Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Kočica (* 1955)

• narozen v roce 1955 ve Znojmě

• dětství strávené v Hevlíně kousek od hranic s Rakouskem, kde bydlí dodnes

• ve dvanácti letech nešťastnou náhodou postřelen pohraničníky

• ve věku dvaceti let plánovali s kamarádem únos letadla a přelet do Rakouska

• plán vyzrazen, pamětník dostal pět let nepodmíněně ve věznici v Minkovicích

• ve věznici v otřesných podmínkách otročili při výrobě bižuterie pro podnik Preciosa

• po propuštění se oženil, pracoval v cukrovaru, jako tesař a řidič z povolání

• žije v Hevlíně

Pohraniční pásmo mezi Československem a kapitalistickými zeměmi bylo specifické místo. Lidé, kteří žili ve stínu železné opony, si museli zvyknout nejen na omezení pohybu, přítomnost vojáků Pohraniční stráže a špiclů v civilu, ale také na neustálé nebezpečí. Příběh Miroslava Kočici tak mohl klidně skončit v jeho dvanácti letech, když se večer vydal se vzduchovkou na bažanty...

„Vyrazil jsem tenkrát sám, střelil jsem na bažanta, vzduchovka jenom tak plácla. Uslyšel jsem, jak jakoby větvička křupla, tak jsem chvíli poslouchal a potom vystřelil voják světlici a volal: ‚Stůj!‘“ Chlapec se rozběhl a schoval se za násep. To už začala létat jedna světlice za druhou a vzápětí se rozezněla ostrá střelba. „Stříleli do toho palachu, kde jsem se schovával, jak ta světlice dohasínala, tak jsem vyběhl, doběhl jsem domů, měl jsem prostřelenou gumovou holínku a říkám si, proč mám v botě mokro? A měl jsem tam krev.“ Pohraniční stráž byla na cokoliv neobvyklého velmi citlivá a často střílela dřív, než se ptala.

S takovým rizikem musel počítat každý, kdo se kolem hranice pohyboval dennodenně; natož ten, kdo hodlal hranici nelegálně překročit. Když čekal pamětníka odvod na vojnu, rozhodl se s kamarádem, že vojenská služba v komunistickém Československu není nic pro ně. Ale protože věděli, že překročit hranici prošpikovanou strážními věžemi (tzv. špačkárnami), dráty s vysokým napětím a nástražnými systémy je prakticky nemožné, zvolili ambicióznější plán – na letišti v Hrušovanech unesou práškovací letadlo i s pilotem a přeletí hranici. Plán měl jednu slabinu – vědělo o něm příliš mnoho lidí. A jeden z nich je také udal.

Soud byl rychlý a tvrdý. Za přípravu trestného činu opuštění republiky oba dostali čtyři a půl, respektive pět let nepodmíněně. Pamětníkovi přitížilo, že při únosu hodlal pro zastrašení pilota použít pistoli. Místem výkonu trestu měla být věznice v Minkovicích.

Šperky od otroků

Jablonecké sklo a bižuterie jsou pojem. Státní podnik Preciosa, vytvořený v roce 1948 znárodněním sklářských společností, které na severu Čech během stovek let přivedly umění práce se sklem k dokonalosti, vyráběl a vyvážel český křišťál a bižuterii na trhy ve východním i západním bloku. Jen málokdo však věděl, že třpytící se korálky a šperky vyrábějí v otřesných podmínkách novodobého otroctví také vězni v Minkovicích.

„To byly galeje, to si člověk nedovede představit, když to nevidí... Brousili jsme sklo, to byla jablonecká bižuterie, ty korálky, to šlo někam do Ruska. Ti vězni tam nebyli starší než třicet roků, starší by to nevydrželi, ten pracovní nápor. Tam se dřelo, dřelo, dřelo. To si nikdo nedovede představit, ty normy...“

Porovnávat komunistickou věznici na konci sedmdesátých let s nacistickým koncentrákem? Miroslav Kočica s tím nemá problém. Dvouhodinové pochodování na směnu. Přepočítávání vězňů a mnohahodinové apely v mrazu. Nesplnitelné pracovní normy, které měly za cíl vězně fyzicky a psychicky zničit. Zacházení s lidmi jako s otroky. A ještě jedna věc známá i z ruských gulagů – příděl potravin podle plnění plánu.

„V pět hodin se vstávalo, šlo se na jídlo do ešusu do výdejny. Snídaně byla furt stejná: kafe a čtvrtka chleba. Ten, kdo plnil na sto procent, dostal přídavek, to byla jednička, dvojka, trojka. Přídavek na jedničku na stravu bylo třeba jedno vajíčko. Když plnil na trochu víc než na sto procent, dostal třeba vajíčko a čtvereček sýru. Kdo plnil na víc a měl trojku stravenku, dostal vajíčko, sýr a kousek špeku. Člověk musel dělat, jinak se nenajedl.“

Během věznění pamětníkovi zemřel otec. Informaci se však dozvěděl až tři dny po pohřbu; teprve tehdy mu předali telegram. Prý se to takto dělalo u každého – o podobných událostech se dotyčný dozvěděl až tehdy, když už se stejně nedalo nic dělat. Když potom za půl roku zemřela i jeho nevlastní matka, nebyl už ani překvapený, když se zprávu dozvěděl se stejným, několikadenním zpožděním. Ostatně, jeho otec se se synovým osudem nevyrovnal a od uvěznění mu neposlal ani jeden dopis, natož aby ho ve výkonu trestu navštívil. Měl za to, že syn nastoupil „kriminální kariéru“ a že odteď se jeho život bude odehrávat na šikmé ploše.

Propuštění

Když Miroslava Kočicu po pěti letech propustili, vrátil se do rodného domu v Hevlíně. Dům byl po smrti rodičů prázdný, zarostlý a zdevastovaný. Život pak zapadl do normálních kolejí. Brzy mu kamarád pomohl najít práci v místním cukrovaru a pamětník se do roka oženil (z manželství má syna a dceru). Potom odešel za lepším do Zlína ke spojům a největší část pracovního života strávil jako řidič z povolání. Naposledy jezdil s autobusem, v době natáčení byl však propuštěn pro nadbytečnost a již několik měsíců marně hledal práci.

Převlečení lampasáci a udavači

Život u hranice má svá specifika také v osudech těch, kterým rok 1989 změnil život k horšímu. Tedy pohraničníkům, důstojníkům, práskačům nebo tajným. K horšímu? Jak se to vezme. Mnozí z nich zůstali v obcích, kde působili i služebně, oženili se tam a postavili si domy. Z pamětníkova vyprávění je cítit hořkost – i když on sám by to popsal asi peprnějším slovem – z toho, že se po listopadu 1989 ve jménu „nejsme jako oni“ neřešila spoluvina těch, kteří se podíleli na udržování železné opony. Ba naopak. Vojáci, policisté a pohraničníci dostali vysoké výsluhy, mohli odejít do předčasného důchodu, jenž často násobně převyšuje důchody lidí, kteří nenosili uniformu, neudávali a prostě „jen“ celý život pracovali. V regionu s desetiprocentní nezaměstnaností je to do očí bijící o to víc, a tak pamětníkovi nezbývá než „své“ udavače a důstojníky, kteří ho zatýkali, „štengrovat“ a dobírat si je v hospodě. O absurditě dějin svědčí i to, že soudkyně, která v devadesátých letech Miroslava Kočicu rehabilitovala, byla ta samá, jež mu kdysi podepsala pětiletý nepodmíněný trest.

Rakousko

Z míst, odkud je do země s dlouhodobě fungující ekonomikou doslova, co by kamenem dohodil, se také snadno glosují poměry. Spousta zdejších lidí si vyzkoušela práci v Rakousku a mnozí se tam uchytili natrvalo – jako třeba pamětníkův syn. Vyprávění Miroslava Kočici se tak velmi často stáčí na srovnávání možností pracovníků u nás a v Rakousku – a pětadvacet let po revoluci to není příjemné poslouchání. Výdělky v podobných profesích jsou kousek za hranicí zkrátka nesouměřitelné. Ačkoliv na otázku, zda je pamětník spokojen s vývojem po roce 1989, vypočítá výše uvedená a další negativa, v souhrnu bez okolků vzkazuje budoucím generacím: „Buďte rádi, že jste v té době nežili.“