Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Julius Kodrík (* 1926)

• narodil se 7. února 1926 v obci Bánovská Kesa (dnes Bánov) v okrese Nové Zámky na Slovensku

• jeho otec Imrich Kodrík měl s manželkou Kateřinou (roz. Vítkovou) osm dětí

• otec pracoval jako opravář vagonů v Nových Zámcích a v Trnavě, maminka byla v domácnosti

• v osmi letech se stal členem Sokola

• v roce 1946 navštívil Dukelský průsmyk

• pracoval v MESITu Uherské Hradiště jako vedoucí vývoje

• StB na něj vedlo svazky Technik a Spiritista, ve kterých se zabývali jeho kontakty na Západě a aktivitami v oblasti spiritismu

• patří k nejstarším členům Sokola v Uherském Ostrohu

Otec Julia Kodríka byl volnomyšlenkář demokrat, který pro spory s farářem vystoupil s celou rodinou z církve. Děti pak vyučoval náboženství sám, vštěpoval jim ale také základní principy spiritismu a východních filozofií. Julius Kodrík se narodil v roce 1926 v obci Bánovská Kesa (dnes Bánov). Jejich sousedy byli převážně Češi. Válku prožil částečně v Trnavě a v Bratislavě, v jeho vzpomínkách rezonuje odsun pěti tisíc trnavských židů i bombardování bratislavské rafinerie na březích Dunaje. Po válce se přiženil do Uherského Ostrohu, jeho manželkou se stala Vlasta Kodríková, která byla medijní kreslířkou a vystavovala v několika zemích světa. Julius Kodrík pracoval po většinu života jako vedoucí výzkumu v uherskohradišťstkém podniku MESIT, StB na něj vedla svazky, ve kterých se zabývala jeho spiritistickou činností i možnými protistátními aktivitami a kontakty na Západě.

Otce poslali umřít do stodoly

Otec Julia Kodríka Imrich se narodil v roce 1900 v obci Bánovská Kesa (dnes Bánov) u Nových Zámků. Když narukoval jako voják uherské armády v první světové válce, bylo mu teprve 17 let a pár měsíců k tomu. Hladová vojna ale potřebovala i takové vojáky. Psal se začátek roku 1918 a než se Imrich Kodrík propracoval výcvikovými tábory, bylo najednou po válce. Namísto vysněné cesty domů však skončil s cévním onemocněním v nemocnici pro závažné choroby. Šlo prý spíš o stodolu, ve které vojáci umírali. Katolický kněz, který tu dával poslední pomazání, otce pomazat odmítl, protože byl Slovák. Otec se tak musel z nemoci uzdravit, protože nepřicházelo v úvahu, že by bez pomazání opustil tento svět. 

Domů se po několika měsících vrátil s podlomeným zdravím. Přicestoval po nové železnici Nové Zámky - Zvolen, na nádraží už ho čekaly jeho sestry, které ho vykurýrovaly. Stal se pak zaměstnancem ČSD v Nových Zámcích a později opravářem vagonů v Trnavě, kde se také v roce 1923 oženil s Kateřinou Vítkovou. Společně měli osm dětí, jedním z nich byl Julius Kodrík, narozený tři roky po svatbě. 

Slovensko bylo bez inteligence, vyrůstali jsme mezi Čechy

Před válkou žilo v Trnavě pět tisíc židů. V obecné škole bylo pět židovských tříd, na měšťanku už chodili židé spolu se Slováky. Během války většina židovských rodin skončila v koncentračním táboře. Julius Kodrík tu vyrůstal ve čtvrti Kopánka, obklopen Čechy. „Znali jsme naše židovské spolužáky, ale znali jsme i jejich udavače,“ vzpomíná. „Nějaký hlinkovec udal jednoho ze Sokolů, když se to dozvěděl otec, vyrubal ho od nás.“ 

V Trnavě Julia Kodríka učila česká inteligence, od svých učitelů tak pochytil češtinu. V době po založení samostatného Slovenského státu si ale Hlinkovci vynutili odsun Čechů. Slovensko tak přišlo o většinu inteligence. 

Podle vzpomínek Julia Kodríka za války pašovali potraviny z Moravy na Slovensko a opačně. „Písemně jsme se domluvili, pašovali jsme z naší strany k hranici a někdo jiný zase dál od ní na druhé straně. Moje maminka tak toužila navštívit rodnou vesnici, že šla načerno přes hranici do Bánova a chytili ji. Na týden ji zavřeli a o nás pět dětí se musely starat sousedky z Trnavy.“ 

Když 1. dubna 1945 dorazila sovětská armáda do Trnavy, uměl už Julius Kodrík základy ruštiny z knih, které se začaly prodávat krátce předtím. S budoucími švagry se šli podívat do města, kde potkali jednoho ze sovětských vojáků, který je požádal, aby mu řekli, kolik je hodin. Ani jeden z přátel s sebou hodinky neměl, všimli si však, že na vojákově zápěstí jich vedle sebe trůní asi šest. „Řekl jsem mu rusky: ,Ale u těba jest časy´. A on se jen zasmál.“

Jeli jsme se podívat na Duklu, pánbíček stál tehdy při nás

Na střední školu i na vysokou dojížděl Julius Kodrík do Bratislavy. Zažil tu spojenecké bombardování slovenské rafinérie Apollo v roce 1944. „Jen co zazněly sirény, vyběhli jsme před školu. Trvalo to tři nebo čtyři minuty, ale za tu dobu stihla rafinérie vzplanout i s domy okolo. Zahynulo tam tehdy 190 lidí.“

Po maturitě Julius Kodrík pracoval rok na poště. Na starosti měl rozhlasové vysílače, mimo jiné i nový velký vysílač, který se stavěl v Prešově. Spolu s montérem, který na vysílači pracoval, panem Kovářem, se vypravili na výlet do Dukelského průsmyku. V té době tam nejezdily vlaky ani autobusy, ale podařilo se jim sehnat povolení, aby je sem odvezlo nákladní auto. 

„Dostali jsme se do obce Vyšný Komárnik. Našli jsme si tam nocleh, jedni místní nám dovolili přespat. Na druhý den jsme se zeptali, kde probíhaly boje. Všechno bylo zřícené, poničené, děla, tanky, stromy v půlce uřezané. Jak jsme tak šli, byly tam příkopy a v příkopech byly cedule: ,Pozor, zaminováno!´ Stál tam i ruský tank, k němu jsme se šli podívat a vlezli jsme si dovnitř. Seběhli jsme pak dolů z kopečka, na kterém stál, příkop pod ním byl plný vody a všude cedule o zaminování. Pomodlili jsme se s kolegou a pánbíček nás uchránil. Místní nám říkali, že zrovna včera měla pohřeb dívka, která pásla krávy a stoupla na nášlapnou minu.“

Tchánovi nechali komunisté živnost až do roku 1957

Svou manželku potkal Julius Kodrík v roce 1953 na sjezdu duchovní mládeže v Bratislavě. Sedla si vedle něj ve velké aule, kde se sjezd konal, dali se do řeči a vyměnili si adresu. Jmenovala se Vlasta Koukalová, její otec měl v Uherském Ostrohu fotografický ateliér a také Vlasta se vydala v jeho stopách. Svět ji však zná spíše jako medijní kreslířku, zastoupenou ve sbírkách Muzea umění Olomouc a dalších institucí. 

Společně pak bydleli v tchánově ateliéru, který mu komunisté podle slov Julia Kodríka nechali až do roku 1957. Zatímco jiné živnosti už byly dávno zrušeny, Koukalův fotoateliér přežil až do zmíněného roku. 

Julius Kodrík, který byl odmalička vášnivým radioamatérem, nastoupil do vývojového oddělení podniku MESIT, kde se zabýval vývojem rádií pro malá letadla. Protože však byly velké problémy se sháněním součástek, řadu z nich prý kradli na Západě, později objednávali ze Sovětského svazu. V roce 1947 v USA William Shockley, John Bardeen a Walter Brattain vynalezli tranzistor, který se pak používal mimo jiné i pro výrobu leteckých rádií a do MESITu tuto technologii zaváděli mladí inženýři. Problém se součástkami sice zmizel, ale Julius Kodrík díky tomu zůstal v hledáčku StB, které ho prověřovalo pro cesty na zahraniční konference a styk se západními inženýry, později pak také za jeho publikační činnost v periodiku Kulturní život v Bratislavě nebo členství ve spiritistických kroužcích. V roce 1981 však bylo prověřování ukončeno pro nedostatek důkazů. 

„Když jsem vedl vývoj v MESITu, odebírali jsme až 200 vědeckých časopisů,“ směje se Julius Kodrík. „Však jsem za to dostal od vedoucího vynadáno, ale stál jsem si za svým. Dodnes odebírám sedm astrofyzikálních časopisů, informace jsou velmi důležité.“

Sokol, lyžař, bylinkář a spiritista

Od osmi let je Julius Kodrík členem Sokola, první lyže mu vyrobil bratr Sokol ještě v Trnavě ze zlomeného páru lyží. V Uherském Ostrohu založil lyžařský oddíl a i ve svých téměř 100 letech má doma 12 párů sjezdových a běžeckých lyží. Dodnes je aktivním Sokolem, věnuje se astrofyzice, filozoficko-náboženské problematice, bylinkářství a spiritismu. 

„Věřím v inteligentní princip vesmíru. Všechno, co je kolem nás v přírodě ve vesmíru, nevzniklo náhodou. Někdo to tam musel navrhnout a řídit.“