Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Koenigsmarková (* 1947)

• narozena 30. srpna 1947 v Plzni

• otec Josef Koenigsmark během války vězněn v Malé pevnosti Terezín

• mezi lety 1967–1972 studovala dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze

• mezi lety 1971–2023 pracovala v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze

• podílela se na šíření samizdatu

• partnerka disidenta Václava Komedy, který nuceně emigroval v rámci akce Asanace

• účastnice protirežimních demonstrací v letech 1988–1989

• v letech 1990–2023 ředitelkou Uměleckoprůmyslového muzea

• v roce 2023 žila v Praze

Život v normalizačním Československu byl podle ní plný paradoxů. Jedním z nich bylo i to, že jakožto partnerka jednoho z autorů Charty 77 podepsala dokument, který Chartu odsuzoval. V podstatě už od svého narození Helena Koenigsmarková patřila k okruhu lidí, které komunistický režim neustále šikanoval. Jakožto dcera sociálně demokraticky smýšlejícího otce musela už na základní škole čelit různým kádrově motivovaným útokům.. Pozdější setkání s disidentem Václavem Vendelínem Komedou se pro ni stalo osudovým, ovšem komunistický režim se na ni opět více zaměřil. Musela čelit neustálému dozoru Státní bezpečnosti (StB), který jí značně znepříjemňoval život. Když jejího partnera režim v rámci takzvané akce Asanace vyštval do exilu, zůstala v totalitním Československu sama s jejich společným synem. I přes veškeré peripetie, které ji v životě potkaly, setrvala celý svůj profesní život, více než padesát let, v Uměleckoprůmyslovém muzeu.

Otec to měl nahnuté

Helena Koenigsmarková se narodila 30. srpna 1947 v Plzni malířce Aleně Koenigsmarkové, rozené Helmhackerové, a básníkovi Josefu Koenigsmarkovi. Ačkoliv obě větve jejích rodičů nesly německy znějící jména, jejich původ byl český. První roky života prožila v Karlových Varech, kam otce vyslali, aby pomohl s obnovou průmyslu ve vysídlovaném pohraničí. Ačkoliv ani jeden z rodičů nesouhlasil s násilným odsunem německého obyvatelstva, nabídku přijali. Oba si během válečných let prožili těžké chvíle. Vzali se roku 1941 a krátce poté, co se jim v roce 1944 narodil syn Alexandr, Josefa Koenigsmarka kvůli odbojové činnosti v rámci obnovy československého průmyslu, plánovaném po ukončení války, internovali do Malé pevnosti Terezín. Odtamtud později putoval do Drážďan, kde měl proběhnout soud. Toho se už ovšem nedočkal. V Německu ho zastihlo v únoru 1945 bombardování města, během kterého se mu podařilo z vězení uprchnout. Po zbytek války se skrýval v Praze u příbuzných. Po válce získal titul doktor práv a jako zaměstnanec Ústředního svazu československého průmyslu se s manželkou přesunul do Karlových Varů. Tam Alena Koenigsmarková – jejíž prastrýci byli zakladatel plzeňské galerie v budově tamní radnice JUDr. František Tropp a architekt a malíř Jaroslav Honzík – učila malbě na porcelán.

Po komunistickém převratu v roce 1948 se začala nad rodinou stahovat mračna. Otec sice ještě nějakou dobu v roce 1949 působil jako ředitel Ústředního svazu československého průmyslu, ale byl aktivní členem Československé sociální demokracie, proto byl vždy podezříván z kontaktů s emigrovavšími představiteli této strany po její likvidaci připojením ke komunistické straně. Poté už ale mohl pracovat jen v dělnických profesích. Doktor práv tak skončil v podniku Kovoslužba Plzeň. Stalo se tak poté, co mimo jiné pomohl s organizací emigrace známé rodině. Ta bohužel padla do léčky StB v rámci takzvané akce Kámen. Šlo o provokační metodu, která cílila na osoby, které se pokusily překročit státní hranici s Německem a dostat se do americké okupační zóny. Ještě na území Československa byla vybudována falešná státní hranice.  Po jejím překročení se emigranti mylně domnívali, že vyvázli z nebezpečí. Po zadržení je údajní američtí vojáci zavedli do falešné úřadovny americké vojenské kontrarozvědky. Poté následoval výslech, který měl osoby přimět k výpovědi o jejich činnosti proti režimu a o jejich spolupracovnících žijících dosud na území Československa.[1] Tehdy známí Josefa Koenigsmarka prozradili. Brzy ho zatkla StB a následovaly výslechy a pobyt ve vazbě. K soudu nakonec nedošlo. Podle slov jeho dcery se tak stalo proto, že nebylo dokázáno, že on je skutečně tím pomocníkem, o kterém známí mluvili. Ve vazbě se v následujících letech otec ocitl ještě několikrát.

Vůči propagandě jsme byli rezistentní

Z Karlových Varů se Koenigsmarkovi po otcově propuštění z vazby přesunuli do Plzně do domu dědečka Gustava Helmhackera, který v roce 1950 doma utrpěl smrtelný úraz. Rané dětství Heleny Koenigsmarkové bylo šťastné, jako malá dívka si ještě příliš neuvědomovala, co se kolem ní ve společnosti děje. Změna nastala po nástupu do školy v roce 1953. Tehdy od učitelů slýchala něco jiného, než co jí doma říkali rodiče. Nejvíce konfliktů měl ve škole její bratr. Navíc musela časem čelit určitému ponižování ze strany vyučujících. „Pro mě bylo hrozně těžké, když se ptali učitelé, co dělají rodiče. Říkala jsem, že tatínek je dělník a maminka je v domácnosti. ‚Ježíši, v domácnosti. To je strašné!‘“ vzpomíná, jaké reakce se jí dostávaly v době, kdy komunistická propaganda hlásala, že nepracovat je buržoazní přežitek. „Nakonec si maminka našla zaměstnání, že jezdila s jeřábem v plzeňské plynárně a vykládala uhlí z vagonů. Pamatuju si, že měla nepřetržité směny přes noc a na Štědrý den jsme ji museli doprovázet k plynárnám,“ říká. Tehdy se kádrový profil Aleny Koenigsmarkové alespoň na chvíli zlepšil. Komunistický režim opěvující dělníky byl spokojený. V té době se rodině příliš nedařilo, rodiče měli nedostatek financí, a tak museli žít Koenigsmarkovi skromně.

Poměrně brzy začala Helena Koenigsmarková chápat, čeho je režim schopný, a sílila v ní nechuť k celému státnímu zřízení. Uvědomění nastalo v době, kdy měl její bratr problémy s přijetím na střední školu a namísto absolvování gymnázia skončil jako vyučený kameník. Díky zázemí, ze kterého pocházela, navíc byla podle svých slov vůči propagandě rezistentní a nevěřila tomu, co se jí snažil režim vnutit. Poměry se ale po smrti sovětského vůdce Stalina a prezidenta Klementa Gottwalda v roce 1953 mírně uvolnily. Po vystřídání různých dělnických pozic od roku 1954 působil Josef Koenigsmark krátce jako vedoucí umělecké výroby v družstvu plzeňského Díla, v letech 1956–1958 byl trpěným dramaturgem Krajského domu osvěty v Plzni a v letech 1960–1963 uměleckým vedoucím plzeňského Divadla Alfa. Od roku 1963 pracoval paradoxně jako šéfdramaturg a režisér Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého v Praze a od roku 1967 do roku 1971 jako šéfredaktor Západočeského nakladatelství v Plzni.[2]

Od roku 1962 byla Alena Koenigsmarková opět v domácnosti a vrátila se k malbě. V šedesátých letech se stala členkou sdružení Tvůrčí skupina moderního realismu a zúčastnila se dvou skupinových výstav. Její první výstava v pražské Viole v roce 1966 vzbudila v uměleckých kruzích zájem a roku 1969 byla přijata do Svazu výtvarných umělců a uspořádala soubornou výstavu v galerii Díla v Plzni. Vzápětí byla opět vyloučena a nesměla až do pádu komunistického režimu vystavovat. Jedinou výjimkou byla výstava v neoficiální výstavní síni Divadlo v Nerudovce roku 1978. Ještě roku 1969 v reakci na sovětskou okupaci a upálení Jana Palacha namalovala obraz Pražská pieta, který darovala tehdejší švédské velvyslankyni. Obraz však na hranicích objevila StB, která brzy zjistila, kdo je autorem. Jeden jediný obraz uvrhl celou rodinu v době normalizace do nelibosti režimu.[3]

Mysleli jsme, že na cestování bude ještě čas

Po ukončení základní školy se v roce 1961 Helena Koenigsmarková přihlásila na všeobecnou vzdělávací školu (obdoba dnešního gymnázia), kam ji ovšem nejprve nepřijali. „Můj otec se tenkrát hrozně naštval. Někam odešel, do dneška nevím za kým. Matka říkala, že to zkusil přes bývalé komunistické spoluvězně. Nakonec mě tam vzali. To už byla první polovina šedesátých let, to už začalo postupné uvolňování,“ vzpomíná. Na škole prožila poměrně klidná léta. Budoucnost už nevypadala tak špatně a svítala naděje, že se režim změní. Roku 1965 úspěšně odmaturovala. O dva roky později začala studovat dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Život v hlavním městě se lišil od toho dosavadního v Plzni. V Praze se dostala do společnosti nových lidí. Bratr, kterému se během uvolněnějších šedesátých let podařilo dostat na vysokou školu, ji přivedl mezi své spolužáky z Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění (FAMU), kde studoval u Milana Kundery. Na filozofické fakultě pamětnice poznala také řadu inspirativních osobností. Mimo jiné se seznámila s Ivanem Jirousem a jeho budoucí manželkou Věrou.

V rámci studia cestovala po Československu, do ciziny se ovšem nedostala, ačkoliv pro její obor to bylo zásadní. „Mysleli jsme, že na cestování bude ještě čas,“ vysvětluje pamětnice. Jenže čas se jim krátil. Hranice se měly opět neprostupně uzavřít. Po uvolněném období v roce 1968, takzvaném Pražském jaru, přišla invaze vojsk Varšavské smlouvy. Jedenadvacátý srpen prožila v Plzni u rodičů svého novomanžela, fotografa Jindřicha Přibíka, za kterého se provdala v červenci téhož roku. „Můj muž byl tehdy na vojenském cvičení. Já byla zrovna u jeho rodičů přes noc a v noci telefon: ‚Jsou tady tanky!‘ Tak jsme s tchánem vyšli na plzeňské náměstí a tam se to všechno řítilo,“ vzpomíná na srpnové události. Následující dny strávila u svých rodičů. Její otec tehdy mluvil v plzeňském rozhlasu a invazi odsuzoval, což později rodině znovu uškodilo.

Nastalo dilema, rodiče uvažovali o emigraci. Josef Koenigsmark chtěl z Československa odjet, jeho žena ovšem nechtěla a stejně tak ani obě děti. Helena Koenigsmarková se dostala do sporu se svým manželem, který také toužil po vycestování. Nakonec všichni zůstali v okupované zemi. Rodiče se postupně znovu dostali na černou listinu a nemohli tvořit. Navíc se opět ocitli v hledáčku StB. Spor o emigraci ovlivnil manželství Heleny Koenigsmarkové a Jindřicha Přibíka. Přispěl tak spolu s dalšími skutečnostmi k tomu, že roku 1973 podala žádost o rozvod. Jindřich Přibík nakonec sám emigroval do Belgie a v roce 1974 byli manželé v nepřítomnosti rozvedeni.

Vztah s Vendelínem Komedou mě vtáhl do disentu

Nadějím na lepší zítřky byl konec a nastoupila normalizace, která měla Čechoslováky znovu umlčet. Následující léta nebyla pro Helenu Koenigsmarkovou snadná. Jak vzpomíná, normalizace byla systémem paradoxů. Podle ní se navíc lidé natolik obávali, že nastanou podobné represe jako ty v padesátých letech, že radši mlčeli. Tím ještě více nahrávali režimu a svou laxností ho upevňovali. Světlý okamžik zažila, když se seznámila s historikem Václavem, řečeným Vendelínem, Komedou. Ten ji přivedl k lidem působícím v disentu. Helena Koenigsmarková pomáhala přepisovat samizdatovou literaturu a setkávala se s lidmi, kteří s režimem otevřeně nesouhlasili. V té době již pracovala v Uměleckoprůmyslovém muzeu, kam nastoupila v roce 1971, a to ještě před obhájením diplomové práce. Když roku 1972 promovala, už v muzeu působila jako odborný pracovník ve sbírce nábytku. První výstavu – výstavu hraček – připravila roku 1974. V Uměleckoprůmyslovém muzeu pracovala po boku podobně smýšlejících lidí. A jak vzpomíná, ačkoliv někdy ústupky režimu museli dělat, instituce mu až tolik nepodléhala a byla v mnoha ohledech poměrně svobodomyslná. Tam pracovalo mnoho výborných lidí se špatným kádrovým profilem, například s historik umění Ludvík Hlaváček, Petr Štembera a Jan Rous. Vzpomíná, že mnoho vzdělaných osob skončilo během normalizace na podřadných pozicích. Někteří historici umění tak pracovali třeba jako noční hlídači.

V roce 1976 se začalo v rodině a okolí Heleny Koenigsmarkové mluvit o Chartě 77, u jejíchž počátků stál i Vendelín Komeda. Tato inciativa kritizovala, že státní moc nedodržuje lidská a občanská práva, k čemuž se Československo zavázalo v Závěrečném aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách. Vendelín Komeda jako jeden z prvních Chartu 77 podepsal. O jeho osobu i Helenu Koenigsmarkovou se začala StB zajímat zase o trochu více. Navíc brzy poté zjistila, že s Vendelínem Komedou čeká dítě. „Byla jsem ráda, že čekám dítě s chartistou, brala jsem to jako takový svůj malý vzdor,“ říká s úsměvem. V lednu 1978 se jim narodil syn Kryštof. Ani poté je StB nepřestala pronásledovat.  Režim je nenechal v klidu ani na dovolené. „Jednou jsme jeli na hory a už z Prahy za námi jelo několik aut. To bylo jasné, že nás sledují. Další auta se postupně přidala. Když jsme zastavili u silnice, protože dítě šlo čůrat, tak auta projížděla pořád kolem, sem a tam, tam a zpátky. Bylo jich nejmíň pět,“ popisuje pamětnice.

V lednu 1981 překvapili doma brzy ráno Helenu Koenigsmarkovou příslušníci StB. „Byla jsem sama doma a ve čtyři ráno mi zabušili na dveře: ‚Domovní prohlídka, oblečte se, seberte se.‘ Prohlídka byla i ve sklepě. Tam byl pán, domovní důvěrník, a v tom sklepě byl tělocvikářský granát, já nevím, kde se tam vzal. Ten zabavili jako granát a ten domovní důvěrník, říká: ‚Teda, pánové, já jsem něco zažil i za Německa, ale tohle by si teda nevzali.‘ Odvezli mě do Bartolomějské ulice a začalo takové to: ‚Vždyť máte to dítě,‘“ popisuje pamětnice. Během výslechu jí podle jejích slov vyhrožovali, že jí odeberou syna z péče, čemuž nevěřila. Před odchodem si stačila vzít prášek na uklidnění, a tak výslech neprožívala ve strachu, ale usínala, což vyslýchající rozčilovalo. Večer ji propustili domů. Vyšetřovatelé se jí podle jejích slov ptali na činnost Vendelína Komedy, což potvrzuje i záznam StB ve svazku vedeném na její jméno. K osobě Heleny Koenigsmarkové si StB založila Svazek kontrarozvědného zpracování (KR) s archivním číslem KR-731053 MV, kde figuruje jako prověřovaná osoba (PO) pod krycím jménem Filozof.[4] Nejprve ji StB spojovala hlavně s otcem, později si ji propojila i s činností jejího partnera.

Svazek vypovídá také o tom, že byli oba sledováni. Tlak na Vendelína Komedu zesiloval a nakonec ho příslušníci StB donutili k emigraci do Rakouska. Stalo se tak v rámci akce Asanace, která měla za cíl donutit k emigraci režimu nepohodlné osoby, a to za použití formy psychického i fyzického nátlaku a vydírání.[5] Vendelín Komeda udržoval ještě jeden dřívější vztah s jinou ženou, o čemž podle svých slov Helena Koenigsmarková věděla a tolerovala to. Vendelín Komeda se s druhou ženou nakonec oženil, aby mohli společně opustit Československo. V následujících letech zájem StB o Helenu Koenigsmarkovou postupně polevoval. V březnu 1989 byl spis s jejím jménem uložen do archivu ministerstva vnitra.

Trochu jsme se báli, ale šli jsme

Helena Koenigsmarková i v pozdějších letech stále pracovala v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Problémy s StB do jejího pracovního života příliš nezasáhly, povýšit ovšem dlouhá léta nemohla, což jí však nevadilo. „Já jsem byla smířená s tím, že nebudu mít kariérní postup,“ říká. Ještě nějakou dobu usilovala o to, aby i se synem mohla emigrovat za Vendelínem Komedou. Roku 1982 se ovšem stali účastníky dopravní nehody, po které oba skončili v nemocnici. Tento zážitek pro ni byl jakýmsi znamením, aby ze svého úmyslu slevila. Na rok byla vyřazena z pracovního života. Za Vendelínem Komedou ji poprvé pustili v září 1989, syn svého otce viděl po osmi letech. Když na počátku listopadu téhož roku padla berlínská zeď, byla si jistá, že komunistický režim už dlouho v Československu nevydrží. Při každé příležitosti se účastnila demonstrací a nechyběla ani 17. listopadu. „Byli jsme na Albertově, ale na Národní třídu jsem už nešla. Maminka mého kamaráda měla ten den narozeniny a my jsme slíbili, že tam přijdeme. Část z naší party šla na Národní, ale my jsme odjeli,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že se sice při protestních akcích často bála, ale i přesto cítila povinnost zúčastnit se.

Roku 1990 se stala zastupující ředitelkou Uměleckoprůmyslového muzea, oficiálně byla jmenována v roce 1991. V čele této instituce strávila více než třicet let. V listopadu 2023 na svou žádost v práci skončila. Zasloužila se o navrácení části zkonfiskovaného majetku z období nacismu i komunismu. Její otec zemřel v roce 1993, matka roku 2013. Vendelín Komeda zemřel v roce 1995. Příslušníci StB, kteří ho vyšetřovali a donutili emigrovat, stanuli téměř po čtyřiceti letech před soudem. Obžalobě čelil Milan Douša spolu s někdejším podřízeným Vladimírem Marečkem, jemuž soud vyměřil pět a půl roku ve vězení. Milan Douša dostal tři roky vězení s odkladem na čtyři roky.[6] Helena Koenigsmarková žila v roce 2023 v Praze.

 

[1] Akce Kámen. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2023, 2001-2023 [cit. 2023-10-26]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Akce_K%C3%A1men

[2] Josef Koenigsmark. Databáze knih [online]. [cit. 2023-10-26]. Dostupné z: https://www.databazeknih.cz/zivotopis/josef-koenigsmark-15915

[3] Alena Koenigsmarková. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2023, 2001-2023 [cit. 2023-10-26]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Alena_Koenigsmarkov%C3%A1

[4] Odpověď Archivu bezpečnostních složek (ABS), dokument uložen v sekci Dodatečné materiály.

[5] Akce Asanace. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2023, 2001-2023 [cit. 2023-10-26]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Akce_Asanace

[6] ÚS odmítl stížnost expříslušníka StB, dostal podmínku za šikanu chartisty. Advokátní deník [online]. 2022 [cit. 2023-10-26]. Dostupné z: https://advokatnidenik.cz/2022/07/09/us-odmitl-stiznost-byvaleho-prislusnika-stb-dostal-podminku-za-sikanu-chartisty/