Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Kodadová (* 1944)

• narodila se 6. června 1944 v Teplicích

• v roce 1947 se narodil její bratr Petr

• v roce 1958 nastoupila po gymnáziu na střední zdravotní školu v Mostě

• maturovala v roce 1962

• v roce 1964 si vzala za muže Jiřího Kodada a narodil se jim syn Jiří

• v roce 1972 se narodil druhý syn Daniel

• bratr Petr emigroval v roce 1984 do USA

• od roku 1990 hlavní sestrou v Hornické nemocnici s poliklinikou v Bílině

• v roce 1999 založila při nemocnici v Teplicích domácí zdravotnickou péči

• do penze nastoupila v roce 2011

• v květnu 2022 žila s manželem v Bílině

Eva Kodadová, rozená Stránská, se narodila v Bílině za války jako dcera ředitele Lobkowiczových dolů. Rodina patřila mezi ty movitější. To byl také důvod, proč na přelomu čtyřicátých a padesátých let byla solí v očích komunistů. Ti Evě zakázali studovat na tamním gymnáziu přesto, že na něj úspěšně složila přijímací zkoušky a do školy už nastoupila. „Byl to pro mě šok! Nedokázala jsem to pochopit,“ vzpomíná Eva Kodadová.  Místo vysněného gymnázia tak vystudovala alespoň zdravotnickou školu v Mostě.

Matka pamětnice později vstoupila do komunistické strany, aby dětem a vnoučatům zajistila možnost vzdělání a kariéry. Legitimaci člena strany ale chtěla odevzdat poté, co se jí v šedesátých letech podařilo vycestovat na několik dní do západního Německa. V porovnání s tím, co znala z domova, tam viděla obrovskou nabídku zboží a služeb. 

Nedostatek služeb a zboží vedl v komunistickém Československu ke korupci a vzájemným protislužbám, což podle pamětnice demoralizovalo celou společnost. Eva maturovala v roce 1962 a o dva roky později se vdala za Jiřího Kodada. Na umístěnku nastoupila v Mostě, později pracovala v nemocnici v Teplicích. V roce 1964 se manželům narodil syn Jiří. Aby ho mohla dát do školky, musela nastoupit do podniku Inženýrské pozemní stavby. Poté se vrátila do zdravotnictví a pracovala jako zdravotní sestra v Hornické nemocnici s poliklinikou v Bílině.

Eva Kodadová od mládí nesnáší Rusy, což umocnil srpen 1968. V roce 1984 emigroval její bratr Petr do USA, matka jeho odchod za hranice nepřežila. Na bílinské poliklinice se Eva v roce 1990 stala hlavní sestrou. Od roku 1999 byla průkopnicí domácí zdravotnické péče na Teplicku, kde byla vrchní sestrou do roku 2011, kdy odešla do penze. 

O politice se rodiče bavili polsky a německy

Eva Kodadová, rozená Stránská, se narodila 6. června 1944 v Teplicích. Otec Václav Stránský byl ředitelem Lobkowiczových uhelných dolů, matka Markéta, rozená Trefonská, byla původem Polka a byla ženou v domácnosti a později prodavačkou. Rodina Stránských patřila mezi bílinskou smetánku. „V Bílině bylo patnáct aut a jedno z nich jsme měli my. Patřili jsme mezi známé rodiny,“ vzpomíná pamětnice.

Matka a otec spolu mluvili česky. V roce 1947 se narodil bratr pamětnice Petr. Když rodiče chtěli, aby jim děti nerozuměly, mluvili polsky nebo německy. Většinou se tak podle Evy bavili o politice. Otec ani matka nebyli komunisty. Eva měla od základní školy velký sen, vystudovat vysokou školu, obor egyptologie. Dala si proto na konci padesátých let 20. století přihlášku na bílinské gymnázium.   

Nesměla jsem studovat, co jsem chtěla

Na gymnázium úspěšně složila přijímací zkoušky a započala studium. Na začátku školního roku třída odjela na chmelovou brigádu. „Možná po deseti dnech jsem z chmelnice viděla, jak přijel otec a jak se vážně baví s kantory. Nevěděla jsem o čem. Měla jsem strach, že se něco stalo bratrovi nebo mamince. Kantorka pro mě přišla a otec si mě odvezl,“ vzpomíná Eva. V autě cestou domů jí vysvětloval, že na gymnáziu studovat nesmí. „To jsem vůbec nemohla pochopit,“ líčí své pocity pamětnice.

Václav Stránský měl z doby vedení dolů známosti ve vedlejším okrese Most. Eva proto mohla nastoupit na zdravotní škole v Mostě. Pamětnice si dnes vykládá nucené ukončení studia gymnázia takto: „Bylo to tak, že na okresním výboru strany, který měl sídlo vedle nás, zjistili, že jsem přihlášená na gymnázium, a v tu ránu mě vyřadili. Tatínek za války dělal u Lobkowiczových dolů a to byl ten důvod, si myslím.“

Matka Markéta Stránská následně vstoupila do komunistické strany, chtěla totiž ulehčit budoucí život svým dětem a vnukům. „Když komunistická vláda vyhlásila v roce 1953 měnovou reformu, přišla naše rodina zřejmě o velké peníze. Tehdy byli rodiče tak naštvaní, že před námi zapomněli mluvit polsky a německy a nadávali česky. A nadávali opravdu jadrně a hodně,“ líčí pamětnice reakci rodičů. Měnová reforma připravila tehdy takřka všechny lidi o většinu úspor. O kolik ale rodina přišla, pamětnice neví, nikdy se o tom s rodiči nebavila.

Kvůli mateřské škole musela do stavebnictví

Cestou na zdravotnickou školu do Mostu potkávala pamětnice v autobuse svého budoucího manžela, Jiřího Kodada. Jezdil na střední průmyslovou školu do Mostu. Evu zdravotnická škola bavila. Zakončila ji maturitou v roce 1962. Nejprve nastoupila do nemocnice v Mostě a později do Teplic. V roce 1964 se za Jiřího Kodada provdala. V tom samém roce se jim narodil syn Jiří. Po mateřské dovolené chtěla umístit syna do mateřské školy, to ale z kapacitních důvodů nebylo možné.

Eva proto opustila zdravotnictví a přijala nabídku práce referentky u podniku Inženýrské pozemní stavby. „Vůbec mě ta práce nebavila, ale nabídli mi podnikovou školku. Já jsem nastoupila a druhý den byl Jirka tam,“ líčí pamětnice. Ve stavebním podniku ale Eva nevydržela ani jeden rok. V roce 1968 nastoupila jako zdravotní sestra do nově dostavěné Hornické nemocnice s poliklinikou v Bílině. 

Matka chtěla po návštěvě Německa odevzdat průkaz KSČ

„První prozření v rodině učinila moje matka. Komunisté jí dovolili s tetou vycestovat za příbuznými do Hamburku. Když se vrátila, první, co řekla, bylo, že položí stranickou legitimaci,“ vzpomíná Eva a pokračuje: „To, co tam viděla, byl pro ni takový šok, že se s tím nedokázala srovnat.“

Pamětnice má na mysli množství a rozmanitost zboží. Eva jí její záměr vymluvila s tím, že když už do strany jednou vstoupila, tak z ní nemá odcházet v době, kdy se její vnoučata hlásí na střední školu.

Nedostatek zboží byl za vlády komunistů zcela běžným jevem. Chyběly základní věci. Pamětnice vzpomíná: „Když skončila práce, postavila jsem se do fronty, ale nikdy jsem nevěděla, co přinesu domů. Začala jsem v řeznictví, že koupím kotlety a mleté. Skončilo to ale pokaždé u bůčku. Když přišly pomeranče, než jsme skončili na poliklinice, už je neměli. Pořád něco chybělo, toaletní papír, dámské vložky, kvalitní maso a ovoce.“

Podle pamětnice bylo nutné mít známé, ne dávat někomu peníze, ale dokázat něco obstarat, zařídit nějakou protislužbu, což demoralizovalo národ.

Lidé často neměli hygienické návyky

Pamětnice nikdy nechtěla pracovat na kožním nebo plicním oddělení. Po mateřské dovolené ale musela nastoupit na kožní. „Častými problémy byly plísně a ekzémy. Měli jsme klientelu, která se nám často vracela, nebylo tolik léků. Velká skupina pacientů trpěla pohlavními chorobami,“ popisuje Eva. Mezi horníky ale i dojičkami byla podle pamětnice velmi častá tuberkulóza kůže. Ne vždy byla práce zdravotní sestry příjemná. „Chodili k nám lidé s nedostatečnou hygienou, byli zablácení, bylo jim jedno, že po nich ještě někdo do ordinace přijde. Velmi často měli svrab.“

Eva Kodadová vyzdvihuje systém dětského očkování. Československo patřilo v tomto ohledu mezi nejlepší na světě. „To, že došlo k rozvolnění, je velká chyba,“ hodnotí pamětnice. Eva také zdůrazňuje, že lékaři v odpoledních hodinách běžně navštěvovali své pacienty, dětské i dospělé. 

Rok 1968 potvrdil, že Rusové jsou zvěř

Pamětnice říká, že Rusy nikdy neměla ráda, že jim nevěřila. A rok 1968 a srpnová invaze její pocity ještě prohloubily. „Bydleli jsme na sídlišti U Nového nádraží a tam došlo k nešťastné události. Dítě tam na silnici sjelo na kole a vjelo rovnou pod tank. Byla to náhoda, ale já jsem si nedokázala tu náhodu přiznat, prostě to byli Rusáci,“ popisuje svou nenávist.

S manželem poté absolvovala zájezd do Sovětského svazu za stopami Puškina. Zájezd se jí líbil, ale pamatuje si na ruské průvodce. „Už tehdy mi bylo jasné, že je to národ, se kterým se nedá mluvit. Že budou vždy jednat povýšeně,“ tvrdí pamětnice.

Matka bratrovu emigraci nepřežila

V roce 1984 emigroval Petr Stránský, o tři roky mladší bratr Evy Kodadové. Svůj záměr do poslední chvíle tajil. Neřekl o svém úmyslu nikomu. Jeho manželka měla podle pamětnice jeden večer tendenci plány vyzradit. „My jsme měli začátkem léta sešlost u nás na chalupě a jeho žena se tam opila. Měli jsme venkovní krb a ona po něm lezla a pořád nám chtěla něco říct. Brácha ji ale odtáhl z komína dolů a musela jít spát. A dnes si myslím, že nám chtěla říct, že utečou.“

Petr Stránský odjel do Jugoslávie, odkud se dostal do Spojených států amerických. Nejhůř nesla jeho odchod maminka, jak líčí pamětnice: „Měli jsme to doma rozdělené, já byla mazlíček otce a bratr matky. Matka to odnesla infarktem, pak dostala druhý a na třetí zemřela. Nesla to velmi těžce. Hlavně tu nemožnost spojení. Maminka měla známou, která dělala na telekomunikacích, ta ji jednou za měsíc tajně spojila s bratrem, takže ho aspoň slyšela. Otec byl takový nemluvný, decentní, ale taky to samozřejmě těžce nesl.“

Nebylo možné nikomu věřit, bála jsem se všech

Těsně před emigrací se měla Eva stát vrchní sestrou na jednom z oddělení v nemocnici v Teplicích. Na místo dojížděla, aby se seznámila s chodem oddělení, lékaře i sestry tam znala. Poté, co bratr emigroval, nemocnice nabídku stáhla, a kdo Evu znal, odmítal se s ní bavit. „Nějaký čas poté jsme jeli na dovolenou do Jugoslávie. Když jsme se vrátili, asi po týdnu za námi přišel nějaký muž a naléhal, chtěl vědět, s kým jsme se stýkali. Netušili jsme, proč se nás ptá, a měli jsme strach,“ vzpomíná pamětnice. Ukázalo se, že to byl kriminalista, který vyšetřoval smrt Čecha v místě, kde byla rodina pamětnice na dovolené.

Eva říká, že ztratila po bratrově emigraci k lidem důvěru. Jednou s ní mluvil lékař v zaměstnání a ptal se na bratrovu emigraci. Pamětnice cítila strach, protože netušila, proč se jí na to ptá. Bála se, že jde o agenta Státní bezpečnosti. Nakonec se ukázalo, že si chtěl lékař jen promluvit, protože sám emigraci plánoval a později i uskutečnil. Petici Dva tisíce slov v roce 1968 a Chartu 77 pamětnice vnímala pozitivně. Byla sympatizantkou protikomunistických aktivit, sama se ale ze strachu žádné neúčastnila. Listopad 1989 Eva sledovala s velkým překvapením a očekáváním. Bála se ale uvěřit tomu, že změny skutečně přijdou a že se sen stane skutečností. Před Vánocemi byla vždy zvyklá uklízet, péct cukroví a žít přípravami na svátky. „V roce 1989 u nás Vánoce téměř nebyly, já jsem jen seděla u televize a sledovala, co se děje,“ vzpomíná na výjimečnost té doby. Změnám fandila a slibovala si od nich, že zase brzy uvidí svého bratra.

Po listopadu 1989 se rozpadl vztah s nejlepšími přáteli

Změny ve společnosti vyvolané událostmi z listopadu 1989 zahýbaly i vztahy mezi přáteli. Eva s manželem byli členy party lidí, kteří se po desetiletí stýkali a vymýšleli společné akce a recese na výletech a chatách. Bavili se o kultuře, umění, filmu, ale také o dětech a vaření.

„Pak ale přišla řeč na změny. A najednou jsme se rozdělili na dvě skupiny. Jedna byla s těmi změnami spokojená, druhá cítila lítost a chtěla všechno vrátit. Od té doby jsme se přestali scházet. Byli to lidé, kteří se naučili na komunistickém zřízení parazitovat. Ale to jsem zjistila až po roce 1989,“ vzpomíná Eva Kodadová. 

Po revoluci cestovala, bratr se do Čech bál

V devadesátých letech si Eva a její manžel Jiří začali plnit sny o cestování. Prodali chatu a peníze z prodeje utráceli za cesty za poznáním. Bratr Petr po revoluci přijel do Československa, neustále se ale bál.

„Bylo to hrozné. Vrátil se v roce 1990, ale už jako někdo jiný. V emigrantských novinách se tehdy psalo, že kdo sem přijede, povedou s ním proces,“ vzpomíná Eva na setkání s bratrem. Podle pamětnice měl bratr ve Spojených státech těžký život. Nemohl si dovolit, co běžně mohl dělat v Čechách, například návštěvy sportovních utkání, divadla a výstavy. Kvůli zaměstnavateli nesměl například veřejně pít alkohol a v práci kouřit.  

Změny ve zdravotnictví po roce 1989 byly zásadní

V roce 1990 se Eva Kodadová stala hlavní sestrou Hornické nemocnice a polikliniky v Bílině. Zásadní změnou byl vznik dvaceti sedmi zdravotních pojišťoven, které vyžadovaly vykazování všech lékařských úkonů. Do té doby nic podobného neexistovalo. Muselo se doložit vzdělání, specializace lékařů a osamostatnit se, protože zanikaly okresní i obvodní ústavy národního zdraví. Vedení tehdejší polikliniky muselo přijít na způsob, jak zajistit vyplácení a počítání mezd. Bylo nutné začít za všechno platit, například i za úklid nemocnice a polikliniky.

Pak přišla privatizace lékařské péče. „Nejvíce peněz poliklinice vždy přinášeli obvodní lékaři, dětští i pro dospělé. Ale najednou odešli a otevřeli si své ordinace v panelácích a rodinných domech. A tak odešly i peníze od pojišťoven,“ vzpomíná Eva Kodadová. Jednotlivé specializace měly jinak nastavené body za výkony, podle kterých je pojišťovny odměňovaly. I to bylo důležité z hlediska financování. Jedna specializace nezřídka dotovala jinou, méně ohodnocenou. 

„Nejšikovnější byli ortopedové, nasmlouvali si s pojišťovnami tolik bodů za úkon, že za nimi všichni pokulhávali, nejhůř na tom bylo ušní, nosní, krční. Bylo proto nutné vyvažovat jednotlivé specializace,“ popisuje Eva Kodadová.  

S domácí péčí přišla první na Teplicku

Eva Kodadová byla průkopnicí domácí zdravotnické péče. Poprvé o ní slyšela v polovině devadesátých let na semináři v Chrudimi. Chtěla ji zavést v Bílině, ale tehdejší vedení polikliniky se postavilo nejprve proti. Později ale uspěla a v Bílině mohla začít domácí zdravotní péči provozovat. Lékaři viděli prokazatelné výsledky, dobrá byla i domluva s pojišťovnami, které za úkony dobře platily. 

„Měla jsem pacienta z IKEMu, kterého poslali domů v podstatě zemřít. Byl po operaci srdce, ale rána se mu nehojila. Bylo v ní vidět přímo tepající srdce. Když jel ale pacient na první kontrolu do Prahy, nechtěli tam jeho stavu uvěřit. Ptali se, kdo ho ošetřuje,“ popisuje jeden z případů, kdy pamětnice zachránila život pacientovi v rámci domácí zdravotnické péče.     

Od komunistů si nenechala vzít, co měla ráda

Když se pamětnice ohlíží za svým životem, říká, že si od komunistů nikdy nenechala vzít nic z toho, co milovala. Měla ráda vážnou hudbu, architekturu a kulturu obecně. Ke všemu se snažila si najít cestu i v době komunistické vlády. „Vážnou hudbu jsem poslouchat mohla, jezdila jsem ráda na zámky a hrady, a pokud to šlo, byl čas i na divadlo a film,“ konstatuje pamětnice. 

Mladí by si dnes podle pamětnice neměli nechat ujít možnost vzdělání a poznání. Neměli by sedět doma u počítače, ale cestovat a poznávat jiné kultury a dějiny celého světa. „Poznání a vědomosti jsou pro život tím hlavním, nikdo je člověku nedokáže vzít,“ uzavírá Eva Kodadová. V květnu 2022 žila spokojený život se svým manželem Jiřím v Bílině.