Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Kocurková (* 1930  †︎ 2017)

• narozena 6. 8. 1930 v Praze

• dcera pražského živnostníka – výrobce a prodejce rádií a po roce 1948 politického vězně Václava Košíka

• v letech 1945-1948 členkou pražského 18. skautského střediska KRUH

• od revoluce v roce 1989 se angažuje ve Sdružení bývalých politických vězňů a sdružení Dcery 50. let

• zemřela 28. 1. 2017 po dlouhé nemoci ve věku 86 let

Paní Věra Kocurková se narodila 6. srpna 1930 v Praze v rodině pražského živnostníka, prodejce rádií Václava Košíka. Otec měl svůj obchod rádii v ulici Na Perštýně, vedle proslulého hostince „U Medvídků“. „Z toho domu jsem se dívala na pohřeb Masaryka Tomáše, to mi bylo sedm roků,“ vzpomíná pamětnice. Ve svých osmi letech přišla o maminku, takže se vedle výpomoci v otcově podniku starala i o svou mladší sestru.

Rodina Košíků to neměla nikdy jednoduché, což dokládá i následující vzpomínka z válečných let:„Za války? Přede mnou ho gestapáci bili. Tatínek byl zbojník, víte? Roztrhli mu ret, já jsem mu to šla utřít, to mi bylo asi dvanáct. Von se mnou hodil na kanape, ten gestapák. Pak ho (tatínka, pozn. autora) odvezli do ,pečkárny‘.*1 Po válce ale táta řek, že o nic žádat (osvědčení bojovníka proti fašismu, pozn. autora) nebude, že v tom Svazu bojovníků jsou samí komunisti.“

Válku nakonec přečkali ve zdraví. Že pana Košíka to nejhorší teprve čeká, samozřejmě nemohli vědět. Nápadné obsazování všech důležitých úřednických i politických postů komunisty ovšem dávalo tušit, že se po dlouhém totalitním útlaku schyluje k ještě delšímu.

Ve skautské osmnáctce

„Od mýho stanu jsme měli sedm kroků tam, kde chodila rakouská hlídka.“

„A v tom čtyřicátým pátým, vzhledem k tomu, že jsme měli obchod na Perštýně a táta se znal se všema možnýma lidma, říkal: ,Hele, v tý Jilský je skauting, tak to zkuste,‘“ líčí paní Věra Kocurková, jak se v poměrně pozdním věku 15 let dostala ke znovuobnovenému skautingu. 18. skautské středisko KRUH (*2) se počítalo tou dobou již mezi střediska tradiční. Vedle silných morálních vzorů ve vedoucích – středisko vedl pevnou, ale laskavou rukou legendární Eda Skřivan, dívčí oddíl Nina Žemličková – byl pro Věru Kocurkovou určující i kontakt s dobrými celoživotními kamarády a různorodá dobrodružství, což jsou dodnes hlavní devízy skautingu.

S úsměvem tak vzpomíná např. na vodní letní tábor ve Staňkově: „Od mýho stanu jsme měli 7 kroků tam, kde chodila rakouská hlídka.“ Svůj ale vůbec první tábor trávila ve Skryjích, kde si postavili skauti ještě za první republiky srub jako svou táborovou základnu. (*3) „My jsme měli dvě deky sešitý jako pytel, tak jsme na sebe brali, to bylo takový úsloví: co stan dal. Ale to byly zážitky!“ vzpomíná pamětnice na Skryje. Skautské tábory absolvovala celkem tři.

O aktivitách oddílu vypovídá i album plné nádherných fotografií, pořízených pamětnicí. Vidíme na nich skautky z 18. oddílu na brigádě při úpravě vybombardovaných Vinohrad, sázení lesní školky nebo při návštěvě světové náčelnice skautek a vdovy po zakladateli skautského hnutí Baden-Powellové. (*4)

Smysl pro povinnost, získaný v rodině a podpořený skautingem, měla paní Věra brzy osvědčit. „My jsme byli na horách se školou a do toho vnikl ten únor (1948). A když jsme jeli ve vlaku, tak nám profesoři říkali: „Vo ničem se nebavte!“  A hned druhej den byla sestra na gymplu a byli tam lidi, který už jeden na druhýho udávali. Takový kreatury!“ Skaut byl brzy, jakožto „zápaďácký přežitek“, zakázán. Věra Kocurková už se jeho další ilegální činnosti nezúčastnila, na rozdíl od dalších členů střediska. (*5) Komunistický převrat roku 1948 měl totiž s celou rodinou nepříjemně zamávat. Stejně jako celým Československem.

Otec politickým vězněm 

„Kdo uteče vyhraje, že jo. Jenže táta zůstal zatvrzelej.“

„Tatínek se už za totáče odstěhoval na Václavský náměstí. A úplně provokoval tím, že byl na rohu Washingtonky a Václaváku u Muzea a ještě tam měl firmu. velkou rádio V prvním patře dílny a tak. A tam taky skončil. A tím pádem pro nás všechno zhaslo,“ vzpomíná pamětnice na dramatické změny po nástupu komunistů k moci. Nepředbíhejme ale.

„Tatínek nejdřív musel propustit dělníky. Tak jsem tam zůstala dělat administrativu. Pak musel pracovat sám.“ Tak probíhalo postupné ničení všech živnostníků. Věřin strýček předal svůj podnik do státní správy, rodinní známí prchali za hranice. Pan Košík se ovšem nechtěl dát. „Kdo uteče vyhraje, že jo. Jenže táta zůstal zatvrzelej.“

„Trestný čin napomáhání k velezradě spočíval v tom, že pro ilegální činnost zapůjčil dalekohled a skupinou byl vyzván k přezkoumání náčrtku schématu vysílací stanice,“ stojí v dokumentu o Václavu Košíkovi (*6). O míře pravdivosti dnes můžeme jen spekulovat. Nakolik byl Václav Košík napojen na odboj? Byl jeho aktivním členem, nebo se režimem nenáviděný živnostník v éře politických procesů takříkajíc „svezl“ s vyzrazenou odbojovou skupinou? Odpovědi na tyto otázky nám zůstávají skryty v mlze minulých dekád. Dne 3. 12. 1954 byl každopádně Věřin otec Krajským soudem v Pardubicích odsouzen za trestný čin pomoc k velezradě. Následovalo uvěznění ve Valdicích u Jičína a posléze v obávané „likvidační“ věznici Leopoldov (*7). Vedle odnětí svobody spočíval trest i v propadnutí práv občanských a celého majetku.

Věra Košíková, tehdy již provdaná Kocurková, se musela sama starat o všechno související papírování a na dálku tak sdílela otcovy útrapy. „Mám toho v sobě dost, no,“ shrnuje velmi skromně pamětnice. „Byla jsem sice vdaná, chtěli jsme rodinu, ale vinou všech těch strastí jsem dvakrát přišla o tu možnost,“ vzpomíná pamětnice na těžkosti 50. let. Na dálku jí ostatně otec posílal i požehnání k svatbě. 

V roce 1960 byl v rámci všeobecné amnestie Václav Košík propuštěn. Po dlouhodobém pobytu v nelidských podmínkách měl podlomené zdraví. Velmi záhy u něj propukla rakovina. „Na Bulovce mi sdělili, že není velká naděje. Byl operován znovu, ale šlo již o umírání.“ Milovaný tatínek Václav Košík zemřel v roce 1963. V roce 1990 byl právně plně rehabilitován.

Další život

„Víte, jak to je. Umíráme.“

Věra Kocurková se zásad naučených od svého otce a ve skautském oddíle snažila držet celý život. Po sametové revoluci, jíž se už její otec nedožil, vložila svou energii do vznikající Konfederace politických vězňů, posléze Sdružení bývalých politických vězňů, zároveň je členkou sdružení Dcery 50. let, tedy žen, jejichž rodiče byli v oné době neprávem vězněni.  „Víte, jak to je, umíráme,“ říká napolo s humorem, napolovic vážně. O současných skautech hovoří s nadšením: „Já jsem ráda, že jste!“

-------------------------

*1) Tzv. pečkárna – budova stojící v Praze v ulici Politických vězňů. Vystavěná za první republiky jako Bankovní dům Julia Petschka. Během nacistické okupace ji užívalo gestapo.

*2) 18. skautské středisko dodnes patří mezi střediska tradiční. Jeho historie sahá do roku 1931. Jako jedno z mála středisek má čísla všech svých oddílů stejná, totiž 18.

*3) Tento srub by mohl posloužit jako alegorie osudu celého českého skautského hnutí. Zabaven nacisty, posléze komunisty. Po slavnostním předání zpět skautům v roce 1968 jej čekalo po dvou letech převzetí komunistickými pohlaváry, kteří jej využívali jako chatu. V roce 1997 jej zatím naposledy odkoupením získalo opět skautské středisko Kruh.

*4) Návštěva se konala v roce 1946. Světová náčelní mimo jiné navštívila i hrob zakladatele českého skautingu A. B. Svojsíka na Vyšehradě.

*5) Např. Mirko Šťastný (1927-2008), člen poválečné národně socialistické strany a politický vězeň 50. let. Viz. stránky Konfederace politických vězňů http://www.kpv-praha15.wz.cz/kpv_zpravy_1_55.htm.

*6) Konkrétně v Žádosti o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu dle zákona č. 262/ 2011.

*7) Věznice ve slovenském Leopoldově sloužila jako kriminál pro politické vězně. Panovaly v ní jedny z nejkrutějších podmínek v ČSR. Vězni byli dozorci týraní, zcela zanedbávána byla, jako i v případě Václava Košíka, zdravotní péče. Nejen proto se většina zdejších politických vězňů nedožila propuštění.