Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Knotková (* 1923)

• narozena 1. prosince 1923 v Hradci Králové

• pocházela z významné skautské rodiny Kulhánků

• po roce 1945 vedoucí 2. střediska a 5. dívčího oddílu v Hradci Králové

• roku 1946 se aktivně zúčastnila setkání se světovou náčelnicí Olave Baden-Powell v Praze

• v roce 1968 pomáhala obnovit skauting v Hradci Králové

• díky svým zásluhám o skautské hnutí se stala členkou Svojsíkova oddílu

Irena KNOTKOVÁ

Pineta

Vychovávala jsem děvčata k samostatnosti – byla jsem ráda, že je mám, a ony měly rády mě

Dětství a rodina

Irena Knotková, skautským jménem Pineta, se narodila 1. prosince 1923 v Hradci Králové do rodiny Kulhánkových. Kulhánkovi byli zcela skautská rodina, maminka, tatínek i bratr Ota. Všichni čtyři se významně zasloužili o chod a fungování skautu v Hradci Králové. U Kulhánků doma se scházeli všichni skauti, maminka i tatínek pro ně zařizovali, co mohli. Bratr Ota si dokonce domů vodil kamarády ze skautské kapely a trénovali zde hru na dechové nástroje. Tatínek byl také jistou dobu zástupce okrskového velitele, architekta Komárka.

Začátky skautování

Irena Knotková - Pineta začala skautovat už jako malé děvče, byla šotě (tenkrát se ještě neříkalo světlušky, ale šotci). Svůj skautský slib složila v roce 1935, ve svých jedenácti letech, a to na ostrůvku Jesípek na Starém Labi, kde měli skauti vybudovanou svou základnu.

Nedlouho potom ale přešla do oddílu Vlasty Litochlebové, kterou ale všichni známe spíše pod jménem Vlasta Macková.

Právě u Mackových se odehrávalo mnoho ze skautského dění v Hradci, stejně jako u Kulhánků.

Skautské tábory

Irena Knotková jezdila na skautské tábory už odmala. Její první tábor se konal v lese v Kounově pod vedením Vlasty Žeroutové.

„Potom ty další tábory byly mnohem lepší, protože ty první tábory jsme měli vypůjčené stany od vojáků. Maskovací stany. Já jsem si potom koupila za zbytek peněz (co jsme přijeli z tábora, tak nám je rodiče nechali) 11 stanů od školy.“

V roce 1945, ve věku 21 let, byla poprvé na táboře v Potštejně jako vedoucí. Na tento tábor má také zvláštní vzpomínku – na loukách v blízkém okolí tábořili ještě skauti a skautky z Kolína, kterým někdo vykrádal zásobovací stan. Na pomoc přijel tatínek Ireny Knotkové, pan Kulhánek, a společně s četníkem z Potštejna toho zloděje chytili – byl to syn potštejnského starosty.

Další skautské tábory Ireny Knotkové se odehrávaly například v Myší díře u Nebeské Rybné nebo v tábořišti nad Pěčínem. Všechna tato tábořiště se nachází v prostředí Orlických hor, které Irena Knotková miluje.

Ještě v roce 1951, když už byl skauting oficiálně zakázán a rozpuštěn, uspořádala Irena Knotková tábor v Myší díře. Byl to tábor ilegální, přesto se jim podařilo jej uskutečnit, a dokonce nosit skautské kroje.

Bratr Ota a skautská kapela

Irenin bratr Ota byl velký muzikant a s hradeckými skauty ve věku 14–18 let se mu podařilo ve 40. letech založit skautskou dechovou kapelu. Kluci se naučili hrát několik pochodových skladeb, junáckou i národní hymnu a potom pořádali pochody po městě. Zahráli dokonce při příležitosti návštěvy světové náčelnice Olave Baden-Powell v roce 1946.

Kromě této dechové kapely hráli také ve skautské taneční kapele. Ve skautském domě v Hradci Králové (dnes učiliště) pořádali tzv. taneční čaje, zábavy s tancem, hudbou a občerstvením. Nástroje pro obě tyto kapely jim postupně věnovala firma Červený, vyrábějící plechové hudební nástroje.

Ota však poté odešel na dva roky na vojnu, a když se vrátil, už v kapele hrát nemohl. Kluci chtěli, aby v kapele hráli jenom mladší. Přesto má právě Ota Kulhánek velkou zásluhu na založení skautského hudebního tělesa, které pak s přestávkami fungovalo ještě několik desítek let.

„On měl nadání. On hrál opravdu na všechno a rozepisoval noty. Všecky noty jim rozepsal. Žil, žil kapelou. (…) On to vedl tak dlouho, dokud nemusel na vojnu. V pětačtyřicátém šel na dva roky na vojnu. Musel se vzdálit z kapely. Přestože byl na vojně v Hradci, byl voják a nemohl si jít, kdy chtěl. (…) Ale aby si každý pamatoval, že skutečně tu skautskou kapelu založil Ota Kulhánek!“

Další skautská léta

V roce 1945, při obnovení Junáka, se Irena Knotková stala vedoucí 2. střediska v Hradci Králové. Současně vedla také 5. oddíl, jeden z největších oddílů, čítající v té době 112 členů. Scházeli se ve vilce, baráčku, který jim byl soudně přiřčen.

V roce 1946 se Irena Knotková zúčastnila návštěvy světové náčelní Olave Baden-Powell v Praze, kde měla dokonce tu čest, velet nástupu pod pódiem.

„A vím, že i ta světová náčelní byla tenkrát taky nadšená. A to vím, že když byla přehlídka v Praze, tak já jsem velela. A důstojníci z tribuny mně tleskali, protože já jsem opravdu velela přesně. Já jsem to milovala.“

Rok 1968 přinesl uvolnění ve všech směrech a skauting v Hradci Králové tak opět mohl začít žít. Irena Knotková byla opět u toho. Na prvním srazu v Koruně, který pomáhala organizovat, měla dokonce proslov a recitovala zde dvě skautské básně (písně).

„Měli jsme sraz v Koruně, já jsem tam dokonce přednesla tu krásnou báseň. Ona je to píseň, ale já jsem ji přednesla jako báseň, Hradec Králové, hlásí se sraz. To je moc krásný. Nevím ani, kdo to složil.”

„A už by sis to nepamatovala?”

„Celé!

Hradec Králové, hlásí se sraz,

vzhůru, výš vlajku dej, bratře náš,

ať všichni skauti zví v úctě,

že vlajku máš.

Ať zpívá kraj celý na Labi, Orlici,

jací jsou dnes u nás junáci chlapíci.

V hradeckém kraji, tam kde Sion vlád’,

kde Roháč z Dubé tak hrdinsky pad’,

bratři, jen sílu zdar,

je svatá půda, po níž jdem vpřed,

kráčejme zlehka, slzy nám v hled…“

Skautské poselství

Irena Knotková žila skautingem po celý život a snažila se žít podle skautského slibu a zákona.

„Já se skutečně snažím být pravdomluvná. Dodržuji požadavky našeho slibu a zákona. I když mě za to občas někdo peskuje. Dneska lidi obecně neradi přijímají pravdu. A lásku k vlasti. A taky lásku k přírodě. Já jsem starej blbec, kterej chodí a sbírá odpadky po lidech. Mně to nelahodí. Nesnáším to.“

Kromě toho si ale Irena váží také své výchovné práce. Z celé její řeči je patrné, že děvčata skutečně milovala a vedla je tou nejlepší možnou cestou. Jako velkou odměnu a satisfakci za tuto nelehkou, ale krásnou práci, považuje to, že ji „její děvčata“ dodnes poznávají a hlásí se k ní.

Autor nahrávky:

Milan Skácel (Kobra)

Editor:

Lucie Černá (Indi), indi.lucka@email.cz