Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Kocourková (* 1938)

• narodila se 3. května 1938 v Kolíně

• od srpna 1944 do března 1945 zažívala bombardování kolínských rafinérií

• pracovala na pozici vrchní sestry operačních sálů v kolínské nemocnici

• v době natáčení (2024) žila v domově důchodců ve Zruči nad Sázavou

Marie Kocourková se narodila v Kolíně 3. května 1938. Tatínek pracoval u pošty, vozil balíky ještě na koních. Maminka za války zajišťovala potraviny na venkově u sedláků a pomáhala jim za to na poli. „Byl problém to dopravit do Kolína. Tatínek měl ale možnost si vypůjčit žebřiňák. Naložil to, přikryl to plachtou a jel domů. Lidi je varovali, že jsou ve městě všude kontroly, já jsem spala mamince na klíně. Pak mi říkala, že by se v ní krve nedořezal. Ale tatínek byl kolínský pošťák a znal všelijaké cestičky. Projel cihelnou a vyhnul se hlídkám,“ vzpomíná Marie Kocourková.

Z bombardování jsem měla pět roků třes v rukou

Na konci války bombardovali Spojenci kolínskou rafinérii. Malá Marie si vždy zabalila panenku do kufříčku a utíkala do sklepa. „Jednou jsem z leknutí zůstala v bezvědomí. Vynesli mě nahoru a zlepšilo se to. Zůstal mi ale do jedenácti let třes rukou. Z ničeho nic to pak zmizelo.“

Příchod komunistů prošel v rodině bez velkých obtíží. Marie Kocourková vystudovala střední zdravotní školu, nastoupila v nemocnici a postupem času se vypracovala na pozici vrchní sestry operačních sálů. To znamenalo, že musí vstoupit do strany.

Zůstala s ročním dítětem sama

V roce 1976 čekala dceru a věděla, že nemůže v práci dál pokračovat. Potřebovala pravidelné směny. „Když je rozdělaná operace, tak nemůžete odejít do školky pro dítě,“ vysvětluje. O rok později jí náhle zemřel manžel. „Měl dědičnou cévní chorobu. Dělal nevhodné zaměstnání a tvrdil, že to nic není. Říkala jsem mu, že s tím musí někam jít. Viděla jsem, že se mu na nohách vytváří varixy. Jako zdravotní sestra jsem věděla, že je zle. Řekl mi, že jsem oběť svého povolání a že na rodině studuju nemoci. Pak ale začal mít velké potíže, odvezla jsem ho do hradecké nemocnice. Tam mu amputovali jednu nohu v nártu. Stav cév v celém těle byl tak špatný, že do čtyř měsíců zemřel,“ vypráví.

Marie Kocourková si našla práci v kolínském domově pro seniory, kde pracovala až do důchodu. Vychovala dvě dcery, pomohla vychovat čtyři vnoučata a v současné době se ve Zruči nad Sázavou těší na třetí pravnouče.