Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dalibor Knejfl (* 1925)

• narozen 14. ledna 1925 v Lázních Bělohrad

• za války krátce nuceně nasazen v závodě Junkers v Hradci Králové

• na podzim 1943 vstoupil do vládního vojska, 11. prapor v Rychnově nad Kněžnou, pěší rota

• 24. května 1944 vyslán s vládním vojskem do Itálie na hlídání tratí

• 21. června 1944 přeběhl k italským partyzánům

• od června do prosince 1944 působil u partyzánských skupin Carlo Carli a Pudlo (nazvané podle velitelů skupin) a ve 41. a 43. garibaldovské partyzánské brigádě

• 6. prosince 1944 zajat německými jednotkami

• do 6. února 1945 vězněn v Turíně, Veroně a v Peschieře

• přeřazen zpět k vládnímu vojsku do pracovního oddílu

• 28. dubna 1945 osvobozen americkou armádou

• po válce odcestoval zpět do Československa

• sloužil v Chlumci nad Cidlinou, Mladé Boleslavi a v Turnově

• po odchodu do civilu vystřídal řadu zaměstnání, naposledy kontrolorem hasicích přístrojů

Sokolové v Lázních Bělohrad[1]

Dalibor Knejfl se narodil 14. ledna 1925 v Lázních Bělohrad v tehdejším Československu. Tatínek Karel pracoval se svým otcem jako pekař, ale poté se zaměřil na železářství. Pamětník se učil u svého otce a poté se měl jít vyučit v Hořicích v textilním oboru.

Otec byl v obci náčelníkem Sokola a v letech 1928–1930 pomáhal vybudovat místní sokolovnu. Cvičila celá rodina, Dalibor Knejfl začal jako žáček a cvičila i sestra a maminka Věnceslava: „Celý týden se pravidelně cvičilo a bylo i kino – ve středu, v sobotu a v neděli. V pondělí ženy cvičily, v úterý muži, ve čtvrtek zase ženy a v pátek muži. Byl jsem také na všesokolském sletu v roce 1938 v Praze jako žák třetího stupně. To už jsem normálně cvičil.“

V období stanného práva během nacistické okupace byl v Lázních Bělohrad zatčen sokol a tiskař Vojtíšek, který podporoval parašutisty: „V tom má prsty jeden, co něco prozradil. Táhl s Němci. [Když je odváželi, byl jste u toho?] Nebyl. Celá rodina byla odvezena, otec starý, oba bratři, pak jeden dělník a jeho manželka. Bratr dělal doma lumpárny a tátovi bral korunky. Tak otec vyjednal přes nějakého zástupce, že se bratr půjde učit k Richterovi. Tam dělal spojení s Vojtíškovými. Ale na něj nepřišli a bratr šel potom do reichu.“

Nucené nasazení v Hradci Králové

Poté, co se pamětník vyučil v textilním oboru, však mistrovi zavřeli obchod, a tak byl Dalibor Knejfl asi tři měsíce nasazen v Hradci Králové v závodě Junkers: „Musel jsem dělat v Hradci Králové a tam jsem si namluvil svoji první ženu. Bratranec Karel Jurajda mně pak povídá: ‚Koukej si podat žádost k vládnímu vojsku.‘ Tak jsem byl v tom odboji, co byl ve vládním vojsku.“

S vládním vojskem v Itálii

Dalibor Knejfl si podal přihlášku v Hradci Králové a vzpomíná, že se společně s ním přihlásilo dalších čtyřicet mužů. K vládnímu vojsku se však vybírali vhodní adepti, a služba tak nebyla samozřejmá – pamětníkovi prý pomohlo jeho „německé“ příjmení. Dalibor Knejfl vstoupil do 11. praporu v Rychnově nad Kněžnou a od října 1943 tam prodělával výcvik. Ten poté probíhal i v Kostelci nad Orlicí a střelba se cvičila ve Vysokém Mýtě. Ve vládním vojsku měli vojáci žold, stravování a ubytování, ale také se museli učit německý jazyk.

Ve Vysokém Mýtě prodělal i telefonní kurz a jednomu vojákovi zde údajně zachránil život: „Četař nám vykládal telefony a on tam koukal u okna. Tak jsem šel honem k němu a chytil jsem ho za nohu, protože tam tenkrát byly pod oknem elektrické dráty. Ten se pak dostal s Krtečkovou skupinou, co byli taky od našeho praporu, do Francie. Tak pak přišel se západní armádou.“

Vládní vojsko bylo dne 24. května 1944 vysláno do Itálie: „Plukovníci jeli do Prahy a my jsme už věděli, co jsme v tom byli organizovaní, že jedeme do Itálie. Tak plukovníci přijeli a já jsem poslal domů pro italské slovníky a italské učebnice. A jeli jsme do Itálie. Sem tam nějací byli, že táhli s Němci, ale většina byla: utéct do italských hor nebo někam přeběhnout.“

Kromě uniforem měli „vladaři“ jen pušky a plynové masky. Dalibor Knejfl byl nejprve ubytován v kasárnách ve Fossaně, poté se přemístil do kasáren v Piavě – toto město se proslavilo významnou bitvou v první světové válce – a od 9. května 1944 hlídal tratě v údolí Susa, konkrétně na trati Bussoleno–Meano. Společně s dalšími vojáky zde držel stráž proti partyzánům: „Jednou v noci jsme šli hlídkovat po trati, šli jsme až tak daleko, co byli zase další, a zpátky. Pak nám to zakázali. Pak se hlídala vždy jen část tratě, kde byla strážnice.“

Dalibor Knejfl vzpomíná, že se mu v Itálii líbilo. Vycházky prý měli každý den, drželi služby, dělali obchůzky po městě a chodili i na víno. Na trati však také bydleli u jednoho z italských vojáků, od kterého se dozvěděli, že v nedalekém domě žije partyzán.

„Tak si Jan Moučka s Františkem Bogdou vzali ode mě slovník a šli tam jako pro mléko a že by chtěli k jejich partyzánům. Jejich syn Gino byl zástupcem velitele skupiny, tak přišel s velitelem a domluvil se maskovaný přepad, aby nacisté nedělali doma represálie. Tak se střílelo do vzduchu. Tak jsme zdrhli.“

Přeběhnutí bylo zinscenované, „vladaři“ měli totiž odůvodněný strach, že by úmyslným přeběhnutím k partyzánům ohrozili svou rodinu, a proto bylo potřebné se s partyzány domluvit na „dobrovolném“ zajetí. U těchto partyzánů přespali do rána a poté odešli k jiné skupině.

U italských partyzánů

Dalibor Knejfl se tak spolu s dalšími vojáky vládního vojska dostal dne 21. června 1944 k italským partyzánům a již o pět dní později podnikl svou první akci. Vládní vojáci plánovali přechod do Francie, ovšem část z nich – včetně pamětníka – nakonec zůstala v Itálii: „Rodiče dostali zprávu, že jsem nezvěstný, a oni si mysleli, že jsem v protektorátu shozený. V Turíně totiž byli tři Češi, kterým jsme dali adresy, a oni poslali rodičům pozdravy na Vánoce. A ty byly posílané z kláštera z Myšic. Tak čekali, že se přijdu domů podívat.“

Pamětník dostal u partyzánských skupin kvůli svému mládí přezdívku Bambino. U partyzánské jednotky s názvem Carlo Carli (podle velitele skupiny) prý nebyl hlad, Dalibor Knejfl vzpomíná hlavně na rýži a těstoviny. U partyzánů se vojáci připravovali na osvobozování americkou armádou a mezitím museli odolávat německým a italským jednotkám a zároveň proti nim konat výpady. Pamětník říká, že museli proti německým jednotkám udržet silnici, ale i malou pevnost.

Dalibor Knejfl původně patřil k 11. praporu, a když se dozvěděl, že ve skupině s názvem Pudlo (také podle velitele Aloise Pudla) působí vládní vojáci z 12. praporu, rozhodl se spolu s dalšími „vladaři,“ že k nim přejdou. Prý je lákala vidina vstupu do československé armády na Západě.

Dne 14. září 1944 se pak tato skupina českých vládních vojáků začlenila do 41. garibaldovské partyzánské brigády a následně do 43. partyzánské brigády. „Vladaři“ měli stále stejný úkol – ostrahu cest a území. V listopadu 1944 však přišla velká protipartyzánská operace, na kterou doplatil i sám pamětník.

Zatčení a zpět do vládního vojska

Dne 4. prosince 1944 se „vladaři“ chtěli probojovat přes údolí Susa k francouzským hranicím, ale již o dva dny později byli obklíčeni: „Už tam prý Němci nejsou, tak jsme vylezli ze skrýší, a najednou se objevili. Zachránil nás jeden desátník, byl to esesák, Rakušák, protože nás chtěli zastřelit.“

Stejné situaci – hrozbě zastřelení – musel prý Dalibor Knejfl čelit ještě dvakrát, ale vždy byla střelba odvolána díky rakouskému desátníkovi: „Tak jsme se ho ptali, proč je u SS. On přišel do Hitlerjugend a pak automaticky k SS. Pak nás předával na gestapo v Turíně. Tam nás nechtěli, tak nás předali k polnímu četnictvu.“

Dalibor Knejfl tak byl s vládními vojáky vězněn i ve Veroně: „Tak jsme šli do zajateckého tábora a tam jsme mluvili s Čechy, kteří byli v zajateckém táboře. Prý jsme měli říct, že jsme Angličané. No jak, anglicky? To by nás poslali hnedle. Ještě jsme od těch zajatců dostali cigarety a šli jsme do Peschiery.“

Zajetí „vladařů“ provázel strach, protože mohlo dojít k odhalení dobrovolného vstupu vojáků k partyzánům. Gestapo i četnictvo totiž byly stále přesvědčeny, že „vladaři“ byli zajati italskými partyzány. Kvůli strachu z odhalení tak vojáci ve vězení dokonce snědli doklady dokazující svůj vstup k partyzánům, díky šťastným okolnostem byli osvobozeni a putovali zpět ke vládnímu vojsku – ovšem už jen k pracovnímu oddílu. V tomto oddílu nemohli být ozbrojeni a vykonávali pouze pomocné práce.

Osvobození americkou armádou

Tou dobou se již z jihu Itálie blížila americká vojska: „Tak jsme čtyři zůstali ve skalách u obce Nago a ostatní šli nahoru na Doss Alto. Ráno jsme vylezli, koukali ven, byl tam nějaký přesun, ale ještě jsme nic z dálky nepoznali. Vojáci měli normálně rezaté uniformy, tak jsem řekl: ‚Dejte sem polní lahve, jdu dolů. Když to budou Němci, takže ustupujeme a máme raněné.‘ Tak mně dali lahve, šel jsem dolů a oni to byli Američané. Zrovna bylo střídání polních stráží a seržantem tam byl americký Polák. Tak jsem se s ním domluvil, on mě dovezl za velitelem a velitel už měl obsazenou kancelář naší roty. Byl americký kapitán a byl to Čech. Tak jsme se domluvili, ať jdu pro ně.“

Vojáci vládního vojska byli převezeni do jihoitalského Lago di Garda u Nogary a poté do Florencie. Zde prý slyšeli o Pražském povstání a chtěli jít bojovat do Prahy, ale to jim Američané nedovolili.

Po válce odjel Dalibor Knejfl s dalšími vojáky vládního vojska do Československa a s nimi přijeli i českoslovenští kolaboranti, včetně známého nacisty Jana Rysa-Rozsévače, vůdce československé pronacistické strany Vlajka, který byl v Itálii zajat během hlídání velitelství ve Veroně: „Dělali jsme jako členové vojenské policie patroly u Verony. Přišla k nám Italka, že je tam nějaký člověk a vůbec mu nerozumí. Tak jsme tam šli, slyšeli jsme zřetelně češtinu, a tak jsme chtěli doklady. Už dělali falešné doklady, ale vytištěné, zatímco v té době vydávali ještě předtištěné. To nám bylo divné, tak jsme to dali na velitelství, major byl také vytažený z vládního vojska a měl pucáka,[2] který byl z Bydžova. Ten ho poznal.“

Po válce

V Praze byli vojáci ubytováni v žižkovských kasárnách, pobyli zde asi čtrnáct dní a poté dostali dovolenou. Služba vojáků z vládního vojska nemohla být započítána do prezenční služby v novém československém státu, a tak měli být „vladaři“ zařazeni do vojenské služby. Dalibor Knejfl byl zařazen do Chlumce nad Cidlinou, kde cvičil nováčky a průzkumnou četu, a poté do Mladé Boleslavi: „V říjnu byla přísaha, já jsem přišel v americké uniformě a major, velitel roty, mě vyhodil, že v té šaškárně chodit nebudu. Chtěl mě vidět v německé uniformě, ve které jsem sloužil. Já jsem nechodil v německé, chodil jsem v americké uniformě.“

Poté byl převelen do Turnova a sloužil u zásobování. Nakonec odešel z armády a pracoval v prodejně na Karlovarsku a také jako zřízenec v evidenční kanceláři továren na porcelán. Kvůli platu se však vrátil do armády: „Tak mě vzali, ale za dva roky mě vyhodili. (...) Když mě vyhodili, tak jsme šli sem do Ústí nad Orlicí. Žena sem chtěla, protože jezdila s dcerou do Hradce Králové.“

Dalibor Knejfl poté pracoval u bratrance Karla Jurajdy v textilní továrně (dnes Elitex) v Ústí nad Orlicí, v lanškrounské Tesle, jako seřizovač a poté v papírnách. Nakonec se uchytil jako kontrolor hasicích přístrojů v Pardubicích, kde pracoval až do důchodu. Se svou manželkou Miladou bydlel v Dolní Dobrouči. Manželka však v roce 1981 zemřela, a tak se pamětník oženil v roce 1982 podruhé. V současnosti stále žije v Dolní Dobrouči.

[1] Částečně zpracováno díky stati o Daliboru Knejflovi vyvěšené na internetových stránkách ČSOL Ústí nad Orlicí (http://www.csol-uo.cz/index.php/nasi-veterani/dalibor-kneifl), autorem je Kristýna Havlíková.

[2] Důstojnický pobočník.