Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Koblížek (* 1938)

• narozen 1938

• 1947 - první skautský výlet

• 1948 - skauting zakázán, scházejí se po domácnostech

• 1968 - účastní se obnovení skautingu

• 1970 - skauting znovu zakázán, oficiálně fungují jako pionýři

• 1990 - obnovují skauting

Jiří KOBLÍŽEK

V přírodě není lež, ale opravdovost

Kdy a kde ses narodil, jaké jsou tvoje vzpomínky na dětství?

Narodil jsem se v Hradci Králové. Moje první setkání se skautingem bylo v roce 1945 na podzim. Když jsme si s kluky hráli v Okružní ulici, přišel k nám Pepík Pavel a nabízel nám vstup do skautu. Bylo mi sedm let. Potom jsem se ale s Pepíkem Pavlem sešel až v roce 1971.

Skautovali tvoji rodiče, nebo měli ke skautingu nějaký vztah?

Ne. Rodiče jsou ročník 1909.

Čím byli tvůj tatínek a maminka?

Pro tatínka si 12. října 1950 přišli; dělal krajského revizora státní banky Československa. Půl roku jsme ho neviděli. Byl v Hradci odsouzen za velezradu v procesu s hradeckou lidovou stranou, protože byl jejím členem. Dostal jedenáct let, což mu v Praze na odvolání snížili o tři roky – paradoxně, nějaké pochybení obvykle neuznávali. Nejdřív byl v Ilavě na Slovensku a domů šel z Valdic. Nakonec seděl do roku 1960; v květnu 1960 byla první velká amnestie. Nemohl sehnat zaměstnání, proto dělal nočního hlídače a poté pomocného skladníka ve Škodovce, kde také skončil. Všichni čtyři sourozenci, z nichž nejmladšímu bylo devět, jsme žili jen s maminkou. Jsme ročníky 1937, 1938, 1940 a 1945. Takže byla doma, potom musela shánět zaměstnání a bylo to velice těžké. Pracovala u úklidové služby, kde jí vedoucí říkal, aby byla ráda, že nějaké

zaměstnání má. Posílal ji všude, po malířích a tak dále.

Kam jsi chodil do školy?

Do obecné školy a měšťanky v Hradci. Obecná škola měla pět tříd a je na Pospíšilově třídě. Dnes je tam Gymnázium Jana Kajetána Tyla. V pravé části byla dívčí škola a vlevo chlapecká. Do měšťanky jsem chodil do budovy za Boženou Němcovou [patrně za Gymnáziem Boženy Němcové - pozn. kor.]. Potom jsem začal chodit do stavební průmyslovky, ale skončil jsem a vyučil jsem se mechanikem. Jsem opravář jízdních kol.

Co jsi dělal po škole?

V letech 1953 až 1955 jsem se učil ve Velodružstvu, potom jsem šel na vojnu. Šel jsem k černým [baronům]; měli jsme sekyrky. Po vojně jsem se nevrátil; pracoval jsem v prodejně jízdních kol. Pak jsem šest let v Tesle byl řezačem křemene. Řezali jsme diamantovými pilami křemen do elektrických nástrojů a přístrojů.

Neměl jsi kvůli tatínkovi problémy?

Kvůli tatínkovi mě tam nechtěli přijmout. Měl jsem hodinový rozhovor s ředitelem. Oba jsme stáli – na to nezapomenu – a nakonec mě nechal. Vydržel jsem tam šest let, až jsem musel odejít ze zdravotních důvodů. Vrátil jsem se ke kolům, kde jsem byl do roku 1974. To jsem přestoupil do Československé televize na Slezském Předměstí. Byl jsem vedoucím skladu.

Jaký byl tvůj první výlet se skauty?

Můj první výlet byl v roce 1947 do Pralesa. Za nemocnicí, podél Labe, je rameno řeky, kde to vypadá jako prales, tak je to tam zarostlé. Poprvé jsem viděl, jak se dělá ohniště. Vyloupnul se drn a vařili jsme polévku.

Kdy jsi byl poprvé na táboře?

Na táboře jsem byl poprvé v červenci 1946 v Hlásce u Liberka v okrese Rychnov nad Kněžnou. Jako vlče. Mám jenom několik fotografií; po válce byla nouze o fotoaparáty.

Kolik vás na táboře bylo?

Přesně nevím. Vedoucím byl František, skautskou přezdívkou Mauglí.

Kde jste měli klubovny?

Původně jsme se scházeli v Adalbertinu. Pak jsme se scházeli ve Skautském domově, za Orlovnou, kde je dnes internát Škodovky. Mohli jsme tam chodit kdykoliv, stále tam někdo byl, pořád se tam něco dělo.

Jak dlouho jsi byl členem hradeckých skautů?

Byl to oddíl katolických skautů; vedoucím byl páter František. Scházeli jsme se od roku 1946. Po roce 1946 jsem jezdil na tábory s charitou, kde můj tatínek dělal hospodáře. První tábor byl v Pecce u Nové Paky. Potom byly každý rok až do roku 1950, kdy byl v Levínské Olešnici poslední. Skauting byl zakázán v roce 1949. Oficiálně jsme ukončili činnost v roce 1950, ale i potom jsme se scházeli po rodinách. To skončilo po udání.

Jak to probíhalo?

Domluvili jsme se, u koho se sejdeme, a probíhal normální program, jako by to bylo ve skautu.

A potom?

Skauting byl obnoven v roce 1968. Až do roku 1970.

Jak probíhalo obnovování?

Začínali jsme v dubnu 1968. [Čte ze záznamů:] Třicátého prvního března 1968 byl ustavující sjezd Junáků a přátel v Hradci Králové. Šestnáctého dubna byla první schůzka hradeckých vlčat. Dvacátého devátého dubna se rozdělila vlčata do smeček. Pátého května byl první výlet na Nový Hradec na hvězdárnu. Šestého až 28. července byl společný tábor všech tří smeček ve Vysokých Žibřidovicích pod Králickým Sněžníkem. Bylo tam 50 vlčat; někteří chlapci šli teprve v září do školy.

Sám jsem 28. října 1968 skládal do rukou předsedy městské rady Junáka Mirka Hlouška a sestry Tesařové skautský slib v lese Dehetník. Předtím jsem skautský slib neměl, protože jsem končil jako vlče.

Jak se organizovala skautská střediska?

Střediska se dávala dohromady. Po táboře se ustálily smečky: My jsme byli první, druhá bylo Pražské Předměstí, třetí bylo Slezské Předměstí. Ti se scházeli v rotundě, my jsme se scházeli v [Chynce?].

Jak vzpomínáš na první tábor?

Přišel k nám lesník, kterému tekly slzy, protože se dožil doby, kdy jsme se po dvaceti letech vrátili. Kromě padesáti vlčat tam byla děvčata, byla tam šestka, 6. oddíl ze 6. střediska.

Jak jsi nesl dvacetiletý zákaz skautingu v 50. a 60. letech?

Děti mi scházely. K vůdcování jsem se vrátil okamžitě.

Udržovali jste činnost během normalizace i přes zákaz?

Na výlety jsme chodili každých čtrnáct dní za každého počasí. Stalo se například, že přišel jeden. Nešlo poslat ho domů. Jehličky sněhu nám šlehaly do tváře. Byl nějaký program v Šimkových sadech. Šli jsme tam dva. Běžně jezdilo tak čtyřiadvacet dětí.

Jak vznikaly tvoje deníky, zápisky z výletů?

Když jsem 1. září 2004 skončil s vedením oddílu, začal jsem dělat archiv. Já jsem totiž veškeré fotografie z výletů ukládal do obálek a označoval jsem je, kdy to bylo a kam to bylo. Po tom roce 2004 jsem chtěl ke každému výletu dát dvě fotografie, ale to nešlo: každá měla svůj příběh. Všechny roky jsou zachyceny.

Kolik výprav to je, za třicet let?

Přes čtyři sta jistě.

Zavzpomínej na nějaký výlet.

Výlet do Libuně. Jeli jsme Libuň – Střeleč – Hrdoňovice – Skališov [zbytek trasy nelze identifikovat - pozn. kor.]. Tam se nám moc líbilo. Nebo do Zlaté Skály. Za Rumcajsem. Železnou stezkou za Jičínem. Kolem 8. a 9. května býval pochod přes tři hrady: Litice, Potštejn, Žampach. Chata Kamarád u Divoké Orlice. Schovával jsem jízdenky. [Prohlížejí a komentují deníky.]

Chata Kamarád pro vás byla důležitá?

Pravidelně jsme se u ní zastavovali od roku 1969 až do 80. let. Její vnitřek byl posetý trampskými vlajkami. V roce 1969 jsem tam vlčatům poprvé předával vlčácké odznaky. Jsou tam nádherné totemy. A vodopád. I sama chata stojí za to.

Jak daleko se chodilo?

Běžně pětadvacet kilometrů. Starší potom víc; chodili novopackou padesátku.

Kde jste tábořili?

V roce 1969 proběhl krásný, druhý tábor ve Svratce. Vedl ho Kája Straka a já mu dělal zástupce; byl to poslední tábor, který jsme s Kájou vedli. Zúčastnilo se ho 42 vlčat ve třech smečkách. Potom první a druhá smečka jezdily dohromady a třetí smečka samostatně.

A potom?

Vysoké Žibřidovice i Svratka byly daleko; doprava byla obtížná. Pátral jsem po nějakém místě ve východních Čechách, kde by se dalo tábořit. Kamarád mi náhodou doporučil lesního ze Šárovcovy Lhoty, abych se ho zeptal. Sešel jsem se s ním, procházeli jsme Libínem, kde jsem potkal známou paní, která mi doporučila skautské středisko v Ostroměři. Manžel pojede z letiště a on vám řekne další. Bylo to v sobotu 16. dubna 1970. V pondělí 18. dubna za mnou do práce přišel střediskový vůdce Ostroměřáků František David - Fred a domluvili jsme se, že bychom mohli na jeho tábořiště ve Zlaté Skále. Dříve to byla Sokolská Skála; hořičtí sokolové tam tábořili ještě před válkou; měli tam chatky, kuchyni; našli byste střepy. Říkali jí ale Skautská Skála. Domluvili jsme se a 30. dubna 1970 jsem tam poprvé vstoupil.

Je to zvláštní tábořiště, napoprvé jsem měl z něho stísněný pocit. Nebylo slunce. Tam, kde bylo

užitkové ohniště, směrem k umývárně, jsou pochováni Němci. Dozvěděl jsem se to od Franty Davida, Freda. Rusové bez milosti stříleli dvoutisícovou německou armádu.

Nejkrásnější je se stany.

Kdy se přestalo střílet v blízkém pískovcovém, Buschmannově lomu?

Je to napsané na pamětní desce.

Jak vznikla Lvíčata?

V roce 1970. Skončil tábor, rozloučili jsme se se skautskými kroji. Proběhlo setkání všech oddílů tábořících v okolí hradu Pecka. Všichni se loučili se skautingem na dalších dvacet let. Předávaly se louče, pochodně. Nebyl jsem tam, ale mám to z druhé ruky. Vznikl tam pokřik.

Byl jsem rozhodnut pokračovat, protože jsem si uvědomil, co jsem za těch dvacet let ztratil. S těmi dětmi na výletech jsem získával. I další generace o to mohly být připraveny. Zkusit se to může, řekl jsem si, uvidím.

Druhá smečka ztratila vedení, takže přešla k nám a my pokračovali jako Lvíčata. Někdy v září přiběhl náš bývalý střediskový vůdce Zdeněk Lžičař s tím, že musíme mít nějaké jméno, a nemůžeme si říkat 1. smečka. Napadlo mě: Lvíčata. Je to přesmyčka ze slova vlčata, proto nám zůstal i pokřik: Vždy a všude dětem všem, Lvíčata (vlčata) jsou příkladem. Bum a ratata, jsme hradecká Lvíčata!

Pod kým jste pokračovali?

Uvědomil jsem si, že děti budou stejně muset chodit do Pionýra, protože se budou chtít dostat na školy atd. Měli jsme tábořiště, na poslední chvíli jsme od města dostali stany. O to všechno bychom byli přišli. Vzniklo Sdružení dětských a mládežnických organizací. [Pamětník se mýlí, tato organizace, založená v roce 1969, byla naopak na počátku 70. let zlikvidována. - pozn. aut.]

Prověřovali si tě?

Zatím ne, ale museli jsme si od rodičů vyžádat písemný souhlas s přechodem dětí do pokračujícího oddílu. Nejkrásnější souhlas byl Martina Drašnera, kdy mu tatínek napsal: Souhlasím s tím, aby můj syn Martin Drašner přešel do nové organizace, bude-li jeho vedoucím bratr Jiří Koblížek.

Nebyly z toho problémy?

Já jsem jim ten souhlas nedal... Mám ho schovaný.

Kolik dětí přišlo? A kolik bylo zakládajících členů Lvíčat celkem?

Všichni až na jednoho, který se jmenoval Petr Kubát. Ten se vrátil za dva měsíce. Celkem jich bylo zhruba šestadvacet. Podle registrace z roku 1971.

Co se stalo s věcmi připomínajícími skauting, se symboly, kroji...

Každý si je nechal, ale nesmělo se jich používat. Jednou jsem si na táboře nechal skautský opasek a byl jsem na to upozorněn.

Šlo pokračovat. Poslední rok jsme chodili do Rotundy a pak jsme přešli na Rybárny, protože hodně dětí bylo z Pražského Předměstí, kde jsme byli až do roku 1989. Měli jsme tam svoji klubovnu. Ta pionýrská skupina se jmenovala Pavlíka Morozova a náměstí se jmenovalo Pavlíka Morozova, ačkoli tam stála bysta Aloise Jiráska. Teď se jmenuje Aloise Jiráska.

První tábor?

První tábor v roce 1971 proběhl v klidu. Stále to šlo.

Věděli členové, že jedou v podstatě na skautský tábor?

Věděli. Všechno byly děti z oddílu. I když přicházeli noví, věděli.

Museli jste si postupem času dávat pozor, kdo k vám chodí? Dávat si pozor na jazyk?

Museli. První malér se stal až v roce 1980. V červenci 1980 byl u nás na návštěvě Stanislav Motl. Napsal o nás tento článek [ukazuje v kronice], ke kterému dal fotografii týpí. Nikoho nezajímalo, co děláme, zajímalo je to týpí. Vyšlo to ve čtvrtek a v deset hodin dopoledne mi děti volaly, že je někdo u brány. Šel jsem tam. Paní, ještě s někým, na mě vybafla: „Co jste zač!“ Bez pozdravu. Odpověděl jsem: „To bych se spíš měl zeptat já vás.“ Že prý je tajemnice krajského výboru SSM a předsedkyně krajské rady Pionýra. Ještě jsem ty noviny neviděl; jakmile se jí dostaly do rukou, už tam byla. Zajímavé je, že předtím nás navštívila kontrola okresního výboru KSČ, a nic proti tomu neměli. Procházela tábor, a když šla kolem týpí, kopla do něj a zeptala se: „Kvůli tomuhle vám ještě nikdo nic neřekl?“ Odpověděl jsem: „Ne, neřekl.“

Chodívaly k vám kontroly pravidelně?

V táborové návštěvní knize je to zajímavé počtení... 1972: člen pléna krajského SSM. 1980: náčelník Okresní vojenské správy v Hradci Králové jako kontrola komise mládeže okresního výboru KSČ a zástupce okresního výboru ještě něčeho. Celkový dojem z organizovanosti a táborových zařízení: Vedoucí tábora prokázal velmi dobré znalosti z táborové činnosti. Pak k nám přijela ona paní, tajemnice krajského výboru SSM, spolu s instruktorkou krajského vedení SSM. Nevěděla, co mi vytknout, jen [zda by vedoucí tábora] ve spolupráci s táborovou radou dokázal v činnosti oddílu a tábora více využívat ideových prvků. Druhý den mi tam poslala kontrolu. Dva chlapci projížděli z Chrudimi do Jičína a bohužel, jak říkali, zastavili se v [Chýnce?], kde byl krajský výbor SSM. A soudružka Binarová je požádala, aby zkontrolovali, zda děláme to, co jsme měli na programu. Takže mi potom kluci napsali zápis, což bylo moc důležité, protože se to potom zkreslovalo. Například jsem se dozvěděl, že jeden kluk měl na keckách americké hvězdy. Jednoho bolelo v krku, tak na něm měl červený puntíkatý šátek: oni si hrají na kovboje. Ti svazáci napsali: Kontrola tábora na žádost soudružky Binarové provedena pracovníky okresního výboru SSM Chrudim členy pléna krajského výboru SSM Chrudim, nebylo shledáno závad, vedení a organizace tábora jsou na dobré úrovni. Děkujeme vedoucímu tábora. Kluci se omlouvali, ať se nezlobím, že tam přijeli.

Co z toho článku bylo?

Musel jsem odevzdat táborovou kroniku a vyšel článek v Pochodni nadepsaný „Bez falešné romantiky“.

11. 8. 1980. [Cituje z článku] „Na letních táborech se však i po více než deseti letech, kdy došlo ke sjednocení dětských organizací a vytvoření jednotné pionýrské organizace SSM, setkáváme s řadou problémů, především v oblasti symboliky, prvky přebírané ze skautingu a woodcraftu. Nejsou to jenom různé druhy totemů, týpí, ale i to, že pionýrský tábor je mnohdy považován za vrchol činnosti pionýrské organizace SSM. [...] Jestliže chceme poznat život indiánů, jak s nimi bylo zacházeno, jak byli zahnáni do rezervací, jak ztráceli lidskost, chceme-li informovat o životě indiánů, pak proti týpí nelze nic namítat. Ale přece nejhezčí ozdobou tábora je pořádek, kázeň a opravdu pionýrské vystupování, a nemusíme přijímat symboly buržoazní skautské organizace.“ Autor: Karel Dřevínek.

A pak jsem několik měsíců tu kroniku z nich doloval. Týpí jsme už příští rok nestavěli. Nevím, jestli to byla zbabělost, nebo ne. Aby nám kvůli týpí zakázali činnost... O mě nešlo, ale o oddíl. Je zajímavé, že někomu to nevadilo, a jiný v tom viděl týpí – symbol skautingu. Bylo to postavené na hlavu.

Byly nějaké těžší chvilky?

Byly. V roce 1982 začali od dubna příslušníci Státní bezpečnosti obcházet ve školách všechny děti z našeho oddílu. Vyslýchaly je o činnosti, co děláme. Trvalo to do konce června. Mě si pozvali až na 1. července 1982. Když jsem tam volal, jestli by to nešlo dříve, samozřejmě že ne. Byl jsem předvolán na 1. července a třetího jsme měli odjíždět na tábor. Příprava probíhala normálně, ale já jsem nevěděl, zda na tábor odjedu. Když jsem tam na tu hodinu přišel, řekli mi, že ještě nemají čas, tak ať přijedu za hodinu. Tvrdá hodina. Když jsem se tam dostavil, přišli pro mě dva příslušníci, zavedli mě do dlouhé místnosti. Jeden se posadil do křesla u dveří a za celý výslech nepronesl ani slovo. Druhý si sedl zády k oknu a mě si posadil vpravo. Nevím, co to ze mě mluvilo. Nepoznával jsem se. Když položil první otázku, všechno ze mě spadlo, všechna nervozita, všechno, co se ve mně za ta léta nashromáždilo. Vzal jsem s sebou všechny diplomy, které jsme získali na pionýrských stezkách odvahy. Bylo jich hodně. V roce 1979 jsme jako oddíl vyhráli všechny tři chlapecké kategorie v okrese Hradec Králové. Já jsem vlastně nemluvil, to mluvil někdo jiný. Trvalo to asi hodinu. Když jsme byli u dveří, já jsem se ho zeptal, zda mi může říci, jak to celé vzniklo. „Takové informace se nepodávají.” Ale podstatnější byla věta, která následovala. Zeptal jsem se: „A nebylo by bývalo lepší, kdybyste vyslechli nejdřív mě, než děti?” – „My máme svoje metody.” To byl závěr.

Na co se tě vyptávali?

Nevím z toho vůbec nic.

Obhájil jsi činnost oddílu? Dali pokoj?

Ano. Pak už byl pokoj. Soudružka Binarová přijela příští rok znova, ale už nic závadného nenašla. Najdete tu i zápis vedoucího tajemníka okresního výboru KSČ. V roce 1986 měly všechny oddíly pozvat na tábor delegáta sjezdu KSČ. Tou dobou jsme měli dva bratry v oddíle, jejichž tatínek dělal na OV KSČ a maminka na KV KSČ. Jak se tam dostali? V jednom roce přišli na kontrolu tábora a jednomu tatínkovi se tábor tak líbil, že by tam chtěl dát svého syna. Bylo to v roce 1981. Přišel říjen a telefonát. „Tady okresní výbor KSČ.” Nedovedete si představit, co mi prolétlo hlavou. Promítl jsem si v té chvilce, zda jsme něco neudělali na táboře. Ale byl to tenhle tatínek. Ptal se, zda by... Já říkal, že už je po registraci a tak dále. Nakonec tedy jsem to neobhájil a Mirek Dvořák za hodinu přišel. Na druhou stranu to mohlo být k něčemu dobré. Nic špatného jsme nedělali.

Jak dlouho k vám chodil?

Byl starší, tak potom odešel, ale chodil k nám ještě jeho bratr Fanouš. A ten byl také jediný, který v roce 1990 nepřestoupil s oddílem, který řekl, že do skautu nepůjde. Ale se všemi jinak vycházím dobře.

Změnilo se po jejich vstupu něco?

Ani ne. Děti, které poznaly skauting, postupně odešly a další přestávaly vědět.

Na co se zaměřovaly táborové kontroly?

Každý kontroloval něco. Jeden chtěl deníky. Chtěl deník Roberta Koníře, a ten řekl, že mu ho nedá, protože to je jeho soukromá věc. Já jsem si v tu chvíli uvědomil, že má pravdu. Jinak mi to vůbec nepřišlo. Nic z toho nebylo, tak řekl dalšímu, který mu ho přinesl. Další z nich pozoroval tábor seshora. Další zpovídal děti. A jeden třeba zpovídal mě. Další se procházel po táboře.

Pátrali po nějakých znacích skautingu?

Ten, kdo zpovídal mě, byl kádrovák z věznice. A jedno z dětí si napsalo do deníku, že skládá táborovou zkoušku hladu. „A neříkáte tomu nějak jinak?” ptal se ho. Kdyby byl řekl bobřík, bylo by bývalo zle. Ale děti už bobříky neznaly, byly to táborové zkoušky. „Ani ve věznici si nedovolíme trápit vězně 24 hodiny hladem,” začal ten kádrovák. A já jsem druhým uchem slyšel od táborového kruhu, jak tam dva kluci, Vláďa Pavlík a Robert [Latin?] bájí tajemníkovi okresního výboru SSM Cihlářovi, jak plníme plameny a cesty. To bylo krásné, nezapomenu. Skutečně to prožívali.

Jak dlouho kontroly trvaly?

Kontroly někdy trvaly tak dlouho, až jsme se třásli. Museli jsme se ovládat. Oni startovali v šest hodin ráno a mikrobusem objížděli tábory.

Měli jsme jednu výhodu a tou byl pořádek. Měli jsme na táboře pořádek a klid, až se to nelíbilo. Přijela kontrola: „My jsme mysleli, že tady nikdo není!” A přitom tábor byl plný dětí.

Dodržoval jsem zásadu, když od někoho něco chceš, tak si za ním dojdi. Když jsem od někoho něco chtěl, došel jsem si za ním a nevolal jsem, pojď sem! Na výchově je nejdůležitější osobní příklad. To, co vyžaduješ od dětí, musíš dělat sám. A to se týká i pořádku, třeba ve stanech. Kontroly nenacházely na tábořišti ani papírek a tím jsme je odzbrojovali. Když jeli na normální tábor, s něčím takovým se nesetkali.

Jak probíhala návštěva Státní bezpečnosti?

Jednou přijeli dva pánové, kteří o sobě tvrdili, že jsou aktivisté SSM při Státní bezpečnosti, a přijeli se podívat na tábor. Dopadlo to stejně: Procházeli tábor a byli z něj nadšení. Nakonec mi řekli, že hledali totemy, zaseknutou sekeru. Domluvili jsme se, výborně. Doprovodil jsem je k jejich černé volze s havlíčkobrodským číslem. „Vy jste z vedení, vždyť máte havlíčkobrodské číslo?” – „To je v rámci utajení,” odpověděli. Dokonce mi podali ruku. Myslím, že dobře to dopadlo kvůli pořádku, že děti byly spokojené.

Vzpomeň také na nějaké veselejší příběhy.

Nejkrásnější chvíle byly u táboráků.

Vybírali jste z ideových důvodů i písničky, které jste hráli?

Ano. Toto jsou naše tři zpěvníky. [Ukazuje.] Zachovali jsme si Džungle ztichla, to jsme zpívali vždycky. To byla naše hymna. Potom Jak bouře světem letí a ještě nějakou třetí... Ale skautské písničky jsme nezpívali, anebo jen když byla spolu starší parta. Například skautskou hymnu jsem do zpěvníků přidal až později.

Jaký byl přechod nazpět do skautingu po roce 1989?

Pro mě to bylo komplikované. Byli jsme pionýři a těm se nedostávalo mnoho důvěry.

V roce 1983 se stala po patnácti letech podstatná změna. Sestry našich chlapců se chtěly také účastnit oddílové činnosti, jezdit na výlety. V září 1982 jsem se ptal rodičů, zda by souhlasili, aby k nám chodila děvčata. Vyznělo to do ztracena. V prosinci 1982 odešlo několik chlapců do sportovní třídy, čímž všechno končí. Chtěl jsem, aby zbylí přivedli členy nové. V lednu 1983 skutečně přišel nováček. Zapadl skvěle do činnosti. Na konci schůzky jsem řekl: „Tady vidím nového člena, ale stále čekám, až mi ho někdo představí.” Ozval se Tomáš Pšenička, zvaný Žitko, zamumlal něco, co končilo na -ová. „Co jsi říkal?” – „To je moje spolužačka Eva Štálová.” A teprve pak jsem si všiml, že má náušnice. Byla nakrátko ostříhaná a chovala se jako kluk. Na příští schůzku se přišla její maminka omlouvat, že nevěděla, že se jedná o chlapecký oddíl. Já jsem ale řekl, že to nevadí, že děti si to rozhodly samy. Ať si přivede kamarádky, a na tábor už jich jelo pět.

A to potom vadilo v roce 1990, zvlášť vedoucím děvčat. Navrhovaly nám dát děvčata do jiného oddílu, střediskového vůdce se ptaly, co s tím uděláš? Také se stalo, že Lvíčci, kteří k nám přišli z turistického střediska a viděli tyhle problémy, zase odešli. Věřím, že takových oddílů bylo v republice mnohem víc.

Jaké to bylo, mít v oddíle děvčata?

Poznal jsem, co bych jinak nepoznal: dívčí svět. Zpočátku jsem se v něm pohyboval jako slon v porcelánu. Zase jsem měl někoho nad sebou. Poprvé se stalo, že mě někdo zarazil. Když jsem přišel do dívčích stanů, měly tam svoje plyšáky. Už jsem otvíral pusu, ale odešel jsem a ve stanu přemýšlel, co jsem mohl zkazit. Bylo tam pět děvčat, která nevěděla, do čeho jdou. Pět mezi patnácti kluky. S těmi plyšáky denně spí. Když jim je seberu... Postupně jsem je poznával.

První dva roky jsme měli dívčí družinu. Potom jich bylo už osm. Dvanáctiletý kluk, který měl večer službu, řekl: „Kluci, musíme nadělat do zásoby dříví, zítra mají službu holky.” To bylo krásné. V roce 1994 jsme měli dokonce víc děvčat než chlapců. Pavel Kubát, který měl u mě syna, mi řekl, že máme „přebuchtíno“.

Ale zpátky k přechodu. Jaký byl?

Byl radostný. Problémy, které byly předtím, se netýkaly dětí. Pro vedoucí byla školení. Třídenní školení. Tam tě nalévají, já nevím čím. Říkal jsem si kolikrát, já se na to vykašlu, já toho nechám. Vlezte mi na záda. Ale jakmile jsem se vrátil mezi děti, všechna nechuť, která se tam na mě nabalila, spadla. Ty děti za to stály.

Jaká byla školení?

Třídenní školení v Harrachově. Byla tam ohromná budova svazáků. Když jsem tam byl poprvé, zjistil jsem, že všechno je placené a že se tam scházejí, aby se pilo a tak dále.

Nebo dvoudenní školení na Dachovech. Okresní tajemník tam řešil problém jedné vedoucí, které sebral turistický zápisník proto, že na táborové bráně byla tři orlí pera. Řekl, že zápisník musí vrátit, ale že neví, zda to má vytrhnout.

Necítil jsi po devětaosmdesátém roce určité rozčarování z přístupu skautů...?

Slýchal jsem na svou adresu, ten Koblížek stejně musí být načichlý Pionýrem. Já jsem nebyl načichlý Pionýrem, já jsem byl načichlý skautingem od roku 1946. Kdybych nebyl, v roce 1990 bych býval odešel a nechtěl do skauta. Většinou tak mluvili ti, kteří dvacet let nic nedělali, a pak se vrátili, rozdávali rozumy a kritizovali.

Do kdy jsi Lvíčata vedl?

Do 1. září 2004, kdy mně bylo 66 a půl. Předal jsem je Pavlu Tejklovi, Žabákovi.

Spočítal bys, kolik dětí ti prošlo rukama?

Hodně generací. Nejstarší byl Pavel Kubák, ročník 1955. A když jsem odcházel, byl to ročník asi 1996. Čtyřicet let dětí. Některé generace byly výborné, rodiče jiných byli takoví, že se s nimi nedalo spolupracovat. Odkládali děti. V roce 1988 jsme měli vynikající partu rodičů, takže jsme se odvážili rozebírat objekt na Moravském Předměstí, který jsme potom v květnu 1989 postavili na Zlaté Skále.

Kdy Zlatá Skála vyhořela?

Šestého června 1998. Čtvrtého července jsme zahajovali 29. tábor. Bylo tam 15 podsad, které jsme si v roce 1975 s dětmi postavili vlastníma rukama. Shořelo všechno kromě celt. Včetně kronik a mých deníků, které jsem měl dřív ve sklepě. V té době mi ukradli kolo, tak jsem si nové dával do sklepa, a neměl jsem tam místo. Osmého června vyšla v hradeckých novinách a Mladé frontě takováhle krátká zpráva. [Ukazuje výstřižky.] Už v 10 hodin volala paní Beranová z Hradce Králové, že nám může půjčit 15 podsad a stanů ze základny v Bočanově u Broumova. A pak je tady celý sešit nabídek pomoci.

Postavila se provizorní jídelna a kuchyň. Podsady nám přivezli avií. Posílali jsme dopisy do různých podniků. Někdo se ozval, někdo ne. Pomoc byla úžasná, odjet jsme mohli.

Ví se, kdo to zapálil?

Ano, ví...

Postavila se nová bouda?

Ano, po roce 1999. Společně s Karlem [Perenským?], který byl od roku 1980 mým největším pomocníkem, jsme se rozhodli postavit domek z buněk, v kterých přespávají stavební dělníci. Na Slezském Předměstí na jaře 1999 stavební buňky rozprodávali, takže tak jsme je získali; jeli jsme pro ně do Náchoda. Koupili jsme napřed čtyři, ale bylo potřeba šest. V každé byly dvě válendy a dvě skříně. První buňka byla prodejna potravin v nějaké vesnici; stála 30 tisíc. Ale dobře se k nám zachovala pojišťovna, také proto, že jsme mohli všechno vykázat na základě uschovaných dokladů. V těch dvou posledních byla umývárna. Byla to práce.

Bylo nutné buňky opatřit mřížemi, protože nám tam lidé vnikali. Mám tu několik zpráv o vykradení. Poslední krádež byla v roce 2001. Jediné dveře, které nebyly opatřeny mřížemi, vysadili a buňku vykradli.

Jak jsi komunikoval s rodiči dětí?

Mnohdy jsem měl větší problémy s rodiči než s dětmi, s jejich názory. Uvědomoval jsem si ale, že by děti mohly odejít.

Zakládali tví svěřenci své oddíly?

Petr Koníř vedl oddíl v Brně. Jaromír Martina - Roy vedl Pěšáky. V roce 1985 přišel Vráťa [Celvejn] - Démon a přemýšlel nad názvem; v záři vznikli ve Zlaté Skále Lvíčci. Ještě v době normalizace.

Co chceš vzkázat současným skautům?

Nezapomínejte na skautský slib a zákony, tam je vše, co vás v životě povede správným směrem. Neopouštějte přírodu, vždycky se do ní vraťte; tam není lež, ale opravdovost.

Přání: Chtěl bych se dožít ještě alespoň jednoho setkání ve Zlaté Skále a souborné výstavy celého archivu 1. a 2. smečky a oddílu Lvíčata.