Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michael Kocáb (* 1954)

• 28. července 1954 narozen v Praze

• 1973 maturita na gymnáziu v Mladé Boleslavi

• 1977 založení skupiny Pražský výběr

• 1979 absolutorium na konzervatoři v Praze, obor skladba a varhany

• jaro 1989 založení iniciativy Most s Michalem Horáčkem

• listopad 1989 zakládajícím členem Občanského fóra

• od prosince 1989 do roku 1991 poslancem Federálního shromáždění

• 1990 iniciativa vzniku komise Federálního shromáždění pro odsun sovětské armády

• 1993–2003 externím poradcem prezidenta Václava Havla

• 2003 obnova hudební činnosti, comeback Pražského výběru

• 2009–2010 ministrem pro oblast lidských práv a národnostních menšin

• 2017 slovenský řád Bílého dvojkříže II. třídy

Volání kostelní krysy do politiky

Michael Kocáb se narodil 28. července 1954 v Praze, odkud se rodina záhy přestěhovala do Zruče nad Sázavou a později do Chodova u Karlových Varů. „Mám intenzivní pocit, že si pamatuju porod,“ vypráví a přidává několik vzpomínek na první rok života.

Dětství strávil v kostele – otec byl farářem, což pamětníkovi na základní škole působilo nemalé problémy mezi spolužáky, kteří mu s oblibou nadávali do „kostelních krys“. Šikana ve škole ho podle vlastních slov předurčila k pozdějšímu „volání do politiky“, a to především do bezpečnostního sektoru. Dalším předurčením pro Michaela Kocába dozajista byla odvěká „touha po adrenalinu“, spolu s nemalou originalitou už od raného dětství – do školy prý chodil v bačkorách. Snad právě těmito dvěma vlivy se rozvětvil jeho profesní život na dráhu hudební a politickou. Zásadním vlivem pro formování politických názorů pak pro něj byl otec, jehož schopnost hlubokých kázání popisuje pamětník jako „verbálně srovnatelnou s Havlem“, ke kterému později názorově přilnul.

Hudbou se poprvé nechal fascinovat už v otcově kostele, kde hrál „na pokličky jako na činely“, což sám popisuje jako „první setkání s popovou hudbou“. Od té však brzy odbočil k rocku, a to díky jednomu chodovskému občanovi – rockerovi Petru Cerovskému, na nějž vzpomíná jako na „mimozemšťana“. Nástupem do hudební školy ve druhé třídě základní školy se pak malý Michael vydal na hudební cestu. Že nebyla vždy snadná, popisuje vzpomínkami na „okusování pianina“, když se mu nedařilo. Už tehdy však niterně vnímal svůj „hudební fanatismus“, který ho prý doprovází dodnes a vyznačuje se hlavně tím, že „neví, kdy má zastavit práci“.

Život bez podpultovosti

Okupační rok 1968 byl pro Michaela Kocába spíše rokem, kdy si uvědomil, že je „vnitřně muzikant“, než aby ho dojímala přítomnost vojsk Varšavské smlouvy. „Předstíral jsem smutek a pohnutí,“ vypráví, jak mu ve čtrnácti letech tehdejší události vůbec nedocházely. K původnímu nezájmu o politiku se však brzy přidal emocionální dopad srpnových událostí a najednou začal sdílet postoj rodičů, kteří odjakživa pociťovali touhu „jít proti proudu“. Sledovali svou ideologickou linku, kterou popisovali jako „život bez podpultovosti“, tedy bez specifických výhod. A právě tehdy se pamětníkův názorový svět převrátil – sám popisuje život v Chodově jako „školu životní hloubky“.

V roce 1969 se Kocábovi přestěhovali do Mladé Boleslavi, protože otec měl problémy s vykonáváním církevní činnosti. Prostředí většího města přišlo tehdy pamětníkovi „z náboženského hlediska povrchní“, ale pro formování svého odporu vůči režimu byla Boleslav nezastupitelná, a to nejen neustálou přítomností „sovětského okupačního fenoménu“. Otec totiž pravidelně pořádal setkání nad náboženskými, politickými a disidentskými tématy, která nazýval „Malé“ a „Velké Boleslavi“. Michael Kocáb nastoupil na gymnázium (kam mimochodem opět chodil originálně v bačkorách), ale zásadní roli v jeho životě i nadále hrála především hudba – vystupoval při otcových disidentských setkáních a postupně se přikláněl od klavíru k bubnům. To, co pro něj však bylo jako rána z čistého nebe, bylo vystoupení skupiny Collegium Musicum „démonického“ Mariána Vargy. Tehdy se definitivně rozhodl, že „jeho“ nástrojem budou varhany, a podal si přihlášku ke studiu konzervatoře v Praze.

Svoboda, kterou přináší kumšt

Jeho matka, renomovaná psycholožka, mezitím budovala svou kariéru – pracovala na dětské psychiatrii v Mladé Boleslavi, kde zaváděla inovativní metody psychoterapie a arteterapie. Rozlet obou rodičů však zabrzdil podpis Charty 77. „V naší rodině nebyl podpis Charty projevem nějaké statečnosti, bylo by projevem statečnosti ji nepodepsat,“ vzpomíná Michael Kocáb. I otcova kariéra Chartou 77 skončila, okamžitě dostal zákaz vykonávání kněžské činnosti a nastoupil ve Škodovce jako „obsluha ventilu prázdného potrubí“.

Pamětníkův život však mezitím sledoval docela jinou linku – denně hrál osm hodin na varhany v přízemí budovy Rudolfina, kam se neváhal i vloupat a „skrývat se v píšťališti před uklízečkou“, aby mohl brzy ráno začít znovu cvičit a předběhl tak své spolužáky. Rodinná protikomunistická konstelace však málem zasáhla i do pamětníkova studia – měl být z konzervatoře vyhozen, ale zaručil se za něj profesor Ilja Hurník.[1] Michael Kocáb procítěně vzpomíná na radu, kterou mu geniální skladatel dal: „Pamatuj si, jak se musí udělat závěr skladby, to je to nejdůležitější, co má tvůrce před sebou.“

Atmosféru na konzervatoři sedmdesátých let však popisuje jako velmi volnomyšlenkářskou díky „svobodě, kterou přináší kumšt“. Snad právě proto se od „královny“, jak profesor Hurník nazýval vážnou hudbu, odklonil k té populární. Měl však ještě další důvody – pro provozování vážné hudby člověk „musel být ve straně“, která tehdy ovládala instituce jako Pražskou filharmonii, spolu s tradičními festivaly jako Pražské jaro. Druhým důvodem byl pro pamětníka kontakt s publikem a třetím právě onen „otevřený odpor vůči establishmentu“.

Tatrmaniáda Pražského výběru

„Mně šlo o výbušnou, motorickou hudbu. Rock vyjadřoval tu moji občanskou pozici,“ vzpomíná Michael Kocáb na počátky Pražského výběru, který založil roku 1976.[2] Při jejich koncertech v pražském klubu Lucerna bylo vždy plno. „Asi to byl hlad po jakémkoliv projevu anglo-americké jazzrockové provenience,“ vysvětluje a vypráví, jak kapela přistoupila k „prvním náznakům scénické bombastičnosti“, která je pro ni tak typická.

Na počátku Pražského výběru stála řada vysoce kvalitních hudebníků včetně skladatele a baskytaristy Ondřeje Soukupa, ačkoli mnozí z nich brzy odešli k jiným hudebním subjektům (např. zmiňovaný Soukup později skládal pro Karla Gotta). Nejslavnější období Pražský výběr datuje s příchodem Viléma Čoka. Byla to „tatrmaniáda“, vzpomíná Michael Kocáb na tehdejší „třeskuté protisocialistické show“. Hvězda Pražského výběru stoupala až do zákazu činnosti v roce 1982.

„Ztratili jsme ostražitost, cítili jsme se nesmrtelní, nezranitelní...“ vypráví Michael Kocáb, jak podcenili odposlouchávací zařízení, které jim StB nainstalovala do hotelového pokoje při koncertu v Hradci Králové. Tehdy byli Kocáb i Čok odvezeni k výslechu. Byli domluveni na „neudávání“, takže je StB propustila s nepořízenou. Zákazem činnosti byl však Pražský výběr „definitivně sražen na kolena“, a aby mohl v druhé polovině osmdesátých let alespoň občas vystupovat, byl nucen přijmout navrhovaná cenzurní opatření. „Byly to argumenty jako v blázinci, nutili nás třeba, abychom nezpívali ‚protrhla se hráz u rybníka‘,“ vzpomíná Michael Kocáb. Návrat Pražského výběru na scénu roku 1987, ačkoliv na základě tohoto typu ústupků, znamenal raketový návrat na výsluní a už dva roky poté kapela sklízela jednu hudební cenu za druhou. Při přenosu Děčínské kotvy[3] v Československé televizi roku 1989 bylo kapele dokonce povoleno živé vystoupení, při kterém přednesla „politicky nekorektní text“. Tehdy podle pamětníka „komunistům vypadávala moc z rukou“, a tak bylo na spadnutí založení iniciativy Most.

Plánem iniciativy Most[4] byla realizace kulatých stolů po polském vzoru, při kterých by se setkávali zástupci vlády a disentu. Pro něco takového však bylo potřeba svolení Václava Havla – tehdy se tedy zakladatelé Mostu, Michael Kocáb a Michal Horáček, setkali s Havlem na Hrádečku, kde domluvili způsob fungování. „Já jsem se bál, že to uvízne v normalizačním blátíčku,“ vzpomíná Michael Kocáb na obavy z počátků Mostu, které se však nevyplnily. Vrchol iniciativy přinesl samozřejmě listopad 1989.

Den jako každý druhý

„Sedmnáctý listopad byl den jako každý druhý,“ vypráví. Měl tehdy domluvený rozhovor se štábem japonské televize, když zazvonil telefon a Michal Horáček ho informoval o zásahu Veřejné bezpečnosti na pražské Národní třídě. Když dorazili, byl už uzavřen policejní kordon, a tak dění sledovali z patra Nové scény Národního divadla. Hned 18. listopadu připravili pátý dokument iniciativy Most, tentokrát zaměřený mimo jiné na ustanovení komise k vyšetřování událostí 17. listopadu, zajištění důstojného pohřbu obětí (ačkoliv tehdy ještě neměli tušení, zda vůbec nějaké byly) a absolutní „distanc od sovětské invaze 1968“. S tímto dokumentem se Horáček s Kocábem dostavili k tehdejšímu premiérovi Ladislavu Adamcovi. Body uvedené v dokumentu pro něj byly přijatelné, což přispělo ke „zrychlené akci k odsunu sovětské armády“, ve které právě pamětník sehrál klíčovou roli.

Revoluční události probíhaly velmi rychle. V Činoherním klubu bylo ustanoveno Občanské fórum[5] a právě při proslovech řečníků 19. listopadu byl dán prostor mimo jiné i iniciativě Most, která se vymezila oproti ostatním jako „radikální“. „Měli jsme jen strach, abychom si neukousli moc velké sousto,“ vzpomíná Michael Kocáb na obavy při zakládání OF, které byly poznamenány rovněž neustálou obavou z možného policejního zásahu z nařízení komunistické strany, která se jim „zdála stejně zlotřilá jako nacisti“.

Michael Kocáb nastolil tehdy strategii „akce Klín“, prý podle „bolševiků, kteří pořád někam vráželi klín“. Onen pomyslný klín chtěl vrazit mezi ústřední výbor komunistické strany a vládu, respektive předsedu vlády Adamce, na kterého také soustředil veškerá jednání. Jak se brzy ukázalo, byla to strategie úspěšná. Bezpočet jednání, postupné prolamování ledů, odmítnutí Adamce vlastní stranou, to všechno byly kroky, kterými Michael Kocáb prošel během několika prvních revolučních dní. Dosaženým cílem bylo „otevření dialogu s opozicí včetně chartistů“, přičemž podle jeho vzpomínek právě přítomnost chartistů při jednání byla klíčová pro budoucí politickou roli Václava Havla.

Hrozny západních novinářů

Listopadové události šly ráz naráz. Už pět dní po zásahu Veřejné bezpečnosti na Národní třídě byla Praha v hledáčku západních novinářů – v tiskovém centru Občanského fóra se jich tehdy objevovaly „hrozny“, jak vzpomíná Michael Kocáb. „Měli jsme tehdy pocit, že už to jede, že už je to nezvratné,“ popisuje momenty, kdy byl konec komunistického režimu skutečně na spadnutí. Občanské fórum tehdy zdůrazňovalo, že jeho primárním cílem „není převzít moc, ale zajistit demokratické volby“. Mezi klíčovými požadavky pak figurovalo například propuštění politických vězňů, svobodný tisk či odsun sovětské armády z československého území.

A právě odsun se měl záhy stát pamětníkovou klíčovou agendou.[6] Ve čtvrtek 30. listopadu 1989 dostal Michael Kocáb hlášení od „dispečera sametové revoluce“, jak nazývá osobu Jana Urbana, že z jižních Čech opakovaně přicházejí informace o výjezdu obrněných vozidel směrem na Prahu, které se však po chvíli vracejí na základnu. Bylo jasné, že je třeba situaci v kasárnách v Táboře okamžitě řešit. Spolu s Václavem Klausem, tehdy určeným Václavem Havlem, se tedy vypravili na setkání se „všemocným generálem [Mojmírem] Zachariášem“, velitelem většiny pozemního vojska Československé lidové armády.[7] Pamětník svůj přístup k jednání popisuje jako „téměř klukovský“, kdy generála prakticky přemlouval k nezasahování. Ten nakonec skutečně svolil a přislíbil nevyužít armádu pro „žádný bratrovražedný účel“.

Další jednání s předsedou vlády Adamcem přinesla mimo jiné i zásadní otázku: kdo obsadí prezidentský post v případě demise Gustáva Husáka. Michael Kocáb byl tehdy mezi těmi, kteří toužili po „čistém pádu komunistického režimu“ jako způsobu řešení, a právě tehdy vyřkl zásadní větu, která znamenala průlom v sametové revoluci. „‚Jedinou variantou je Václav Havel.‘ Měl jsem pocit, že jsem to přehnal, že jsem si tam něco vycucal z malíčku, ale někde uvnitř jsem tušil, že jsem to udělal dobře. A ta Adamcova reakce mi dala za pravdu. Řekl: ‚Hm, to jsem si myslel.‘“

Olga by mi to nedovolila

Ne všichni však byli v první chvíli z možné Havlovy kandidatury nadšeni, ostatně patřil mezi ně i sám Václav Havel. „Václav Havel, ten mě nechal ve štychu úplně elegantním způsobem. On se tvářil, že o to nemá zájem, tak chvilku seděl, že jako ‚nějak si to vyřešte‘, do té doby řekl jen pár slov, jako že ne. Takže jsem byl v situaci, že jsem za naivku, co chce Havla za prezidenta, a že nikdo to nechce, ani ten Havel ne,“ vzpomíná na první momenty poté, co v sídle Občanského fóra informoval o výsledku jednání s Adamcem. Václav Havel postupně začal argumentovat, proč by prezidentem neměl být. „A navíc Olga by mi to nedovolila...“ popisuje Michael Kocáb jeho tehdejší slova. Na to však pamětník okamžitě zareagoval tím, že se s jeho manželkou domluví – a skutečně se potvrdilo, že to byla „inteligentní žena“. Druhé zkusmé hlasování ve Špalíčku záhy prokázalo, že nadšení pro Václava Havla postupně stoupá. „Pak to přeskočilo a Václav Havel se stal kandidátem a já můžu hrdě prohlásit, že je mým prezidentským dítětem,“ zakončuje vyprávění o jeho cestě na Pražský hrad Michael Kocáb.[8]

Na konci roku 1989 byl pamětník zvolen poslancem do Federálního shromáždění, kde „dostal průkazku s číslem jedna“, prý po Lubomíru Štrougalovi.[9] Vzhledem k tomu, že Václav Havel už byl ve funkci prezidenta od 29. prosince 1989, na poslance nyní čekala výzva v podobě odsunu sovětských vojsk. Základem Kocábových interpelací pro přípravu odsunu byla tehdy snaha prohlásit zákon o pobytu sovětských vojsk za neplatný. Gorbačovův dopis Václavu Havlovi z února 1990 odsun posvětil a v březnu ho svým definitivním usnesením zahájilo Federální shromáždění. Jako mezní datum byl stanoven 30. červen 1991.

Chlapče, budeš slavnej

Veškeré zákonné podklady pro pobyt sovětské armády na území Československa byly s konečnou platností zrušeny. „Toto považuju za svůj největší politický úspěch ve Federálním shromáždění,“ uvádí Michael Kocáb s neskrývanou hrdostí, a to i přesto, že se původně snažil agendu odsunu předat do „povolanějších rukou“, aby si „historici nelámali ruce nad tím, proč tohle dělal Kocáb-muzikant“. Ale kdekoliv zaklepal na dveře a předložil možnosti interpelací, byl odmítnut. „Říkal jsem si: Chlapče, budeš slavnej. Každý se toho totiž bál, já se nebál, protože jsem byl rocker,“ usmívá se nad tím, jak se stal „předkladatelem radikálních změn“.

Všechno bylo připraveno k realizaci, stačilo jen ustanovit a člensky naplnit komisi, která měla na odsun dohlížet. Předsedou komise byl poslanec Josef Macek, Michael Kocáb se stal místopředsedou. „Tehdy mi nabídli propůjčení vysoké vojenské hodnosti, ale odmítl jsem s tím, že jsem muzikant, a žádný generál,“ dodává pamětník spolu s úsměvným faktem, že dnes by se mu vlastně líbilo být plukovníkem.

Silné kafe v Milovicích

První cesta komise vedla na vojenskou základnu v Milovicích. „Bylo to silný kafe,“ popisuje své ohromení vojenskou technikou a množstvím přítomných vojáků. Tehdy se poprvé setkal se sovětským generálem Eduardem Vorobjovem. Od původní nevraživosti „nepřátel v očích toho druhého“ se však vzájemný vztah s generálem brzy posunul téměř až do přátelských rovin – především poté, co si pamětník uvědomil, že je na generála skutečně spolehnutí. „Obdivoval naši sametovou revoluci, protože nebyla prolita ani kapka krve,“ vzpomíná na to, jak postupně nalézali společnou notu. Oba pečlivě kontrolovali grafikon odsunu a zajišťovali, aby nedošlo ani k drobnému zpoždění oproti plánu. „Dokud já budu velitelem vojsk, tak se harmonogram nezpozdí ani o vteřinu,“ nechal se jednou slyšet Vorobjov, když na sovětském velvyslanectví agresivně hrozili odkladem odsunu. „Naši vojáci byli tehdy zelení jako jejich uniformy, Sověti byli červení jako jejich vlajka...“ vzpomíná, jak úspěch celé akce visel na vlásku, ale generál ji svým neoblomným vstupem do debaty zachránil.

Součástí agendy odsunu byly také namátkové kontroly muničních skladů, v některých případech i objevování těch tajných. Michael Kocáb vzpomíná, jak byl informován, že kdesi na Moravě je „odjíždějící les“, který má skrývat právě utajený sklad. Po příjezdu na místo se zdálo vše v pořádku, ale něco mu přece jen nehrálo – proč obyčejný bunkr, ve kterém „údajně nic není“, hlídá sovětský voják? „Vyndal jsem svůj tehdejší první notebook, vypadal jako zařízení, kterým můžete odpálit bombu. Já tam měl jenom něco napsaného ve wordu, ale on měl pocit, že tím něco ovládám,“ směje se při popisu, jak s pomocí triku nakonec přesvědčil vojáka, aby mu ukázal skrytý vstup do největšího sovětského muničního skladu. I přes význam tohoto objevu ten největší měl teprve přijít – v Bělé pod Bezdězem.

Tma jako důkaz

Ohledně otázky jaderných hlavic Sověti mlčeli. Stejně jako v případě muničního skladu, i zde zafungovaly informace od novináře Vladislava Kvasničky, který přesvědčil Michaela Kocába o tom, že v Bělé pod Bezdězem se skrývají sovětské nukleární zbraně. Všichni kolem však pamětníka přesvědčovali, že do Bělé pojede zbytečně. „Byla to krystalická lež,“ vzpomíná, jak do poslední chvíle Sověti tvrdili, že tam nic není. U bunkru museli vylomit obyčejný visací zámek FAB, popisuje pamětník situaci, kdy najednou všichni „omylem a náhodou“ zapomněli nářadí a svítilny. Když však nechal vypáčit zámek a otevřely se dveře, viděli jen černočernou tmu. „Byli schopní i tu tmu vydávat za důkaz, že tam nic není,“ směje se absurditě průběhu prohlídky. Do skladu se tedy vydal sám, hned u vchodu totiž našel vypínač. A skutečně objevil sklad jaderných hlavic.

V průběhu odsunu paradoxně vzrůstalo napětí, až když se chýlil ke konci, avšak harmonogram byl nakonec dodržen a dne 27. června 1991 Československo opustil poslední sovětský voják. Byl jím právě generál Vorobjov. K plánovanému datu 30. června tak na území nezůstal žádný Rus ani vojenské vybavení. Co však Michaela Kocába velice překvapilo, bylo, že Češi se příliš nechystali k oslavě své znovunabyté svobody. „Je to nejdůležitější datum našich novodobých dějin, které si podle mě nikdo neuvědomuje,“ hořce dodává.

Alfa a omega života

Jakmile odešel poslední sovětský voják, opustil i Michael Kocáb svůj poslanecký post ve Federálním shromáždění – jeho úkol skončil. I nadále však působil jako externí poradce prezidenta Václava Havla, a to až do konce jeho mandátu v roce 2003. Poté se opět vrátil na hudební scénu – přišel comeback Pražského výběru. Ten ale dlouho nevydržel, a tak už o tři roky později představil nové složení skupiny pod názvem Pražský výběr II.

I do politiky se však vrátil – roku 2008 kandidoval za Stranu zelených do Senátu, kde skončil na třetím místě. O rok později byl jmenován ministrem pro oblast lidských práv a národnostních menšin, už v roce 2010 však podal demisi. Dodnes se věnuje skladbě a má na svém kontě více než stovku filmových podkresů. „Hudba se pro mě stala a dodnes zůstává absolutní alfou a omegou mého života,“ říká, přičemž přínos v politické sféře je pro něj prý „oblast, kterou neplánoval“. Nutno dodat, že ačkoliv neplánovaný, byl tento přínos pro budování demokratického Československa zásadní.

[1] Přední český hudební skladatel, klavírista, pedagog a spisovatel. Viz http://www.hurnik.cz/otec.html.

[2] Oficiální stránky Pražského výběru: http://prazskyvyber.band/.

[3] Děčínská kotva – festival populární hudby. Více informací zde: http://www.ceskatelevize.cz/porady/891304-televizni-klub-mladych/28935063381-decinska-kotva-1989/ (bohužel bez dostupnosti na iVysílání). Informace o Kocábově proslovu při vysílání zde: http://www.totalita.cz/1989/1989_cst.php. Tehdy se nechal slyšet, že „každá země má takovou vládu, jakou si zaslouží“.

[4] Více informací o iniciativě Most zde: http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/zajimavosti/_zprava/kocab-s-horackem-staveli-v-roce-1989-mosty-hrozilo-nasili-vzpomina-poradce-premiera-adamce--1418430 a ve vysílání České televize „Albertov: přímý přenos z minulosti“ zde: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10265474929-albertov-16-00/20957223343/3437-slovnicek/?kotva=most.

[5] Více informací o Občanském fóru zde: http://www.rozhlas.cz/17listopad/listopad/_zprava/645144 a zde: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/of.php.

[6] Více informací zde: http://www.cs-magazin.com/index.php?a=a2011071049 a zde: http://www.vhu.cz/dvacet-tri-podivnych-let-pobytu-sovetskych-vojaku-v-ceskoslovensku/.

[7] Rozhovor s generálem Zachariášem zde: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/general-zacharias-junta-spradala-po-17-listopadu-sve-plany/r~b6ebefa26b5611e49e4b0025900fea04/?redirected=1501085745 (a jeho pokračování zde: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/zacharias-2-dil/r~c43dbb746b5e11e4833a0025900fea04/). Další informace zde: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/chteli-vojensky-puc-vzpomina-general-na-listopad/r~5fd09a604ee711e3a6f7002590604f2e/. 

[8] Více o zvolení Václava Havla prezidentem zde: http://www.rozhlas.cz/prezident08/prezidentskevolby/_zprava/427283 a zde: http://www.rozhlas.cz/plus/archivplus/_zprava/boj-o-prezidenta-v-prosinci-1989--1433439.

[9] Lubomír Štrougal byl československým premiérem v letech 1970–1988.