Andrej (Ondřej) Koba

„To už bylo prakticky po bojích u Sokolova, to už bylo po bojích prakticky o Kyjev, čili tam (v Buzuluku) už nezůstala jenom taková likvidační skupina. Oni nás tam dovezli, protože nevěděli, že ta jednotka tam nebude, tak dostali rozkaz potom, že musíme, že nás přesunou do toho náhradního pluku do Jefremova. Tak nás začli tehdy přesouvat do toho Jefremova. Do Jefremova prakticky jsme přišli až 21. března, že, protože ty kolony, který šly z fronty s raněnýma, na frontu šly tanky, jednotky se přesouvaly, čili ten vlak někdy stál na stanici dva i tři dny. Samozřejmě ten vlak měl svoju kuchyň, to jsme měli normálně stravování, že, z tej kuchyně všecko, no a tak jsme jenom stáli prakticky, než jsme se dostali skutečně do toho Jefremova. A v tom Jefremově normálně mě zaregistrovali 21. března a přidělili mě prakticky k protitankovým kanonům - 45 mm.“

„(Voják) když dostane rozkaz, musí se podřídit rozkazu, samozřejmě, no. A to bylo jenom taková obrana… My jsme věděli, že k ňákej bojovej činnosti tam nemůže dojít. My jsme tam byli několik měsíců a žádná činnost ani z polský strany, ani z naší strany skutečně se nevyvíjela. No, akorát tam byly takový šarvátky mezi našimi vojáky a civilisty, kteří, dejme tomu ti civilisti, kteří sloužili v německé armádě, oni se potom vrátili po válce domů, a to na tom Těšínsku, samozřejmě, a tady kolem toho bylo několik. Oni museli nastoupit podle branného zákona do armády atd. No tak tam byly takový šarvátky, a to zejména pokud šlo o tu zpravodajskou činnost, že, kde jako oni někteří se snažili, samozřejmě, ti němečtí vojáci skrývat, protože oni se obávali, když se to obsadilo, že k něčemu může dojít. Tak se tam samozřejmě skrývali. A když naši zpravodajci to jako zjistili, tak tam samozřejmě i vyslýchali. Nikdy tam ani nikoho nezatkli, akorát že prováděli tu zpravodajskou činnost, vyslýchání a podobně.“

„No ten, jsem byl dlouho dost tam. Až do roku 1943. Do roku 1943 až do prosince tam jsme dělali. Ubytovaný jsme byli v takových dřevěných barákách. No a na práci jsme chodili prakticky… Všecky, to se ráno nastoupily ty jednotky, samozřejmě, a pod vedením těch ruských strážných, to nebyli vojáci, to byli civilisté, které byli ozbrojeni puškou atd., a vždycky tam byl jeden, který nesl ten sovětský prapor. Vpředu v čele. A ta jednotka v trojstupu prakticky šla na to pracoviště. To tak bylo každý den. To jsme dělali až do večera, že... No a večer jsme dostávali právě tu stravu. Během dne jsme nedostávali nic.“

A. K.: „No tak samozřejmě že tam byla obrana, že, a drátěné překážky. Naštěstí nebylo tam minové pole, protože bysme tam zahynuli, v tom minovým poli. Ty drátěný překážky jsme podlezli, no a dostali se až do toho prvního zákopu. Rusové samozřejmě, když nás zpozorovali, tak hned zavolali: ‚Stůj!‘ Abysme dali ruce nahoru. To znamená, že jsme to provedli. Vyskočili dva vojáci, že, se samopaly, skutečně nás obklíčili, že, a nás zavedli až na velitelství té jednotky tam, to byla asi rota.“ Sběrač: „Jak probíhaly první minuty toho zajetí?“ A. K.: „No celkem začali vyslýchat nás, prakticky, ale odveleli nás na pluk, nebo co to byla jednotka, pluk asi. Tam byli dva důstojníci, kde nás prakticky podrobili výslechu. Ptali se, co je to za jednotku, abysme řekli číslo útvaru, odkud jsme přijeli, ze kterého města z Maďarska, že, jak se k nám Maďaři chovali, kolik těch, protože jsme jako řekli, že jsme podkarpatský Rusíni, samozřejmě, oni nám říkali: ‚Jaký Rusíni, vy jste Maďaři.‘ No a tak my jsme pořád tvrdili, že jsme Rusíni a že patříme k Československé republiky. A oni řekli, že Československá republika neexistuje.“