Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kocman (* 1946)

• narozen 16. března 1946 v české vesnici Eibentál v rumunském Banátu

• dědeček zemřel roku 1942 při explozi v uhelném dole

• v dětství si oblíbil vyprávění místních pamětníků

• v letech 1964–1996 pracoval v antracitových dolech

• obecním kronikářem

• autorem knihy Vyprávění o Banátu – povídání s Janem (2011)

„Vědělo se, že každý havíř musí pít mléko, aby vzdoroval jedovatým plynům z dolu, ať už to byly uhelné, nebo kamenné. Každý havíř, který dělal v podzemí, se nadýchal rozličných plynů, a proto si každý držel přinejmenším dvě kravičky, aby měl denně mléko. Bylo totiž poznat, že havíř bez mléka jen těžko chytne šedesátku.“

Josef Kocman se narodil 16. března 1946 v české vesnici Eibentál (rumunsky Eibenthal), založené roku 1827 českými kolonisty v rumunském Banátu. Josefův otec František pracoval po celý svůj život ve zdejších antracitových dolech a své jméno zdědil po svém otci, který se taktéž živil jako havíř. Dědečka si Josef pamatuje jen z vyprávění, zemřel totiž roku 1942 při explozi metanu v uhelných dolech v rumunském Lupeni, kde tehdy zahynulo 46 horníků. Lupeni bývalo velké havířské středisko podél řeky Jiu, kam během válek odcházelo i mnoho horníků z banátských dolů. Těžbu v tamních dolech na rozdíl od těch v Banátu nepřerušily žádné války, a tak místní odcházeli za svým řemeslem.

Přes zimy jsme naslouchali vypravěčům

Josef od sedmi let v Eibentále navštěvoval školu se čtyřmi ročníky, vyučovali ho čeští učitelé Karlovský, František Lesák a Jiří Kubíček. Jelikož škola v té době neměla zřízený druhý stupeň, Josef po čtvrté třídě zůstal doma a pomáhal v hospodářství. Krom polních prací chodíval brzy zjara a na podzim vysazovat stromy na vykácené paseky, ostatně nebyl jediným, protože po dovršení čtvrté třídy tehdy v domácnostech zůstávaly i ostatní děti. Po uplynutí jednoho roku došlo k usnesení a otevřel se druhý stupeň se třemi ročníky, kde už se vyučovalo pouze rumunsky.

Všechny místní děti vyrůstaly bez rozdílů, každý doma pomáhal, jak jen uměl. Mladší děti, které nebyly schopny chodit na pole, hlídaly doma kachňátka a housátka. Nanosily jim vodu, chodívaly natrhat vojtěšku nebo jetel a většinou babička dohlížela, aby si děti splnily všechny své úkoly.

Pást svou kravku chodíval denně i místní stařešina, který se tu potkával s dětmi. Čas od času, když se sneslo mlhavé počasí, nastal přesně ten vhodný čas pro vypravování. Společně s dětmi usedli pod strom, rozdělali ohýnek a děti nachystaly pařízek pro dědu, který začal líčit pestrobarevné zážitky svého života, a to se Josefovi nesmírně zalíbilo. „S dalšími kamarády jsme pak hlavně přes zimy ve vesnici vyhledávali a navštěvovali podobné dědy, co k devadesátce neměli daleko, ale paměť jim sloužila výborně. Vzpomínám na Tondu Trousila, Káru, Petra Haláčka, Tondi Havlíčka a další, co pamatovali doby první světové války. Někteří prošli i zajetím na východní nebo italské frontě,“ popisuje významný rodák a spisovatel z Eibentálu Josef Kocman, kterému v roce 2011 vyšla kniha s názvem Vyprávění o Banátu – povídání s Janem.

Na vesnici jsme si vzájemně vypomáhali

Doma se za peníze vydělané havířem kupovalo jen to nezbytné, jako oblek, nářadí do zemědělství, olej, cukr nebo sůl. Ostatní se vypěstovalo na polích. Na podzim, když přicházely mrazy, začaly zabijačky a v hospodářství se porážely tři až čtyři prasata od 150 kilogramů výše. Maso se následně zapeklo a zalilo do zavařeninových sklenic, které se uložily do sklepa, kde dobře zakonzervované maso vydrželo i celý další rok. Když se pak v létě na polích žalo nebo sklízelo seno a obilí a selky neměly na vaření čas, ze sklepa se většinou vytáhla zavařovačka, ze které se v poledne na poli najedli úplně všichni. Až na nedělní sváteční den se upekl králík nebo kohoutek.

Čím více bývalo členů rodiny, tím více práce na poli zastali. Když bratři dospívali, jeden druhému si pomáhali postavit domek ve vesnici. To už bývala zkrátka taková tradice, že bratři, švagři a další z vesnice si vzájemně vypomohli. „Kolik dní mi chodil vypomoct, tolik dnů jsem pak já vypomáhal jemu. A když to nebylo možné, tak mé děti mu to oplatily. Takhle se to ve vesnici točívalo dlouhé časy,“ vzpomíná Josef Kocman.

Měli být deportováni do gulagu v Sovětském svazu

Rumunská komunistická strana, nakloněná Sovětskému svazu, rozhodla roku 1951 o osudu tisíců banátských obyvatel, které deportovala do vyprahlé oblasti zvané Bărăgan. Na seznamu osob určených k nucenému vysídlení se měli objevovat političtí oponenti, kulaci nebo národnostní menšiny (Srbové a Němci). Více vypráví Josef Kocman, kterému tehdy byly pouhé čtyři roky: „V noci přišli vojáci se psy a obsadili vesnici. Ráno vyrazili oficíři s milicanty do vesnice, už měli seznamy s lidmi, které měli vyzvednout. Žádný nesměl do práce ani na pole, prostě nikam. Pamatuji si několik rodin z Eibentálu s německými příjmením jako Fiklovi, kteří byli nakloněni Němcům, a právě ti byli vzati do oblasti Bărăgan. Například dědeček paní učitelky Gecse a její dva strýci tam skončili také, dále pak Jágrovi, celkem se jednalo asi o 18 rodin z Eibentálu. Nebylo to tím, že něco provedli, ale spíše byli v podezření nebo promluvili proti komunistické straně, která se v té době dosti zvedala. Původně měli být deportováni do Sovětského svazu.“

Buď zajdeš, nebo půjdeš na nekvalifikovanou práci

Josef Kocman dokončil roku 1964 odborné vzdělání, vyučil se elektrikářem v nedalekém městě Anina a záhy pracoval v sousedních antracitových dolech až do roku 1996. Během více než třicetileté praxe se stal svědkem řady vážných úrazů, ale i usmrcení. Vedle těchto událostí mu bylo začátkem 80. let nabídnuto členství v Rumunské komunistické straně. „Dbalo se na to, aby nejlepší a poslušní havíři byli členy komunistické strany. Bylo mi už 35 let, kdy na mě začali tlačit slovy: ‚Buď zajdeš, nebo půjdeš na nekvalifikovanou práci a už řemeslníkem nikdy nebudeš. A nebudeš moct jít ani nikam jinam, protože komunistická strana je po celém státu. Nehneš se ty, ani tvoje rodina!‘ Jako elektrikář jsem si řemesla hleděl, věděl jsem, že když půjdu někam na lopatu, do důchodu půjdu zničen v 65 letech. Řekl jsem si, že mi to za to nestojí a členství vezmu. Když holt budou potřebovat, pokývnu jim hlavou. A když budou chtít volit, zdvihnu ruku, jak bude potřeba. A kam půjdou všichni, půjdu s nimi jako ovce. A tak jsem měl klid,“ hovoří Josef Kocman.

V antracitových dolech fáral se sbíječkou i Josefův o tři roky mladší bratr Štěpán. Zdravotní následky ho však brzy dohnaly a důchodového věku si příliš neužil, zemřel ve věku 64 let. Josef Kocman dodnes působí jako obecní kronikář, radostně vítá české turisty a ochotně jim vypráví o historii české enklávy v Banátu.