Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vojtěch Kočka (* 1942)

Pro město jsem vždycky pracoval rád

  • narozen roku 1942 ve Slaném

  • rodina a první světová válka

  • fronta v Srbsku

  • založení tiskárny

  • Knihtiskárna Vojtěch Kočka

  • Knihtiskárna Herman

  • Řád svatého Huberta

  • Vojenská tiskárna v Praze

  • vznik Českoslovenka 1918

  • Rošický: Rakouský orel padá

  • 2. světová válka

  • rok 1948

  • konfiskace majetku

  • pronásledování rodin podnikatelů

  • lidová strana

  • restituce po roce 1989

  • Rada Královského města Slaný

Vojtěch Kočka (*1942)

 

„Přes Vánoce jsme uklízeli a 1. ledna jsem vyvěsil na dveře ceduli ,Tiskárna Kočka‘.“

         

Při příležitosti oslav státního svátku „Den vzniku samostatného československého státu“ bylo v roce 2011 předáno slánskou radnicí ocenění za přínos občanské společnosti a zásluhy o rozvoj města i slánskému patriotu a dlouholetému radnímu panu Vojtěchu Kočkovi, který se mimo jiné zasloužil i o postavení pomníku T. G. Masaryka na stejnojmenném náměstí ve Slaném. „Pro město jsem vždycky rád pracoval a to mi zůstalo. Dvacet let jsem byl zastupitelem, z toho šestnáct let i radní, a dvacet roků jsem působil i jako oddávající. Jsem čestným radním i praporečníkem a při slavnostních příležitostech nosím městský prapor. Městem žiju a přiznám se, že mne trošku zabolelo, když jsem v posledních volbách do zastupitelstva zvolen nebyl. Určitě jsem ale nezatrpkl a rád se zúčastňuji všech kulturních i společenských akcí. Kromě toho se věnuji i myslivosti, což není zdaleka jen střílení zvěře, ale i její krmení a péče o ni. Jsem též členem prestižního Řádu svatého Huberta.“ 

 

Se jménem rodiny Kočkových je úzce spjata tiskárna na Masarykově náměstí. Je pojmenována po svém zakladateli Vojtěchu Kočkovi. „Zakladatel firmy Knihtiskárna Vojtěch Kočka se narodil v roce 1879 v Trpoměchách u Slaného v rodině živnostníka Jana Kočky, majitele ševcovské dílny. Zemřel 21. 12. 1948. Po absolvování školní docházky se vyučil sazečem písma a dále působil v pražských tiskárnách jako sazeč. Na počátku první světové války byl zaměstnán v knihtiskárně Herman ve Slaném jako faktor (vedoucí výroby). V roce 1906 se oženil s Marií Kašpárkovou, dcerou rolníka z Tuřan. V roce 1908 se jim narodil syn Vojtěch, který zemřel v roce 1981, a v roce 1910 syn Ladislav, jenž se dožil vysokého věku, zemřel v roce 2008.“

        

„V první světové válce byl Vojtěch Kočka nasazen na frontu, při tažení rakouské armády do Srbska, později sloužil ve vojenské tiskárně v Praze. V historické publikaci ,Rakouský orel padá‘, kde je popsán průběh vzniku samostatného Československa 28. října 1918, je uvedeno: ,V tiskárně vojenského velitelství byl jako sazeč zaměstnán pan Vojtěch Kočka, nyní majitel knihtiskárny ve Slaném. Kočka obdržel v noci od generálního štábu oboujazyčnou vyhlášku stanného práva s rozkazem, aby ji ihned vysázel a připravil do tisku. S tiskem aby započal, jakmile vyhláška bude schválena justičním referentem vojenského velitelství. Kočka, dobrý Čech, vyhlášku také vysázel, avšak ihned to oznámil jmenovanému již šikovateli Bayerovi a tento zpravil o hrozícím nebezpečí doktora Jaroslava Malého v Národním výboru. Doktor Malý pak zařídil další.‘“

         

Před 1. světovou válkou, ještě než odešel do Srbska, si Vojtěch Kočka starší postavil dům na Skalkách ve Slaném, kde se v té době začínalo stavět. V roce 1919 dům prodal a s dalšími spolumajiteli koupil ve Slaném na náměstí v čp. 138 tiskárnu Neubert a odstěhoval se do městských domů naproti sokolovně. Postupně společníky vyplatil a stal se jediným majitelem tiskárny, která ale byla v domě v nájmu. Proto když se naskytla příležitost koupit sousední dům čp. 139, neváhal a tiskárna v něm sídlí dodnes. V době krize, v roce 1932, kdy byla nejvýhodnější možnost levně stavět, postavil v tomto domě na dvoře v místě bývalých kůlen novou tiskárenskou budovu.

        

„O letech těsně před válkou a během ní vyprávěl můj strýc Ladislav Kočka: ,Po absolvování nižšího gymnázia ve Slaném mě otec poslal studovat odbornou školu grafickou do Norimberka. Viděl jsem osobně Hitlera i Goebblese na veřejné schůzi nacistů. Bylo to hrozné. V té době už jsem měl ukončené dva roky studia. Jednou jsem šel po náměstí, kde hráli nacistickou hymnu. Když si jeden z nacistů všiml, že jsem nesmekl, dal mi takovou facku, že mi spadl klobouk z hlavy. Ve škole mně ředitel Fišer doporučil, abych se raději vrátil domů. Přestože jsem vystudoval ze čtyřletého studia pouze dva roky, po návratu do tiskárny se mně to moc hodilo, protože Němci byli v tiskařských technologiích napřed. Když začala německá okupace, Němci tiskárnu nesebrali. Když přišli, zajímali se pouze, jestli jsem odborník. Když zjistili, že jsem studoval v Norimberku, nabízeli mi místo v německé tiskárně v Praze, ale když jsem odmítl, nijak se nám nemstili a já jsem dále pracoval v naší tiskárně jako kalkulant.‘“ …. Vzpomínky Ladislava Kočky byly zveřejněny ve Slánských listech:  http://www.slanskelisty.cz/sl/pribehy-zdejsich-lidi/03-07-povalce.php, http://www.slanskelisty.cz/sl/pribehy-zdejsich-lidi/02-07-ladislav.php,

http://www.slanskelisty.cz/sl/kdyz-byli-mladi/24-07-nafrant.php,

http://www.slanskelisty.cz/sl/kdyz-byli-mladi/23-07-tata.php, http://www.slanskelisty.cz/sl/zpravodajstvi/15-08-odesla.php

        

„K dalšímu rozšíření tiskárny mělo dojít po druhé světové válce, plány už byly připravené, budova tiskárny měla být rozšířena a podstatně zvětšena, protože podnik dobře prosperoval. Díky ,vítězství pracujícího lidu‘ v roce 1948 k tomu už nedošlo, tiskárna byla znárodněna. Já si z té doby moc nepamatuji, ale nezapomenu na okamžik, když mne maminka někdy koncem února ráno oblékala a přitom plakala. Nevěděl jsem proč a teprve dodatečně jsem se dozvěděl, že plakala nad tím, jak to u nás dopadlo a co nás čeká. Ke znárodnění došlo vlastně dvakrát. Poprvé to bylo krátce po únoru, ale protože u nás bylo zaměstnanců méně než padesát, bylo znárodnění zrušeno. Ovšem jen na čas, protože za dva roky v roce 1950 už tiskárnu ukradli se vší parádou, a to na dalších čtyřicet let, protože byla vrácena až k 1. 1. 1991. Takže to bylo čtyřicet let a dva měsíce.“

        

Po znárodnění byl podnik přejmenován na Středočeské tiskárny. „V té době byl zakladatel Vojtěch Kočka již mrtev, jeho syn, můj otec Vojtěch, zde nějaký čas dělal ještě vedoucího, pak ale musel jít pracovat jako kalkulant do kladenských tiskáren. Jeho bratr Ladislav pracoval v někdejší rodinné firmě jako tiskař a rovněž tam pracovala moje maminka Helena jako uklízečka. V roce 1963, aby byla zaručena bezpečnost tiskárny, byla na popud tehdejšího vedoucího tiskárny propuštěna. Přesto, že nám tiskárnu zabrali, v domě jsme směli bydlet, a to i když nám později dům sebrali a museli jsme platit nájem. Jako živnostníci jsme po roce 1948 neměli nárok na potravinové lístky, což bylo dost ponižující. Začali jsme proto chovat na zahradě králíky a slepice, občas nám s jídlem vypomohl dědeček z Řisut, který měl také problémy s režimem. Já sám jsem musel občas brzy ráno na volném trhu vystát frontu na mouku nebo na maso. Ve škole nás podobně postižených dětí v té době bylo víc.  Byly to děti z rodin, kterým komunisti sebrali živnosti, krámy nebo i selské statky. Takže už v útlém věku jsme tušili nespravedlnost, kterou na nás kdosi páchal. Spolužáci se ke mně chovali slušně, i v době, kdy jsem se později učil sazečem. To samé platí i o slánských učitelích – tedy až na jednu paní ředitelku, o které bych nerad hovořil.“

          

Jako syn majitele tiskárny se nedostal na grafickou průmyslovku, ale šel se učit sazečem písma, ale ani v učení, ani po nástupu do práce se už s žádnými problémy nesetkal. „Po vyučení jsem se přihlásil k večernímu studiu na Střední průmyslové škole grafické v Praze. Ráno jsem vstával ve čtvrt na pět, jel autobusem do Kladna, kde jsem pracoval, odpoledne jel do Prahy do školy a domů se vracel v osm hodin večer. Tak to bylo třikrát týdně. Posléze jsem odešel pracovat do Prahy jako kalkulant v cenovém odboru. Po sedmi letech jsem se stal, ač jsem nebyl ve straně, vedoucím cenového odboru. Ceny polygrafických prací není až tak jednoduché vypočítat. Počítají se s ohledem na gramáž papíru, počet liter, formát tiskoviny, počet stran a spousta jiných věcí. Člověk musí mít určitý cit a musí ho to bavit. Pro mne to byla šance a já jsem ji využil. Vedoucího cenového odboru jsem dělal až do roku 1987, protože od 1. ledna 1988 jsem šel pracovat do Lidové demokracie – Vyšehrad jako vedoucí výroby. Do lidové strany jsem vstoupil v roce 1986, abych se vyhnul politickým školením pro nestraníky.“

        

Jeho otec Vojtěch Kočka i celá rodina celý život věřili, že se tiskárna opět vrátí do jejich rukou. „A já velmi lituji toho, že právě on se toho nedožil. Dožil se toho však strýc Ladislav a moje maminka Helena. Vím, že naše tiskárna byla první, která byla navrácena. Jakmile byl v říjnu 1990 schválen zákon o restitucích, vzali jsme všechny potřebné doklady a šli na ředitelství tiskařských závodů. Ředitel, kterého jsem shodou okolností znal z dřívějška, byl velice solidní a vzal si to jako prestižní záležitost a tiskárnu nám vrátil k 1. lednu 1991.  Přijel i s náměstky a tiskárnu nám předali v naprosto přátelské pohodě. U předání byla i maminka, která byla nesmírně dojatá a jen litovala, že se toho nedožil můj otec. Vzpomínám si, že jsme zde přes Vánoce uklízeli a 1. ledna jsem vyvěsil na dveře ceduli ,Tiskárna Kočka‘. Náhodou hned nato šel kolem pán s manželkou a on tu ceduli okomentoval slovy: ,Tak vida, už to dostali zpátky!‘ 1. 1. 1991 byl pro nás šťastný den.“

         

Pamětník vzpomíná, že v něm bývalý režim vzbuzoval hořkost a zlobu. „Jenže podle hesla sametové revoluce ,nejsme jako oni‘ se stejně dalo jen těžko něco dělat a já jsem byl nakonec rád, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Nehledě k tomu, že jako věřící člověk bych měl odpouštět i svým nepřátelům, přestože je to někdy hrozně těžké. Jsem totiž přesvědčen, že víra v Boha člověku pomáhá, stejně jako moje životní krédo: ,Kde je vůle, tam je i cesta.‘“

         

Za sedm let oslaví tiskárna stoleté výročí založení. „Já už tam sice nejsem, jsem v důchodu, ale přesto je s ní spojen celý můj život. Vyučil jsem sazečem a večerně vystudoval grafickou průmyslovku, můj bratr Antonín je tiskařem, starší dcera je také sazeč a mladší reprodukční grafik, oba synové mého bratra jsou tiskaři. Tento obor jde naší rodinou napříč generacemi. Já sám jsem v tiskárně pracoval až do důchodu. Dnes v tiskárně pracuje dcera, bratr, synovci a švagrová, což je docela slušná rodinná sestava.“

 

 

Nahrávku pořídila a zpracovala Blažena Hrabánková, Vlastivědné muzeum ve Slaném, 2012

 

 

 

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Recollections of Witnesses from Slánsko and Slaný

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu The Recollections of Witnesses from Slánsko and Slaný (Blažena Hrabánková)