 v Bílině, matka Anna v roce 1901 u Horšovského Týna na Šumavě. Byla německé národnosti, ale kvůli svému muži – českému vlastenci – se naučila perfektně česky. Seznámili se v Praze, kde Václav sloužil u 5. pěšího pluku a Anna jako pomocnice v domácnosti. Sňatek uzavřeli v roce 1927 a nastěhovali se do strážního domku v Želenicích u Bíliny, kde žili Václavovi rodiče. Otec Josef pracoval jako zaměstnanec strážních oddílů Československých státních drah (ČSD) v Ledvicích. Po roce se všichni přemístili do Libkovic, kde zakoupili dva domy.

Václav Kluc nastoupil na železnici v roce 1929 jako traťový dělník a později se stal posunovačem. U dráhy pracoval i poté, co se celá rodina v roce 1938 přestěhovala z obsazených Sudet do Klánovic u Prahy. Na konci druhé světové války, v den vypuknutí Pražského povstání 5. května 1945, měl denní směnu v železniční stanici Libeň horní nádraží jako dozorce posunu. Nechal se ozbrojit, vzal si revolver a se skupinou železničářů se dostal ke stanici Horní Počernice, kde byl těžce zraněn. Byl ale duchapřítomný, a ještě než ztratil vědomí, odhodil revolver. Němci, kteří ho postřelili, jej začali šacovat.

„Kdyby u něj pistoli našli, zabili by ho. Byl v železničářské uniformě, takže se na něj nevztahovala Ženevská konvence. Život mu zachránil jeden z kolegů ze železničářské odbojářské skupiny, který běžel pro pomoc do nejbližšího domu. Poté se mého otce ujali záchranáři s praporem Červeného kříže a odnesli ho do bezpečí. Po dvou hodinách jej společně s dalším zraněným převezli na nákladním voze vystlaném slámou do nemocnice v Českém Brodu. Druhý zraněný měl prostřelený krk a transport nepřežil,“ popisuje dramatické okamžiky syn Milan.

Jeho otec se probral druhý den na pokoji, kde se tísnilo dalších 30 pacientů. Mezi nimi i dva Němci, kteří ale v noci na 7. května z nemocnice utekli. Václav se z nemocnice vrátil až 6. srpna 1945 jako čtyřicetiprocentní invalida. Práci, kterou do té doby zastával, už nemohl nikdy vykonávat. O 14 dní později se rodina vrátila zpět do Libkovic. Maminka zůstala v domácnosti a pracovala už jen příležitostně jako brigádnice v jednotném zemědělském družstvu (JZD).

Spolužáci mi říkali pánbíčkář

Problémy pocítili rodiče Milana Kluce už brzy po komunistickém puči v únoru 1948. „Naše rodina byla pobožná. Můj otec i maminka byli členy českobratrské církve a byli pokřtěni. V Libkovicích se po roce 1945 pořádala shromáždění a konaly se bohoslužby. Hrálo se tam, zpívalo se a organizovaly se besídky, stejně jako v nedalekém Lomu a Duchcově,“ vzpomíná Milan Kluc. „Po roce 1948 se mi spolužáci začali vysmívat a říkali mi pánbíčkář. A po roce 1949 začali navštěvovat besídky českobratrské církve lidé, které jsme tam dosud neviděli. Přijeli vždy osobním vozem z Duchcova, protože Libkovice patřily do okresu Duchcov. Seděli vzadu v sále a poslouchali. Podle mého názoru to byli tajní policisté v civilu a byli zvědaví na to, co se káže. A jedním z kazatelů byl i můj otec.“

Učitelé z komunistických rychlokurzů nahradili zkušené kantory

Školní docházku Milan Kluc zahájil v roce 1944 v Klánovicích u Prahy, kam se s rodiči přestěhoval jako tříměsíční batole ještě před záborem českého pohraničí fašistickým Německem. Druhou třídu ale opustil předčasně, v únoru 1945 byla výuka ukončena. Školu i další veřejné budovy totiž zabrala ustupující německá armáda jako ubikace pro své vojáky. Na konci srpna 1945 se rodina vrátila zpět do Libkovic, kde Milan v září znovu nastoupil do druhé třídy obecné školy. Atmosféra i náplň výuky se radikálně změnily po únoru 1948.

„Najednou začali odcházet učitelé. Nikdo doposud nezmínil, že v roce 1949 je začali nahrazovat noví učitelé z kurzů, kteří byli na stranické bázi. A učitelé, kteří dosud učili a odmítli vstoupit do KSČ, odcházeli do hutí. I u nás byl takový případ. Přišel učitel, jmenoval se Roman Fedrman. Později se stal mým třídním. Mohu doložit jeho podpis na svém vysvědčení. Zřejmě přišel právě z kurzu. Když se nám představil, měl žluté prsty od cigaret, nedovřený poklopec, až se děvčata začala smát. Učil občanskou nauku. Já jsem od roku 1947 odebíral časopisy, například Letectví, Rozlet, Vpřed i Junáka. Najednou přestaly vycházet. A pokud vycházely i dál, například Letectví, tak v nich pro mě už nic nebylo. Byly tam jen kresby sovětských letadel a vůbec žádné zajímavosti,“ líčí Milan Kluc.

„Já jsem to hrozně těžce nesl. To se týkalo i naší armády. Vím, že když vypukla v roce 1950 korejská válka, tak že nám lhali. Ještě v roce 1986 se v encyklopedii tvrdilo, že válku v Koreji zahájila Jižní Korea. Přitom to bylo úplně obráceně. Jižní Koreu napadla Severní Korea, podporová Čínou a Sovětským svazem. Já toto vnímal, a dokonce jsem četl, proč byla bombardována továrna Škoda v Plzni a proč Spojenci bombardovali Prahu. Protože Škodovka a podniky na území Prahy dělaly do poslední chvíle pro wehrmacht a Američané věděli, že přijdou jako první do Plzně. A proto měli obavy. Každý voják pro ně měl velkou cenu. A právě Škodovka vyráběla stále pro německou armádu tanky a lodní děla a těžkou výzbroj. A proto když začal Roman Fedrman vyprávět, že Škodovka byla zbytečně bombardovaná, tak jsem se asi usmíval, nebo on asi vycítil, že si o něm myslím, že prostě není normální.“

Z dvojky z mravů jednička

Polemika s názory některých učitelů, kteří vykládali dějinné i současné události v souladu s komunistickou ideologií, nezůstala bez následků. „Když jsem chodil v roce 1950 a 1951 do měšťanky, tak najednou jsem měl v pololetí na vysvědčení dvojku z mravů. Já sám jsem byl překvapený. Tatínek byl přísný a neměl nikdy k facce daleko. Ptal se mě, co jsem provedl. A já mu řekl, že nevím, ať se jde zeptat do školy. Protože byl rázný, skutečně šel. Potkal naši učitelku Machačovou, která byla naší třídní a řekla mu, že nemůže říct, že ona proti mně nic nemá. To potvrdili i další dva učitelé. Tak se tatínek sebral a šel domů,“ vysvětluje Milan Kluc.

Právě třídní učitelka Machačová patřila podle Milana Kluce k nemnohým pedagogům, kteří projevili osobní odvahu. „Když nám na konci školního roku rozdávala vysvědčení, tak mi na stupínku řekla, abych ho nikomu neukazoval a šel rovnou domů. Svévolně mi totiž napsala jedničku z mravů, i když věděla, že mám mít dvojku. V tomto případě hrozně moc riskovala. Mohla také s učením skončit. Výborný učitel byl také pan Svárovský. Zřejmě musel odejít do hutí, protože odmítl podepsat přihlášku do strany. My děti ho měly moc rády. Místo normální výuky nám občas zpestřil hodinu například vyprávěním o událostech na Bílé hoře. Svým výkladem nás tak nadchl, že jsme litovali, že zvoní,“ uvádí příklad.

Topičem na parní lokomotivě

Po ukončení základní školní docházky v roce 1953 pokračoval Milan Kluc v oboru strojní zámečník na učilišti pracovních záloh v Chomutově a poté na železničním učilišti. Poté pracoval v lokomotivním depu v Mostě jako zámečník a po dovršení 18 let v roce 1956 nastoupil jako topič na parní lokomotivu. „Byla to namáhavá práce, ale tatínek chtěl zachovat rodinnou tradici. Modrou uniformu oblékal kromě něho i jeho otec a také můj starší bratr. Byl jsem sporé postavy a mohu říct, že než jsem si zvykl, spal jsem po každé směně až do budíčku na tu další. Z Mostu se jezdilo ve dvou topičích do Nymburka a do Kolína na lokomotivách 556.0 pro těžkou nákladní dopravu, které měly přikladač. Mám také příhodu, jak jsem zaspal silvestrovské oslavy. To bylo krátce poté, co jsem si namluvil na zábavě budoucí ženu. Chtěl jsem s ní jít o silvestra na zábavu a odpoledne ten den se vrátil z práce. Byl jsem úplně vyřízený. Lehl jsem si a poprosil rodiče, ať mě večer vzbudí, abych tu zábavu stihl. Jaké bylo ale mé překvapení, když jsem se probudil až ráno na Nový rok. Rodičům jsem vynadal, že mě nevzbudili. Ale maminka mi vysvětlila, že to zkoušeli snad půl hodiny, ale já byl jako mrtvola,“ líčí Milan.

Strojvůdcem se stal ještě před vojnou

Když se blížil začátek Milanovy vojenské prezenční služby, začal se jeho otec zajímat, proč stále nevykonal zkoušky na strojvůdce. „Nebyl jsem členem KSČ ani Československého svazu mládeže (ČSM), takže jsem byl tím posledním, na koho by si nadřízení vzpomněli. Svěřil jsem se s tímto názorem tatínkovi. Ale to byl oheň na střeše, hrozně se rozčílil. Hned se vydal do Ústí nad Labem, kde sídlila tehdejší správa drah. Seděli tam všichni jeho kamarádi z války. Vřele ho uvítali a ptali se, co potřebuje. Tak jim vysvětlil, že stále slyší jejich nářky, že jim chybějí mladí, ale když se mladý adept na práci strojvůdce najde, vůbec se o něho nestarají. Jeho syn Milan, například, jezdí jako topič už rok a půl a teď má nastoupit na vojnu, kde mu utečou další dva roky. Kupodivu otce vyslyšeli, a tak jsem v říjnu 1957 vykonal praktickou topičskou a strojvůdcovskou zkoušku na parní lokomotivy, a to na trati Nymburk – Mladá Boleslav,“ vzpomíná Milan na úspěšnou přímluvu svého otce. V boleslavském depu pak nejmladší železničář v rodině završil proces odborné způsobilosti složením ústní zkoušky.

Vojákem byl u pneumatických přístrojů i na lokomotivě

Dvouletou prezenční vojenskou službu Milan Kluc zahájil 1. listopadu 1957 u 1. ženijně zatarasovacího praporu v Chomutově. Zařadili ho k technické rotě jako mechanika pneumatických přístrojů a sloužil v kasárnách v sousedství kostela svatého Ignáce na chomutovském centrálním náměstí. Už po dvou měsících byl ale náhle odvolán. Na tuto událost vzpomíná takto: „Odevzdal jsem zbraň a poslali mě na výpomoc k železničnímu vojsku do stanice Vršovice, kde byl štáb. Odtud jsem pokračoval do mosteckého depa. Jezdil jsem zase jako topič na parní lokomotivě do Kolína a Nymburka. Bydlel jsem doma v Libkovicích a bral i plat. Takže se vyplatilo, že táta trval na dodržení železničářské tradice.“ K útvaru se Milan vrátil až po čtyřech měsících, vojenskou službu ukončil 30. října 1959.

V práci měl problémy se soudruhy

Po vojně Milan navázal na práci topiče v lokomotivním depu v Mostě. Tehdy podle něj také začaly jeho problémy s nadřízenými, nejspíš právě proto, že byl nestraník. „Zavolal si mě například krátce po návratu z vojny náčelník mostecké železniční stanice, jmenoval se Suchopár. Vyčetl mi, že jsem nedisciplinovaný. Že si myslel, že po vojně se změním k lepšímu, ale údajně jsem stále stejný. Pochopil jsem, že se mi vlastně vrací to, že mi tatínek zařídil zkoušky na strojvůdce. Že neunesli náčelník spolu s náměstkem, že je otec pokáral. Musel jsem se vrátit na ústeckou správu a znovu vykonat vstupní prohlídku, jako bych byl nový zaměstnanec, protože se mé doklady ztratily. Bylo mi tak jasné, že se mi nadřízení mstí,“ vysvětluje Milan Kluc.

Zařadili jej do úseku zálohy, kde vydělával méně peněz, ačkoli potřeboval živit manželku a malou dceru. Na pozici strojvedoucího, kde bylo mzdové ohodnocení vyšší, začal působit v květnu 1960. O pět let později se přestěhoval s rodinou z Jenišova Újezdu do bytu v činžovním domě v Mostě. „Důvodem byly mé služby na dráze. Nastupoval jsem například ve 22.00 hodin, ale v Jenišově Újezdu nebylo nádraží ani zastávka, a tak jsem musel chodit pěšky až na nejbližší nádraží do Břežánek,“ vysvětluje.

Politické oteplení udělalo Milanovi radost

V roce 1967 zažil Milan Kluc se svými spolupracovníky premiérový bonus v podobě třináctého platu, doba spěla k událostem jara roku 1968. „Všude vládla pohoda, všude bylo cítit politické oteplení. Všude, a to včetně mého podniku. Březen 1968 byl v historii ČSD přelomový, byla založena Federace lokomotivních čet. Měli jsme tak svoji oborovou organizaci, a většina z nás proto vystoupila z Revolučního odborového hnutí (ROH). Ne všichni ale vystoupili, někteří funkcionáři KSČ platili příspěvky v obou organizacích. Asi nevěděli, kam patří. A báli se, že by se to mohlo vrátit. My jsme jim říkali obojetníci. Ale jak se zanedlouho ukázalo, měli pravdu. Okupace nás nasměrovala zpět do starých bolševických kolejí. Já znovu vstoupil do ROH jako jeden z posledních v roce 1970. Donutila mě k tomu hrozba, že nebudu pojištěn proti případné nehodě v práci. Federace byla v té době, pochopitelně, komunisty už rozprášena a prohlášena za protistátní organizaci,“ popisuje.

Výlet za svobodou do Německa

Rok 1968 přinesl rodině Milana Kluce také jedinečnou příležitost podívat se za železnou oponu do světa takzvaného kapitalismu. S manželkou, dcerou, švagrem, jeho ženou a dcerou vycestovali do Spolkové republiky Německo, kde se ubytovali u příbuzných Milanovy manželky v městečku v Alpách, 30 kilometrů od Mnichova.

„Bylo to fantastické. Všude nás vítali, všude nám prorokovali, že teď budeme žít lépe, budeme se mít dobře a začneme znovu cestovat. Než jsme překročili hranice opatřené ostnatým plotem zpět do vlasti, oslovili nás dobrovolníci z Červeného kříže, že kdo chce, nemusí se vracet a může se přihlásit k pobytu na území Německa,“ připomíná pamětník nezapomenutelné okamžiky. Kvůli ročnímu synovi a rodičům však nebyla pro Klucovy emigrace myslitelná.

„Vrátili jsme se 20. srpna. Hned ráno druhý den přiběhl švagr a křikl, abych vstával, že už jsou tady. Nejprve jsem nic nechápal, ale záhy bylo jasné, že nás obsadili okupanti v čele se sovětskou armádou. Vykoukl jsem z okna a uviděl vojenské kolony,“ vzpomíná na vystřízlivění po návratu z ciziny.

Náš národ nezasluhuje, aby za něj někdo bojoval

Mosteckými ulicemi projížděly kolové transportéry a tanky, v nedalekém Horním Jiřetíně zbouraly most a zničily rodinný dům poté, co jeden tank sklouzl mimo cestu. Lidé stáli kolikrát i frontu na chleba, protože ruští vojáci bochníky zabavovali přímo v pekárnách. U kavárny Opera byla každý den vyvěšena prohlášení občanů města. Mladíci líčili, jak popisovali křídou ruská vozidla, když zpomalila.

Milan Kluc vyzdvihuje odvahu svého souseda v domě, majora Svítoka. Zástupce velitele místního vojenského útvaru dvakrát odmítl vpustit ruské vojáky do mosteckých kasáren. „Byl to můj kamarád, slavili jsme společně silvestra. Byl bezdětný, můj kluk byl u něj jako doma. Asi po měsíci jsem ho potkal dole u domovních dveří. Byl bledý, v očích měl slzy. Řekl mi, že musel kapitulovat a pustit ruské vojáky do kasáren. Za tři čtvrtě roku odešel do Žiliny. Převeleli ho, protože příliš věděl. Proto už v Mostě nesměl sloužit,“ upřesňuje Milan.

Od aktivit v době okupace republiky vojsky Varšavské smlouvy odrazoval Milana Kluce jeho otec. Zapálený vlastenec prožil hluboké zklamání z vývoje v Československu už po roce 1948, a ani nyní proto nešetřil pesimismem. „Říkal mi, abych nikam nechodil, ničeho se neúčastnil. Podle něj náš národ nezasluhuje, aby za něj někdo bojoval. Uvidíš, říkal mi, že za chvíli bude všechno jinak. A měl pravdu. Protože uplynulo pár měsíců, a už jsme věděli, kdo kam patří,“ vysvětluje otcův postoj.

Přišlo dusno v zaměstnání a výslech na policii

Hned 21. srpna 1968 si jel Milan Kluc pro výplatu. V depu už se shromáždili zaměstnanci. Na schodech hlavní budovy je předseda místní organizace Komunistické strany Československa informoval o tom, že Československo je okupované. O čtyři měsíce později už tento partajník spolupracovníky varoval, že koho uvidí odstranit z lokomotivy pěticípou rudou hvězdu, tomu se postará o postih včetně propuštění z práce. Bylo totiž v těch hektických dnech běžné, že osádky lokomotiv hvězdy strhávaly a zahazovaly mimo trať.

V té době Milan Kluc jezdil s nákladními vlaky s uhlím do pražských Holešovic a do Kralup. „Stromovka byla plná děl a tanků, všude vrtulníky. Vozmistři odmítali udělat brzdovou zkoušku na naší vlakové soupravě. Měli strach, že až se setmí, ruští vojáci je po cestě zastřelí,“ vybavuje si jeden z detailů.

Jak situace spěla k normalizaci, byl Milan čím dál rozčílenější. Se spolupracovníky vedl různé diskuse, neskrýval své rozčarování. Brzy ale litoval, že všechno říkal nahlas. V květnu 1969 jednou přišel domů z práce a manželka mu předala dopis, jenž byl předvoláním na služebnu Sboru národní bezpečnosti.

„Nevěděl jsem, o co jde a co jsem provedl. Takže jsem se tam vypravil docela s obavou. Ujal se mě nějaký nadporučík a zavedl mě do výslechové místnosti. Hodinu mě tam nechal samotného. Pak se vrátil a zeptal se mě, jestli vím, proč jsem tady. Odpověděl jsem, že to bych rád věděl. Řekl, že mají zprávy, že jsem poslední dobou stále s něčím nespokojený a stále kritizuji dění okolo sebe. Tím prý ale narušuji kázeň na železnici,“ popisuje nepříjemnou zkušenost.

„Přitom železnice je polovojenský útvar, který je velice důležitý. Vtom jsem si uvědomil, že po příjezdu okupačních vojsk se veškerá komunikace uskutečňovala prostřednictvím drážního telekomunikačního zařízení. On znovu zopakoval, že železnice je páteřní organizací, a pokud bych ve svém jednání pokračoval, budu toho litovat. Načež odešel. Když se vrátil, upozornil mě, že mé chování je neslučitelné se socialistickým zřízením a že si to musím všechno rozmyslet, kam patřím a co budu dělat. Na závěr mi řekl, že naše případné další setkání by pro mě nemuselo už tak dobře dopadnout. Uvažoval jsem, kdo mě mohl udat. Byl to určitě jeden strojvedoucí, který v místnosti pro mašinfíry ležel na lavici a dělal, že spí.“

Za normalizace udělal jeden ústupek

Krátce po výslechu oslovil Milana Kluce brigadýr, který ho chtěl jako dobrého strojvedoucího k sobě do posádky na lokomotivu. Podmínkou ale bylo, že se musí zapojit do brigády socialistické práce. A doporučil mu, ať si to dobře rozmyslí, že má děti. Upozornil také, že vzdorného strojvůdce projednávali na stranické schůzi.

„Pod tímto tlakem jsem podepsal a skutečně se dostal na moderní lokomotivu s dieselelektrickou trakcí. Mezitím se ale děly další zajímavé věci. Jeden ze zacvičujících strojvedoucích, kterému jsem dříve dělal topiče, mi nabídl vstup do KSČ. Bylo to v roce 1969, kategoricky jsem odmítl. Nemohl jsem to udělat, nemohl bych se svým dětem, své manželce ani svému otci podívat do očí. On na to reagoval tak, že ví, že bych naši republiku klidně prodal. Na to jsem mu řekl, že tím jsme spolu domluvili a už nikdy nemůžeme být kamarády. Zanedlouho potom jsem dostal k podpisu přihlášku do Svazu československo-sovětského přátelství od místního předsedy této organizace. Okamžitě jsem mu ji nepodepsanou vrátil,“ vzpomíná Milan Kluc.

Nastala těžká doba

Srpnové události roku 1968 a následné období normalizace pamětník shrnuje takto: „Byla to těžká doba. Najednou se ukázalo, že i mí kamarádi, kteří dříve nadávali na stranu, tak náhle do KSČ vstoupili. Bylo to období, které rozdělilo bývalé kamarády, už si nemohli sednout k jednomu stolu. Uzavírali jsme se do sebe, nemohli jsme se nadále navštěvovat. Nevěřili jsme si už. Nechtěl bych to už znovu prožít. Děkuji bohu za to, že máme to, co je teď. Mladá generace se musí vyvarovat, aby se něco podobného mohlo opakovat. Dal jsem si velkou práci, aby můj syn, má dcera i mí vnuci věděli, co to všechno znamená a přináší. Aby současná generace neztratila tak tvrdě vybojovanou svobodu.

Nikdy jiný nemohu být. Vždy jsem shromažďoval dokumenty doby, v níž jsem se narodil, vyrůstal a žil. Mohu proto dokázat na konkrétních archiváliích a dalších artefaktech, jak co bylo. Už ve škole jsem věděl, že mi lhali. Znal jsem pravdu a choval se podle ní. Také jsem se nikdy nebál vyjádřit své názory. Jediným mým vroubkem je podpis účasti v brigádě socialistické práce. Bylo mi jasné, že když to neudělám, sundají mě z lokomotivy do dílny, čímž by má rodina trpěla. I tak jsem jako nestraník přicházel o peníze, třeba i o tři tisíce korun na odměnách. Viděl jsem to na výplatních páskách, i když se k tomu soudruzi nikdy nepřiznali.“

Manželka mu dala dvě děti

Svou ženu Helgu Nuzarovou, narozenou v roce 1941 v Jenišově Újezdu, si Milan vzal 24. listopadu 1959. Dcera Eva se manželům narodila v roce 1960, syn Milan o sedm let později. Milan starší je v současné době vdovcem a stále žije v Mostě. Libkovice, stejně jako nedaleký Jenišův Újezd už neexistují, obě obce ustoupily těžbě hnědého uhlí a byly srovnány se zemí.