Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdislava Kodešová (* 1930  †︎ 2023)

• narozena 2. května 1930 v Poděbradech

• její otec Josef Štancl byl několikrát vyslýchán gestapem kvůli údajnému styku s židovskými emigranty

• ve firmě jejího otce se za války ukrývali odbojáři

• po válce se stala členkou poděbradského Sokola

• účastnila se XI. všesokolského sletu v roce 1948

• po čistkách v Sokole jeho řady dobrovolně opustila

• po sametové revoluci se podílela na znovuobnovení sokolské organizace

• zemřela 6. března 2023

Zdislava Kodešová, dívčím jménem Štanclová, se narodila 2. května 1930 v Poděbradech. Její rodiče Josef Štancl a Milena Tichá se seznámili v poděbradském velkoobchodě židovské rodiny Popperů, kde oba za první republiky pracovali.

Otec pamětnice se narodil roku 1895 v České Třebové. Ještě jako náctiletý narukoval do armády, pod vlajkou Rakouska-Uherska bojoval během první světové války na italské frontě. „Bylo to tam kruté. Trpěli hrozným hladem, a tak ze zoufalství jedli kůru ze stromů,“ vypráví Zdislava Kodešová. Následkem toho si Josef Štancl z fronty odnesl podlomené zdraví a musel podstoupit několik operací.

Pane prezidente, jste tu stále s námi

Matka pamětnice Milena Tichá pocházela z Jenišovic nedaleko Turnova. Právě tam u svých prarodičů trávila Zdislava pravidelně celé dva měsíce prázdnin. Jejím dědečkem byl uznávaný hudební skladatel a učitel Kajetán Tichý. „Dokonce ho navštívil i Antonín Dvořák a dědeček mu ukazoval, co všechno vytvořil. Dvořák ho pochválil, že je to velice krásný.“ Kajetán Tichý kromě skládání hudby působil jako dirigent chrámového sboru v Jenišovicích, kde hrál také na varhany. Láska k hudbě ho doprovázela až do smrti a kostelní kůr se stal místem jeho posledních okamžiků. „Na velikonoční mši při slovech ‚Ora Pro Nobis‘ čili ‚Oroduj za nás‘ mu taktovka vypadla z ruky, on se tam skácel a byl konec.“ V Turnově vystrojili Kajetánu Tichému honosný pohřeb, na který se sjelo mnoho lidí z okolí i celé země.

Za první republiky prožívala Zdislava spokojené dětství, se svou o pět let starší sestrou vyrůstala v Poděbradech. Z tohoto období má vzpomínky na prázdniny strávené u prarodičů u Turnova a na bezstarostné hry. V roce 1937 však pocítila smutek celého národa spojený se smrtí prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. „Ve škole jsme měli obrovskou pietní akci a já jsem tam přednášela básničku na rozloučení s Masarykem. Začínalo to slovy: ‚Pane prezidente, jste tu stále s námi.‘“

Řvali na nás, že nás zabijou

Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava a vypuknutí druhé světové války se život v Poděbradech výrazně změnil. Němci do lázeňského města začali posílat německou mládež na šestiměsíční pobyty. Po kolonádě tak denně pochodovaly šestistupy Hitlerjugend v bílých podkolenkách. Školy a jiné veřejné budovy obsadili mladí Němci. „Museli jsme se chodit učit třeba i do zámku, protože oni všechno okupovali.“ Ze strany Hitlerjugend mnohokrát docházelo ke slovnímu napadání českých dětí. Zdislava vypráví: „S mojí kamarádkou Táňou Hollerovou jsme šly do parčíku, kdysi tam býval starý hřbitov. Uviděly jsme tam kosti, tak jsme tam divočily a ty kosti sbíraly.“ Z nedalekého hotelu se zrovna v tu chvíli vynořila skupina Hitlerjugend a na dívky začala pokřikovat. „Řvali na nás, že nás zabijou, zastřelí a podřežou, a takhle nám vyhrožovali. Honem jsme utíkaly pryč, aby nám nic neudělali.“

Už jsem ji nikdy neviděla

Těsně před vypuknutím druhé světové války emigrovali do Ameriky bratři Popperovi, vlastníci poděbradského velkoobchodu s potravinami, ve kterém se seznámili rodiče pamětnice. Jejich sestra, tehdy už provdaná Pokorná, se svou rodinou v Poděbradech zůstala i přes nebezpečí, které Židům v Evropě ovládané Hitlerem hrozilo. „Protože nemohli mít děti, měli adoptovanou holčičku, taky Židovku. Jmenovala se Margit Pokorná a byla o rok starší než já.“ Zdislava se s Margit přátelila, často se navštěvovaly a hrály si spolu. S postupujícím časem přicházelo stále více nařízení, která židovské občany utlačovala. V roce 1941 přibyla povinnost nosit šesticípé hvězdy s nápisem Jude. „Vždycky, když šla Margit k nám, tak si tu hvězdu novinami přikryla, aby nebyla vidět.“

V protektorátu už tehdy probíhaly hromadné deportace židovského obyvatelstva. Brzy dostala povolání i rodina Margit. „Jednou přišla s úsměvem a říkala: ‚Představ si, že oni mě už stanovili, že jsem dospělá, že můžu jet s rodiči. Nemusím jet sama zvlášť.‘“ V té chvíli však ani jedna z nich netušila, že se vidí naposledy. Margit zemřela v některém z koncentračních táborů. Z její rodiny se po válce do Poděbrad nikdo nevrátil. „Nechali nám jejich pejska Fločka, kterého si nemohli vzít s sebou. Tak jsem si s tím krásným bílým pejskem hrála a vzpomínali jsme na ně.“

Vyslýchalo ho gestapo

Otec pamětnice Josef Štancl pracoval za první republiky ve velkoobchodě židovských bratrů Popperových. Předvídavá poděbradská židovská rodina těsně před počátkem druhé světové války emigrovala do Ameriky. Josef, který tak přišel o práci, si v Praze Na Příkopě založil vlastní velkoobchod, kam každý den dojížděl. O tom, kam Popperovi odjeli, neměl tušení. Gestapo se však domnívalo, že je s nimi v kontaktu, a opakovaně ho vyslýchalo. „Dokonce přišli k němu do kanceláře a tam dělali kontrolu – tatínek z toho přišel domů úplně zničený.“ Stres si začal vybírat daň na jeho zdraví. V roce 1944 na vyčerpání organismu zemřel.  Po otcově smrti se rodina dostala do finančních potíží. Matčin smutek vystřídal strach, jak uživí sebe a své dvě náctileté dcery. „Bylo to zoufalé, velkoobchod skončil, maminka to musela zlikvidovat.“ Zdislava tak začala v posledním roce války namísto studia střední školy pracovat v poděbradské sklárně, aby přispěla do rodinného rozpočtu.

Byla to ukrutná radost

Příchod sovětských vojsk do Poděbrad v květnu 1945 zármutek Zdislavy a její rodiny alespoň částečně zažehnal. Celé město Sověty radostně vítalo, lidé oslavovali dlouho očekávaný konec války. „Když začaly přijíždět tanky tady po hlavní silnici, tak jsme si tam všichni stoupli a mávali jsme jim… Manžel mé sestry skočil na jeden tank a odjel s nimi až do Prahy.“ Ačkoliv osvobozování probíhalo v Poděbradech poměrně poklidně, při přestřelkách mezi prchajícími Němci došlo k nešťastné události. Místního studenta a skauta Karla Hampla zasáhla kulka vystřelená z automobilu ujíždějících německých vojáků.

Tatínek asi něco tušil

V roce 1945 došlo v rodině pamětnice k ohromujícímu zjištění. Matka obdržela osvědčení, že zaměstnanci pražského podniku jejího manžela poskytovali pomoc a úkryt významným odbojářům. V té době byl Josef Štancl již rok po smrti. „Přišlo nám potvrzení, ve kterém bylo: ‚Firma Josef Štancl, Velkoobchod moukou, tuky a zemědělskými plodinami, dala souhlas, aby její úřednice používala místnosti a zařízení pro účely vůdčí skupiny vojenského odboje…‘“ Mezi ukrývanými osobami byli i Josef Mašín, Josef Balabán a Václav Morávek, kteří tvořili odbojovou skupinu Tři králové.

Zaměstnanci firmy Josefa Štancla poskytovali útočiště i mnoha dalším významným odbojářům. Ovšem sám Josef nejprve o činnosti svých zaměstnanců nevěděl. Ti se ho snažili chránit, protože jako jediný z nich měl rodinu, která by v případě prozrazení mohla být ohrožena. „Tatínek o tom údajně nevěděl, ale tušil něco. Když přišel jednou do kanceláře, na otomanu byly rozházené deky, tak se ptal, co to je a kdo tam byl, a sekretářka vyskočila a říkala: ‚Omluvte mě, to jsem asi udělala já.‘ Tatínkovi to bylo podezřelé, že se tam asi něco děje.“ K předčasné smrti jejího otce přispěl stres, který zažíval během výslechů. Je ale možné, že mu přitížilo i vědomí, že u něj ve firmě probíhá nebezpečná odbojová činnost. Mohl se při výsleších obávat, že všechno vyjde najevo, čímž by se rodina dostala do ohrožení života. K odhalení však nikdy nedošlo, odbojáři po zatčení své četné pomocníky neprozradili.

Sokolovna byla mým druhým domovem

Po skončení války mohla Zdislava opustit své zaměstnání ve sklárně a začala studovat Obchodní akademii v Kolíně. Zároveň ihned využila možnost vstoupit do znovuobnoveného Sokola. „Když se po válce otevřely dveře sokolovny, okamžitě jsem tam vstoupila. Jak jsem měla čas, hned jsem tam utíkala.“ Ze Zdislavy se stala oddaná sokolka, jezdila na soutěže po celé republice a hrdě reprezentovala sokolskou organizaci. „Dopracovala jsem se až do přeboru republiky všestrannostních závodů, to byla gymnastika a atletika… Ty závody jsem vyhrála, byl to nezapomenutelný zážitek.“ V poděbradském Sokole cvičila pamětnice po boku Ctirada Mašína a Milana Paumera. Těm se o několik let později po boku Josefa Mašína podařilo uskutečnit neuvěřitelnou cestu na Západ, při které však ztratili dva své přátele. V Sokole Zdislava potkala také svého budoucího manžela Jaroslava Kodeše, se kterým vychovala dvě děti.

Ať žije Beneš!

S rokem 1948, kdy se komunisté chopili moci, přišla pro pamětnici velká rána. Sokol a další vlastenecké organizace, jako například Skaut, se novému režimu nehodily. Komunisté se obávali odporu, který by ze strany demokraticky smýšlejících občanů mohl přijít. Proto stejně jako nacisti i oni nařídili později Sokol rozpustit. Mnozí jeho představitelé byli dokonce zatčeni. „Po roce čtyřicet osm nastaly v Sokole čistky, plno lidí vyhodili, ty moje cvičitelky taky. Koho nevyhodili, ten odešel sám. Já jsem tím pádem taky skončila, protože jsem si řekla, že mezi komunistama cvičit nebudu.“

Ještě předtím, než komunisté sokolskou organizaci rozpustili, cvičila Zdislava na XI. všesokolském sletu, posledním na dlouhá desetiletí. Na Strahově v létě 1948 vyjádřila společně s ostatními nesouhlas s nadvládou komunistů, šlo o jeden z posledních záchvěvů vzdoru ze strany Sokola. „Pochodovali jsme a na tribuně už stál Gottwald. Když jsme šli okolo něj, tak jsme odvrátili hlavu pryč… Když jsme stáli potom na seřadišti, tak jsme volali: ‚Ať žije Beneš!‘ Náčelnice Sokola říkala: ‚Prosím vás, ztište se, mohlo by to špatně dopadnout.‘ Tak jsme už to provolání k Benešovi nevolali.“

Věnovali jsme se mládeži

V roce 1951 se Zdislava přestěhovala do Karlových Varů se svou matkou a otčímem. I po odchodu ze Sokola dále sportovala a slavila úspěchy v atletice. Po maturitě na Obchodní akademii v Karlových Varech se vrátila do Poděbrad, kde se roku 1953 provdala za Jaroslava Kodeše. Poté, co se jí narodily děti, se stala trenérkou moderní gymnastiky v tělovýchovné jednotě. „Ti, co zlikvidovali Sokol, odešli, tak jsme se my, ta stará garda, dali zase dohromady a začali jsme trénovat mládež.“

Po sametové revoluci se Zdislava podílela na znovuobnovení Sokola. V roce 2001 složila skladbu „Počítadla“ pro mladší žáky, která byla o pět let později vybraná pro XIV. všesokolský slet.