„No, tak jsem stále usiloval o to, abych se dostal, kde bych nejenom mohl prokazovat, že získám nějaké informace, ale kde bych se aktivně nějakým způsobem mohl dovídat něco cenného a ovlivňovat vývoj událostí, těch strategií a tak. Takže celkem jsem v té CIA docela úspěšně pracoval, až se mi to nakonec podařilo. Byl jsem... V roce 1976 mi bylo nabídnuto, abych pracoval... tomu se říkalo office, byl to v podstatě think tank neboli takový výzkumný analytický miniústávek v rámci CIA, který byl mozkem jejich analýzy. To bylo nejtajnější pracoviště, které mělo přístup absolutně ke všem materiálům CIA, kde se zpracovávaly, kde se psaly práce většího rázu. Já jsem napsal práci, já ji snad ještě někde mám, ta mohla být stostránková nebo ještě delší, kde bylo zadání úplně vlézt do hlavy sovětským vládcům, jaké motivy je vedou, že se rozhodují tak nebo onak, analyzovat to na příkladech a v jejich osobních historiích, co jsme se dozvěděli, jestli rozhodují pragmaticky nebo ideologicky, kde jsou nakloněni víc – podobné věci se dělaly o Hitlerovi za války. To bylo neuvěřitelně tajné oddělení, to znamená: dostat se do CIA, to musíte projít obrovským množstvím kontrol. Pak jste vyjel tím výtahem do toho jejich patra, ty dveře na kódové zámky, uvnitř CIA, a pak ještě každá místnost kódový zámek, tak tam jsem pronikl, to jsem se opravdu dostal až na tu špičku, to jsem nahlásil do Prahy – a tady zasahuje Kalugin. Dosahuje toho, že mě v Praze volají na poradu. On se lekl. Kalugin jako americký agent se lekl, protože tam už by bylo docela dobře možné, že bych se o tom dozvěděl. Nebo bych byl schopný vydedukovat, od koho ty informace jdou. A on se neodvážil podle mě – protože jinak bych byl okamžitě zatčen – to těm Američanům říct. Protože kdyby mě identifikoval, tak mě zatknou, no a je to na něm. Poněvadž nikdo jiný o tom neví, o mně. Poněvadž ten Rus jediný, který měl moje materiály, byl Kalugin. Takže on to řešil tak, jako to řešil tehdy i s tím Ščadrinem, kterého nechal unést a zabít a kterého pravděpodobně osobně zabil sám, který ho taky osobně ohrožoval. Ščadrin byl v podobné situaci jako já, pracoval nahoře. A tak jako mě povolali do té Prahy, všechno bylo krásné, obdivovali se mi, a objeví se tam Kalugin a začne se mě ptát na nějaké informace, na které jsem se nemohl pamatovat, a: ,Vidíte? Neodpovídá!' Označil mě za nepřátelskou osobu, která pracuje pro Američany, a požádal rozvědku, aby se mě zbavila. O tom píše ve svých pamětech, kde se odhaluje, takže o tom není sporu, že se to stalo. Notabene existují ještě jedny paměti, poněvadž on nepřijel sám, on přijel ještě s někým z rozvědky, údajně na pracovní návštěvu do Prahy. A najednou on šel po mně. Chtěl se se mnou setkat, vyptávat se mě a tak, měl přímý zákaz od Andropova to udělat. Tenhleten chlapík píše, že nadskočil a informoval Andropova, že na sovětském vyslanectví telefonoval Andropovovi, Andropov znova zakázal Kaluginovi jakkoli se se mnou kontaktovat a cokoli, a on to přesto udělal. Takže je vidět, že jel přímo proti rozkazu. A krátce nato byl Kalugin vyhozen ze svého místa. Já se domnívám, že to mohlo být kvůli mně, že neuposlechl rozkaz, poněvadž Andropov mě měl docela v oblibě. Ale pak se do toho asi nechtěl plést, poněvadž Čechoslováci měli určitou autonomii, nechtěl jim něco nařizovat úplně, malá byla, ale byla, nechtěl si je znepřátelit, takže nechal Köchera být. No ale já jsem teda v té Praze ve vile u Benešova, a ten Kalugin jim řekl, že jsem ten nepřítel.“