Michal Koch (* 1936)

Ćaća su bili partizanrom / Otec byl partyzánem

 

„Oni nisu prahali s mojim jednim stricom narukat, zato da su dielali na dráze jako strojvedoucí jezdili. Tako oni nisu prahali k Hitlerovi narukat. Negda ćaća aj s stricom su imali floberku načierno, jako pušku. A oni su striljili srnca. A nikakov, tomu su govorili Lautensepp, nebo jak se jmenoval, ten z Novosedly ten policajt, a ten je udal, tak museli ve čtyřiačtyřicátém za trest narukovat. Muoj ćaća hned, kako su narukali, Hitlera su nenáviděli, že a tak dále, oni vic su držali no jednak k hrvatštině, a već k Čehom, skoro bih mohl reć. A tako su se dali hned zajat v Talianskom partizanom. Oni su došli dom kot partizan, vyznamenání su imali nikakovo, to znam, ćaća su imali od Talianov napisano, da su převáželi nikakove municie a tak, kot vojak už, kad su morali narukat do te nimške armadi, a ještě nikoga su tamo zverbovali, znaš jako. No, da je njim pomagav. A pak su dostali aj vyznamenání nikakovo tamo, že. A sa su došli dom a su zjistili, da su mu brata ubili na fari, su ga mučili.“

 

„Můj otec se strýcem nemuseli rukovat, pracovali totiž jako strojvedoucí. Jenže měli načerno floberku, pušku, a s ní střelili srnce. Policajt z Novosedel je udal, a proto za trest ve čtyřiačtyřicátém také rukovali. Můj otec ale Hitlera nenáviděl. Jednak to byl Chorvat a silně lpěl na chorvatštině, jednak víc tíhl k Čechům. Proto se hned nechal zajat v Itálii partyzány a přidal se k ním. Pak se domů jako partyzán vrátil, měl i nějaká vyznamenání. Pomáhal jim prý ještě jako voják, převážel pro ně nějakou munici. Když se vrátil domů, zjistil, že mu na faře umučili bratra.“

  

Ćaću su zaprli / Otce zatkli

„Naš ćaća, kad su došli z toga Talianska dom, tako su jeden čas hlídali na Dyji tamo ta muost, ća je se dielav, tamo su oš železné traverze. Tamo je biv muost se dielav a tamo su naš ćaća začali hlidat jako, než su šli na tu drahu zopet. A jednou sam šav s njimi a najednou auto zastavilo a su došli takov mohutný chlap za našim ćaću a říká: ´Pane Koch, půjdete s náma.´ On říká: ´Já nemůžu nikde, já tady hlídám. Ja ne morem nigde it.´ Ale česky mluvil. Mik mu jednu. Došli další, dva, tako su mu dali bojset želieza. A ja sam plahnuv va vuz a tamo ur je sidiv Križanić, starosta z Prerave, a Šalamon z Frélichova. Tak te tri su zaprli, protože oni su nas htili už bojset v sedmačtyřicátém roku vystěhovat, a ćaća, ta Križanić a ten Šalamun su prezidentu do Chorvatsku psali, že nás chcou vystěhovat, a ten odpověděl, odpověděl do Prahy. Že jak na nás šáhne a vystěhuje, tak že všechny Čechy vystěhuje jako tam z Chorvatska, tam byly i české školy. Tak že je vystěhuje. Tak se to ututlalo, jenže v osmačtyřicátém roku to udělali lepši, je pozavírali je a nás začali stěhovat. Moj ćaća su bili zaprti tričtvrtě lieta, su došli za nami, kad nas su vystěhovali sem va Vojtiškov.“

 

„Můj otec se vrátil z Itálie domů a jednu dobu hlídal most, který stavěli přes Dyji. Jednou jsem šel s ním, zastavilo auto, vystoupil takový mohutný chlap a říká: ´Pane Koch, půjdete s námi.´Otec na to: ´Já nemůžu nikam jít, já tady hlídám.´ Mik mu jednu. Přišli dva další a nasadili mu železa. Já jsem utekl, viděl jsem, že v autě seděl Križanić, starosta z Přerova, a Šalamon z Frélichova, ty tři zavřeli.

Už v sedmačtyřicátém nás chtěli vystěhovat. Otec, Križanić a Šalamon psali do Chorvatska prezidentovi, co se děje, a on odpověděl do Prahy, že pokud na nás šáhnou, vytěhuje z Chorvatska všechny Čechy, ty tam měli i školy. Tak se to ututlalo, jenže v osmačtyřicátém roce to udělali lépe. Je zatkli a nás začali stěhovat. Můj otec byl zavřený tři čtvrtě roku, pak došel za námi, když nás vystěhovali do Vojtíškova.“

 

„Přijde čas, přijdem domů zas“

„Ja si pamatuju, kad su nas stěhovali, že, ja sam šav poslidnji. Ur se je bili na vaguonah v Novosedly, mi sme imali dvanajst vaguonov, ja sam šav pak kot mlad kluk na kuoli. Mi sme imali dvi kuola, jedno ur je bilo na vaguoni. Tako sam si zpivav: ´Přijde čas, přijdem domů zas. Budeme si zabírati naše domky zas.´ To jsem si zpíval. A babička chuderka ta plakala, ta byla na baráku ještě. Tu si pak vzala teta do Poštorné.“

 

„Já si pamatuji, že když nás stěhovali, šel jsem jako poslední. Vše už bylo naloženo v Novosedlech na nádraží na vagónech, měli jsme dvanáct vagónů. Jel jsem na kole a zpíval jsem si: ´Přijde čas, přijdem domů zas. Budeme si zabírati naše domky zas.´ To jsem si zpíval, a babička chuderka plakala. Byla ještě na baráku, pak si ji vzala teta do Poštorné.“

 

Lepší časy nenastaly

„Naši si su počitali s tim, da ćeju nas od Hitlera osvobodit a da konečně će biti mir. A zatím sme se dočkali toga, da su nas komunisti vystěhovali. Tako bih to mogav reć. To ni sme čiekali. Sme čiekali, da ćeju lipše časi nastat, a zatím jsme takhle jako dopadli nakonec.“

 

„Naši počítali s tím, že nás od Hitlera osvobodí a že konečně bude mír. Zatím jsme se dočkali toho, že nás komunisti vystěhovali. Tak bych to mohl říct. Nečekali jsme to. Čekali jsme, že budou lepší časy, a zatím jsme takhle dopadli.“

 

Naša hiža / Náš dům

 

„Čiera sam tam biv va toj hiži, su tamo Bulhari. Ale ja sam biv pokaždé kad tamo griem. To su opravdu, nemorem něco špatného na nje reć, dobri ljudi su to. Opravdu dobri ljudi. Su rekli: ´Vi ste vitani furt ovdien kada duojdete.´ Ja sam čiera došav a sam rekav: ´Konečně ću vas vistěhovat a ću se nastěhovat ovdien zpátky.´ Ja sam rekav: ´Nebojte se, nigdo z nas ni bi šav ur na tu Preravu. Dica imame ovdien, že, tako ča ur bisme tamo dielali.´“

 

„Včera jsem byl v tom domě, stavuji se tam vždycky. Nyní tam bydlí Bulhaři. Jsou to opravdu dobří lidé, nemůžu o nich říct nic špatného. Řekli mi: ´Jste tu vítán vždy, když přijdete.´ Včera jsem tam tedy byl a řekl jsem: ´Tak, teď konečně vás vystěhuji a nastěhuji se zpět. (smích) Nebojte se, nikdo z nás už by nazpět do Přerova nešel. Děti máme tady, tak co bychom tam dělali.“

 

Partizani na Preravi – kad su umučili strica / Partyzáni v Přerově – umučení strýce

 

„Moj stric je imav sedamdvajset liet. Su došli, on da je snad, on je studovav, gymnazium je imav, a on je hodiv na Preravi s nikakovu divičicu. A ti partizani, ča su tamo došli, ča su dielali mahri u nas takovi, su mu dali... Protože on je dielav aj pri financov, oš pri tom studiji, kot česki financ. Tenkrát su vihlasili bojset da mora všechny zbraně odevzdat, ale on nije imav nijednu zbraň. Ale oni su mu dali za obraz Panenky Marii stříbrnou, prej postříbřenou pistol su mu dali. Tak ho vzali na tu faru a rodiče takaj. Dědu mého a babičku takaj su zaprli na Preravi na fari. A tim su palili va sklepi, to mi sme vidili, to je bilo hned vedle nas jako, fara, takovou dírou su im davali jidlo, moja moja su njim davali jidlo. A oni su im palili tim starim ljudim, diedi a babi, se svíčkou nehte. A toga sina su tamo mučili, mučili, a da ima prej tu pistol tamo za obrazom Panny Marie, to ni bila pravda. Tako su ga mučili. A sa ur ne mogav ani govorit a sa su zistili, da su mu jazik urizali. Sedamdvajset liet je imav. Ale diedu mučili va sklepi tam, aj babu, s tu svičku su im palili nehte a takove su dielali. No a tako su ga umučili da ni mogav ani govorit a sada su ga predstavili rodičum, jako tomu diedi a babi. A baba su riekli: ´Miho, ča si nam to udielav?´ A su zistili, da nima jazik, ne mogav, ciev modar, dotučen a všechno možné. Tako toga strica nakonec su ubili, oni ho pověsili na klice do rána, na tragači su ga odviezli na cimitier... Ti kluki su morali vikopat jamu, tako su ga tomo hitili, žadná rakev, tako su ga tamo hitili.“

 

„Mému strýci je bylo dvacet sedm let. Měl vystudované gymnázium a v Přerově chodil s nějakou dívkou. Pracoval u českých četníků, ještě při studiu asi. Ti partyzáni, kteří přišli na Přerov, dělali machry, a dali mu za obraz Panny Marie nějakou postříbřenou zbraň, tehdy vylo vyhlášeno, že se všechny zbraně musí odevzdat. Tak ho vzali na faru a rodiče taky, zavřeli je tam. Fara byla hned vedle nás a tak jsme viděli, co s nimi dělají, škvírou v plotě jim maminka dávala jídlo. Těm starým lidem, dědovi a babičce, upalovali svíčkou nehty. A syna také mučili, kvůli té pistoli. Pak už nemohl ani mluvit, to proto, že mu uřezali jazyk. Ukázali ho rodičům, babička řekla: ´Miho, co jsi nám to udělal?´ A zjistili, že už nemohl ani mluvit, jak neměl ten jazyk, byl celý modrý, dotlouklý... Toho strýce tak umučili, do rána ho pověsili na klice. Na tragači ho pak odvezli na hřbitov.“

 

Partizani na Preravi  - kad su umučili Rakušanov / Partyzáni na Přerově – umučení Rakušané

 

„Jo oni su tamo zatkli tri Nimce, mlade študente. A ti su oholili a vipalili su njim hakenkrejc jako. Ti su tamo mučili, mučili, a nakonec ti kluki nisu znali, či su. Ti su takaj morali narukat k tomu Hitleru, v poslední moment, poslední rok. A tako oni chtěli přes hranice jít, ale chytli je tam a mučili je tam. A sa ti kluki, ti tri su se nikako dostali van a su htili utieć nikako za hranjice, od njih, od tih partizanov. No a nikako utiekli su. A nikakov tam dělal na polu cosi jo, a ten je poznal, že oni chcou utéct, tak s motykou na ně. A oni křičeli: ´Hilfe, Hilfe!´ Jako ti kluki. A Rakušáci tam kopali taky cosi, tak šli na něho, aby ty kluky mohli utéct, ale nic mu neudělali. Tihle partyzáni si v Rakousku udělali takovou moc, že přišli do Wildendürnbachu, Wildendürnbach je hned vedle, že kako ne vidaju tie hlape, ča su jako tie zachránili tie kluke, da su se postavili, tako da cielu tu vesnicu da ćeju podpalit, ti partizani, tako su to govorili. No a purgamajstr z toga Wildendürnbachu je hlasiv, ať se dobrovolně přihlásijou jako ti, kdo tam zachraňoval ty kluky a tak dále, tak oni se přihlásili ti dva. A oni ty dva umučili. Úplně. Do rána byli mrtví. Krompáčama. My jsme se dívali přes plot, co oni tam dělají. Tady byl nějakej Čorda, potom v lomě tady dělal, ten partyzán jeden, tomu říkali Čorda. Pechal, pak nějakej Jirka je biv, mladi kluki. Tamo je bilo od dvadseti do sedmadvajseti liet jako je imav jedan... z tih, ča su se dielali partizanmi za pět minut dvanáct, že. Tak je umučili, a tady Jurdić, ča je kuopav vinograd, je veliv: ´Ćaća, ovdjen je zakopan nikakov nimški vojak mezi vinohradom, ne.´ Oni jim oblékli německé uniformy a tam je zakopali. No a teď ten Jurdić to řekl a ti Rakušáci pak začali to, tak dostali každý myslím ale tři roky. Jeden tam zařval v tom kriminále a ti dva, nebo co to tam dělali, nebo čtyři, co to tam bylo, ti byli na svobodě.“

 

„Zatkli tři Němce, mladé studenty. Také museli narukovat k Hitlerovi, ale až v posledním roce války, na poslední chvíli. Tak je mučili, vypálili jim hákový kříž na hlavě, ti kluci pak ani nevěděli, čí jsou. Chtěli utéct přes hranice, ale chytli je a mučili je. Chtěli dál partyzánům utéct, nějak se jim to povedlo a dostali se za hranici. Jeden ale, co pracoval na poli, je poznal a šel s motykou na ně. A tak oni volali: ´Hilfe, Hilfe!´ Nedaleko kopali něco na poli Rakušáci a šli jim pomoct, aby mohli utéct. Tamtomu ale nic neudělali. Tihle partyzáni si v Rakousku udělali takovou moc, že přišli pak do Wildendürnbachu, to je ta vedlejší rakouská vesnice, a prohlásili, že jestli jim ty chlapy nevydají, tak celou vesnici nechají podpálit. Tak starosta Wildendürnbachu vyhlásil, ať se dobrovolně přihlásí, kdo je zachraňovali, ti dva se přihlásili. A pak je umučili. Úplně. Do rána byli mrtví. Krompáči. My se dívali přes plot, co tam dělají. Byl to nějaký Čorda, co tady potom pracoval v lomu, Pechal a pak nějaký Jirka. Bylo jim od dvaceti do dvaceti sedmi let, mladí kluci, kteří se udělali partyzány za pět minut dvanáct. Tak je umučili. Tady Jurdić pak kopal vinohrad a povídá: ´Táto, tady je zakopaný nějaký německý voják!´ Oni jim totiž oblékli německé uniformy a tak je zakopali. Jurdić to potom řekl, Rakušáci začali vyšetřovat a myslím, že tady ti dostali každý tři roky. Jeden v kriminále zařval a ti dva se dostali na svobodu.“