Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdenka Kmochová (* 1928)

• narozena 13. června 1928

• otec Václav Kmoch byl členem odbojové organizace Obrana národa v Českých Budějovicích

• v roce 1943 otce zatklo gestapo a byl poslán do koncentračního tábora (Osvětim, později Buchenwald)

• jako čtrnáctiletá zažila výslech gestapa

• v roce 1944 absolvovala dvouletou obchodní školu

• necelý rok pracovala jako účetní u německého majitele opravny automobilů Maxe Tschunka, příslušníka SS

• po válce se setkala s vojáky americké i Rudé armády

• zažila příjezd vojsk Varšavské smlouvy do Českého Krumlova

• nikdy nevstoupila do KSČ

„Vůbec nic jsme nevěděli,“ vypráví Zdenka Kmochová o účasti jejího otce, Václava Kmocha, v odbojové skupině Obrana národa. Bylo pro ni velké překvapení, když ji na jaře 1943 na nádraží v Českých Budějovicích na cestě ze školy zastavila uklízečka z okresního úřadu. Přišla ji varovat. „Na okrese jsou gestapáci, plno lidí tam odvezli. Já nevím, jak je to s tvým tátou. Já jsem neviděla, že by tam byl, ale abys to věděla. Řekni to doma mámě, protože kdyby nepřijel, tak abyste věděly, že se něco děje. Kdyby nepřijel, tak je asi v koncentráku,“ řekla jí tenkrát v rychlosti. Otec domů skutečně nepřijel. Nepřijel ani další den. Až po roce dostaly s matkou dopis z Buchenwaldu.

Otec se přidal k Obraně národa

Zdenka Kmochová se narodila 13. června 1928 v obci Srnín v jižních Čechách. Její otec Václav Kmoch, vyučený tesař, pracoval v nedalekém Českém Krumlově na okresním úřadě jako silniční dozorce. Matka Kristína Kmochová, rozená Ferebauerová, se vyučila švadlenou, po svatbě pracovala v domácnosti. Rodině se až do války vedlo dobře. Otec pro rodinu postavil malý dům v Srníně, do kterého se v roce 1935 přestěhovali.

Po podepsání mnichovské dohody v roce 1938 se Český Krumlov (Krummau) stal součástí Třetí říše. České úředníky přeřadili na okresní úřad v Českých Budějovicích. Spolu s nimi zaměstnali na českobudějovickém okresu také několik bývalých příslušníků československé armády, mezi nimi i někdejšího poručíka pěchoty Bohuslava Dvořáka. Václav Kmoch k tomu v jednom ze svých dopisů píše: „Byl to dobrý technik, ale pro Hitlera dělat nechtěl a věnoval se sabotážím a několik zaměstnanců strhl s sebou, a tak jsme se dostali do Obrany národa.“[1]

Otec během silničních kontrol rozvážel letáky po okolí

Václav Kmoch začal s odbojovou činností v roce 1939. Skupina pod vedením Bohuslava Dvořáka vyráběla protiněmecké tiskoviny a letáky. Mimo to se na okrese dostali k užitečným informacím a dokumentům, které předávali do Prahy a z Prahy byly posílány dál. Tak se do Londýna dostaly například mapy českobudějovického letiště, kasáren a další.[1]

Václav Kmoch tiskl s ostatními protiněmecké letáky, zejména ale zajišťoval jako silniční kontrolor jejich distribuci. „Otec jezdil po cestářích, po okresech, po budějovickém okrese, všude možně. Tak tam je všude možně dal, vyvěsil. To víte, tenkrát lidi holt dělali, co mohli. Nebylo to nic. Ale jim to dělalo dobře, že ty letáky můžou tisknout a že tohle můžou Němcům dělat,“ vzpomíná pamětnice.

Když na jaře roku 1943 obsadilo gestapo okresní úřad v Českých Budějovicích, Václav Kmoch v kanceláři nebyl, odjel na silniční kontrolu. Jednomu z kolegů se ho podařilo dostihnout a před gestapem varovat. Václav Kmoch se podle vyprávění rozhodl jednat, jel ke Dvořákům domů, kde měla skupina ukrytou příruční tiskárnu. „Tiskárnu vzal. Dostal se zpátky na okres. Tam byli gestapáci zavření, protože tam na něj čekali. A on tam do nějaké kanceláře dal tiskárnu čili to zachránil. Protože říkal: ‚Kdyby na to přišli, udělali by potom kontroly doma a zastřelili by nás všechny.‘“

V Osvětimi nikdo nevěděl, kdo má právo bít a kdo zabíjet

Spolu s Václavem Kmochem zatkli tehdy skoro celou tajnou skupinu z českobudějovického úřadu. Otce bez soudu poslali do Terezína, kde několik dní čekal na transport do koncentračního tábora v Osvětimi.[2]

„Říkal, že to tam bylo strašlivé, že je tam mlátili. Lidi padali. Mrtví leželi na zemi, nikdo si jich nevšímal. Dokud neřekli, aby je odnesli. Říkal mi: ‚Už jsme to neviděli, že jsou tam mrtví na zemi,‘“ vypráví pamětnice. Václav Kmoch ve svých poznámkách píše o Osvětimi následující: „V Osvěnčíně se nikdo nevyznal, kdo má právo bít a kdo zabíjet. Byl to koncentrační tábor vyhlazovací, odkud nebyl návrat. Měl jsem značku RÚ – návrat nežádoucí.[4] Byl to prostě rozsudek smrti – žádné výslechy. Kolem lágru drátěný plot nabitý elektrikou. Strážní věže 50 metrů od sebe. Každé ráno viselo mnoho vězňů na plotě.“[1]

V Osvětimi strávil necelý rok, poté ho převezli do koncentračního tábora v Buchenwaldu, kde byly podmínky podle otce snesitelnější. „Tam to bylo něco úplně jiného, protože večer se Buchenwald zavřel a Němci tam nebyli,“ vyprávěl dceři. Vzpomínal, že se vězni po večerech scházeli, pořádali přednášky, dokonce hráli i divadlo. Našel si zde přátele, mezi nimi herce Josefa Větrovce nebo Petra Zenkla, československého politika. V Buchenwaldu byl jako mnoho dalších vězněných Čechů nasazen na práci. I tam se pokusil o sabotážní činnost. „Dělali tam u pásu pušky,“ vypráví pamětnice a pokračuje v otcových vzpomínkách: „Každý něco dával do pušky, nakonec vyšla puška, chtěli z ní vystřelit a ona nevystřelila. Říkal, že vždycky něco udělal blbě, aby to nešlo. Tak se to zase muselo zpátky rozebrat.“

Otec o tom, co zažil, často mluvil

„V rozhlase hlásili, kdo přijel do Budějovic. Oni je vozili do Prahy, do Budějovic, do všech možných okresů,“ vybavuje si dny kolem otcova návratu pamětnice. Koncentrační tábor Buchenwald osvobodila americká armáda 11. dubna 1945, otec se do Srnína vrátil v červnu 1945. „Já ho znala jako černého, on měl vlasy černé jako uhel. Když se vrátil, tak byl úplně bílý. Hubený, ale ty vlasy, ty byly úplně bílé,“ vzpomíná a dále vypráví, že po návratu z koncentračních táborů už nikdy nesnesl teplou vodu, až do konce života se prý myl pouze ve studené.

Václav Kmoch o tom, co v koncentračních táborech viděl a zažil, často mluvil. Chtěl, aby se na nacistické zločiny nikdy nezapomnělo. Až do své smrti byl aktivním členem Českého svazu protifašistických bojovníků (ČSPB).[5]

Zdenka Kmochová zmiňuje, že v roce 1965, 20 let po válce, byl otci vrácen snubní prsten zabavený nacisty v koncentračním táboře. Pro všechny už byl tehdy nenávratně ztracen. Nikdo nepočítal, že by se někdy našel. Spolu se šperkem přišel z francouzského Úřadu bývalých bojovníků a válečných obětí i dopis s vysvětlením. Prsten dohledala v Německu „pátrací mise“, které se podařilo ve spojení s mezinárodní pátrací komisí Václava Kmocha ztotožnit a prsten po dlouhé anabázi vrátit.[1]

Polovina domu propadla Třetí říši

O tom, že se otec přidal k odbojové skupině Obrana národa, rodina netušila. Pamětnice vypráví, že ji na jaře v roce 1943 na vlakovém nádraží v Českých Budějovicích zastavila žena, kterou jen letmo znala z úřadu, kde pracoval otec. Žena ji tehdy varovala, že u nich v práci právě probíhá zatýkání gestapa.

Zdence Kmochové to nedalo: „Tak jsem běžela honem na okres, tam jsem otevřela kancelář a tam byl jeho kolega. Byl nějaký jiný, připadal mi takový malý.“ Až později se dozvěděla, že přímo za dveřmi na otce čekali příslušníci gestapa. Zdenka Kmochová doufala, že si k ní otec přisedne do večerního vlaku, ale nestalo se tak. Nepřijel ani v noci na motorce. „Tak je to špatné, je v koncentráku, je zavřený,“ řekla tehdy matce. Dlouho nevěděly, co se s otcem stalo, zda je naživu, kde je, jak se mu daří. Až v roce 1944 přišel první dopis z Buchenwaldu.

Matka s dcerou se po zatčení otce dostaly do velmi složité situace. „To bylo hrozně těžké, když jsme tam byly s mámou samy. Měly jsme jedině, co máma vydělala. Nejhorší bylo – já jsem potřebovala každý měsíc 90 korun na vlak do školy, když jsem jezdila, na měsíční jízdenku. 90 korun pro nás byl velký peníz,“ vypráví a dodává, že matka začala znovu šít na zakázku, aby pro ně zajistila alespoň základní příjem. Jejich už tak dost svízelnou situaci ještě ztížila konfiskace majetku Václava Kmocha. Za účast v protinacistickém odboji propadla otcova polovina domu Třetí říši. Kristína Kmochová musela začít platit nájem, nájemné dokonce musela doplatit zpětně, od roku 1939.

Tschunko mi občas maloval dvě zkřížené kosti

V roce 1944, po absolvování dvouleté obchodní školy, nastoupila šestnáctiletá Zdenka Kmochová jako účetní do opravny automobilů k Maxu Tschunkovi v Krummau (Český Krumlov). Maxe Tschunka, člena jednotky SS, i jeho ženu popisuje jako nepřátelské, prohitlerovské Němce. „On mi Tschunko maloval občas dvě zkřížené kosti a říkal mi: ,Zdenka, tak budeš vypadat, až přijde ten váš Beneš.‘“

Na práci u Tschunků nevzpomíná dobře. Max Tschunko jí byl protivný, nesnášela jeho protičeské řeči, bála se ho. Dokonce kvůli němu musela na gestapo. „Najednou před koncem války přestaly jezdit vlaky,“ vypráví a pokračuje, že tehdy přišla do práce pozdě. „Tschunko to jeden den vydržel a druhý den byl úplně vzteklý, protože viděl, že bude konec války. Řekl mně: ,Já jsem tě nahlásil na gestapo, máš tam jít, oni si to s tebou vyřídí, že nechodíš do práce.‘“

Zdenka Kmochová již měla jeden výslech na gestapu za sebou. Zažila ho jako čtrnáctiletá kvůli recitaci básně v kostele ve Zlaté Koruně na Vánoce roku 1942. Tehdy ji na výslech ještě doprovázel otec, teď musela jít sama. Dodnes si vybavuje, jak si cestou na gestapo raději snědla svačinu. Věděla, že kdyby si ji tam nechali, tak bude hladovět. Naštěstí se jejím případem nechtěli na gestapu zdržovat a poslali ji zpátky s tím, aby jezdila do práce na kole.

Nakonec od Tschunků utekla

V opravně vydržela několik měsíců. Když ji jednou Max Tschunko nutil k nacistickému pozdravu Heil Hitler!, ohradila se: „Když jsme měli republiku, tak jsme vás taky nenutili, abyste zdravili podle nás. Mohli jste si zdravit, jak jste chtěli, tak já zdravím taky, jak chci,“ a vypráví, že pak utíkala domů a strachy se ani neotočila. Ačkoliv se v práci už pak neobjevila, problémy nepřišly. Ještě dnes si uvědomuje, že měla velké štěstí. Za týden Krumlov obsadila americká armáda, byl konec války a Max Tschunko už nad ní neměl žádnou moc.

Zdenka Kmochová také hovoří o manželce Maxe Tschunka, která před válkou vystudovala českou školu a česky uměla velmi dobře. „Ona na mě nepromluvila slovo česky, ta mě také měla plné zuby. To byla Němka, taková opravdová.“ Po válce se s ní pamětnice potkala ještě jednou, těsně předtím, než šli s manželem a dětmi do odsunu, tehdy ji plynulou češtinou prosila o čepky pro své malé syny.

S lidmi, kteří za války hajlovali, být ve straně nechtěla

„My jsme už byly doma s mámou. Teď se všude začalo střílet, vedle v Přísečné hořelo, u sedláka to celé vyhořelo,“ popisuje začátek osvobození v květnu 1945 Zdenka Kmochová a dodává, že než do Českého Krumlova přišla americká armáda, odehrávalo se vše ve velkém zmatku a v okolí došlo k mnoha potyčkám.

Po válce nastoupila Zdenka Kmochová jako účetní do papíren ve Větřní. Po komunistickém převratu v únoru 1948 nabízeli v Srníně pamětnici členství v Komunistické straně Československa (KSČ), zdála se jim jako vhodný kandidát. Hrála tehdy amatérské divadlo, recitovala, byla známá a lidé ji měli rádi. Z pohledu předáků KSČ se angažovala. Nabídku tehdy odmítla se slovy: „Ale víte, tady v Srníně jsou lidi, kteří jsou u vás ve straně, a já si je pamatuji. Když jsem byla v Krumlově u Tschunků, tak když přišli k nám do obchodu, řekli: ,Heil Hitler!‘ a zvedli ruku. S těmi lidmi já v jedné straně být nemůžu. Dokud ti tam budou, tak já tam nebudu.“ Do KSČ nikdy nevstoupila.

Nedlouho poté, v roce 1949, se vdala za stavebního inženýra Bohumila Drába a odešla s ním na východní Slovensko. Manželství ale nebylo šťastné, po dvou letech se i s několikaměsíčním synem Zdenkem vrátila domů k rodičům. Mnohem později se rozvedla a vzala si zpět své rodné jméno.

Sedmdesátá léta díky vnoučatům snášela lépe

Šedesátá léta pamětnice popisuje jako krásné období: „To byla taková nádhera – do šedesátého osmého roku, než přišli Rusové.“ Lidé se mohli svobodněji vyjadřovat, přestávali se bát. „Předtím jste se nemohla normálně bavit, to jste nevěděla, co na vás kdo řekne, co si na vás vymyslí,“ vysvětluje.

O příjezdu vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 se dozvěděla brzy ráno z rádia. V Českém Krumlově bylo v prvních dnech po invazi poměrně dost vojáků. „Je to zlé, je to hrozné, nevíte, jak tam budou dlouho, nevíte, co se děje. Každý vám říká něco jiného,“ vybavuje si dodnes své pocity. Vypráví, že zpočátku, jako i mnoho dalších, nevěřila, že by tu vojska Varšavské smlouvy vydržela delší dobu. Ale události se vyvinuly zcela jinak. „V rozhlase pak nebylo nic jiného, než jak jsou hodní a jak nám pomáhají.“

Zdenka Kmochová vypráví, že po roce 1970 začali v práci – pracovala tehdy jako účetní v českokrumlovské nemocnici – protežovat straníky. Nestraníky tehdy podle jejích slov krátili na výplatách, nedostávali odměny. Mluví ale také o tom, že pro ni osobně nebyla sedmdesátá léta natolik těžká, protože se jí narodila vnoučata, o která se starala. „To kolem mě, takové to temno, co zase začalo, už jsem lépe snášela,“ dodává.

Před rokem 1989 nebylo nic, z čeho jsme mohli mít radost

„Ona už byla všude taková bída, nic jste si nemohla koupit. Jídlo, ošacení, všechno jste musela shánět. To jste nemohla jít do obchodu a jít si to koupit, to nešlo, tam to nebylo, musela jste čekat,“ tak Zdenka Kmochová popisuje závěr osmdesátých let a pokračuje, že jí bylo jasné, „že už to lidi nemůžou vydržet, že už toho mají všichni dost, že už toho mají dost i komunisti“.

Sametovou revoluci vítala s nadšením a věřila ve změnu režimu. Demonstrací se neúčastnila, ale vše bedlivě sledovala z médií. „To já už jsem byla doma. Poslouchala jsem televizi, rádio, Svobodnou Evropu. To jsem nevěděla, co mám dřív zapnout, kde co uslyším.“

Těšila se tehdy, že se vše oživí, začne se pracovat, lidé začnou zakládat firmy, vše se dá do pohybu. Cítila se svobodněji a měla skvělou náladu. „To jsme neměli celou dobu. Takové nějaké nadšení nebo něco. Z čeho? Z ničeho. Nic nebylo, co by vás mohlo nadchnout, z čeho byste měla radost, ale z tohohle ano. To jste měla radost jedině třeba z rodiny. Ale jinak z ničeho, pořád jste se bála,“ uzavírá své vyprávění.

[1] Zdroj: Archiv pamětnice. Dokument dostupný v sekci dodatečné materiály.

[2] Památník Terezín [online]. Databáze politicky a rasově pronásledovaných osob [cit. 25. února 2024]. Dostupné z: https://www.pamatnik-terezin.cz/vezen/mp-kmoch-vaclav-2

[4] RU – Rückkehr unerwünscht neboli návrat nežádoucí. Tuto zkratku dávalo gestapo do dokumentů vězňům, kteří již neměli být propuštěni, měli být zlikvidováni (např. v koncentračních táborech).

[5] Jednalo se o organizaci, která vznikla postupným sloučením českých a slovenských odbojových organizací a která byla pod vedením KSČ. Až do roku 1989 preferovala východní odboj, nekriticky se stavěla ke členům komunistického odboje a věrným režimu, během svého vývoje také vylučovala ze svých řad členy nekomunistického odboje.